Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zápisky z minulých životů: Před inkarnací - Kosmické vědomí (Poznání ve Světle)

Není žádný čas, ani začátek, ani konec. Můžu být kdekoliv, všude je začátek. Světlo je příjemné, rozprostírá se do prostoru a přechází v temnotu. Cítím úžasný klid, harmonii, vyrovnanost, velikost. Jsem kosmické vědomí, stvořitel, vše kolem jsem já. Nic se neděje mimo mě. Je tady ale jeden rušivý děj – odpoutávají se ode mě částečky vědomí, vydávají se na vlastní cestu.

Vnímám ztrátu komunikace s nimi, už je nevnímám jako sebe, ale jsou mimo mě. Není tu přímá komunikace, už to jsou samostatné entity. Můžu do nich vstoupit, ale musím to vědomě udělat, není to automatický stav, chce to moje cílené úsilí. Ani nemám snahu s nimy komunikovat, cítím z nich zpupnost, namyšlenost, ego. Je to směšné, nejsou proti mě nic a přitom jsou domýšlivé na svou velikost. Nevidí mě, neuvědomují si, že to kolem jsem já, myslí si, že to jsou oni. Je to úsměvné. Jako erupce, vyzařování, výtrysk. Oni jdou svojí cestou. (smích) Je to legrace.

Ty částečky, které se vydávají na cestu a přestávají komunikovat, si tím vytvářejí ty problémy. Tím mi umožňují ty prožitky. Tak je nechávám a čekám, až na to přijdou sami. Pak se vrátí a jsou jiné. Je to nekonečné, nemá začátek ani konec. Kolik strádání je čeká, jaké hry si hrají, jaké mají problémy s komunikací mezi sebou, nejen se mnou, aby se pochopili. Je legrační je sledovat. Na rozdíl od nich si uvědomuju, že jsem to já, kdo má problémy s komunikací, oni si to neuvědomují. Já to ale nevnímám tragicky, oni to berou smrtelně vážně, jako kdyby o něco šlo. Snaží se ode mě izolovat. Je to jako když jde hloupý Honza na zkušenou do světa.

Chtějí si hrát vlastní hru, tak ať si hrají. Není to ale jen jejich hra, je zároveň i moje. Vnímám všechno utrpení, bolest, nevědomost, strádání, pocity, které bych bez nich nemohl mít. Je to jen taková lokální záležitost, součet všech jejich utrpení v mém rozsahu. Je to zajímavá hra. Je zajímavé to sledovat. Je to cyklický proces. Částečky se pohybují v prostoru i v čase. Pohyb je ale zbytečný, pořád jsou to ony. Oni v tom usilování ale vidí nějaký význam, nedochází jim ta zbytečnost. Postupně se prokousávají sračkama a zase se stávají mnou.

Když mě opouštějí, přestávají komunikovat, zahledění do sebe, nevnímají okolí pro své já. (usměv) Když projdou dost utrpení, problémů, strádání, najednou začínají komunikovat, dívají se kolem. Že jsem to vlastně já, ne oni, zase se ke mě vrací a komunikujeme spolu. Je to jen chvilkové odloučení, věčná hra. Pokud částečky komunikují s celkem a uvědomují si sounáležitost, tak je to dobrý. Pokud komunikace nějakou chybou přestane, přestanou si uvědomovat sounáležitost s celkem a zůstává jim jen pocit vlastní důležitosti. Čím je ten pocit větší, tím méně vnímají celek a tím menší je jejich komunikace. Stávají se pouze jednou miniaturní dominantní částečkou, která si je vědoma pouze svého božství. Je velkou chybou, když se zahledí příliš do sebe.

Co krásných emocí se u toho dá cítit. Je to zajímavé a zábavné ve srovnání s celkem, harmonií, klidem, velikostí. Uvědomovat si tu velikost v nicotě. Čím jsou menší, tím si myslí, že jsou větší. Je to přirozený proces, do kterého nebudu vstupovat, tím bych se o hodně ochudil. Pořád se to děje kolem dokola, nemá to začátek ani konec. Jedni se osamostatní, jdou na cestu samoty, neporozumění, problémů. Druzí si to uvědomují, tím se zase vracejí ke mně. Vrací se jim schopnost komunikovat s celkem, i když nikdy nepřestali být mojí součástí. Celé je to o komunikaci. Mám při tom úžasně dobrý pocit, je mi dobře po těle, dobře se mi dýchá. Cítím pocit velikosti, harmonie a volnosti. Jsem jedna velká myšlenka. Všechny myšlenky jsou moje. Každá myšlenka jsem já. Já jsem myšlenka. Tady není nic, co bych nebyl já. Jsem veškerá hmota, energie. Všechno jsem já, nic není mimo mě. Já to jen přetvářím a uvádím do pohybu. Hraju si s tím, sám se sebou, jako mimino. (smích) Ke hře nepotřebuju nic než sebe. Vlastně ani nic jiného není, jen já. To je legrace. (smích) Jak oni letí odněkud někam, jak si myslí, že se tam s někým spojí, ale neuvědomují si, že jsou pořád mou součástí a že jí budou i kdyby stáli. Oni se pořád přesouvají, někam spěchají, hrnou se. (smích) Je dobře, že tam ta komunikace není, kdyby tam byla, tak by se všechno přestalo dít, ustalo by to. Všem částečkám by bylo vše jasné, dál by komunikovaly s celkem a nemusely by se přesouvat. To by byla asi nuda. Teď je to ale zajímavé, je to sranda. Částečky se přesouvají odnikud nikam. Oni si to jen myslí. V jednu chvíli přestane komunikovat. Když začne být namyšlená, putuje dál, ve mě, se mnou, tak dlouho, až si tu blbost uvědomí. Až zase začne komunikovat, její pouť končí, je zbytečná, domluví se s každou částečkou z místa, na kterém je. Je vlastně vším. Já jsem oni, a oni na všechno přijdou sami. Není důvod nějak jim tu cestu urychlovat. Je to jedno. Je to celé veselé. Hraju si dobře. Mám z toho dobrý pocit.

Můžu se tam kdykoliv vrátit, vždyť jsme odtamtud nikdy neodešli. Nedivím se, že ta částečka z pocitu velikosti může zblbnout. Je to úžasný pocit být vším. Nic časnějšího ani pozdějšího není. Jako počátek této události se mi vybavil výbuch supernovy. (smích)

Zdroj: probuzeni.blogspot.com

september 22, 2011 15:33 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top