Skupina zabývající se únosy do UFO v Čechách vznikla v projektu Záře kolem roku 1998, a vedl ji Karel Rašín za asistence Simony Šmídové. Český projekt Alfa zkoumá problematiku tzv. syndromů únosů do UFO. Z pohledu nezasvěcené veřejnosti jde o otázky na hranici přijatelné reality. Avšak projekt Alfa registruje a zkoumal na 40 únosových případů v Čechách. Odhaduje se však, že lidí, kteří prožili tuto zkušenost, je u nás mnohem více. Většinou je to dáno tím, že jedinci s touto zkušeností nemají důvěru nebo možnost se s takovým zážitkem svěřit, často z obav před zesměšněním či znemožněním např. na pracovišti či v rodině. Projekt Alfa také spolupracuje s přizvanými odborníky z různých oborů a snaží se s nimi jednotlivé případy konzultovat.
Dlouhodobým cílem projektu je sestavení podpůrné skupiny vedené zkušeným terapeutem, dobře obeznámeným s tímto fenoménem. Vzhledem k českému specifiku ve smyslu české národní povahy, se sestavení takové skupiny daří s velkými obtížemi.Badatelé tohoto projektu svědkům zaručují anonymitu a citlivý přístup k jejich osobním příběhům a zavazují se, že nemají žádný zájem jejich příběhy zveřejňovat bez jejich souhlasu.
Na základě zkušeností s „únosovým“ tématem se v roce 2002 podařilo v nakladatelství Votobia vydat první knihu o českých únosech (Setkání čtvrtého druhu: únosy do UFO v České republice). V knize je soustředěno 10 případů, které se odehrály v naší republice a k některým z nich se vyjadřují i odborníci. Jména svědků jsou v této knize změněna z důvodu ochrany jedinců, kteří takovou zkušenost prožili.
Ukázky z této knihy viz níže.
Výzva
Lidé, kteří se domnívají, že prožili tzv. únos do UFO a potřebují vyhledat účinnou pomoc, aby se s tímto faktem dokázali psychicky vyrovnat, nebo chtějí jen sdělit své zážitky, se mohou obrátit na některého člena projektu Alfa:
Karel Rašín: rasin@ufo.cz, karel.rasin@yahoo.com
Ladislav Zelinka: LadislavZelinka@seznam.cz
Jiří Kult: kult.jiri@worldonline.cz
Simona Šmídová: simona.smidova@volny.cz
Příběh první: „Už jsme tady zase“
Paní Jana
Bylo to jako vtom nejhorším snu, co kdy paní Janu potkal. Nebyl první tohoto druhu, ale byl nejhorší, ale zároveň – ano, musí to připustit – i nejlepší.
Stalo se to v noci z 8.4. na 9.4. 1997 v malé vesničce u Prahy. Pani Jana vypnula televizor a odebrala se do ložnice, kde již delší dobu spal její manžel. Ulehla vedle něj a pomalu začala upadat do spánku. Nejprve jí probudilo manželovo chrápání. Mlaskala na něj a když to příliš nepomohlo, obrátila se na břicho. Pak se však stalo něco, co jí silně vyděsilo. Najednou začala cítit, jakoby jí něco lezlo pod peřinu a mělo to „studený čumák.“ Cítila chladný dotyk na svém těle. Nic však neviděla ani neslyšela. Nejprve jí blesklo hlavou, že je to asi manžel a chtěla ho okřiknout, jenže místo toho nemohla vydat ani hlas. Začala volat o pomoc, ale nešlo to, křičela jen v duchu. Cítila strach a hrůzu, co se to děje? Kdo to je? Chtěla se vymrštit a něco udělat, jenže se nemohla ani pohnout. Celé tělo bylo naprosto ochrnuto, jen zoufale v duchu volá proč se nemohu pohnout? Ihned jí bylo jasné, že s tímto stavem její manžel nemá nic společného. Později si také vůbec na nic nepamatoval, prostě spal a o ničem neví.
Pani Jana si dále na zážitek nepamatuje. Nějak přestal nebo usnula, neví. Probudila se až ráno a k velkému překvapení se cítila v naprosto skvělé kondici. Což bylo poprvé, kdy se po nočním zážitku dostavil pocit úlevy. Dokonce i bolesti hlavy a zad, kterýma trpěla, na dva měsíce zcela pominuly.
Paní Janě je v současné době 51 let a prožila velmi krutý život. Na začátku 80 let si prošla velmi dramatickým rozvodem. Bývalý komunistický režim v čele se Státní Bezpečností se živě zajímal o jejího bývalého manžela, který měl židovský původ a uvěznil jej. Bývalá STB se také podílela v rámci teroru nepohodlných občanů, na odebrání dětí z péče paní Jany, což bylo pro ní obzvláště bolestivé. Celkem to byly čtyři děti. Dokonce i její nejmladší dítě jí bylo odebráno, když mu bylo tenkrát půl roku a bylo poskytnuto k adopci, stejně jako ostatní, náhradním pěstounům. Od té doby žádné z nich nikdy neviděla.
První podivná událost však začala v roce 1986 po rozvodu. Paní Jana totiž přišla do jiného stavu. Záležitost nijak neobvyklá. Byla dokonce 11 týdnů těhotná. Chodila na kontroly do nemocnice u Apolináře v Praze. Všechny obvyklé těhotenské testy jako je vyšetření krve, moči i ultrazvuk, byl positivní. Paní Jana čekala miminko o tom nebylo pochyb. Ovšem stalo se něco neočekávaného. Její těhotenství náhle ustalo – samo od sebe, bez jakýchkoliv zdravotních komplikací. Jednoduše řečeno, z ničeho nic přestala být těhotná. Paní Jana navštívila primářku oddělení, aby svůj stav nějak konzultovaly a dobraly se k nějaké příčině. Lékařka vyloučila, že by došlo k samovolnému potratu protože tělo paní Jany nevyloučilo mrtvý plod. Bylo jí však velmi divné, po tak náhlém skončení těhotenství,že nic nezbylo. Nebyla provedena ani kyretáž – vyčištění, nebylo čisti co. Primářka jí pouze ústně sdělila, že patrně – i když jí to bylo divné a ještě se s tímto případem nesetkala – zbytky po těhotenství, tedy chybějící embryo, její tělo asi vstřebalo. Paní Jana nedostala žádné písemné vyjádření o tom, co se vlastně přihodilo doopravdy s jejím těhotenstvím. Zdrcená, se vrátila domů a dodnes se s takovou diagnózou nespokojila. Avšak od té doby již nebyla schopna přijít do jiného stavu. Znala se již se svým nynějším manželem, ale veškeré pokusy o otěhotnění nepřinesly očekávaný výsledek.
Paní Jana velmi trpěla depresemi a nahromaděnými nezodpovězenými otázkami, které jí sužovaly život až se jednou rozhodla navštívit psychiatra, protože začínala mít pocit, že přestává být normální. Tak se stalo v roce 1996, kdy zašla za psychiatrem v Bohnickém areálu v Praze 8. Své zážitky se mu však zdráhala říct. Podstoupila hlubinou hypnózu s cílem dostat se do dětství. Ta se však nezdařila, neboť paní Jana byla příliš zablokována. Návštěvy u psychiatra pak ustaly neboť se ukázaly jako neúčinné.
Tím ovšem příběh paní Jany nekončí. V roce 1996 měla neobvyklý „sen.“ Začínal totiž brněním jejího těla a pocitem znehybnění a čísi přítomnosti. Viděla se vznášet ve vesmíru. Viděla kosmickou stanici. Cítila se velmi dobře, jakoby tam byla více doma než je zde. Viděla se v blízkosti nějakého objektu. Vzpomínky jsou útržkovité a pani Jana nebyla schopná se upamatovat na celý děj.
V témže roce 1996 následoval další „sen,“ který byl velmi intenzivní a kdy slyšela hlas. Stalo se to opět večer, když si šla lehnout. Probudili jí náhle „hlasy v hlavě.“ Říkaly: „Tak už jsme zase tady.“ Následně na to, se opět nemohla hýbat a..: „Cítila jsem ,že mám pohlavní styk, ale nebyl to můj manžel, ten ležel vedle mne a spal. Ničeho si nevšiml. Nechce se mi o tom mluvit, je mi to trapné, ale to milování bylo jiné, chladné a mechanické, nemohla jsem se pohnout a bránit se, byla jsem jak přikovaná a chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem vydat ani hlásek, jen jsem křičela v duchu. Vím, že jsem se pak pozorovala, ale těhotná jsem nebyla.“
Velmi často po probuzení, ale i během dne, nacházela paní Jana na svém těle modřiny, jejichž původ si nedokázala vysvětlit. Věděla jen, že je večer předtím na svém těle neměla.
V únoru nebo březnu 1998 měla pani Jana další ze série podivných „snů“. Na přesný začátek si jež nevzpomíná, ale viděla sama sebe ve zvláštním „mrakodrapu,“ který jakoby byl celý ze skla a i okna měl velká a snad skleněná. Měla pocit, že se dívá do tohoto „mrakodrapu“ sama na sebe z jakéhosi objektu připomínajícím „vykrojený trojúhelník,“ pod kterým byly dvě řady „válečků“ ze kterých vycházela „bílá pára“ a objekt slabě šuměl. Ten byl v pohybu a ona za svými zády zaslechla jako by někdo říkal „už jsou zase tady.“ Pak byla prováděna po palubě a sledovala v lodi nějaké přístroje, ohromných rozměrů, které nikdy předtím neviděla a které se nepodobaly ničemu známému. Neví jak prohlídka pokračovala dál a není si schopna vzpomenout ani na své průvodce. Ví pouze, že se pak probudila doma ve své posteli. Získala silný dojem, že jí byla demonstrována technika, která měla sloužit k bezpečnosti lidí. Od té doby si pani Jana myslí, že tato inteligence s námi nemá špatné úmysly.
Pani Jana ve „snech“ létá. Vidí pod sebou města, lesy, krajiny. Chtěla by se snést dolů, ale nemůže. Jako by jí něco nadnášelo a ona se nemohla snést na zem. Tyto sny má již od svého dětství.
V noci z 21.9. na 22.9.1998 se opět odehrálo něco velmi podivného: „Najednou mě ze spánku probudila silná bolest v celém těle. Nemohu tu bolest přesně určit. K tomu se přidal podivný hukot, který nedokážu k ničemu přirovnat. V tu chvíli jsem uviděla rudé světlo v našem okně. Bylo tak silné, že prostupovalo skrze listy fíkusu co mám doma. Náhle mě přepadl přímo panický strach, že je kdosi uvnitř pokoje. Možná, že se budete smát, ale já si strčila hlavu pod deku strachy a bála jsem se jít i na záchod.“
Často se také stává, že někdy při odpoledním odpočinku při obvyklém klimbání, dojde ke „snu“. Např. : „Viděla jsem nejdřív oko a pak v tom tvaru oka jsem viděla krásnou krajinu v růžově fialovém nádechu. Pak jsem náhle spatřila vrak auta a nakonec jsem viděla z profilu ležící tvář opice. Já jsem v tu chvíli cítila na své tváři paprsek světla, ale v tu chvíli už slunce do pokoje nesvítí.“
Tváře opic paní Jana viděla ještě několikrát ve svých „snech.“ Nedokáže je však k ničemu spojit.
Na tomto případu je kromě jiného jeden aspekt, který je paradoxní a tím velmi zajímavý. Paní Jana je přesvědčena po všem, co ve svých snech zažila, že má „dítě“ a že je někde u „nich“ a často chce jít za ním.
Přes veškerou hrůzu, tíseň a bolest, kterou jí tyto zážitky v minulosti přinesly, má pocit, že k „nim“ patří. Začíná u ní převažovat touha jít k „nim.“ Často mívá dojem, že není sama, cítí čísi blízkost. Také často cítí ve svém domě neobvyklé zápachy elektrického charakteru nad jejichž původem si marně láme hlavu. Zajímavé je, že pokaždé, když se podivný zápach dostaví, její kočka se celý den neukáže.
Paní Jana získala schopnost energického léčení rukama. Začala se zajímat o duchovní nauky, lidové léčitelství a o bylinky, což koresponduje s jejím původním povoláním – zahradnicí.
Dne 3.4. 2000 jsme pozvali paní Janu na sezení s PHDr Martou Foučkovou. Paní Foučková používá hlubinnou terapii, což je regrese do minulosti, kterou jsme hodlali využít a dozvědět se tak více o zážitcích paní Jany. Smyslem této terapie je konfrontace s minulými životy a setkání se s nezdary a bolestí.
Pani doktorka nám sdělila, pro nás důležitou informaci, že paní Jana po provedeném vyšetření, netrpí žádnou duševní chorobou. Nemá ani chorobně vyvinutou fantazii.
Podivnou energii, která pani Janu paralyzovala a která jí „lezla“ pod peřinu, potvrdila jako skutečně existující druh energie neznámého původu. Není výplodem fantazie ani chorobného stavu psychiky (reálný fyzický vjem). Je možné podle chování energie usuzovat, že je pod inteligentní kontrolou. Doprovodné hlasy (akustický vjem) přičítá pani doktorka rovněž k projevům neznámé energie nebo těch, co jí ovládají. Podle sluchového vjemu v hlavě paní Jany je patrné, že jde o telepatický přenos a že tento druh energie nenavštívil paní Janu poprvé.
Sexuální zážitek má souvislost také s neznámou energií. PHDr Foučková uvedla, že nebyl výplodem bujarých představ a v uvedenou dobu fyzicky existoval. Pani Jana tedy vyprávěla to, co se jí skutečně stalo.
Příběh čtvrtý: „...teď budeme maminku milovat...“
Paní Jiřina
„Od malička cítím pocity neohroženosti a létání. Někdy jsem z toho ve svém okolí mívala potíže, když jsem se o tom s někým bavila. Koukali na mě divně. O svých „snech“ jsem se raději nikomu moc nesvěřovala. Vím jak by to dopadlo.
Nejsilnější zážitek přišel 24.6. 1993. Jela jsem vozem s dětmi, ale seděla jsem na zadním sedadle a za volantem seděl můj manžel. Najednou přišel podivný výpadek. Uviděla jsem během jízdy neznámý objekt ze kterého vystoupila modrostříbrná bytost s úzkým obličejem a pronikavýma očima. Přijala jsem telepatickou výzvu, abych s ní odešla. Byla jsem však přesvědčena o nutnosti zůstat se svou rodinou a nabídce jsem vzdorovala. Náhle jsem si uvědomila, že před tímto návrhem nestojím poprvé, že se již opakoval. Nebyla jsem tak překvapená. Cítila jsem totiž bolest u srdce z toho, že musím zůstat. Bytost okamžitě zmizela a já si opět uvědomila svou přítomnost ve voze. Nejhorší na tom bylo, že nikdo ve voze tohle neviděl ani nezažil se mnou. Zjevilo se to jenom mě! Byla jsem velmi zmatená, ale s rodinou jsem o tom vůbec nemluvila.
Myslím, že to doma pokračovalo. Probudila jsem se totiž kolem 24 hodiny a pocitem pálení a bolestí hlavy. Když jsem otevřela oči, měla jsem dojem naprostého znehybnění, nemohla jsem najednou ani křičet ani mluvit. Opět mě bylo řečeno někým, koho jsem v tu chvíli neviděla, že bych měla odejít. Nechtělo se mi a tak jsem byla upozorněna, že v tomto stavu zůstanu i nadále dokud se nerozhodnu. Pak mě bylo vysloveno nějaké jméno a někdo mi řekl, že „o mě ví.“ Náhle jsem v pokoji uviděla modré světlo a tvar místnosti se nějak podivně prostorově deformoval. Přestalo mě brnět tělo a já se opět dokázala pohnout až na nohy, které jsem měla stále ochrnuty. V tu chvíli jsem si také všimla, že na stropě rotuje nějaké světelné kolo asi v průměru dvou metrů. Pocity znehybnění ustaly úplně a já vstala a došla k oknu a dívala jsem se ven, zda-li nezahlédnu na ulici nějaké vozidlo např. odvoz odpadků, policie, hasiči, jejichž majáček by se mohl na stropě odrážet. Žádné vozidlo toho typu však venku nebylo. Chvíli jsem ještě pozoroval kruh na stropě a nechápala jsem jeho zdroj. Světelný kotouč pomalu slábl na intenzitě.
Vedle v pokoji se manžel díval na televizi a ničeho si nevšiml. Měla jsem silný pocit dehydratace a tlak v močovém měchýři.
V té době jsem si pomalu začínávala uvědomovat, že se začínám měnit. Zajímaly mě zcela jiné názory než předtím, jiný pohled na svět a lákaly mě mnohem více duchovní nauky. Velmi jsem však s touto změnou zápasila protože jsem na ní nebyla vůbec připravena.
Takovýchto únosů bylo od té doby mnoho, někdy jednou za 14 dní, někdy dokonce i několikrát za den. Většina únosů se odehrávala večer v polospánku jakýmsi dotykem na rameno a pohledem do hlubokých, temných očí. Průběhy únosů si nepamatuji pouze jejich návraty. Jsem schopna si vybavit jen úryvky zážitků.
Pamatuji si na jeden z těchto zážitků. Ocitla jsem se v nějakém objektu, kde jsem seděla na nějakém lehátku a byla jsem obklopena bytostmi, které měly okrovou či žlutavou barvu pleti a nevypadaly pozemsky. Přinesly mě malého asi dvouletého chlapečka a dali mi ho do náruče. Vedle mě bylo prázdné lůžko a na dalším lůžku byla nějaká žena, která mě připadala velmi dezorientovaná. Bytosti jí daly příkaz, aby se položila. Ta žena však nezareagovala, byla úplně mimo sebe. Ulehla až na důrazný příkaz.
Bytost, která mě připadala jako „lékařka“ pak řekla tomu chlapci, aby odešel, že nyní „..budou maminku milovat..“ Chlapec se odebral k odchodu, ale zaklínil se nožičkou mezi vozík. Bytost mu nožičku pozvedla, aby ho vyprostila a já jsem mu poskytovala oporu. Chlapec se posadil a pak pomalu odešel. Musím zde ještě předeslat, že jsem od malička měla velmi vřelý vztah k dětem. Když jsem totiž přijala sdělení, že tento chlapec je můj, nijak mě to nevzrušilo.
Pokračování bylo následující, nevím ovšem zda-li zážitek přímo navazoval. Nějak jsem si zamanula, že si budu všechno pamatovat a patrně mě to umožnili. Byla jsem připoutána k nějakému lůžku. Pak začala procedura podobná gynekologickému vyšetření. Cítila jsem, že se lehátko naklání nohama ke stropu. Jenže poté se odehrála pro ně zřejmě nepředpokládaná situace. Lehátko se převrhlo. Já jsem prostě vypadla, tedy vysela jsem za „popruhy“ nad zemí. Všimla jsem si, že bytosti byly vyvedeny z míry a začaly se neohrabaně pohybovat kolem a viditelně nevěděly, co mají dělat. Nebyly schopny situaci nějak vyřešit a zpanikařily. Dopadlo to tak, že jsem se sama uvolnila a dostala se do původní polohy svým vlastním přičiněním. Měla jsem dojem, že bytosti podléhají nějakému „centrálnímu mozku“, který je řídí.
Domnívám se, že reagují na určitý specifický povel a nejsou schopny se sami rozhodnout s nečekanou událostí, kterou nemají zakódovanou v programu.
Pak procedura pokračovala dál. Nad mým břichem se spustila dlouhá „skleněná jehla“, která mě připomínala „koštýř“. Náhle jsem dostala obavy a v duchu jsem si říkala, že tohle už nechci vidět. Od té chvíle si nepamatuji, co se odehrávalo dál.
Několikrát jsem měla příznaky těhotenství, které náhle samy od sebe ustaly. U lékaře jsem nikdy nebyla. Vím, že únos se vždycky odehrál těsně před menstruačním obdobím.
Mnohokrát mě byly dávány do náruče děti, jejichž kostra byla velmi chatrná, připomínající spíše chrupavkovitou strukturu skeletonu. Děti měly velké oči, ze kterých se zračila moudrost. Byly to dospělé oči. Děti se vždy dívaly vážně, neusmívaly se ani neplakaly. Přikládala jsem si je na hruď a ony pokaždé ožily. Začaly se více hýbat a já cítila, že jim je dobře. Jakoby ze mě potřebovaly něco čerpat, co jim oni dát nemohly.
Pamatuji si na jiný zážitek, který byl asi z roku 1996. Byla jsem unesena obvyklou cestou, avšak dovedena do nějakého podzemí, kam jsem šla po nějakém pískovcovém podloží. Viděla jsem tam nějaká hranatá „akvária“. Byly asi čtyři a v každém bylo jedno dítě těsně před narozením. Voda v nádržích byla zelená a děti byly velmi bledé. I zde my byly dávány děti na pochování, které již byly narozené. Děti měly větší hlavy a byly bílé. Nemám pocit, že ty děti byly zcela lidské. Byla to mutace. Vypadaly jako nějaká kombinace lidí a „jich.“ Také měly „moudré“ oči, které byly velké, větší než lidské a temné. Domnívám se, že jedním z účelů mých únosů, byl právě pochovat tyto děti a dát jim energii, která se „jim“ nedostává.
Ta místnost vypadala jako jeskyně a vlhkým prostředím a s mechem obrostlými pískovcovými stěnami. Místo bych nemohla identifikovat, vůbec nevím, kde to bylo.
Jednou mi také byly přivedeny starší děti o kterých mi bylo sděleno, že jsou to moje děti. Byly to holčičky a byly tři nebo možná čtyři. Nevydávaly žádný hlas ani zvuk a nevšimla jsem si rovněž žádné reakce, když mě spatřily, byly pasivní. Odhaduji, že jim bylo tak deset let. Jenom seděly a hleděly na mě. Děti seděly totiž v nějaké „laboratorní kouli“. Nevypadaly lidsky podle jejich očí.
Zážitků s dětmi jsem měla hodně, možná při každém únosu. Tyto zážitky nebyly nikdy nepříjemné. Asi v roce 1998 tyto zážitky s dětmi pominuly. Měla jsem pocit, že se chtějí se mnou nějak rozloučit, jakoby končila jejich mise. Tenkrát poprvé jsem chtěla s nimi, ale nedovolili mi to. Byla jsem z toho smutná. Zvykla jsem si vídávat „své“ děti. Ocitla jsem se za městem Teplice, ale na tento únos si vzpomínám jen matně, bylo to něco jako rozloučení.
Zážitky s únosy sice přestaly, ale nemůžu to tvrdit přesně protože občas doma vídávám zelené světlo, které znám z předchozích únosů. To světlo je emulzní, těžké a neoslnivé.
Bytosti měly myslím tři prsty. Nejvíce jsem spolupracovala s nějakou ženou, ke které jsem měla plnou důvěru a moc mě mrzelo, že se s ní musím rozloučit. Neměla lidské vzezření, ale nic mě na ní neznepokojovalo. Jejich kůže byla zvláštní, několikrát jsem se jí dotýkala. Byla suchá, jakoby shrnovací, volná. Barva kůže měla šedavý nádech.
Pamatuji si na další zážitek z roku 1993. Únos probíhal tak, že se mě opět někdo dotkl ramene a já se dostala do nějakého mimotělního stavu. Ocitla jsem se v nějaké „bublině“ a bylo mi sděleno, že mi někdo chce něco ukázat. Po pravé straně té koule bylo cosi, co vypadalo jako krystal, za kterého jsem měla dojem, že je řídícím panelem. Měla jsem na něj položit ruku. Bylo to mentální spojení, protože to reagovalo na myšlenku. Dostala jsem se do pouště. Viděla jsem všude písek a v dáli nízké budovy. Všechno jsem viděl z výšky, ale těsně nad zemí. Zajímavé bylo, že když jsem se chtěla podívat z větší výše, stačilo na to jen pomyslet a já viděla své okolí z větší výšky. Kolem těchto nízkých budov vedla cesta z panelových překladů. Bylo mi sděleno, že mi bude představen velitel základny. Pak jsem zahlédla několik lidí, kteří ke mě stáli zády. Zapochybovala jsem, že něco uvidím, když jsou ke mě otočení zády. Nato se jeden otočil a mě přišlo, že toto člověka znám z Teplic. Pak jsem pokračovala „bublinou“ dál až jsem narazila na skupinu lidí, kteří byli velmi zvláštní. Měli podivně zakřivenou páteř, připomínali opičí chůzi, měli nadměrně vysunutá ramena dopředu a ruce jim nepřirozeně visely. Všichni vypadali stejně. Věk odhaduji mezi 30 až 40 lety. Byli také stejně vysocí. Domnívám se, že to byli muži. Pochodovali velmi pomalu, připomínali pohřeb. Měli stejný výraz. Když se na mě otočili, protože jsem si to přála, připadali mě jako nějaký druh člověka z pravěku či blízkého opici nebo prostě druhu „nepovedeného“ člověka. Pochodovali v několikastupech. Viděla jsem je pod sebou. Pohled těchto lidí bych popsala jako tupý bez účasti. Pak jsem se probudila.
Jednou jsem také měla zážitek v bělém stavu. Bylo to k ránu někdy v roce 1996. Z ničeho nic se přede mnou na posteli objevily bytost černě oděná s hlavou, která byla „fosforově bílá.“ Měla černé oči, které byly „emulsní“. Nechtěla jsem se do těch očí dívat nebo%t bych okamžitě usnula. Tak jsem se k té bytosti otočila zády, ale bytost se objevila znovu přede mnou. Nedokázala jsem se zraku pronikavých očí vyhnout a stejně jsem usnula. Nepamatuji si, co se pak dělo. Neměla jsem strach. Vzbudila jsem se za několik minut.
Také si vzpomínám na jeden zážitek, který měla celá naše rodina. Jednou jsme se ráno probudili a ještě se nám chtělo spát. Náhle jsme všichni usnuli znovu a pak jsme se všichni zase naráz probudili společně. Bylo nám divné, že jsme tak spali všichni najednou přestože jsme spali v oddělených místnostech.
V roce 1993, 10.6. jsem prožila také jeden z velmi silných zážitků, který když pominul, tak jsem si uvědomila, že jsem v minulosti musela něco podobného již prožít. Znáte to, takový pocit dejavu. Stalo se to ráno, když jsem přijela z promoce. V 7 ráno jsem se rozhodla, že si půjdu lehnout. Manžel odcházel do práce a já měla dojem, že jsem usnula. Náhle se dostavil pocit úzkosti, strachu a nejistoty. Měla jsem dojem jako by mě někdo „vytahoval z těla.“ I při tomto zážitku jsem zjistila, že se opakoval až na to, že jsem jej nyní prožívala poprvé vědomě. Cítila jsem jako pronikám zavřeným oknem a cítila jsem i víření vzduchu až jsem „zapadla“ do nějakého světla. V tu chvíli jsem se ocitla v horách v dřevěné budově. Mohla bych naprosto do detailů popsat krajinu, kde jsem se ocitla s lesy a vysokými kopci, které to místo obklopovaly. Tuto krajinu jsem pozorovala z oken zmíněné budovy. Byla jsem v nějakém nemocničním sanatoriu. Viděla jsem lůžka. Po tomto objektu jsem se volně pohybovala. Když jsem se začala zajímat o to, kde to jsem, objevily se přede mnou tři postavy. Dva muži a jedna žena, která byla asi ve věku mezi 70 až 80 lety se nazrzlými vlasy. připadalo mi, že je těm mužům nadřízená. Byli to lidé a měli na sobě lékařské bílé pláště. Jedem z mužů měl asijské vzezření a oba byli mladší než ta žena. Druhý muž byl evropský typ s vodnatýma očima podobně jako některé německé typy mužů.
Přijala jsem „mentální“ odpověď, že se nacházím v sanatoriu ve Švýcarsku. Vzpomínám si, že když mluvili, nepohybovali ústy. Ukázali mi jakousi kartičku s fólií, která na sobě měla vypoukliny připomínající bubliny. Sdělili mi, že potřebují právě mně a když budu spolupracovat, budu prý bohatá. Řekla jsem jim, že o tom nic nevím, ale ať se zeptají mé kolegyně, která mě nedávno naznačovala, že měla nějaký neobvyklý zážitek, ať se obrátí na ní. Dostala jsem překvapivou odpověď: „Tu my známe, ta už je naše.“ Pak jsem zřejmě dostala čas na rozmyšlenou, neboť podivní „lékaři“ někam odešli a já měla možnost se po budově procházet. Všimla jsem si lůžek, které obsluhovaly bytosti, které si nejsem sto přesně vybavit. Vím, že se pohybovaly nějak divně. „Ve stejném rytmu,“ což nejsem schopná blíže vysvětlit. Snad připomínaly roboty.
Když se „lékaři“ vrátili, zopakovali mi jejich požadavek, ale já se spoluprácí váhala, neměla jsem k nim důvěru, něco mi na nich vadilo. Řekli mi, že nejsem „geneticky zatížená,“ čemuž jsem moc nerozuměla a opět mě ponechali o samotě. Sedla jsem si na jednu z postelí nad kterou byl jakýsi provazový závěs. Za chvíli na to do místnosti vstoupila asi 60 letá pani a ustrašeně mě řekla: „Jenom prosím vás, nikomu neslibujte svou duši.“ poté odběhla. Přecházela jsem po pokoji a nevěděla jsem, co se tu k čertu děje. Do místnosti vjel nemocniční vozík na které ležel starší člověk, který měl na hlavě nějaké elektrody a velmi sténal. Zároveň s ním, se objevili i zmínění „lékaři“ a já se jich ihned zeptala, co to s ním dělají. Bylo mě řečeno, „že si to zaslouží.“ Pak mně opět začali přesvědčovat, abych spolupracovala. Až nyní mé myšlenky zabrousily k mé rodině, uvědomila jsem si k nim svůj citový vztah a že s nimi spolupracovat nechci. Oni mi však na to nějakým způsobem zprostředkovali vizuální obraz toho, jak nehybně ležím na autobusové zastávce probodaná noži, což prý ani nebudu cítit. V tu chvíli jsem se dovtípila, že jim nešlo o tělo, ale o něco jiného, co souvisí s duchem či astrálním vědomím. Byl to zřejmě obraz mé smrti. I přesto jsem se však rozhodla, že spolupracovat nebudu. „Lékaři“ však na mě začali útočit silněji a sdělili mi, že mám nádor na mozku a že je to stejně jedno. Zdůraznili, že mě čekají hrozné bolesti, Trochu mě to zviklalo, začala jsem přemýšlet. Všimla jsem si, jak okamžitě začali být aktivní, jak netrpělivě čekali na výsledek mého rozhodnutí.
U mě však naštěstí začal převládat zájem o rodinu a nakonec jsem odmítla. Pak jsem cítila, že začínám nějak těžknout, což doprovázel tlak v zádech a najednou jsem se cítila být opět v těle. Byla jsem vlečena do jiné místnosti, černé, kulaté, kde jsem byla posazena do křesla, které se podobalo zubařskému. Někdo mi připoutal pravou ruku. Ucítila jsem, že mi někdo začal něco dělat s pravým uchem. Cítila jsem kovový chlad nějakého nástroje a cosi mě zaváděli do ucha. Pak jsem zaslechla jak někdo říká: „Ani se moc nebrání“ a vzápětí na to někdo prohlásil: „No to je dobře.“ Poprvé jsem si uvědomila nebezpečí a tak jsem se začala volnou rukou ohánět, na které jsem měla nanesený nějaký gel. Najednou jsem uviděla upřený pohled nějaké bytosti, kterou nedokážu popsat zda-li byla lidská či nikoliv a já se probudila doma ve své posteli asi v 8.30.
Po tomto „snu“ jsem se nějakou dobu necítila dobře. Měla jsem bolesti hlavy a byla jsem psychicky ve značném zmatku. Navštívila jsem dokonce psychiatra, ale nakonec jsem se rozhodla, že svůj zážitek mu vyprávět nebudu a zablokovala jsem se. Přezkoumali mi všechny životní funkce s negativním výsledkem a byla jsem ujištěná, že nádor nemá. Vyvolala jsem sice podezření, že mám paranoidní sklony svou úpornou snahou zjistit co mi je, ale i tak jasem přesvědčená, že mám v oblasti nosu nějaké cizí těleso. Vnímám to tak. RTG jsem nepodstoupila. EEG provedeno nebylo, poněvadž mě lékař sdělil, že je to zbytečné, že mě nic není.
Na rukou se mě také objevovaly „inkoustové tečky“, které po několika hodinách zase mizely.
Měla jsem ještě jiný druh únosů, které měly poněkud jiný charakter. Protože často a aktivně se věnuji sportu, tyto únosy většinou začínaly vyvolaným intenzivním vědomím, že „jedu na soustředění.“ Vybavuji si pokaždé tu samou místnost, kde byly zbyté pryčny, kam si sedlo několik lidí. Byla to čekárna. Jednotlivě si pro nás chodili nějací lidé, které jsem neznala. Absolvovala jsem procedury na které si vzpomínám jen matně. Např. jednou mě svlékli do naha a na sobě jsem měla jen jakousi plenu, a když jsem vstávala z nějakého lůžka, měla jsem nohy potřísněné krví. Dostala jsem pokyn odejít a všimla jsem si, že je tam zařízení podobné bidetu. Přišla jsem do jiné místnosti na jiné lůžko, kde jsem byla obklopena lékaři v bílých pláštích. Pak jsem se probudila a shledala jsem, že skutečně krvácím mimo cyklus a nebylo mě dobře.
Takové únosy se opakovaly a já jsem přesvědčená, že je měly na starosti lidé. Nevím přesně o co jim šlo, ale napadá mě, že možná měli zájem odebírat mi „plod“ těch bytostí, které jsem znala ze svých „pravých“ únosů, jakoby tito lidé pracovali proti mim a chtěli nějak zneužívat jejich technologie.
Pamatuji si, že jsem v té čekárně a v ordinacích potkávala známé tváře z Teplic. Například jednu světlovlasou pani z květinářství u náměstí a jednoho pána, co ho občas potkávám ve městě a dokonce jsem se s nim dávala občas do řeči. Nikdy jsem s nimi ale o těchto zážitcích nemluvila.
Jsem přesvědčena, že únosů probíhalo několik druhů, které jsem za čas dokázala rozpoznávat podle druhu jejich specifických energií. Byly totiž odlišné. Únosy jinou civilizací se ohlašovaly „dotykem na rameno“ a zážitky, které mě nebyly tak nepříjemné. Také obsah únosu byl jiný. Vídávala jsem tam děti a tu „mimozemšťanku“, ke které jsem cítila nějaké pouto. Také jsem zažíval průlety zavřeným oknem, závan větru a viděla jsem svůj pokoj shora, jako by přes „vypouklou čočku.“ Také zelené či modré světlo, které se pozvolna rozplývalo. Jejich únos se ohlašoval vesměs i „bahenním“ zápachem nebo zápachem připomínající „vaření“s pocitem vlhkosti jako mokřina.
Ty druhé únosy vypadaly úplně jinak. Vždy stejné vědomí o soustředění, dřevěná čekárna a procedury a vše bylo velmi nepříjemné a násilnější.“
Manžel paní Jiřiny o ničem dlouho nevěděl až se jednou stala příhoda, která jej přesvědčila, krátce na to, co se mu paní Jiřina se svými zážitky svěřila. Seděl doma a sledoval televizi. Když se na něj náhle snesl kužel světla a zcela jej znehybnil. Byl z toho tak vyděšený, že se chtěl stěhovat z bytu, ale nakonec mi uvěřil. Domnívám se, že mu byla demonstrována jejich přítomnost, aby dál pokračovalo v klidu naše manželství.
Paní Jiřina má také od jisté doby schopnost léčit, nebo najít poruchu zdravotního stavu. Pomáhá však pouze v okruhu svých známých a zvláště se jí daří léčit bolesti zad a plotýnky. Také diagnosticky je schopná zjistit od čeho např. pochází záchvat u nějakého člověka, zda-li od žlučníku nebo slinivky apod. Cítí změnu energie na rukou. Také se domnívá, že tuto schopnost měla již dříve,avšak nikoliv ještě tak projevenou. Vzpomíná, že když byly její děti malé a když byly nemocné, tak se k ní pokaždé chtěli – i v horečce – přitisknout na hruď, protože jim to dělalo dobře. Nebo si v noci přišly k ní lehnout.
Paní Jiřina má tři syny. Má dojem, že pouze ten prostřední by mohl mít nějaké zkušenosti podobné jako má ona. Nápadná je totiž jeho nepřirozená obrana, když mu paní Jiřina naznačí něco o únosech. Odmítá se o těchto věcech bavit, není ani zvědavý.
Paní Jiřina působí jako socioložka a terapeutka u postižených dětí. Nyní jí je 53 let.
Během listopadu 2001 byla paní Jiřina podrobena hlubinné terapii, přestože se subjektivně cítila docela dobře. Zážitky nebyly již tak intenzivní. Na obou stranách stála kromě jiného také zvědavost, zda zážitky, které paní Jiřina zakusila, byly skutečně prožitky.
K terapii byla přizvána pani Phdr. Marta Foučková. Po sezení které trvalo zhruba tři hodiny terapeut sdělil následující: K otázce zážitku ze sanatoria ve Švýcarsku se potvrdilo, že byl zažit velmi intenzivně a s velkými detaily. Objevily se zde lidé a bytosti neznámého původu, kteří „pracovali“ spolu. Zájem byl převážně o získání souhlasu paní Jiřiny ke genetickým pokusům. Zážitek probíhal ve změněném stavu vědomí.
K otázce hybridních dětí a falešného těhotenství se zjistilo, že všechny zážitky tohoto druhy byly také prožity. Aktérem zde však byly pouze bytosti neznámého původu. Jejich zájem se také točil kolem genetických procedur. Paní Jiřina byla používána jako „matka“ k nošení plodu, který měl nezvyklé rysy. Byla několikrát „uměle oplodněna“. Zážitek s podivnou procedurou na lodi, kde se stala drobná nehoda s lůžkem a která později pokračovala procedurou, kdy se jakoby ze stropu snášel nad jejím břichem „koštýř“byla rovněž prožita. Podařilo se vyjasnit, že následně poté, co se pani Jiřina rozhodla, že si raději nechce nic dále pamatovat, došlo k manipulaci s jejími rodidly. Podrobnosti však nechtěla sdělovat protože situace byla velmi choulostivá.
K otázce podzemních hranatých akvárií, kde viděla nenarozené děti se ukázal také jako zažitý, protože v nevědomí po něm zbyl hluboký otisk. Toto prostředí však nebylo na Zemi i když se to paní Jiřině nejprve zdálo.
Dále se tu objevoval jiný zážitek, který s „únosy“ do neznámé lodi nesouvisel. Jednalo se o nějakou manipulaci s vědomím, kterou měl na svědomí lidský činitel. Pani Jiřina se totiž několikrát „ocitla“ v neznámém prostředí kde viděla uniformované lidi. Uniformy měly anglické nápisy a byly světle oranžové. Ti, kteří do nich byly oděni byly mladí „vojáci“, dokonce i jedna dívka, kteří vypadaly jako jižní typy. Nepodařilo se zjistit jejich záměry.
Na závěr. Paní Jiřina netrpí žádnou formou duševní poruchy. Nepodařilo se zjisti, že jde o fantazírování nebo snové představy. V terapii byl také proveden pokus provést paní Jiřinu nějakou událostí krok po kroku a posléze se vrátit na začátek a projít záležitostí znovu krok po kroku. Zážitky byly totožné s upřesněním detailů. Snové představy by bylo velmi obtížné prožít znovu.
Pní Jiřina prožila to, co vypráví na vlastní kůži. Prožila reálný zážitek, avšak s tím rozdílem, že šlo o realitu, která není tou, jak je běžně chápána v pozemském smyslu. Zažila realitu v jiné realitě.
- pokračování -
Zdroj: EXOPOLITIKA.cz
