Obrázok používateľa CEZ OKNO
Jsme ve vesmíru sami?

V krátkosti popisovaná hypotéza není pouze romantickou teorií: má reálnou předpovídací hodnotu. Každý z vás se určitě už někdy zamyslel nad otázkou: je lidstvo ve vesmíru samo? Ať už na ni odpovíme kladně nebo záporně, výsledek vždy významně ovlivní náš pohled na svět.

JEDINÝ MIMOZEMSKÝ MIKROB

Převratné kroky biotechnologie a molekulární biologie nám nedávno poodhalily tajemství původu života. Díky novým astronomickým objevům se zřetelněji rýsuje řešení další prastaré otázky: obíhají planety také kolem jiných hvězd, a pokud ano, je na nich život? Je načase zamyslet se podrobněji nad tím, jak bychom po objevu mimozemského života pohlíželi na nás samé a na naše místo ve vesmíru.

Představme si, že bychom objevili pouze jediný mimozemský mikrob a prokázali, že se vyvinul zcela nezávisle na pozemském životě. To by výrazně ovlivnilo úhel našeho pohledu na svět. Lidská společnost by doznala stejně dalekosáhlých změn, jako svého času v důsledku koperníkovské či darwinovské revoluce. Jednalo by se o největší objev všech dob. Jak by reagovala většina lidí? Údivem? Obavami? Byla by to spíš jakási neurčitá směsice obojího?

Proto překvapuje, jak málo se moderní systematická věda věnuje tomuto filozoficko-psychologickému problému. V minulosti tomu bylo jinak, což je však málo známé a opomíjené. Lidé v minulých dobách o možné existenci mimozemšťanů debatovali poměrně často. A přitom velmi důkladně rozebírali, co by pro nás z takové možnosti vyplývalo. Od dob antiky do roku 1917 vyšlo na toto téma na 170 svazků.

Mimozemské mikroby

I přes dosaženou úroveň poznání jsme nuceni přiznat, že nám původ života nadále zůstává hlubokou záhadou. Proces vzniku života nelze modelovat matematicky, ani zopakovat v laboratoři.

Dnes rozlišujeme tři hlavní filozofické postoje či přístupy k původu života:

1. Byl to jednoduše zázrak
2. Byla to nepravděpodobná náhoda
3. Byl to důsledek působení fyzikálních a chemických procesů za správných podmínek.

Objev mimozemského života by měl značné důsledky pro všechny tři postoje. Důkaz existence mimozemského života může mít formu objevu nějakého mikroorganizmu, zachycení inteligentních rádiových signálů nebo zprávy v nějaké jiné podobě, nebo přímého kontaktu s inteligentními mimozemšťany.

Zázrak

Většina náboženství se tradičně drží názoru, že život vznikl zázrakem. Byl to zcela zvláštní, jedinečný a vícekrát neopakovatelný úkaz. Hypotéza o přirozeném původu života tedy zpochybňuje a narušuje jednu z nejsilnějších vazeb, která podle církve mezi lidskými bytostmi a Bohem existuje. A to je nepřípustné.

Zázrak je pojem označující v podstatě neopakovatelný nadpřirozený jev, při němž je pozastavena nebo porušena platnost fyzikálních zákonů. Musíme si však uvědomit, že takový jev by vůbec nemusel být způsoben Bohem. Mohl se jednoduše „přihodit jen tak“. Nebo mohl být součástí jakéhosi metaschématu, stojícího nad zákony, jež vnímáme našimi smysly. Nelze ovšem vyloučit možnost, že život původně vznikl na jednom místě vesmíru jednoduše „zázrakem“, aby se poté rozšířil do mnoha dalších hvězdných soustav „fyzikálně odůvodnitelnou“ cestou. Na rozsévání života po Galaxii poukázala již teorie panspermie. Jestliže život skutečně vznikl na jediném místě a pak se nějakým způsobem dostal do ostatního vesmíru, lze očekávat, že mimozemské organizmy (včetně první panspermie) budou složením shodné s pozemskými. Kdybychom však v cizích mikrobech zjistili zcela odlišný molekulární základ, poukazovalo by to na nezávislý původ a výrazně by svědčilo proti hypotéze zázraku.


„Nejzávažnějším Božím zásahem do skutečné historické události bylo podle křesťanského názoru Kristovo Vtělení. Byl to jev zcela jedinečný, nebo se musel opětovně odehrávat na každé z nekonečného počtu planet? Křesťan by se od takového závěru odvrátil s hrůzou. Nedokážeme si představit Syna Božího, trpícího za jiné na každé z myriad planet. Křesťan by takový závěr obešel definitivním předpokladem, že naše planeta je ve skutečnosti jedinečná. Co se pak ale děje s možnými obyvateli jiných planet, jestliže ke Vtělení došlo pouze na naší? Nacházíme se zde v hlubokých vodách moře velkých záhad“.
E. A. Milne, oxfordský kosmolog

Náhoda

Někteří vědci míní, že vznik života sice byl jedinečným, nicméně přirozeným jevem. Je nutné uvědomit si, co je tím myšleno, neboť jinak můžeme snadno propadnout dojmu, že pokud se takový jev odehrál pouze jednou, rozdíl mezi zázračným a přirozeným by jaksi vymizel. Živé organismy jsou ovšem natolik složité, že se spontánní vznik natolik propracované a organizované „hmoty“ jeví jako nanejvýš nepravděpodobný.

Fred Hoyle před lety přirovnal vysokou nepravděpodobnost vytvoření života pouhým náhodným přeskupováním molekul k větrné smršti, která se prohnala leteckou továrnou a přitom uspořádala jednotlivé roztroušené součástky do podoby provozuschopného Boeingu 747. Šance, že by se molekuly v rámci náhodných permutací seskupily do podoby DNA, je mizivá. Pravděpodobnost je přibližně 1 040 000 : 1! Je to naprosto stejné, jako kdybyste vrhali mincí a přitom se vám podařilo hodit „hlavu“ 130 000 - krát za sebou! Ale připusťme, že by se vám to povedlo. Měli bychom pak takový úžasně nepravděpodobný úkaz považovat za zázrak?

Musíme rozlišovat mezi jevy, při nichž je platnost příslušného přírodního zákona pozastavena, nebo je zákon přímo porušen. Promíchám-li například balíček karet, rozdám je čtyřem hráčům, a pak zjistím, že každý z nich ode mne obdržel úplnou řadu karet jedné barvy ve správné posloupnosti, měl bych předpokládat, že došlo k zázraku? K takovému přesnému „uspořádání karet“ při obvyklém „přirozeném“ míchání skutečně může dojít. Ale šance, že dospějeme k takovému výsledku jsou velmi malé a zřejmě by v nás vzniklo hluboké podezření, že zde došlo k něčemu, co rušivě ovlivnilo náhodný charakter procesu míchání karet.

K rušivému zásahu by mohlo dojít dvěma způsoby. Jedním je skutečné porušení příslušného fyzikálního zákona. V případě biogeneze se mohla nějaké molekula při svém pohybu – aniž by k tomu měla fyzikální příčiny – obrátit do protisměru a zkombinovat se s jinou molekulou v její blízkosti. Tím by byl uskutečněn důležitý krok v procesu utváření života. Druhým způsobem je cílevědomá manipulace s hmotou v rámci fyzikálních zákonů. Víme, že s hmotou takto manipulovat lze, neboť lidské bytosti vlastně po celou dobu nedělají nic jiného. Jestliže můžeme dosáhnout vysoce náhodného výsledku (jako je neobvyklá posloupnost karet), aniž bychom porušili jakékoliv fyzikální zákony, pak božstvo, vedené záměrem dosáhnout nějakého účelu, to samozřejmě dokáže také.

Úlohou vědy nicméně je pokusit se vysvětlit uspořádání světa, aniž by při tom musela počítat s nadpřirozenou manipulací. Na zmíněnou problematiku nesmírně mizivých šancí reagovala řada vědců. Mimo jiné poukazovali například na to, že mohl proběhnout nesmírně velký počet „pokusů“, což by negativní šance poněkud zmírnilo. Jestliže pozemský život původně nevznikl na Zemi, může existovat třeba bilión jiných planet, na nichž probíhalo a neustále probíhá přeskupování molekul. Za předpokladu existence dostatečně velkého počtu planet a dostatečně dlouhého času někde nakonec může dojít i k těm nejnepravděpodobnějším molekulárním procesům. Z kosmologických důvodů je ovšem toto tvrzení zavádějící.


Nelze popřít, že v nekonečném a jednotném vesmíru se cokoliv, co se může stát také stane, a přitom se to stane nekonečně častokrát. Pokud totiž existuje konečná, jakkoliv malá pravděpodobnost, že proběhne nějaká posloupnost jevů, a že současně existuje nekonečně velký počet míst, na nichž probíhají příslušné pokusy, pak takové pokusy nevyhnutelně nesčetněkrát uspějí. To je matematický fakt! Vede to však k některým bizarním závěrům.

K hlavním zásadám dnešní kosmologie patří představa, že ta část vesmíru, kterou pozorujeme, je vlastně typickou ukázkou všeho. Je-li tento princip správný, pak existuje nekonečný počet hvězd, nekonečný počet planet podobných Zemi a stejně tak i nekonečný počet molekul. S pravděpodobností rovnou JEDNÉ (to znamená určitě) tudíž na nějakém místě vznikne jiná molekula DNK. Protože v molekule DNK navíc existuje pouze konečný počet kombinací posloupnosti, bude existovat i jiný organismus obsahující DNK, která se bude dokonale shodovat s mou vlastní. Tato osoba bude mým přesným klonem! A protože existuje nekonečný počet míst, kde by k tomu mohlo dojít, musí existovat i nekonečný počet klonů např. šéfredaktora WM magazínu (… úděsná představa…)

Můžeme tudíž učinit závěr, že v nezměrných prostorách vesmíru existuje nekonečně velký počet přesných kopií všech lidí na Zemi. A neúprosná vědecká logika dokonce vyžaduje, aby tam existoval také nekonečně velký počet planet se stejnými obyvateli, jaké má Země. Je to představa vskutku bizarní, pro mnohé až odpudivá.

Zamysleme se nad tím, za jakých podmínek by mohla tato matematická představa principu jednoty přírody selhat. Nelze vyloučit, že v měřítku značně přesahujícím tzv. Hubblův poloměr (dosah zatím nejdokonalejšího „teleskopu“) se fyzikální zákony od jedné oblasti vesmíru k druhé mění. Některé rysy fyziky, které se nám jeví jako zákonité, mohou být pouze nahodilé. Vesmír může být rozdělen do oblastí s různými vlastnostmi.

Je-li naše pozorovaná část vesmíru nějak netypická, obsahem nebo stavbou, pak argument o existenci dvojníků nemusí platit. Naše oblast vesmíru by například mohla být ostrovem stability v jinak chaotickém prostředí, nebo by mohla mít z hlediska života podivuhodně příhodnou teplotu záření, nebo by mohlo jít o kteroukoliv z celé řady dalších podmínek. Opakuji: jestliže tento náš „ostrov“ není unikátní, pak zůstává v platnosti teorie „nekonečných klonů“. Snadno si však dovedeme představit situace, kdy naše oblast vesmíru skutečně může být unikátní. Může být například oblastí obsahující hmotu víceméně rovnoměrné hustoty až po určitou konečnou vzdálenost (až kam dohlédneme „dalekohledem“), za níž hustota postupně klesá k nule (až k úplné prázdnotě). Celkové množství hmoty ve vesmíru by takto bylo konečné.

Dostáváme se tak k celkovému závěru: na základě konzervativní teorie (koperníkovského principu) a neúprosné matematiky v nekonečném vesmíru vskutku existuje nekonečný počet bytostí – dvojníků. Tento názor se jeví filozoficky natolik napadnutelný, že bychom měli zvážit, zda by nestálo za to pozměnit současný kosmologický model a raději hovořit o konečném, prostorově uzavřeném vesmíru.

Přirozený proces

Carl Sagan před časem napsal: „Všechny důkazy, jež máme k dispozici, výrazně nasvědčují tomu, že za vhodných počátečních podmínek a pokud by vývoj probíhal po miliardy let, život by nakonec měl vzniknout. Vypadá to, jako by vznik života na k tomu příhodných planetách byl přímo zabudován do chemie vesmíru.“ Vědci zabývající se programem SETI tento postoj zastávají celkem běžně. Předpokládají, že vyskytnou-li se vhodné podmínky (směs správných chemických látek, zdroj energie a stabilní teplota), pak v geologicky přípustném čase (milióny nebo miliardy let) zcela spontánně vzniknou živé organismy. Dokládají to existencí fosilních důkazů, prezentujících přítomnost mikrobiálního života na Zemi už v době před 3,6 miliardy let. Stáří Země je odhadováno na 4,5 miliardy let.

Zastánci této teorie se odvolávají na jev nazývaný samoorganizace. Mnohé fyzikální a chemické systémy mohou za jistých podmínek spontánně přeskočit do stavů vyššího organizačního celku. Jednoduše řečeno, jde o tvorbu naprosto pravidelných zákonitostí – vzorců. Přitom se z počátečního jednotného a beztvarého stavu hmoty samovolně vynoří řád a organizace. Příkladem může být tento pokus. Dejte na vařič pánev s nějakou kapalinou. Co uvidíte? Nejprve nic, pouze plochou hladinu bez jakýchkoliv rysů. Nastavte plotýnku na nejvyšší teplotu. Teplotní rozdíl mezi dnem pánve a hladinou kapaliny způsobí, že se v kapalině začnou projevovat konvektivní pohyby. Nejlépe to poznáte, když do pánve vhodíte smítko; uvidíte jak krouží dokola. Posléze teplota dosáhne bodu varu a v celém systému zavládne chaos. Kapalina přechází z jednoduchého, beztvarého počátečního stavu přes stav organizované „komplexnosti“ do stavu dezorganizované „komplexnosti“ či chaosu. Podrobným pozorováním zjistíte zajímavou skutečnost, že se zde nejedná pouze o nějaký obecný typ kroutivého a vířivého pohybu. V kapalině se totiž postupně vytváří vzorec šestiúhelníkových buněk, něco, co se podobá medové plástvi.


Nikdo přitom molekulám vody neříká, jak toho dosáhnout. Nikdo tyto šestiúhelníky neuspořádává. Je to spontánní tvorba naprosto pravidelných vzorců. Ačkoliv jde o jednoduchý příklad, znázorňuje velmi dobře, jak se tyto absolutně stupidní molekuly vody dovedou kolektivně uspořádat, a to velmi důvtipným způsobem. O celé věci vůbec nepřemýšlejí. Nevědí, co dělají všechny ostatní molekuly vody: jejich bezprostřední sousedky je při srážkách jen odstrkávají, nebo naopak popotahují. A přece kooperují jako hejno hus, seřazujících se před odletem do teplých krajin do pravidelného útvaru, když organizovaně vytvářejí výše uvedený pozoruhodný vzorec šestiúhelníkových buněk.

Samoorganizace se ve fyzice a chemii projevuje poměrně často: v supravodivých látkách, laserech, elektronických sítích, turbulentních vírech v tekutých prostředí, při utváření sněhových vloček.

Skutečnost, že samoorganizace je v přírodě natolik rozšířená, poukazuje na mnohem vyšší pravděpodobnost spontánního vzniku života, než jak vyplývá z jednoduché statistiky náhodného seskupování molekul. Přestože nelze zcela spolehlivě říci, zda procesy samoorganizace mohou zvýšit pravděpodobnost výskytu a vzniku života, mnozí vědci už jsou o tom přesvědčeni.

Teorie samoorganizace má dvě verze, slabou a silnou. Podle slabé verze jsou fyzikální a chemické zákony takové, že se hmota za správných podmínek zcela přirozeně a automaticky vyvíjí od „jednoduchého ke složitému“. Jakmile úroveň této komplexity překročí jistý práh, o systému už lze říci, že je živý.

Samoorganizace chemických (možná i nechemických) procesů až k bodu, kdy se objeví život, může probíhat mnoha způsoby, takže nemůžeme očekávat, že mimozemský život bude připomínat náš vlastní. Život se může vyvíjet podle prostředí ve kterém vzniká, přitom není nutná například kapalná voda, nebo se dokonce obejde bez uhlíku. Jak naznačili někteří vědci, můžeme si představit existenci exotických forem života, jako jsou stvoření vznášející se v husté atmosféře Jupitera, nebo plovoucí v mořích kapalného dusíku na Saturnově měsíci Titanu.

V silné verzi se předpokládá, že cesta vývoje hmoty je ovlivňována daleko přesněji a soustředěněji. „Molekulární polévka“ je vedena zcela specifickým směrem k nukleovým kyselinám a bílkovinám. V tomto případě by veškerý život ve vesmíru spočíval na téže chemii (dostatek uhlíku a vody, teploty od 0 do +100 stupňů C, a tak dále). Podle této teorie by mimozemské mikroby měly připomínat pozemské. Tato teorie se téměř shoduje s hypotézou panspermie. Jen stěží bychom totiž mohli prokázat, že nějaký marťanský mikrob není potomkem pozemských, přemístěných na Mars ze Země v důsledku dopadu planetky či komety na zemský povrch.

Zpráva od mimozemšťanů

Co přesně by to pro nás, lidské bytosti, znamenalo, kdybychom objevili, že nejsme jedinými uvědomělými bytostmi ve vesmíru? Dostavila by se radost, nebo spíše znepokojení? Vzrušilo by nás to, či vyděsilo?


Poměrně rozšířený je názor, že by oznámení takové zprávy vedlo k natolik silnému šoku, že by způsobil dezintegraci lidské společnosti. Vládní činitelé bývají označováni jako konspirátoři snažící se takový objev ututlat, neboť považují za nebezpečné, kdyby se o něm dozvěděli „obyčejní lidé“. Zainteresovaní vědci obvykle začnou být hlídáni a mají zakázáno sdělovat veřejnosti cokoli, co by „mohlo vyvolat paniku“. Při nedávném objevu pulsarů se můžeme jen dohadovat, do jaké míry vyplývala rezervovanost vědců z obvyklé vědecké opatrnosti a do jaké z obavy, aby nevznikl poplach.

Vědci z projektu Phoenix považují myšlenku utajování a konspirace za absurdní. V otevřené diskuzi se zamýšleli nad tím, jakým způsobem by měla být oznámena zpráva o zachyceném inteligentním mimozemském signálu a jaké procedury by měly následovat, pokud jde o vyslání možné odpovědi. Je třeba doufat, že by tyto záležitosti probíhaly natolik otevřeně, jak sami vědci prohlašují, aby se tak na tomto závažném objevu mohlo podílet celé lidstvo.

Existuje několik variant a různé scénáře zachycení signálu mimozemšťanů. Minimálním případem by bylo rozpoznání signálu jakéhosi majáku. Takové zařízení by sloužilo pouze k oznámení existence mimozemské civilizace komukoliv, kdo by po tom pátral. Informační signál by zahrnoval nějaký nesporný znak inteligence, například posloupnost prvočísel nebo jednotlivých čísel Pí. Nezískali bychom však žádný náznak, že tato civilizace ví o naší existenci. Mimozemšťané mohou místo rádia dát přednost laserovým signálům, nebo kosmickým inženýrstvím nějak pozměnit vlastnosti své hvězdy, či použít nějaké nám dosud neznámé techniky. Kdyby jim však záleželo na upoutání pozornosti, nepochybně by odhadli, že nejspíš používáme radioteleskopy.

Druhým případem může být maják vysílající nějakou informaci o civilizaci, která ho sestrojila. Do poměrně krátké rádiové nebo laserové zprávy lze zkomprimovat poměrně obrovské množství informací. V takovém případě bychom z analýzy krátkého signálu mohli získat fantastické množství údajů. To ostatně skvěle dokázal Ludvík Tuček, který ve své knize 12 čísel z kosmu rozebral zprávu nazvanou „WOW!“, přijatou 15. srpna 1977 delawarským radioteleskopen v Ohiu.

Myslitelné rovněž je, že mimozemšťané nějak dokázali odvodit naši existenci na Zemi a o kontakt s námi už intenzivně usilují. Mohli by se o nás dozvědět několika způsoby. Pozemský provoz na rádiových frekvencích prosakuje rychlostí světla ven do vesmíru. Citlivá anténa už nyní může zachytit naše první rádiové i televizní vysílání, které mezitím urazilo vzdálenost několika desítek světelných let. Nějaký ještě citlivější detektor by mohl zachytit elektromagnetické impulsy v důsledku jaderných pokusů v ovzduší, nebo detekovat nárůst skleníkových plynů v naší atmosféře. Země může také patřit do skupiny planet s vysokou pravděpodobností vzniku inteligentního života – k takovým, které je třeba monitorovat. Nelze vyloučit ani to, že mimozemšťané Zemi čas od času navštěvovali a usoudili, že na ní lze očekávat brzký zrod inteligentního života. Mohli zde zanechat, nebo už dávno vyslat, sondu, která upozorní na zrod technické civilizace. Taková sonda se může nacházet na oběžné dráze někde ve sluneční soustavě, nebo pod zemí, aniž bychom o ní vůbec věděli.


Je nutné si uvědomit, že objev signálu mimozemšťanů by jistě neznamenal rychlý rádiový dialog mezi našimi civilizacemi. Nejbližší hvězda je od nás přes čtyři světelné roky daleko. Pravděpodobnost, že v odstupu do 100 světelných let od nás existuje mimozemská civilizace, je poměrně malá. Zpráva by k nám putovala 100 let a odpověď by si vyžádala tutéž dobu. Než by došlo k jakémusi dialogu či obsáhlejší výměně informací, uplynula by staletí.

Existuje však ještě jeden alternativní scénář: objev artefaktu mimozemšťanů nebo jejich zprávy, zanechané na Zemi či v její blízkosti (např. v románu Arthura C. Clarka 2001: Kosmická odysea). Jeví se to jako velmi nepravděpodobné, ale ne nemožné. Artefakt může být naprogramován na rozpoznání určitého stupně vývoje civilizace na Zemi. Může být ukryt na Měsíci, Marsu, na dně oceánů nebo na zemském povrchu. Takové zařízení bude obsahovat množství informací a bude přizpůsobeno k vedení přímého dialogu na místě samém.

Objev ojedinělého signálu mimozemšťanů uvnitř naší galaxie by poukazoval na více, než jen na existenci jedné další civilizace. Pokud jsou civilizace opravdu tak nepravděpodobným úkazem, že by v celém vesmíru existovaly pouze dvě, byla by pravděpodobnost, že se obě vyskytují právě v galaxii zvané Mléčná dráha, mizivá. Pak bychom mohli předpokládat, že existuje (nebo existovalo či bude existovat) mnoho dalších civilizací i v jiných galaxiích. Jestliže v rámci pátrání omezeného na naše galaktické sousedství zachytíme umělý signál, znamenalo by to, že se civilizace v naší galaxii vyskytují celkem běžně. Zdá se tedy, že buď jsme ve vesmíru sami, nebo je v něm inteligentní život poměrně dost rozšířen.

Existují vůbec mimozemšťané?

Většina diskuzí o mimozemském životě se točí kolem existence mimozemské inteligence. Tyto dva zdánlivě shodné pojmy je nutné důsledně rozlišovat. Je to naprosto nezbytné, vždyť rádiový kontakt s mimozemšťany je možný pouze tehdy, jsou-li natolik inteligentní, aby disponovali potřebnou technikou. Prioritní význam má především existence mimozemského vědomí. Objev vědomých mimozemských bytostí, které by neodpovídaly lidské definici „inteligentního“, by přesto byl závažnou událostí.

Dovedeme si představit objev inteligence bez vědomí. Na Zemi se s tímto chováním setkáváme u sociálního hmyzu, jako jsou třeba mravenci, tvořící organizované kolonie. Také počítače lze považovat za inteligentní. Jde o takzvaný problém mysl – tělo. Představme si mozek jako fyzikální systém – hmotu, která podléhá stejným zákonům jako objekty okolního světa. V tomto případě zhruba půldruhého kilogramu hmoty v našich hlavách provádí to, co lze předpokládat v rámci fyzikálních pravidel. Ale dokáže i více: uvědomuje si okolní svět a dovede tento svět ovlivňovat prosazením toho, čemu říkáme svobodná vůle! Podle filosofa René Descarta existují ve vesmíru dva druhy látky, fyzikální – běžná hmota, z níž se skládají naše těla a mozky – a pak je zde jiná, prchavá, jakési „mlze“ podobná „látka mysli“, z níž jsou utvořeny naše myšlenky a sny.

Jediný typ vědomí, o němž dosud víme, je obsažen v těle. Je to ztělesněné vědomí – forma vědomí která se vyskytuje u živých organismů. Případ lidských bytostí je samozřejmě nejprostudovanější. A co na to biologové? Obvykle v této souvislosti říkají, že vědomí je náhoda, že je výsledkem a jakýmsi bizarním malým vedlejším produktem evolučních procesů: tedy ničím, co by bylo v jakémkoliv smyslu nějak předurčeno. Biolog vám dále řekne, že pokud byste život na Zemi vyhladili a nějak zařídili, aby evoluce proběhla podruhé, vědomí by se podruhé pravděpodobně už nevyskytlo. Stranickou linií biologů je názor, že vědomí je opravdu jen bezvýznamnou náhodou – nedopatřením vzniklým výtvorem náhodných mutačních procesů. Mají-li pravdu, pak se téměř určitě prokáže, že jakékoliv pátrání po vědomém mimozemském životě bude neplodné.

Existuje však názor, který nachází stále větší podporu. Tvrdí, že vědomí nepřísluší triviální postavení předepsané standardní biologickou evolucí. Ve skutečností vůbec není triviální. Právě naopak, je základní vlastností přírody, přirozeným důsledkem působení fyzikálních zákonů. Vznik vědomí jako takového, někde a někdy, je ve vesmíru víceméně zaručen. Jinými slovy: za stávajících fyzikálních zákonů a počátečních podmínek, které panovaly při vzniku vesmíru, lze vznik života a vědomí očekávat. Jestliže by se tento proces opakoval, podrobnosti by byly odlišné. Nebylo by Homo sapiens; dokonce by nebylo ani Země. Avšak někde v kosmu by se vědomý život objevil. Obecný trend – tendence vývoje od jednoduchého ke složitému (samoorganizace) a dále k vědomí – je tím, co je součástí přirozených výsledků působení fyzikálních zákonů. Zahrnuto to bylo „již tam“, v základních zákonech vesmíru.


Že vědomí je něco více, než jen obyčejná náhoda, napovídá kvantová fyzika. Co je to kvantová fyzika? Řečeno v kostce, jestliže přemýšlíte o nějaké subatomární částici, zcela určitě vás zarazí jedna její podivuhodná vlastnost: někdy se projevuje jako vlna a někdy jako částice. Čím tedy vlastně je? Odpovědí je, že ničím a obojím. Zda je to skutečně vlna, nebo zda je to skutečně částice, to říci nelze. Nějak je obojím. Záleží na tom, jaký experiment – a způsob měření – zvolíte.

Problém měření není v kvantové mechanice úplně rozřešen. Většina fyziků je sice přesvědčena, že je vyřešen k jejich spokojenosti, nemohou se však shodnout na tom, které řešení je správné. Když se jich zeptáte, řeknou: „To není problém, není to vůbec žádný problém“, a pak se vytasí s jedním z přibližně pěti či šesti odlišných populárních řešení. Neexistuje řešení, na němž by se všichni shodli, ale všichni souhlasí alespoň s tím, že pozorovatel a pozorovaný svět se v kvantové fyzice velmi hluboce prolínají. V klasické (předkvantové) fyzice existuje svět, který je „tam“ a pozorovatel, který je „zde“, přičemž jsou obě kategorie brány jako oddělené. A to i vzdor faktu, že víme, že mezi nimi musí existovat nějaká propojení prostřednictvím smyslů a tak dále. Kvantová fyzika říká, že se pozorovatel a pozorovaná realita velmi nevyzpytatelným způsobem prolínají. A to je zlomek důkazu, že pozorovatel (vědomá osoba na planetě) nereprezentuje pouze triviální detail. Ve skutečnosti může zcela zásadně podmiňovat (určovat), zdali představa vnější reality získá smysl – a to i fyzikální, ne jen filozofický.

Hlavní příspěvek, který vyplynul z koncepce samoorganizujícího se vesmíru, je tento: zákony dovolující projevy spontánní tvorby komplexity ve vesmíru mají velmi zvláštní podobu, úzce související s antropickým principem. Vskutku zajímavé jsou však jisté numerické detaily související s tím, co fyzici nazývají „přírodní konstanty“. Jsou to jistá konkrétní čísla vstupující do matematických rovnic, jejichž prostřednictvím vyjadřujeme fyzikální zákony. Ukazuje se, že existence života a vědomí vcelku citlivě závisí na hodnotách těchto konstant. V některých případech by postačila velmi mírná změna hodnoty, aby ve vesmíru život vůbec nevznikl (alespoň ne takový, jak jej známe my). Jinak řečeno: vznik života a vědomí ve vesmíru nezávisí pouze na fyzikálních zákonech, jako jsou Newtonův gravitační zákon, nebo Maxwellův zákon elektromagnetismu, ale rovněž na konkrétních hodnotách čísel, která do těchto vztahů vstupují – jako je intenzita gravitační či elektromagnetické síly. Tato čísla nějak nabyla právě těch správných hodnot, které umožňují, aby se ve vesmíru objevila „samoorganizace“ obecně a život zvláště.

Čím se od sebe liší dva typy poznání světa: inteligence vyselektovaná evolucí, a vědomí? Vidíme-li jak padá jablko, co vlastně vidíme? Jistě, pouze padající jablko. Je to vcelku užitečné, poněvadž kdybyste chtěli, mohli byste natáhnout ruku a zachytit je. Nebo uskočit aby vám nespadlo na hlavu. Tuto zkušenost s padajícím jablkem můžeme označit jako přímé, nebo fenomenologické poznání – znalost probíhajícího jevu. Tento typ poznání sdílíme s nám příbuznými živočichy. Rovněž dovedou zachytit věci a uskočit před nimi, a dovedeme vynalézt stroj, který by to dovedl dělat přesně tak, jako my či oni. Nepřekvapuje, že tento typ přímého poznání je nadmíru důležitý z evolučního hlediska, tudíž nepřekvapuje, že byl vyselektován. Překvapuje však, že existuje další typ poznání jevu padajícího jablka: můžeme ho označit jako teoretické pochopení procesu. Mezi znalostí a pochopením je velký rozdíl. Na pochopení je podstatné to, že pád nějakého jablka můžeme prostřednictvím Newtonových zákonů (a jiného) uvést do souvislosti s ohromným množstvím dalších přírodních jevů a vytvořit tak jednotné interpretační schéma. Díky tomu dokážeme postřehnout, že fyzikální vesmír je něco víc, než pouhé nakupení vzájemně nesouvisejících jevů a procesů. Pod tím vším existuje hluboká a elegantní matematická jednota, která spojuje všechno dohromady do jednoho abstraktního pojmového schématu.

V krátkosti popisovaná hypotéza není pouze romantickou teorií: má reálnou předpovídací hodnotu. Jednoznačně se v ní totiž tvrdí, že někde ve vesmíru by měly existovat mimozemské mysli, že bychom rozhodně neměli být jedinou planetou, na níž žijí živé organismy. Za předpokladu dostatku času by život a vědomí měly vzniknout – objevit se – v zásadě automaticky důsledkem samotného působení fyzikálních zákonů. A protože ty jsou stejné v celém vesmíru, život a vědomí by se v něm měly objevit na mnoha místech – všude tam, kde pro to jsou ty správné podmínky. A navíc, poněvadž Homo sapiens není fyzickým ani mentálním uspořádáním nějak zvláštní, neměli bychom očekávat, že se nám mimozemšťané nevyhnutelně budou podobat, nebo dokonce myslet jako my.

Jiří Matějka

Pokud vás zajímá problematika mimozemských civilizací doporučujeme knihu Paula Davise - Jsme sami? V roce 1996 vydala Archa, Staroměstská 6, 811 03 Bratislava


KNIHY Pauly Davisa nájdete i na tejto adrese

Článek otištěn v čísle: WM 23/24

Zdroj: http://wmmagazin.cz/


Súvisiace:

Exopolitika
http://www.cez-okno.net/exopolitika


september 27, 2012 19:51 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top