Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zápisky z minulých životů: Lidské inkarnace - Lidožrouti v Africe (Poznání ve Světle)

Jsem mladý plavčík. Celá událost trvala několik dnů. Ležím v člunu, mám žízeň a okoralé rty. V žaludku pociťuju hlad. Člun se houpe, na přídi zapíchlý do písku. Je to klenutý záchranný člun, ležím v jeho levé přední části. Těžko se mi dýchá, je strašné horko, cítím ho všude po těle. V člunu jsem byl asi tři dny. Zvedám se, koukám přes okraj, je tam pláž, vlevo od nás mys a skály, vzadu prales a stezka. Říhám, když jsem se podíval vpravo na pláž.

Slunce je nahoře, je kolem poledne. Jsem malátný, cítím slabost v nohách. Chci dojít do stínu pralesa, ale nejde to. Asi jsem na tom nejlíp, ostatní jen leží. Bouře nás zahnala na jih, naše loď ztroskotala. S několika námořníky jsem se zachránil. Těžko se mi dýchá, je horko, mám žízeň, jsem celý slabý, cítím slabá kolena a lýtka. Mám problém se udržet na rukách. Jsou tam skaliska ve vodě, kamenité ostrůvky. Napravo ode mě jsou další dva čluny, jeden obrácený. Je mi 22-23 let, jmenuju se Sebastián, jsem Španěl. Cítím otupělost. Z ostatních jsem na tom asi nejlíp, nikdo jiný se nehýbá. Budu mít sám co dělat se sebou, natož jim pomoct. Potřeboval bych do stínu, je tu strašné horko. Objevují se černoši. Jsou menší, mají něco kolem pasu, v rukou oštěpy. Jdou v řadě za sebou. Asi si všimli, že se zvedám, jsou ke mě. Mohli by mi pomoct do stínu. Vytahují mě z člunu, nejsou moc šetrní, dřou mi nohy o člun. Neříkám nic, nemám na to sílu, mám oteklý jazyk, opuchlé rty a v puse sucho. Na pláži je pruh mokrého písku. Vyvlekli mě, nechávají ležet, nohy mi omývá voda. Ostatní pokládají ode mě napravo. Jsem nejblíž mysu. Zvedají mě, mám bezvládlé nohy, je nepříjemné stát. Akorát mě vtáhli z vlhkého písku, snažili mě postavit, já spadl, teď ležím v suchu. Jsem zkroucený, nemůžu se hnout. Cítím se těžký jako z kamene. Černoši za mnou něco hrabou. Je jich tam dost, slyším je. Zvedají mě, jsou malí jako děti. Nemluví ani se mnou, ani spolu. Táhnou mě kousek k moři, nohy mi dávají do jámy s vodou, mám ji těsně nad kolena. Není mi jasné, proč to dělají. Zahrabávají mě. Cítím chlad, vlhkost v nohách – je to velký rozdíl proti zbytku těla. Začíná odliv, voda je kousek za mnou. Nedá se ani hnout prstem, sednout si, nic. Jedině se můžu předklonit. I to je ale nepohodlné, protože mám svázané ruce. S ostatníma dělají to samé. Oni jsou bezvládní, proto za ně zapichují kopí, ruce za něj, jsou jako uvázání u kůlu. Námořníky znám, jsou všichni starší než já. Nejsou špatní, jsou to tvrdí chlapi. S žádným z nich nemám zvláštní vztah. Jsem mladý, oni zkušení. Cítím slano v puse, pil jsem mořskou vodu. Černoši mi dávají napít kokosového mléka. Teče to po mě, je sladké a lepkavé. Dal bych si tu dužninu, ale nejde to. Je to chladné, dobré. Snaží se to nalít i do ostatních. Nohy jsou nepříjemné, odřené holeně mě pálí. Chtěl bych spát. Nechávají nás o samotě a odchází do pralesa. Pak se vracejí, vlečou kůly se špicí na jednom konci, tu dají nahoru, rovný konec do jámy.

Nerozumím tomu, jsem celý zblblý. Nejvíc cítím nohy, ve kterých mám nepříjemný pocit. Kdybych nebyl zahrabaný, nestál bych. Docela závidím ostatním oštěpy o které se opírají, já se nemám o co opřít. Mám horkost, asi horečku, cítím ji po celém těle. V puse je to po kokosu lepší, mám okoralé rty. Slunce už zapadá, nevidím ho, protože je za mnou, vítr se ztišuje, začíná být chladno. Je mi zima, třesu se jako v zimnici, drkotají mi zuby. Jsem unavený a chce se mi spát. Chtěl bych si lehnout, ale nemůžu. Blbě se mi dýchá, je to ze slabosti. Ostatní se ani nehýbou, občas někdo zasténá. Už je tma. Z pralesa je slyšet randál, různé skřeky. Cítím svědění na hlavě je to asi od soli. Mám splihlé vlasy. Cítím sůl v puse. Usínám, přepadávám dopředu a budím se. Je lepší se zaklánět. Bolí mě hlava na čele, asi z nevyspání.

Je druhý den. Nad stromama vychází slunce, je teplo, je fajn. Už je mi líp, mohl bych stát. Je slyšet bubnování. Jsem otupělý, unavený. Někteří z ostatních se hýbou. Ti úplně napravo jsou bezvládní. Přichází domorodci. Ke každému jdou dva. Ženy a děti stojí u lesa. Dobývají se do ořechů. Dávají mi pít. Jsem zarostlý, do vousů mi zatéká mléko, svědí to, teče mi i na prsa. Mám tupý pocit v hlavě, jako vyšší tlak. Cítím slabost v nohách. Vůbec na nich nemusím stát. Cítím bezmocnost, nemůžu se hýbat, pociťuju nepříjemně omezení svobody a pohybu. Domorodci odhazují ořechy a jdou pryč. Zase je horko. Čurám přes kalhoty, je to nepříjemné, ale jinak to nejde. Je to ubíjející tady stát. Jsem rád, že stojím, natož myslet. Snažím se vyprostit nohy, nejde to. Mám oteklé ruce z provazů, od zápěstí po prsty. Moře došlo až ke mně a zaplavuje mi nohy. Je to aspoň nějaká změna. Jsem malátný a ospalý. Moře ustupuje. Přichází domorodci. Jdou jen čtyři k těm prvním dvěma. Dívám se, co se děje, koukám, jak jim uřezávají hlavy. Cítím brnění v puse, mám pocit na zvracení, jsem znechucený. Proč to dělají? K čemu je to dobrý? Bolí mě krk, víc napravo, asi z toho, jak se tam dívám. Berou jejich hlavy a narážejí je na kůly. Cítím tupý pocit v hlavě, na čele a ve spáncích. Mrtvé hlavy koukají na těla a na moře. Jakoby se mě to netýkalo. Oni jakoby už byli stejně mrtví, byli v bezvědomí. Ostatní se melou, zvracejí. Cítím pach krve a zvratků. Odvracím se, ale pořád si uvědomuju, že to tam je. Domorodci skandují a ukazují oštěpy směrem k nám. Je horko, pálí mě pokožka, jsem celý přismahnutý. (říhání) Zvracím. Jsem slabý. Jsme sami. Stmívá se. Vše má nějakou symboliku, kterou si uvědomuju. Vše mají naplánované. Jsme na čáře mezi suchem a mokrem, stíny padají na kůly. Ochlazuje se a cítím horečku, slabost, teplotu ve tvářích, slabost v nohách, přepadávám dopředu. Je tma, nad námi je hluboké nebe a jasné hvězdy. Slyším skřeky z pralesa. Mám nápad, chtěl bych si popovídat s měsícem. Je netečný, jakoby se ho to netýkalo. Taky se ho to netýká. Kouslo mě něco do krku.

Je třetí den. Cítím se líp jak včera, nejsem tak unavený. Mám sladký pocit v žaludku. Domorodci zase přinášení kokosy. K mrtvým už nejde nikdo. Kokosy otvírají zahlýma nožema. Lačně piju, je to osvěžující. Potácím se, nevím jestli to hraju, oni za mě píchají oštěp. Je to pohoda, sahá mi až po lopatky a můžu se o něho opřít. Kdybych mohl, poděkoval bych jim. Oni mezi sebou nemluví, jsou tiší. Odchází někam nalevo. Sluníčko stoupá, je horko, hůř se mi dýchá. Cítím se zasycený kokosovým mlékem, cítím z něj energii. Moře mám v nohách, je poledne, asi vrcholí příliv. Nohy už ani necítím, mám strnulý pocit, občas mně na nich něco lechtá, mám je celé promáčené a zkřehké. Sůl mě pálí v obličeji a je mi horko. Moře ustupuje, slunce je nahoře, už mi nesvítí do obličeje. Z dálky slyším bubnování, domorodci přicházejí z pralesa. Slyším takový zvláštní zvuk, včera byl taky, je to z mého vnitřního prostoru, je těžké ho popsat, je to nějaké hučení. Jsem zvědavý co to je. Jde zleva doprava. Dívám se, jak skandují s oštěpama proti nám. Každý z nás má dva domorodce. Další čtyři jdou k dalším dvěma chlapům. Všichni skandují. Oštěpy zapíchávají do země. Chtěl bych utéct, pokusil jsem se o to, ale je to marné. Uřezávají jim hlavy. Bolí mě hlava, cítím tupý pocit mezi spánkama, čelo mi pulzuje. Koukám na to jak z nich teče krev. Domorodci jsou celí od krve, jakoby jim to nevadilo. (kašel) Zvracím. Jejich hlavy nabodávají na kůly. Svědí mě hlava, jakoby mi stály vlasy, cítím na hlavě mravenčení. Domorodci vyndávají kopí z písku, ostatní je radostně vítají jako hrdiny. Odcházejí do pralesa. Cítím víc energie, tlak v hlavě, v její horní části. Říhá se mi sladkým mlíkem. Jsem celý ulepený, je to mlíko se solí a potem. Začíná mi docházet, že už tam jsou čtyři napíchlé hlavy a ještě zbývá pět kůlů. Jen si to uvědomuju, že jsem lichý, ne do páru, že asi přijdu nakonec. Tělesně jsem na tom líp, i bych byl schopen jít, v rukou cítím energii, je to takové mravenčení. Slunce zapadá, zase bude večer. Cítím horkost, ochlazuje se, je mi zase zima. Jako bych ani nespal, nevnímám ani to klácení.

Je čtvrtý den. Vychází slunce, fyzicky se cítím líp, psychicky stejně tupě. Pobolívá mě hlava, je to dřív spíš tupý pocit než bolest. Slyším bubnování, blíží se doba krmení. Je to opičárna, všichni přijdou, vyskládají se tam a koukají. Zase jsou kokosy. Nesnažím se s domorodcema komunikovat. Je zbytečné se dorozumět. Obhlížejí mě, asi si uvědomují, že jsem na tom fyzicky nejlíp. Mléko je dobré, moc sladké a chladivé. Těžko se mi dýchá, mám těžký žaludek. Kokosy pohazují na pláži, je tam bordel. Otáčí se, jako na přehlídce, dělají vpravo vbok a odchází. Koukám doprava, nejhůř jsou na tom ti, které to dnes čeká, zmítají se a snaží se utéct. Stojím, mám zavřené oči, slunce se zvedá, přibližuje se moře. Cítím z toho pravidelnou zákonitost, periodu. Člověk nepotřebuje ani hodiny, vnímá ten pravidelný cyklus. Slyším bubnování, otvírám oči. Je to zvláštní, kdyby nebubnovali, nebyli by slyšet, chodí potichu. Skandují. Je děsné horko, kůže je už necitlivá, cítím horký vzduch. Domorodci už jsou skoro vedle, dobře se na ně dívá. Jdou k nám, bez okolků, chytnou je za vlasy a obřezávají jim hlavu. Je to obzvlášť nechutné. Dívám se tupě. Jakoby schválně řezali pomalu, řezali tak, aby to bylo cítit. Všechno kolem je od krve. Zvedají jejich hlavy a naráží je na kůl. Je to blízko, vidím ty vypleštěné oči a otevřená ústa. Vypadá to dost šeredně. Domorodci jdou zpět, odchází. Už jsme jen tři. Cítím se tupě, fyzicky jsem na tom celkem dobře. Všechno mě svědí, jsem zalepený od soli, kokosového mléka a potu. Mám opuchlé ruce. Odpoledne je toho víc na pozorování, sleduji jak se natahují stíny a podobně. Slunce už nepálí. Jsem unavený. Jako bych cítil v puse krev. Šeří se a rychle se stmívá. V pralese se ozývají zvířata.

Je pátý den. Moc jsem se nevyspal. Ve stoje se spí blbě. Mám zacpaný nos, dýchám pusou. Vychází slunce. Cítím se pořád stejně. Slyším bubny, přibližují se, mají to jako nějaký rituál, jakoby neměli nic jiného na práci. Tentokrát se mi vybavuje celá ta hrůza, všechno to bylo jinak. Z leva přichází domorodci a nesou kotel. Vidím kůly na pláži. Obě situace se prolínají, vlevo domorodci s kotlem, vpravo kůly. Z obou je mi na blití. Jsou to titíž domorodci. Je to jinak, nás zahrabali, těm, co uřízli hlavy, tak je pak uvařili v kotli a jedli. Vybavuje se mi obsah, nejsem v události. Cítím jen slabost okolo žaludku, je mi na zvracení. Mají tam kotel u pralesa. Je mi na blití. Jsem otupělý, cítím tupý pocit v hlavě. Chce se mi spát. Moji pozornost přitahuje kotel. Je asi kovový, začouzený od ohně. Domorodci ho postavili před pralesem, asi dvacet metrů ode mě. Je tam u něj dřevo. Domorodci se chystají na vaření, dávají tam vodu. Cítím apatii, mám problém abych stál. Jsou tam jen chlapi. Stojíme tam, ostatní podpírají oštěpama. Lijou mi vodu na obličej, je to příjemné. Je strašně horko, dusno. Jakoby se jim nelíbilo, jak jsme skleslí. Proč by na nás jinak lili tu vodu. Už je odpoledne, vyzařuje z nich klid, chystají vše, bubnují. Stojíme tam, oni posedávají. Šeří se, jde vidět oheň, začínají tancovat, bubnují. Stojím a cítím se unavený. Píchlo mě za krkem, jak jsem zaklonil hlavu. Slyším bubnování a skřeky z pralesa, za mnou šumí moře. Domorodci tam tančí celou noc. Je jich tam asi dvacet, jen muži, asi jen bojovníci. Tančí v předklonu, podupávají, šoupou nohama, bubnují. Jsem unavený, tělo má zavřené oči, ale přesto se vidím. Jsem z toho vyděšený, mám pocit napruženosti, cítím zvědavost, co se bude dít dál. Cítím ve předu bolest hlavy, je to z únavy, ze slunce. Vnímám ostatní, jsou vyděšení, nemůžou z těl ven, naše těla jsou zmožená, jsou jako v kleci, chcou ven. Znervózňuje mě to. Asi to má důvod, proč jsou vyděšení. Třeba ví víc, jak já, jsou starší. Cítím tupost v hlavě. Už je den, jsem unavený. Stojíme tam, oni tancují, jsou ve stínu, na nás svítí slunce. Dávají nám pít kokos, těžko se mi to pije. Cítím nasládlou, lepkavou chuť z mléka. Jsem pobryndaný. Mléko je cítit po těle, je to lepší, až na ty strnulé nohy v písku. Pomalu ubíhá celé dopoledne. Je poledne, slunce je vysoko, je děsné horko, cítím únavu, malátnost a bolest hlavy. Našplíchali mi vodu do obličeje, probírá mě to. Jdou k těm dvěma napravo, ti moc probraní nejsou. Uřezávají jim hlavy. Cítím se zdivočelý, můj duch je zdivočelý, chci se dostat ven. Nevnímám se jako tělo, uvědomuju se jako duch, nemůžu se z těla dostat ven. Najednou je všude plno světla, vnímám tělo, které necítím. Pozornost od dění okolo se obrací ke světlu. Vnímám ho, je zajímavé. Je uklidňující, je všude kolem. Nevím, jak se cítí tělo, já se cítím dobře. Cítím se volně, svěže, ale uvázaný jako pes u boudy. Chtěl bych do toho světla, ale jsem připoutaný k tělu. Začínám si uvědomovat, když se snažím dostat ven, že moje tělo je v bezvědomí. Když se do něho vracím, cítím tělo, jeho únavu, brnění nohou, tělo pozvolna ožívá. Když se zaměřím na světlo, chci se dostat ven, tělo nejeví známky života. Ale k sobě patříme. Cítím ale, že jsem někdo jiný, že nejsem to tělo. Že je to jen prostředek, něco jako oblek. V těle je nepříjemně, nemůžu se dostat z něho ven. Když se orientuju na světlo, je to lepší. Cítím pulzování v hlavě, slabost v nohou a nepříjemné pocity v kolenou. Orientuju se proto na světlo, je to příjemné. Jako bych byl částečně z těla venku, koukám na něj, vnímám, jak jsem bílý. Jsem to já, nebo to dělá to světlo? Co je dál ode mě ve světle není vidět. Je to jako v mlze, vše mizí. Bolí mě hlava, chtěl bych mít šátek. Je mi na zvracení, asi z toho mléka, cítím plnost v žaludku. Zmáhá mě únava, mám svěšenou hlavu, v nohách cítím mravenčení, lechtání, cítím v nich chlad. Na těle pálení na kůži ze slunce a slané vody. Těžko se mi dýchá, je strašné horko. Všude je bílo, klid, slyším jenom buben. Koukám na to, cítím strnulost a hrůzu, jako když mi stojí vlasy a chlupy na těle. Neschopnost čehokoli, trvá to asi jenom okamžik. Tady mi bělejí vlasy, cítím svědění na hlavě, napnutou pokožku. Je mi na blití. Zvracím. Řežou jim hlavy, zezadu, jakoby to měli nacvičené, mezi obratle, na boku uříznou tepnu, všude je krev. Jsem strnulý, cítím tlak na prsou. Vnímám tělo, zvedá se mi žaludek, vibruje mi bránice, asi je podrážděná od zvracení.

Domorodci bezhlavá těla porcují. Hlavy naráží na kůly, tak aby se dívaly na moře, vidím ty vyboulené oči. Jsem strnulý. Ani si neuvědomuju, že bych měl skončit stejně jako oni. Jen to, že to vidím, je hrůzné. Hlava je jasnější, cítím tlak na prsou, mám prázdný žaludek, uvědomuju si tupou bolest v nohách, jak jsem se snažil dostat ven, ale jsou jako v betonu. Jsem celý ztuhlý, zkoprnělý. Fascinovaně koukám, jak je porcujou, jako dobytek na jatkách. Ostatní se zmítají, prožívají to jinak než já. Rozřezávají je, nosí do kotle. Je mi na zvracení, v puse cítím chuť krve, brní mi zuby. Porcují je na menší kousky, nosí je na rukou. Rozřezávají břicho, vyndávají vnitřnosti, některé nechávají ležet, jiné odnáší, hlavně srdce a játra. Střeva ne. Trup porcují na několik částí. Vidím jen toho blíž. Cítím se pořád stejně. Zůstaly jen stojící nohy, porcují je v kyčlích, spodní části omývají v moři, asi byly zakálené. Od kolen dolů je nechávají v písku. Zbyly tam jen střeva a ruce od zápěstí. Vaří to v kotli. Napadá mě, že je to obludné. Přemýšlím, jestli to jsou vůbec lidi. Cítím bolest hlavy, ztuhlé nohy, cítím kůži bolavou od slunce. Nemám žádné emoce, ale touhu odletět pryč nahoru ke světlu. Neuvědomil jsem si, co se stalo s jejich dušema. Předtím tam byly, když zmizely těla, ony zmizely taky. Domorodci přikládají na oheň. Něco tu děsně smrdí, něco spáleného. Domorodci tancují a bubnují. Přichází ostatní z pralesa, nastává vřava. Napadá mě, proč je vaří, proč je nejí třeba syrové, nebo opečené. Vytahují ven kusy, kape z nich voda a kouří se z nich. Je mi na blití. Napíchávají kusy na oštěpy a vytahují je ven, porcují je. Jí to všichni. Je to odporné. Není co prožívat, je to realita. Cítím se při tom stále lépe. ( Ironicky. ) Nic při tom necítím, cítím se svěže. ( Ironie silnější. ) Nedal bych si s nima, ale je mi to lhostejné, ať si jí, co chtějí. Uvědomuju si lhostejnost, cítím se uvolněně, svěže. V hlavě mám lehkost, kolem žaludku taky. Mám pocit jako v relaxaci, je to celkové uvolnění. Najednou to tady bylo, ten pocit. Hlavu mám jako prázdnou nádobu. Jen nahoře vnímám usazeninu mozku, moc ho tam není. V průběhu opakování myšlenky mi došla změna fyzického stavu. Je to pozitivní změna. Zároveň i změna psychického stavu. Když mě budou chtít sežrat, ať si mě sežerou. Mám pocit vyrovnanosti, že na tom stejně nezáleží, jestli mě sežerou. Vybavuje se mi světlo, stejně patřím k němu. Není to až tak veliký kmen, všichni se ze dvou chlapů stačili najíst. Pohazujou kolem kosti, jsou pečlivě ohlodané. Chutnají jim chrupavky. (Údiv.) Posedávají a polehávají kolem. Je šero, začínají být slyšet zvuky z pralesa. Do zad cítím chlad oceánu, zepředu vnímám prales. Pořád cítím připáleninu. Cítím se dobře. Koukám na nebe. Domorodci spí. Nad ránem je opět chladno. Domorodci vypadají ráno mátožní. Já se cítím asi líp než oni.

Je šestý den. Vychází slunce. Necítím se tak tupě jako doposud, psychicky jsem svěží, mám jasnější mysl. Fyzicky jsem na tom dobře, cítím se plný energie. Slyším bubnování. Jako bych viděl kouř za stromama. Dýchá se mi líp nosem. Vylézají ven. Mají kamenné tváře, žádné emoce na nich nevidím. Ti moji dva jsou asi stále titíž. Dávají mi kokos. Ještě, že jsem zakopaný, jsou malí, jako děti. Piju, snažím se, aby toho vyteklo na zem co nejmíň. Bez druhé dírky se to pije blbě. Jakoby vše dělali tak okázale, jako že je to naposled. Domorodci odchází. Pláž je po nich celá sešmatlaná. Ještě mám půl dne. Slunce stoupá, nedá se do něj dívat. Cítím chládek na těle, při dýchání pociťuju teplý vzduch. Slunce jde nahoru, moře už je u mě, vlhnou mi kalhoty. Bylo by dobré se okoupat celý. Moře začíná ustupovat. Slyším bubnování, domorodci vychází ven z pralesa, bubeníci jdou poslední. Cítím vzrušení, krev mi rychleji koluje, rychleji dýchám. Ti mí dva mi připadají jako komici, koulí očima. Jsem klidný, koukám na ně, blíží se, zapichují oštěpy, dělají grimasy, naznačují nožema, že mi jdou uřezat hlavu. Chytají mě za vlasy, hlavu mi vyvrací nahoru. Čekám, až ucítím ty nože na krku. Cítím je tam z obou boků. Jsou strašně zubaté. Nemůžu je sledovat, stojí z boku a drží mi hlavu. Nože jsou najednou pryč, povolují mi ruce. Začínají mi vyhrabávat nohy. Snažím se hýbat rukama, ale mám je opuchlé. Je to zajímavá změna. Vyhrabávají mě kokosama, mají je pořád s sebou na provázku kolem pásku. Jsem vyhrabaný, padám na zem, nemůžu stát. Ležím na zádech. Je to dobrý pocit zase ležet. Vyndávají mi nohy z díry. Člun byl asi celou dobu za mnou, vlečou mě do něj. Stahují ho do vody, domorodci u lesa skandují. V člunu jsou kokosy, ani nevím, kdy to tam nachystali. Uvědomuju si, jak mě rychle stahuje odliv. Loďka je vyschlá, vnímám, kolik tam mám místa, když jsem tam sám. Jsem unavený, cítím tlak v žaludku. Vidina dalších kokosů mě nenadchýná, dal bych si něco jiného. Chci se vyspat. Míjím útes. Měl bych přemýšlet co dál, ale nechce se mi. Spát či pádlovat? Ohlížím se na tu zátoku, jak tam stojí ty kůly s těly kamarádů, jenom můj kůl je prázdný. Domorodci za mnou koukají. Je to neuvěřitelný pocit, že jsem to přežil. Asi chtějí, abych se dostal domů a vyprávěl o tom, aby se jim všichni vyhýbali. To bude ten důvod. Ochlazuje se, cítím vánek. Cítím uvolnění, vnímám, jak se vzdaluju od té prokleté země. „Už to nechci nikdy vidět.“ Je mi jasné, že se mi to bude opakovat ještě mockrát. Cítím se unaveně. Byl to sakramentsky dlouhý týden. Klimbám v loďce, příjemně se kolíbá. Kokosy mě tlačí do zad.

Nevím, za jak dlouho se probouzím, je asi odpoledne. Slunce je proti mě, před sebou vidím loď. Mají skasané plachty. Na člunu mi bylo celkem dobře, líp než na pláži. Jsem rád, že je vidím. Asi uplynula delší doba, cítím se malátný, ospalý, celý oblblý, není mi dobře od žaludku. Vytahují mě a hází na palubu, jsem celý zesláblý, musí mě podpírat. Jsou to Španělé, ale ani se mi nechce mluvit. Dávají mi rum, cítím jak mě hřeje v krku, jak teče až do žaludku. Je dobrý. Co je námořník bez rumu. Umývají mě, je mi fajn. Mám bolavou kůži. Cítím na sobě větřík. Jsem nějaký pohublý. Narostly mi vousy. Oblékají mě, cítím se jako mimino. Dávají mě spát, ne do sítě, ale na pryčnu. Je to krásný, být čistý, ležet a spát. Spím.

Mám blbou chuť v puse – asi po rumu. Nějak na mě všichni divně čumí. Cítím slabý tlak na prsou, něco tu nehraje. Cítím se nejistý z toho, jak blbě koukají. Není se mnou něco v pořádku. Jsem hubenější, mám spálenou kůži a bolavé nohy. Ptám se jich, co koukají, je to naše prví řeč. Koukám, jaký rozruch to mezi nima způsobilo, že jsem taky Španěl. Někdo mi dává zrcadlo, koukám do něho, cítím při tom tlak na čele. Koukám jak vypadám, kůži mám do červena, je spálená, místy se loupe, vousy mám řídké, většinou bílé, vlasů mám hodně, ale ty jsou bílé skoro všechny. Jsem překvapený. Ani bych se nepoznal, kdybych se potkal. Mám zarudlé oči. Koukáme na sebe, chlapi jsou zvědaví. Ptají se mě, kdo jsem, z jaké lodi, co se mi stalo. Popisuju jim, co se stalo. Jsem otrávený, nechce se mi o tom mluvit. Je to zbytečné se s nima o tom bavit. Nevím proč, cítím to tak. Cítím žaludek, asi od hladu. Přichází kormidelník, zahání je pryč a říká jim ať mi dají něco najíst. Jdeme do podpalubí. Dostávám polívku, vychutnávám si ji, je teplá, zeleninová. Kormidelník tam sedí se mnou a neotravuje. Cítím se dobře. Je vidět, že je to moudrý chlap, posílá mě lehnout, ať si odpočinu. Jsem unavený. Cítím příjemné teplo z polívky. Lehám si na záď, do bedny, je tu poduška, ale přesto je to tvrdé. Ležím a klimbám. Je navečer, jsem vyspalý. V jídelně se schází kapitán, kormidelník a já, večeříme, pijeme čaj a rum. Vykládám jim, co se stalo. Necítím nechuť, tohle jsou jiní lidi, velitelé, jsou rozumnější než prostí námořníci. Tamto byli jenom zvědavý hovada. Popisuju jim to, neříkám, že jsem byl plavčík, ale námořník. Mám z toho dobrý pocit, že mi věří.

Je mi 23 let a mám vlasy jako dědek. Cítím tlak na hrudi, uvědomuju si, že je to příčina mé zatrpklosti v životě. Předtím jsem byl normální. Pak už jsem se nestýkal s ostatníma. Tamto byli moji kamarádi. Tam jsem zbyl sám, teď chci být taky sám. Cítím se zaraženě, zatrpkle, zahořkle. Jsem dobrý námořník a s bílými vlasy vypadám důvěryhodně. Rychle postupuju nahoru. Kapitánovi se taky líbí, že se nekamarádím s ostatníma. Svůj příběh jsem potom vyprávěl i posádce, ale asi mi moc nevěřili. Cítil jsem se rozpačitě. Měl jsem pocit, že si myslí, že si to vymýšlím. Kapitán jediný mi věřil.

Zdroj: probuzeni.blogspot.com

február 28, 2012 23:21 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top