Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zápisky z minulých životů: Před inkarnací - Strom, Skála, Energie (Poznání ve Světle)

Připadá mi, že padám ze židle.
Ztrácím rovnováhu. Nevím jakým směrem sedím. Motá se mi hlava.
Nic nevidím. Nevím kde mám těžiště. Nevím jaké mám tělo. Každou chvilku a každý kousek mě to táhne jinam. Je to nějaká přitažlivost.
Necítím nic jiného.

Strom

Nevidím, jenom cítím. Cítím brnění v obličeji. Cítím chlad, hlavně v rukách a v nohách. Bolest v hlavě, na vrchu hlavy. Je to ta energie, co mě táhne někam nahoru. To brnění cítím v obličeji jako nějaké proudy směrem nahoru. Děje se mi to prvně, neznám to. Zvedá mi to ramena. Je to jako proud z vysavače, jako když mě něco vysává. Vysává mi to i dech nahoru, ale ne tak, aby to se mnou pohlo. Vůbec nevidím, jenom cítím. Cítím energii, co mě někam táhne. Nevím jestli se chci hýbat, nemám k tomu důvod. Jsem v klidu, ani nepřemýšlím. Jsem strom, košatej. Brnění jsou větve, které se hejbou. Určitě jsem listnatej. Docela velkej, tak pět metrů. Kolem nic jinýho necítím. Cítím se od půdy nahoru. Nemám možnost pohybu, jenom vzhůru. Vzhůru k nebi, rostu. Není mi to přirozený být strom. Cítím to poprvé, ale nevím, co bych měl být. Přemejšlet nemůžu, ani nemám vědomí, jenom vím, že jsem. Neuvědomuju si, co se kolem děje. Uvědomuju si jenom, že stojím. Něco mě tíží a něco táhne nahoru. Nemůžu mít žádnou aktivitu, ani emoce. Cítím plachost, ztuhnutí. Prožívám nečinnost, nemám možnost cokoli ovlivnit. Nevím jak dlouho tak stojím, neuvědomuju si to, čas nevnímám. Chcu se poddat té síle co mě táhne nahoru, ale kmen mi něco drží dole, je pevně usazený. Jenom větve se mohou trochu hýbat. Chci se od toho oprostit, chci vzhůru. Kmen mě omezuje. Je tuhej a nedá se s ním ohnout. Cítím se tvrdě a omezeně. Jsem něco živýho, co se z části nemůže hýbat. Život cítím jenom napůl. Pořád tu jenom stojím.

Skála

Cítím brnění a teplo v rukách. Mám stažený krk. Cítím strach, bojím se samoty. Nevidím nic. Cítím teplo uprostřed na hrudi. To teplo pořád vychází z prostředku. Pořád je to stejný, cítím se taková sevřená.

Připadám si hrozně jednolitá. Nemám ruce, nemůžu se hýbat. Jsem velká jako kamna, tak jeden a půl až dva metry. Mám tvrdé tělo a nahoře jsem do špičky. Jsem hodně stará. Jsem nějaký kámen, skála, nebo něco takového. Mám šedou barvu. Kolem mě je písek a teplo. Nevidím ani neslyším, jenom cítím. Kolem mě se nic neděje. Děj se odehrává na Zemi. Su tu sama, kolem je jenom písek a žádný kámen. Vadí mě to, nevím co se mnou dál bude. Moje okolí je takový žlutý. Zvířata ani lidi neznám. Nejsou tu ani rostliny. Je teplo a fouká teplý vítr. Je sucho. Pořád a moc svítí sluníčko. Je mi teplo uvnitř i z venku. V noci nesvítí, v noci je dobře. Měním barvy, přes den se rozpaluju, na noc chladnu a šednu. V noci su teplá jako člověk. Přes den su rozpálená, že by se člověk spálil. Tlačí mě na hrudi. Přemýšlím o tom a mám strach, že to teplo nevydržím. Může se něco stát, ale nevím co. Mám strach, že se rozpustím. Úplně to vidím, lesklou skvrnu. Někdo se už rozpustil. Vypadá to jako když se roztaví něco kovového. Pořád cítím ten tlak na hrudi a to teplo je větší. Ten strach, ten strach už mám dva dny, před tím jsem ho neměla. Nebyly tady ty fleky. To teplo je furt stejný, ale zatím se dá vydržet. Čekám až bude víc zima. Pak se přestanu bát a budu se cítit dobře. Teďka přestal ten tlak na hrudi, už mi není takový vedro, nesvítí slunko. Nade mnou je mrak, stává se to zřídka. Teď je to takový příjemný, ale mám hrozný obavy co bude až zase vysvitne. Už mi zase začíná být teplo, už zase cítím ten tlak na hrudi, zase už svítí. Napadá mě, že ty fleky se lesknou. Nevím kde se tu vzaly, je to asi někdo rozpuštěnej. Lesknou se jako hladina. Ještě víc mě tlačí na té hrudi. Vnímám se jako něco uvězněného, stlačeného v tom kameni. Je to pořád stejný. Neuvažuju o tom, jak bych se mohla dostat ven. Už mi není takový vedro. Cítím takový uvolnění. Už nejsem stísněná, už mě to nehřeje. Teď su na tom jemným písku, ten kámen je vedle. Necítím žádný tělo. Jenom tak su a nic nedělám. Teď zas cítím tlak na hrudi a teplo. Zase svítí slunko. Zase su v tom kameni, znovu se cítím taková stisklá. Můžu ten kámen opustit a zase se do něho vrátit.

Cítím brnění a teplo v rukách. Cítím tlak na hrudi. Kolem sebe mám víc prostoru. Připadá mi, že nemám žádný tělo. Dějou se nějaké změny, ale nejsem schopná je popsat. Cítím veliký teplo, brnění v rukách a vidím hodně světla. Nejsem schopná si uvědomit tělo. Připadám si taková rozplizlá, jako rozpuštěná žvýkačka, jako želé, nebo něco lepivýho. Můžu se pohybovat stýkáním, nebo roztýkáním. Jsem nějaká hmota. Rozpouštím se a zase tuhnu.

Roztržení skály

Mám pocit, že jsem nějaký kopec nebo hora. V úpatí mě něco hrozně tíží. Je tam něco, co mi dělá zle, něco, co mě táhne dolů. Je to nějaká díra. Je hrozně hluboká, když tam někdo spadne, tak je konec (schoulený tělo). Strašně mě něco bolí za krkem. Snaží se mě to předklonit. Mám pocit, že tu hlavu neunesu. Cítím takové napětí, něco mě nutí být v nepřirozené a nepříjemné pozici. Předtím to bylo dobrý. Pak se začalo něco dít a začalo mě to deformovat. Mám pocit, jako by mi někdo pomalu, ale furt natahoval ruky a nohy a při tom mi kroutil hlavu. Ty věci se dějou strašně pomalu, ale stupňujou se. Je to nějaký pohyb zvenčí. Chce mě to úplně oddělit. Netýká se to jenom mě, ale celého okolí. Vyvěrá tu voda, roztříšťuju se na části. Tím se to uvolňuje a je to dobrý. Je to pocit vysvobození. Už je to dobrý, už ten tlak pominul a všechno je pod vodou. Všechna ta příroda zanikla. Jenom vrch mám trochu nad vodou. Sice jsem se roztříštila, ale je to takto lepší. Nemá smysl ten přetlak držet za každou cenu.

Doplnění klienta: Prožívala jsem se jako hmota. O ničem jsem nepřemýšlela, ani nic necítila. Jediné, co jsem vnímala byly fyzikální síly, které na mě působily. Vnímala jsem tlak, napětí, uvolnění a oddělení částí. Takto se asi cítily kontinenty při jejich rozdělení a zalití mořem.

Energie

Nacházím se miliony let v minulosti. Z mého pohledu celé událost trvá jenom chvíli, tento čas se však lidskými měřítky nedá stanovit. Stejně tak je to s prostorem, děj se odehrává ve vesmíru, který není ničím ohraničený.

Jsem světelná energie ve tvaru koule. Jsem chuchvalec energie, který se odpoutal od většího celku. Pociťuji intenzivní strach. Oddělil jsem se od obrovské světelné energie, abych poznal a zažil sám sebe. Najednou se cítím hrozně osamocený a mám strach. Kolem jsou chuchvalce černé energie. Mám strach, že mě pohltí. Jsou to duše, které zapomněly, kým jsou a světlo v nich vyhaslo. Mám strach, že dopadnu jako oni. Proto se snažím přidávat k jiným světlým energiím. Tím ale potlačuji sám sebe. Jak se jich držím, tak získávám jejich povahu a ztrácím svoje vlastní světlo. Zoufale lítám a chytám se každé vhodné energie, co vidím. Bojím se, že se nebudu mít koho chytit a zůstanu sám mezi těmi černými energiemi. Pláču. Když si nevážím sám sebe, tak si mě neváží ani ostatní. Tak se v sobě snažím všechno potlačovat a tím pozvolna zhasínám a tmavnu. Chtěl bych být zase tou energetickou koulí. Nevím jestli to dokážu, asi na to nemám. Už jsem skoro úplně ztratil sám sebe. Dostávám se mezi ty tmavé koule. Jak jsem se bál, abych se nestal jednou z nich, tak jsem se jí stal. Rezignoval jsem.

Vidím černý chomáček, duši, která potřebuje pomoc. Pomáhám jí. Ostatní černé duše se na mě dívají špatně, protože to dělám podle sebe a ne podle nich. Objevuje se ve mně malé světýlko, které mi dělá radost. Jak si uvědomuji tu radost, tak se to světlo ve mně probouzí čím dál víc. Je lepší, cítit se sám sebou. Brouzdám se vesmírem a dělám, co mě napadne. Potkávám i světlý koule. Prostě si jdu svou cestou. Dělám, co já chci a co mi dělá radost. Zářím čím dál tím víc. Je mi úplně jedno co si ostatní energetické koule myslí. Dělám si, co chci. Jak se s tím vyrovnávají ostatní, je jejich věc. Nacházím v tom uspokojení a štěstí. Jsem šťastná energetická koule. K tomu nic nepotřebuji. Občas si jen tak pro pobavení hraji s jinými světelnými koulemi. Hrajeme si proto, že nás to těší. Nikdo z nás na tom nelpí.

Pomalu se zvětšuju. Jsem stále větší a větší. Některé světelné koule se stávají mojí součástí. Jako bych byl jejich matkou. Stávám se stejným světlem, od kterého jsem se původně oddělil. Na začátku jsem byl malou částí, která se oddělila, dnes jsem tím celkem. Mohu se ale zase oddělit a poznávat sám sebe.

Znovu se odděluju. Už ale nemám strach. Letím vesmírem a vychutnávám si to. Na ty černé koule se jenom podívám a nechávám je jít svou cestou. S těmi světelnými koulemi si hraju. Je to velice zábavný, mohl bych si tak hrát donekonečna.

Zdroj: probuzeni.blogspot.com

október 10, 2011 17:22 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top