Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zápisky z minulých životů: Zbloudilé duše - Rychle ven, a co dál? (Poznání ve Světle)

Sedím v letadle, je 13. 6. 1944. Už vidím letištní budovu. Na hlavě mám koženou kuklu. Potím se, je v ní horko. Na očích mám světlé letecké brýle. Jsou tvarované kolem obličeje a vzadu mají kožený řemínek. Vidím ovládací panel s budíky, které mají chromované lemování, taky řídící páku. Ručičky se chvějou, už se skoro dotýkám země. Oběma rukama držím knypl, který odtahuji od sebe. Už cítím škrtnutí o zem. Všechno se jeví v pořádku. Budíky se lesknou a přední sklo není úplně čisté.

Je to malé letadlo, je rychlé, je to stíhačka. Na křídle vidím bílou hvězdu. Přistávám. Už se těším, že si odpočinu. Zas mám jeden let za sebou. Probíhá to strašně rychle. Vidím to ale jakoby zpomaleně. Z úhlu ze strany se blíží kolega s neovladatelným letadlem. Zahlédl jsem, že z něj jde kouř, má potíže. Uvědomuju si, že letadlo je neovladatelné. Je to kamarád ze stejné letky. Na letištní ploše dochází ke srážce. Prudký náraz. Letadla se do sebe vnořují a okamžitě chytají plamenem. Šlehají plameny a stoupá černý dým. Měl jsem ještě třetinu nádrže. Toto je ale z jeho nádrže. Vyšplíchlo to na moje letadlo.

Náraz cítím v těle. Mám pocit, že se mi tělo rozpadá. Utrhává mi to ruku a hořím. Cítím velký žár a pálení, hlavně na obličeji a v očích. Cítím silný tlak v orgánech, jako by se rozpadaly. Cítím žár v plicích. To co dýchám je strašně žhavé a rve mi to plíce zevnitř. Nedá se to dýchat. S nárazem jsem se jednou nadechl, je to žhavé a nedýchatelné.

Je konec, podruhé se už nenadechnu. Škvaří se mi celá horní půlka těla. Jsem rychle za tím.

Už jsem venku, už jsem nad těma letadlama. Ten okamžik je strašně krátký. Ty plameny mně vyženou strašně rychle z těla. Dívám se na ně shora. Druhého pilota nevidím. Vidím jenom jeho tělo shora. Je mi to divný, mohl mně vzít sebou. Já jsem tu zůstal. Byl už předtím zraněnej. Hoří, stoupá dým a kolem pobíhají lidi. Je mi to divný, nevím co dál. Dívám se shora na to tělo, je divný, tam už nemůžu. Pohybuji se po okolí a nevím co dál dělat. Pořád nevím kam jít. Někoho hledám, je to hodně zmatený stav. Kdyby mi tak někdo pomohl. Vidím kamarády v nemocnici. Chci jít k jednomu, co ho znám. Podařilo se mi to, jsem s ním v těle. Je po zranění. Cítím úlevu, že se to zatím vyřešilo. Jsem s ním a rozumíme si spolu.

Já se jmenuji Joe PARKER a je mi 32 let. Kamarád se jmenuje Tedy JEFFERSON a je mu 29 let. Nemocnice je blízko letiště na kraji města Toulouse. Moc dlouho spolu nejsme. Na konci války umírá a pomáhá mi nahoru, ke světlu. Tam čekám a poznávám.

Zdroj: probuzeni.blogspot.com

august 07, 2011 23:37 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top