Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zápisky z minulých životů: Změna postojů - Nalezení citu (Poznání ve Světle)

Mám pocit, že žádné city ani emoce nemám. Ztratila jsem je, nebo jsem je ani nikdy neměla. Jsem chladná, jenom kalkuluju. Zajímá mě jenom to, co chci já. Rozhodla jsem se tak, protože je to tak lepší. Když člověk cítí, tak to bolí a já jsem se rozhodla ve svém životě tuto bolest nepodstoupit. Přivedl mě k tomu pocit zranitelnosti. Viděla jsem to u své matky.

Původní stav

Někdy přemýšlím, jestli jsem se rozhodla dobře, ale vždycky se ujistím, že ano. City jsou něco nejistého, neuchopitelného a já chcu stát nohama pevně na zemi. Ostatní lidi vnímám jako listy ve větru. Taková nechcu být. Já chcu být kmen. Někdy jim malý okamžik závidím, pak se jim ale vysměju, protože všechno je jenom klam. Jak by jinak bylo možné jeden den nenávidět a druhý den milovat?

Vidím své dítě, leží v postýlce. Má sedm až osm měsíců a je to chlapec. Dívá se na mě a natahuje ke mně ruce. Je vidět, že mě má rád. Mě to ale není příjemné. Vidím, že ve mně chce probudit cit. Já nechcu nic cítit, protože to bolí. Je mi to nepříjemné. Vyvádí mě to z pracně nabyté rovnováhy. Chcu aby to pochopil a aby si zvykl, že mezi náma bude zeď. Syn mi je někdy úplně odporný. Někdy to už nemůžu vydržet a tak ho dám chůvě. Musím si zacpat uši, jeho křik nesnáším. Nelíbí se mi to. Cítím velkou vinu (pláč). Syn tomu nerozumí a furt to zkouší, jako kdyby tomu nemohl uvěřit. V jeho očích vidím naivitu, nevěří tomu. Ty oči znám, je to můj nevlastní otec. Akorát mají trochu jiný výraz. Teď jsou čisté a plné citu. Potom se změnily. Cítím při tom svoji vinu (pláč).

Mám manžela, ale nemám k němu žádný vztah. Je o dost starší než já. Moc po mě touží. Je proti mým náladám a odmítání bezbranný. Svým způsobem mi ho je líto. On má syna moc rád. Hraje si s ním mnohem víc než já. Někdy mi to je jedno, někdy cítím tupou vnitřní bolest. Je to něco, co mě nutí znovu cítit, ale já nechcu nic cítit. Opovrhuji svým manželem. Jeho city z něho dělají slabocha, který se přede mnou ponižuje. I přes jeho stáří v něm vidím malé dítě.

Je to hloupý a zbytečný. Celý život se vlastně nic nedělo.

Příčina

Je mi šest let. Nevím co mě to napadlo, ale chci se jít podívat dolů do prádelny. Mám ráda tu vůni čistého prádla. Tentokrát slyším z prádelny nějaké divné zvuky. Vidím otce, má stažené kalhoty a něco dělá se služkou. Nerozumím tomu, ale nějak se mi to nelíbí.

Nikdo mě neviděl. Nikomu jsem to neřekla, ale všechno se ve mně změnilo. Když vidím svoje rodiče spolu, tak jim už nevěřím. Už nevěřím ničemu. Je to hloupý, zbortil se mi celý svět. Všechny iluze a jistoty jsou pryč. Nejhorší je, že o tom nemůžu s nikým mluvit. I kdybych chtěla, tak by to nikdo nechtěl slyšet. Cítím se strašně osamělá, maminka se mě ptá, jestli se mi něco nestalo. Nedokážu jí to vysvětlit. Potom se změnila maminka. Usmívá se, ale její oči pláčou. To mi zase nedokáže vysvětlit ona. Ale já to chci vědět. Hrozně mě to bolí, když vidím, jak se maminka trápí, ale nedokážu jí pomoct. Ji zase trápí, že já su smutná. Tak se rozhoduju, že budu veselá a na všechno zapomenu. Daří se mi to, zapomněla jsem to špatný, ale s tím jsem ztratila i to dobrý. Je to jako daň, kterou musím zaplatit. Časem si na to zvykám celkem dobře.

Služce narostlo velký břicho a pak jednoho dne zmizela. Nikdo mi nic neřekl, ale najednou bylo všechno jiný, falešný, jenom hraný. Nelíbí se mi to, ale nevím, kdo by mi pomohl. Nemám za kým jít. Nikdo mi to nevysvětlil.

Mám z toho pocit marnosti. Cítím takovou prázdnotu. Je mi s ní dobře. Jako bych to ale už nebyla já, jako kdyby ze mě něco zmizelo a vyprchalo. Jako kdybych ztratila chuť žít. Není to nutné. Mám strach, že to zažiju zas. Tu bolest (pláč). Je to hnusný, bolí to!

Cítím při tom, že to není pravda. Nějak jsem to spletla, jenom jsem to špatně pochopila. Je to hodě srandovní. Člověk to uzavře a už o tom nepřemýšlí, že to je úplná blbost. Zapamatuje si jenom výsledek toho rozhodnutí, ale už ne proč to rozhodnutí udělal (uvolněný výraz).

Změněný stav

Mám děťátko. Je to takový posvátný pocit. Úplně mám strach, abych mu něco neudělala, jak je maličký. Když ho vidím, cítím k němu lásku a úctu (pláč). Uvědomuju si, že můj syn i manžel jsou ke mně shovívaví a trpěliví. Počkali, až na to dojdu a odpustili mi, jak jsem se k nim chovala (pláč). Cítím, že mě můj manžel miluje. Nezačal mě nikdy nenávidět proto, jak jsem se k němu chovala a jak jsem mu ubližovala. Vlastně mi jenom pomohl dozrát. Vím, že je velmi citlivý a že ho můžu lehce ranit. Taky k němu cítím lásku. Je mou oporou a zabezpečí mě po všech stránkách. Uvědomuju si, že je to vzácný člověk a že mám velké štěstí (pláč). Cítím se hrozně provinile a nevděčně, protože si toho nevážím. Doteď jsem si nevážila, že mám hodného muže a zdravé dítě, že nemáme nouzi. Doteďka to bylo jako samozřejmost (pláč). Připadám si směšná, protože jsem si doteď myslela, že je můj manžel chudák, ale přitom jsem ten chudák byla já. Cítím se při tom jako blbec. Jako někdo, kdo si moc myslel, že má pravdu a přitom tomu tak nebylo. Nikdy mě nenapadlo, že něco takového může existovat. Že může existovat muž, který mě zbožňuje a že máme spolu dítě (pláč). Cítím úlevu, že to špatný období skončilo. Cítím se tak zvláštně, jako když člověk prožije něco špatného a potom se mu uleví a začne volně dýchat. Vím, že je bezpečné cítit. Mám pocit vnitřního štěstí.

Zdroj: probuzeni.blogspot.com

november 21, 2011 23:00 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top