Obrázok používateľa CEZ OKNO
EVOLUCE - Podvod století II.

"K proměně Sahary ze subtropické stepi s hrochy, krokodýly a slony na mrtvou písečnou poušť došlo teprve před 5000 či nanejvýš 6000 lety (podle oficiálního datování): vyplývá to z rekonstrukce klimatických podmínek provedené v roce 1998 Postupimským ústavem pro výzkum klimatu. Prudké změny klimatu nejspíš způsobily malé periodické výkyvy oběžné dráhy Země a sklonu zemské osy…"

Vymyšlené třetihory


Jednou z námitek odborníků proti omlazovací kúře zemské kůry je vytváření mocných fosilních útesů. Vznikly tyto geologické formace opravdu pomalu biologickým růstem nebo rychle jako anorganická formace? Stovky metrů silné a do vzdálenosti mnoha kilometrů se táhnoucí masivní vápencové útvary v pohoří Rheinisches Schiefergebirge, obvykle interpretované jako fosilní útesy, posuzuje kritický odborník Julius Spriestersbach jiným způsobem: V těchto nezvětraných vápencích jsou „spáry mezi vrstvami většinou jak naříznuté nožem a plochy vrstev vypadají jako hladce ohoblované. Skutečnost, jež je se vznikem útesů v rozporu“ (Spriestersbach, 1942, s. 83). Jediný útes, který Spriestersbach uznal za pravý, byl zatopen vodou údolní přehrady na Angeru u Bredenbruchu a dlouhou dobu nebylo možno ho prozkoumat. K průzkumu došlo teprve po vypuštění vody v roce 1985: na údajném útesu nejsou žádné vzájemně prorostlé kolonie, nýbrž vrstvy natlačené jedna na druhou (dr. Joachim Scheven in: Leben 4, 1992). Co z toho plyne: v Rheinisches Schiefergebirge žádný útes není!

U podobných prvohorních formací ve středním Švédsku, Anglii či v Alpách se předpokládá, že vznikly na místě (autochtonně) –, a taková interpretace je nesprávná. Vytváření těchto útesů si údajně vyžádalo miliony let. V těchto i jiných případech jde však o anorganicky vzniklý „vláknitý vápenec“ (stromatactis), jenž se opticky naprosto podobá biologicky (organicky) vzniklé struktuře útesu, protože vápencové vrstvy prorůstají horninu a jsou s ní propojeny. Anorganický vznik těchto údajných korálů a vrstevnatých korálů (stromatoporů) probíhá na rozdíl od biologického velmi rychle, protože voda v dutinách horniny může být uzavřena jen za katastrofických okolností (ibid., 1992). Z toho plyne závěr, že tyto prastaré, údajně pomalu a na místě vznikající útesy byly naplaveny ve velmi krátké době anorganicky za katastrofických okolností velkými masami vody.

Na druhé straně 420 milionů let staré prvohorní vápence (silur a devon) obsahují také pravé koraly, které však nikde nevznikly na tomtéž místě. Tyto usazeniny představují fosilní horniny naplavené v krátké době „potopy“, jež pochopitelně obsahují mořské organismy žijící před potopou.

Další argument pro vysoké stáří zemské kůry: vysoké stáří mají dokládat zčásti ještě živé třetihorní útesy. Když jsem navštívil Velký bariérový útes na východním pobřeží Austrálie, řekli mi, že jeho stáří se odhaduje na 20 milionů let. „To je vyloučeno,“ oponoval jsem, vždyť v mladších třetihorách (-24 až –1,7 milionu let) docházelo k neustálému ochlazování – a teplomilné koraly přitom vyžadují vodu s vysokou průměrnou teplotou 20 stupňů Celsia. V té teorii něco nehraje!

K údivu odborníků byl můj názor v roce 2001 potvrzen článkem zveřejněným v odborném časopise Geology (sv. 29, č. 6, červen 2001, s. 483-486), neboť podle nových analýz je Velký bariérový útes starý jen 600 000 let – omládl tedy třiatřicetkrát. Další výzkumy potvrdí, zda jsou analogicky mladší i ostatní korálové útesy ve světě. Avšak ani nová datace není bez problémů: v tu dobu přece panovala velká doba ledová a bylo ještě chladněji než před 20 miliony let. Snižme tedy opět stáří útesu a nechme koraly růst během několika málo tisíc let před potopou, kdy zemská osa stála rovně (kolmo k rovině oběžné dráhy) a od severního k jižnímu pólu vládlo na zemi klima jako ve skleníku (podrobně o tom píši v Darwinově omylu) – tedy za klimatických podmínek, které na Zemi údajně převládaly od poloviny křídy do poloviny třetihor před 30 miliony let. Ale o tom později.

Omládnou i pohoří. Zrníčka slídy z pákistánského předhůří jsou datována jen na 36 až 40 milionů let (Nature, 8. 3. 2001, sv. 410, s. 194-197). Podle dosavadních názorů mělo k vyvrásnění pohoří Hi-málaje dojít o 20 milionů let dříve, což znamená omlazení o třetinu.

Od jisté doby vědecké výzkumy naznačují v období třetihor jisté časové zkrácení (-65 až –1,7 milionu let). Analogicky k našim závěrům v Omylech v dějinách Země (Zillmer, 2001) by se muselo i období třetihor, následující po éře dinosaurů, zkrátit prakticky na nulu. Časová komprimace tohoto období (třetihor) vyplývá ze scénáře zániku světa (= potopy), jež se oficiálně klade na rozhraní křídy a třetihor, kdy před 65 miliony let vymřeli dinosauři.

Velké přírodní katastrofy znamenají pro postižená území vždy časový skok (mají tedy časový dopad), neboť kataklyzmatické procesy probíhají prudkým tempem, jako časová zkratka rovnoměrně probíhajících, dlouhodobých geologických sedimentačních procesů. Pokud k časovému dopadu nepřihlédneme, přírodní katastrofa jakoby zastupuje téměř nekonečně dlouho trvající geologická období, bez nichž se však neobejdeme, protože evoluce potřebuje velmi mnoho času.

Copak ale neexistují tlusté vrstvy horniny, které údajně vznikly ve třetihorách? Uložení vrstev (stratigrafii) z doby třetihor a následujících čtvrtohor po vymření dinosaurů (za hranicí křídy a terciéru) charakterizuje správně geolog J. Hsú: „Souvislou, kontinuální sekvenci vrstev ode dneška do doby dinosaurů (tedy přes čtvrtohory a třeti-hory, HJZ) bychom nenašli nikde na zemi“ (Hsú, 1990, s. 80). Přitom nelze zapomínat, že v třetihorách vznikly nejmocnější vrstvy sedimentů všech dob (podle Holta, 1966).

Již Charles Lyell, předchůdce současných geologů, správně poznal (1833, s. 15), že „třetihorní formace jsou obecně tvořeny osamocenými, vzájemně izolovanými hmotami, obklopenými ze všech stran pri-marní a sekundární (tedy původní, HJZ) horninou. Proti těmto formacím bývají situována menší či větší vnitrozemská jezera resp. zátoky, jakoby v opozici proti nosným zemským masám. Často jsou (tyto formace) stejně jako uvedené vody, velmi hluboké, přestože jejich rozměry bývají omezené.“

V tomto případě učinil Lyell správný postřeh, neboť třetihorní vrstvy nezaujímají velké plochy, ale jsou rozptýleny jako malé koberečky nebo jako rozházené dominové kostky (= geologické vrstvy). Jinými slovy: aby bylo možno vypracovat relativní chronologii třetihorních vrstev, musely by být uspořádány jistým logickým způsobem, jako seřazené kostky domina. Tento nezbytný předpoklad zde však zcela chybí.

Když se podíváme na přehledné geologické mapy Evropy, Severní Ameriky, Jižní Ameriky či Asie a studujeme rozložení mořských usazenin, jež se po křídovém období vytvořily v třetihorách, vyplyne nám určitý systém. Řada velkých řek totiž odvodňuje široké či úzké pánve, jejichž okraje tvoří koncentrické pásy formací, jež zapadají jedna do druhé jaké misky.

Krásným příkladem je v tomto ohledu pařížská pánev (pánev Seiny), jejíž okraje byly vytvořeny v době dinosaurů (v juře a křídě), zatímco jednotlivé (mladší) články třetihorních formací následují jeden za druhým jako koncentrické misky směřující k mořskému pobřeží na severu. Podobně vypadá i struktura pánve Temže. Také RJióna a Dunaj tečou z protáhlých třetihorních žlabů; v Severní Americe obklopují pásy třetihorních hornin údolí dolního toku Mississippi a stejný jev pozorujeme na východním pobřeží od Floridy po Karolinu. V Jižní Americe protéká Amazonka širokou pánví z mladších mořských usazenin a největší řeky v Asii odvádějí vodu z bývalého mořského dna. Co z toho plyne: „Těžko bychom našli nějakou větší pobřežní oblast dnešních kontinentů, ze které by v třetihorách (po éře dinosaurů, HJZ) krok za krokem neustoupilo moře“ (Walther, 1908, s. 455).

V souladu s našimi závěry lze bez potíží na jedné straně najít území, jež nejprve zaplavily a poté opustily velké masy vody, a na druhé straně pohoří vzniklá resp. vyvrásněná po vymření dinosaurů (= po konci období křídy): teprve tyto procesy daly vůbec vzniknout velkým řekám, které předtím, v éře dinosaurů, ještě neexistovaly.

Po éře dinosaurů docházelo v zemské kůře k dalekosáhlým pohybům a vrásnění. V Evropě vznikly Alpy, Apeniny, Pyreneje a mnoho menších pohoří. V Asii se tyčily mohutné horské systémy, jejichž záhyby se valily jako vlny nesmírného moře z nitra Asie až k Indickému a Tichému oceánu. Velká horská pásma vznikala též v západní části Severní a Jižní Ameriky. Tímto procesem, vyvrásněním And, byl obrácen směr toku Amazonky, která předtím pramenila na Sahaře a tekla přes Jižní Ameriku – ta tehdy ještě souvisela s Afrikou – do Tichého oceánu, a nikoli jako dnes do Atlantiku. Tuto hypotézu jsem vyložil v Omylech v dějinách Země (Zillmer, 2001, s. 74 nn.) a opírá se o nálezy nezvětralých mušlí vysoko v Andách a o vyprávění domorodců, kteří byli očividně svědky vrásnění And. Tyto hypotézu podporují výzkumy geologa Gera Hilmera (univerzita Hamburk). Jeho výzkumy byly zveřejněny v televizi pod názvem „Praamazonka“ {ZDF, 24. 9. 2000, 19.30 hodin).

Na povrchu dnešní písečné pouště Sahary našel tým vědců jednak (dosud zachovalé) fosilní kostry mořských mesosaurů, údajně žijících před 130 miliony let, zároveň však také pouštní krokodýly žijící v malých jezerech, která se dochovala dodnes a slouží beduínům jako zásobníky vody (gueltas). Jak dlouho přežijí malé populace těchto zvířat v nepatrných gueltas? Určitě ne 65 nebo 130 milionů let, tak staří totiž mají být mesosauři. Jak stará je Sahara? Pokud plovoucí ještěři žili ještě před pár tisíciletími a vyskytují se v oceánech dokonce i dnes, není tu žádný problém: mesosauři uvízli v tvořícím se písku pouště a v malých tůních přežilo pár krokodýlů. Vznikla snad Sahara teprve před několika tisíci lety? Došlo zde ke zkrácení času?

K proměně Sahary ze subtropické stepi s hrochy, krokodýly a slony na mrtvou písečnou poušť došlo teprve před 5000 či nanejvýš 6000 lety (podle oficiálního datování): vyplývá to z rekonstrukce klimatických podmínek provedené v roce 1998 Postupimským ústavem pro výzkum klimatu. Prudké změny klimatu nejspíš způsobily malé periodické výkyvy oběžné dráhy Země a sklonu zemské osy…

-pokračovanie-

Hans-Joachim Zillmer

Z knihy "EVOLUCE - Podvod století"


KNIHU bolo možné zakúpiť i na tejto adrese



Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Súvisiace:

Seriál: Darwinov omyl
http://www.cez-okno.net/serial-darwinov-omyl

Príbeh histórie
http://www.cez-okno.net/rubrika/pribeh-historie


marec 16, 2014 21:45 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top