Obrázok používateľa CEZ OKNO
EVOLUCE - Podvod století

Bomba vybuchla – je to šok pro paleoantropology a evolucionisty, neboť jejich vědecké disciplíny a teorie o vývoji člověka v Evropě jsou od základu otřeseny. Veřejnost bezmála ani nezaregistrovala zprávu, která proběhla rozhlasem i televizí: „Řada lebek z doby kamenné v Německu je podstatně mladší, než se dosud tvrdilo“ (dpa, 16. 8. 2004, 17.59 hod.). Skutečně jde o senzační odhalení, které jsem ostatně již předpověděl a podrobně probral ve své knize Darwinův omyly roce 1998.

Úvod


Bomba vybuchla poté, co na univerzitě v Oxfordu nově datovali kosterní nálezy ze sbírek frankfurtské univerzity. Změřené hodnoty naléhavě vyžadují změnu obrazu vývoje anatomicky moderního člověka, a to přinejmenším v období před 40 000 až 5000 lety. Především jen sotva existují významné nálezy lidských pozůstatků z doby před 40 000 až 30 000 roky!

Je to vlastně docela zábavné, když neandertálec z Hahnofersandu je místo 36 300 starý jen 7500 let, nebo když je z lebky „nejstaršího Vetsfálce“ z paderbornských písků rázem lebka „nejmladšího Vestfálce“, neboť není stará 27 400 let, ale jen 250 a pochází z doby okolo roku 1750 po Kristu. Ani fragmenty kostí z proslulé jeskyně Vogelherdhóhle nejsou staré 32 000, ale jen 3900 až 5000 let. U těchto a dalších nálezů došlo k chybě pravé o 30 000 let. Znamená to tedy, že stejně mladé jsou i příslušné geologické vrstvy, jak z toho logicky vyplývá?

Moderní člověk, jenž přišel do střední Evropy údajně před 35 000 lety a vytlačil neandertálce, tak prošel náhlou omlazovací kúrou. Ze 17 000 a více let jeho existence nemáme už žádné kostní nálezy! Nejstarší přistěhovalec tak nyní pochází z prostřední Klausenhohle v Bavorsku z doby před 18 590 lety. Jinak jsou všechny nálezy kostí našich předků podstatně mladší než 10 000 let. Když tedy neandertálci omládli o 30 000 let, jsou z nich nyní moderní lidé, anebo je budeme i nadále označovat za neandertálce? Avšak nejenže musí být redukováno stáří většiny nyní nově prozkoumaných objektů, ale navíc se ukazuje, že dosavadní označování nálezů jako neandertálci je jeden velký podvod. V roce 1999 byly nově prozkoumány dvě kosti neandertálců nalezené v jeskyni Wildscheurhohle. Ukázalo se, že fragmenty lebek nalezené v roce 1967 patří… jeskynnímu medvědu! Pomineme-li nález mléčného řezáku z výklenku jeskyně Klausenhohle, pak existenci neandertálců v Německu dosvědčují dnes už jen dva další kostní nálezy: kosti z Neandertalu a jedna lebeční kost z jeskyně Hohlenstein-Stadelhóhle v kraji Alb-Donau. Také tito neandertálci by si zasloužili nové datování.

To, že se podvod dostal na světlo boží, je zásluhou několika málo vědců, kteří, a za to jim patří dík, dosud neztratili smysl pro pravdu. Cech antropologů přitom tuto lež zakrýval celá desetiletí. Ve zpravodajském magazínu Spiegel (34/2004) bývalí spolupracovníci vyprávěli, jak si profesor Reiner Protsch, antropologická hvězda první velikosti, datování jednoduše vymyslel. Mezi kolegy se pro podobné postupy dokonce vžilo označení „protschovat“, vymýšlet si. Kolegové tento podvod kryli celá desetiletí, protože v tom byl systém: veřejnosti mohlo být dogma o původu člověka prodáváno jen se zastíráním pravého stavu věcí – ve filmech, knihách i časopisech.

„Masová evolucionistická indoktrinace“, provozovaná za spolupráce velkých médií, jako by zatemnila mysli lidí. Byly potlačovány nejrůznější nelogičnosti, vzbuzující pozornost prostého lidského rozumu, ale i překrucování pravdy. Lidé pak věří, že určité věci v jejich mysli jsou reálné, a nabývají přesvědčení o absolutní logičnosti a racionálnosti zcela vymyšlených konstrukcí. O správnosti svých představ naprosto nepochybují.

„Když nějaký vědec… v bílém plášti prohlásí něco pro veřejnost, ta mu třeba ani nerozumí, ale v každém případě mu věří… Vědci mají monopol na formuli: Je to vědecky nade vší pochybnost dokázáno,’ vypadá to, jako by toto kouzelné zaříkadlo předem vylučovalo možnost jakéhokoli rozporu“ (Standen, 1950).

Abychom „masovou evolucionistickou indoktrinaci“ odhalili, nepřinášíme v této knize žádná neosobní vědecká pojednání, sepsaná odborným jazykem, který je pro většinu lidí asi tak srozumitelný jako čínština. Naopak, shromáždili jsme velké množství faktografického materiálu a empirických skutečností z celého světa, které dokazují jediné: evoluční teorie je pseudověda s nedoloženými hypotézami, která se opírá o vědecké padělky. Předkládané empirické doklady rozbíjejí evoluční teorii zahalující naši společnost jako jakási difúzní mlha, aby jí dovolily nahlédnout pravdu.

K tomuto kolosálnímu podvodu patří ve smyslu diskuse vedené v této knize zejména makroevoluce, tedy evoluce nad úrovní jednotlivých druhů (Mayr, 1991, s. 319): Z opice se nikdy žádný člověk nestal! Naproti tomu mikroevoluce probíhá v přírodě každý den a známe i její umělou podobu v chovu zvířat a pěstování rostlin. Jejich základem jsou pravidla dědičnosti spojená s variabilitou druhů: ty popisují Mendelovy základy, tvořící dnes základ experimentální genetiky. Připočteme-li k tomu ještě klimatické vlivy a zeměpisnou izolaci, dostaneme nové druhy zvířat i lidí, avšak žádný vývoj směřující vzhůru, jak kážou teorie Charlese Darwina.

1 Omlazovací kúra

„Některé aspekty experimentálního popisu historie Země a života… se ve veřejnosti setkávají s obzvláštní pozorností. Mohli bychom je s trochou nadsázky označit jako Zillmerovu omlazovací kúru pro Zemi a život na ní. S odkazem na možnou souběžnou existenci dinosaurů a lidí Zillmer výrazně zkracuje časový horizont vývoje života,“ napsal profesor dr. Bazon Brock (2001, s. 16). Tato souběžná existence odporující evoluční teorii se opírá o jednoznačné nálezy, neboť odborník na jestěry Paul C. Sereno nalezl nedávno ve stejné povrchové vrstvě na Sahaře zkamenělé kosti dinosaurů, mořských jestěrů a obrovských prehistorických krokodýlů spolu se zkamenělou lebkou krávy a zkamenělými lidskými kostmi. Třetihory, období, jež údajně odděluje existenci dinosaurů a lidí, se tak ukazují jako naprosto iluzorní časový úsek.

Jasnovidec z Arizony

Během výzkumů v americkém státě Arizona jsem byl upozorněn na neobvyklý nález, o kterém psaly noviny Arizona Daily Star 23. prosince 1925. V knize Kolumbus přisel jako poslední’jsem zveřejnil kresby tří artefaktů z této sbírky (Zillmer, 2004, foto 70). Fotografie se mi totiž v té době nepodařilo získat.

Tyto nálezy nazvané podle naleziště na Silver Bell Road poblíž Tucsonu v Arizoně silverbellské artefakty jsou vyrobeny z olova. Záhadné artefakty objevené při několika vykopávkách v roce 1924 byly následujícího roku vystaveny a také popsány na univerzitě v Tucsonu v Arizoně.

Pocházejí silverbellské artefakty vyrobené z olova a popsané latinskými a hebrejskými nápisy z Evropy? Zpracování olova ovládaly jižzáhy všechny významné kultury ve Středomoří i v Indii. Ve starověké Itálii bylo olovo ve velkém stylu používáno ke stavbě akvaduktů, výrobě pohárů a jídelního nádobí. „Nejstarší iberské písemné památky jsou olověné desky“ (Haarmann, 1998, s. 420) a v jednom vikingském hrobu byla nalezena olověná deska s nápisem oslavujícím hrdinské skutky zesnulého. Jiné vykopávky vynesly na denní světlo středověké amulety ze dřeva a olova s latinskými písmeny a runami (Diiwel, 2001, s. 227-302).

Analýza olova silverbellských artefaktů ukázala, že sestávají z 96,8 procenta z olova s příměsí zlata, stříbra, mědi a zinku. Bylo zjištěno, že původní olověná tavenina byla vyrobena z rudy, která se vyskytuje na jihovýchodě Spojených států. Zdá se tedy, že artefakty byly zhotoveny nepříliš daleko od místa nálezu a že nebyly přepraveny přes Atlantik.

Jde o třicet artefaktů: meče a náboženské kříže z olova, zčásti pokryté kresbami a nápisy. Z našeho hlediska hraje zajímavou roli vyobrazení dlouhokrkého sauropoda (dinosaura) na jednom z mečů. Zpráva, která vyšla 23. prosince 1925 v New York Times, rázem postavila nálezy do centra pozornosti americké veřejnosti a rozpoutala spor odborníků. O pravosti nálezů byl vedle jiných specialistů přesvědčen i vedoucí archeolog na arizonské univerzitě Dean Byron Cummings.

Další osud nálezů je však neznámý. Na univerzitě už patrně nebyly. Jeden odkaz nakonec ukazoval na muzeum Arizona Historical Society v Tucsonu. První telefonát však žádný pozitivní výsledek nepřinesl.

Když jsem pak muzeum navštívil, bylo mi řečeno, že nálezy jsou zasuty v muzejním sklepě – je vyloučeno, abych je viděl. Nakonec jsem uspěl, když jsem poukazoval, že jsem přiletěl až z Německa, jen abych si je mohl prohlédnout. Jistá stará dáma mě i s manželkou odvedla do podzemních chodeb.

A tam před námi stála: dřevěná bedna. Když jsem bednu otvíral, ucítili jsme cosi jako závan tajemná. Silverbellské artefakty, více než 30 kusů pocházejících údajně z roku 800, bylo pěkně úhledně uloženo do speciálně vyřezaných dřevěných forem uspořádaných nad sebou jako zásuvky. Více než polovinu nálezů jsem si mohl vyfotografovat (foto 1 a 2). Zbytek zásuvek pro mě zůstal uzavřen, protože jsem si s vedením muzea předem nedojednal žádný oficiální termín.

Doufal jsem, že se v muzejní knihovně dozvím bližší podrobnosti o okolnostech nálezu. V jedné tašce jsme skutečně našli originální snímky z vykopávek, jež trvaly pět let až do roku 1928. Podrobné zprávy o vykopávkách, jejich náčrty, další fotografie a popisy nalezených artefaktů jsem nalezl v nikdy nepublikované zprávě Thomase W. Benta (1964), jenž se vykopávek zúčastnil.

Jeden nález mě obzvlášť upoutal: šlo o senzační vyobrazení dinosaura na jednom z olověných mečů. Pokud jsou artefakty zfalšované, musel být padělatel poněkud přihlouplý, vždyť dinosauři byli poprvé rekonstruováni v polovině 19. století. Když vidíme dinosaury na starších vyobrazeních, znamená to, že lidé museli někdy vidět živé dinosaury, nebo měli k dispozici jejich ještě starší obrazy, ty však nemohly existovat, pokud je náš obraz světa správný. Obrázek dinosaura na artefaktu datovaném do roku 800 údajně usvědčuje nález jako podvrh. Nebo snad ne?

Když se podíváme na kresbu na meči, která by snad mohla znázorňovat apatosaura či diplodoka, kteří tehdy žili na americkém jihozápadě, je nám nápadný především postoj tohoto sauropoda. V knize Dinosauři od A do Z z roku 2002 jsem probíral držení těla těchto pravěkých zvířat s přihlédnutím k nejnovějším nálezům, a tedy kontroverzně. Ty totiž ukazují, že sauropodi v rozporu s dosavadním míněním drželi krkvodorovně a mohli ho nadzdvihnout jen trochu, protože jinak by se jim zaklínily krční obratle (Zillmer 2004, s. 85 nn.). Také ocasy drželi vodorovně, v prodloužení páteře, ať již s nimi balancovali ve vzduchu nebo plavali ve vodě – na to lze usuzovat podle toho, že se mezi zkamenělými stopami jejich nohou žádné stopy po ocasu nenašly.

Přesto byly ještě před několika letech ve vědeckých publikacích v muzeích k vidění dinosauři s vysoko vztyčenými hlavami, často v pozici klokana, jak vlečou ocas za sebou. Takto rekonstruované kostry dinosaurů byly již mezitím ve světových muzeích, pokud na to stačily peníze, opraveny. Jestliže jsou silverbellské artefakty vykopané v roce 1924 padělky, bylo by zaprvé tehdy už samo vyobrazení dinosaura neodpustitelnou chybou – vždyť z doby před rokem 1800 žádnou rekonstrukci dinosaura nemáme – a za druhé, kdyby umělec vytvořil artefakty teprve krátce před oficiálním objevením ve dvacátých letech, zobrazil by dinosaura tak, jak tehdejší věda žádala: se vzpřímenýmkrkem a ocasem vlečeným po zemi. Pokud jsou artefakty podvrh, musel být tehdejší umělec jasnovidec, protože zobrazil sauropoda anatomicky správně v souladu s vědeckým poznatkem o sedmdesát let mladším. Anebo jsou artefakty přece jen pravé? Věděli snad před 1200 lety, jak dinosauři vypadali, nebo se ještě tehdy tu a tam vyskytovala živá zvířata?

Jsou okolnosti nálezu dokladem jeho pravosti? Fotografie z vykopávek ukazují, že sporné artefakty byly pevně uvězněny ve vrstvě podobné betonu, které geologové říkají „caliche“. Tato geologická vrstva tvořená uhličitanem vápenatým se vyskytuje na rozsáhlých územích jihozápadní části Spojených států, tvoří jakousi vrstvu z přírodního betonu, a říká se jí proto také „desert cement“, tedy „pouštní cement“. Stephen Williams, profesor americké archeologie a etnologie na harvardské univerzitě, ve své knize Fantastic Archaeology prezentuje silverbellské artefakty jako padělky, zároveň se však podivuje, jak údajný padělatel dokázal artefakty pevně zapustit do vrstvy caliche, takže vznikl „dojem“ neporušeného naleziště – vždyť s vykopávkami oficiálně začali teprve archeologové z univerzity v Tucsonu (Williams, 2001, s. 242).

Bylo zjištěno, že se tato speciální formace Caliche rozkládá na velké ploše podél horského hřebenu Tucson Mountains, nikoli tedy „bodově“, což připouštělo její umělý vznik se současným zapouštěním artefaktů (Bent, 1964, s. 321). Dean G. M. Buttler z College of Mineš and Engineering na arizonské univerzitě navíc potvrzuje, že caliche prý tuhne velice pomalu a „není šance, že by artefakty mohly být do této formace zapuštěny teprve po příchodu Američanů“ (Bent, 1964, s. 323, srv. s. 177).

Ačkoliv mám na délku tvrdnutí jiný názor, neboť uhličitan vápenatý tvrdne relativně rychle, je pevné uložení silverbellských artefaktů do formace caliche dokladem pravosti nálezů. Na druhé straně by však byla formace caliche relativně mladá, její stáří by nepřekračovalo 1200 let, a povrch pouště nad ní by byl ještě mladší. Vznikla snad tamější poušť opravdu tak pozdě? Jsou geologické vrstvy podstatně mladší, než jak uvádějí geologové? Jsou geologická svědectví údajně dlouhých časových údobí pouhou dezinterpretací? Jsou údajně pomalu, zrnko po zrnku, vznikající geologické formace ve skutečnosti dílem katastrofických událostí, vytvořeným ve velmi krátké době? Například obrovské mořské vlny (cunami) změní úplně obraz krajiny a vytvoří nové geologické vrstvy během několika hodin, zatímco „normální“, pomalu probíhající procesy (sedimentace, eroze) by k tomu potřebovaly celá staletí či ještě delší časové úseky. Podívejme se znova podrobněji na údajná svědectví o vysokém stáří zemské kůry a položme si otázku, zda tu neproběhly rychlé procesy, jež by geologická období drasticky zkrátily. Dogmatické spojování geologických a biologických (evolučních) období odhaluje prosazovanou, údajně plíživě pomalu probíhající evoluci jako báchorku, neboť analogicky o překot probíhající geologické procesy by musely jakékoli údajné opičí předky jakoby náhle (zrychleně) přeměnit na moderního člověka.

-pokračovanie-

Hans-Joachim Zillmer

Z knihy "EVOLUCE - Podvod století"


KNIHU bolo možné zakúpiť i na tejto adrese



Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Súvisiace:

Seriál: Darwinov omyl
http://www.cez-okno.net/serial-darwinov-omyl

Príbeh histórie
http://www.cez-okno.net/rubrika/pribeh-historie


marec 14, 2014 17:30 popoludní
  • krát komentár

1 krát komentár

  1. Obrázok používateľa SomTenKtorySom
    SomTenKtorySommarec 16, 2014 16:12 popoludní

    Komentár: 

    dobry rusky dokument, ze s mamutmi to zrejme tiez nebolo tak ako nas ucili

    https://www.youtube.com/watch?v=_4cHiRuLR7I

    https://www.youtube.com/watch?v=4s0459l9FUo

 

 

Top