Obrázok používateľa CEZ OKNO
Noční můra rodiny Reedů

Thomas Reed říká, že jeho rodina byla traumatizována bytostmi, které nejsou z tohoto světa. A on strávil druhou část svého života tím, aby to dokázal.
“Vím, že je těžké to snášet,” říká Reed, podsaditý, 51letý muž s brýlemi z West Knoxville, když sedí v křesle svého domu na předměstí Northshore Drive. “Zatraceně těžké je vydržet to.” Ale on neočekává, že někdo přijme jeho zdánlivě chimerické vyprávění napoprvé. On jednoduše žádá lidi, aby pohlédli na důkazy – mnohačetné výpovědi svědků, výsledky detektorů lži, záznam z Geigerova měřícího přístroje a elektromagnetického vybavení, otáčejících se kompasů – a prozkoumal to s jasnýma očima a otevřenou myslí.



Travis Walton a Thomas Reed

Reed a jeho rodina byli zapleteni do multigeneračních sérií pozorování UFO. Podrobněji řečeno, byli zataženi do sérií toho, čemu členové ufologických kruhů říkají mimozemský únos. Reed se obecně drží dál od této nálepky, spíše dává přednost vyprávěním faktů, které prožili a nechá ostatní, ať si udělají svůj vlastní úsudek.

Kresba vrby a tvar lodi, do které s bratrem vstoupili v roce 1966

V červnu v roce 1954 matka Thomase Reeda, za svobodna Nancy Burrows, jela s 15letým školákem ze svého domu ve Westport, Connecticut, do pronajaté chatky poblíž jezera Moosehead Lake v Maine. Jela se svou matkou, starším bratrem Robertem a přítelkyní Kip. Jeli na víkend kvůli relaxaci ke konci dalšího školního roku. Nancy si později vzpomíná, že tu druhou noc, poté, co se odebrala jít spát, byla probuzena něčím, co znělo jako zavírání dveří. “Začala se pohybovat a cítila se, jako kdyby byla otáčecí krejčovskou pannou,” vybavuje si Thomas. “Cítila ztuhlost, ale její ruce a nohy byly schopné pohybu. Snažila se zachytit čehokoli, aby se dokázala zvednout z postele.” Vzpomíná, že tento stav trval hodiny, říká Reed a vzpomíná si, že viděla zvláštní obrazy — včetně skupiny nějakých postav přicházejících od konce její postele. Zůstala vzhůru až do rána, kdy ustal pocit nehybnosti a pokoj byl zalit světlem. Všechno se náhle zdálo být zase v normálu. Při snídami Kip, která spala v jiném pokoji, popisovala téměř identickou zkušenost. Dívka dokonce ani nechtěla jít spát ten další večer do chaty a raději dala přednost spánku na verandě i přes prudký pokles teploty, když se zatmněla obloha.

Postava, kterou Thomas viděl během svého zážitku v roce 1969

O 12 let později se Nancy Burrows stará o stáj koní na vesnické farmě v Massachusetts. Také vychovávala dva syny jako svobodná matka: 6letého Thomase a 4letého Matta. Thomas si vzpomíná, že to byla tenkrát chladná zářijová noc, když se to poprvé přihodilo. Bylo asi 21 hodin, ale oba chlapci byli již v posteli, ačkoli stále vzhůru a poslouchali šplouchání malého potůčku vzadu za domem otevřeným oknem. A přesto bylo něco špatně.


“Cítili jste to na vlastní kůži,” říká Thomas. “Byl to divný pocit; pocit silné úzkosti, jako že se něco děje, cítíte to.”

Zbytek noci je jakýsi kaleidoskop měnících se scén a divných obrazů; na některé si živě vzpomíná, na některé jen zpoloviny, na některé vůbec. Thomas si vybavuje, že se svým bratrem pozoruje, jak se na horních schodech k nim přibližují strašidelné, světelné postavy. Pak se posunula půda pod nimi a bratři se ocitli na hrotu rodinného pozemku, který přecházeli před chvílí, šli nějakou novou stezkou k něčemu, co vypadalo jako „velký želví krunýř asi 5,5 metrů vysoký, a 12 metrů velký. Mělo to barvu téměř jako cínová šeď.”

A pak byl on a jeho bratr uvnitř. Stáli tam ve velké hale, která se „zatáčela doprava, skoro jako nějaký obrovský otazník.“ Všechno bylo měkké, bílé, vrhající svou vlastní záři, která se sama generovala.

Thomas byl doprovázem jednou z těch postav - méně strašidelnou a s jasnějšími rysy v kapuci - (říká, že byli humanoidní, ale vzhledově velmi slabé, s vystouplou ostrou bradou) - k nějaké zdi, kde mu bylo ukázáno něco, co by mohl nyní přirovnat k obrovské LCD obrazovce, která zobrazovala nějakou přehlídku obrazů.

“Tenkrát mě to úplně šokovalo,” vybyvuje si. Konkrétně jeden ten obraz mu zůstal v mysli - nějaká vrba nad modrým zálivem, obraz, který později nakreslil jako skicu a který nyní visí v Mezinárodním muzeu UFO a badatelském centru v Roswellu, v Novém Mexiku. Moc si toho ze zbytku té noci nevybavuje, až to, že se vrátil do normálu a ocitl se zpět ve svém pokoji. Živější je jeho další setkání z roku 1967, protože paměť jeho bratra Matta Reeda je na události z roku 1967 lepší něž na všechny tři hlavní setkání chlapců, které zažili mezi lety 1966 a 1969.


Thomas si vzpomíná, že viděl pokračující série záblesků na večerní obloze připomínající blesky, ale zahřmění nikdy nepřišlo. Ale dělo se něco jiného: známý pocit stísněnosti. “Pokaždé, když se to stalo, byla tam nějaká energie a znovu jsem ji cítil,” říká Thomas. “Můj bratr byl v posteli proti zdi a tak to mohl cítit také. Viděli jsme ty světelné záblesky a z ničeho nic jsme viděli ty blesky, jak narážejí do všech stran našeho domu, jako vlny oceánu. Potom poklop pod postelí a dveře od komůrky začaly chrastit,” říká Matt Reed, nyní subdodavatel pro ministerstvo obrany, žijící v Brownsburg, Indiana. “Myslel jsem, že můj bratr dělá hloupé vtipy a zakřičel jsem, ‘Přestaň s tím!’ Pak jsem se po něm podíval, ale on byl pryč.”

Matt Reed říká, že vyskočil z postele a snažil se zvednout staromódní pojistku na dveřích pokoje, měl pocit, že tam v pokoji někdo nebo něco bylo, ale nebyl to jeho starší bratr. Seběhl dolů do haly, křičel a skočil do postele jejich matky a babičky ve snaze je vzbudit.

“Pak, když jsem přeletěl očima jejich dveře, uviděl jsem zářívé postavy asi 2 metry vysoké,” vybavuje si Matt Reed. “Blížili se k mé babičce. Byl jsem úplně zamrazen, nemohl jsem se vůbec hýbat. Ty postavy byly tak světlé, že si nevybavím podrobnosti.”

Matt říká, že další postava je následovala dovnitř, její rysy jsou rozpoznatelné; byla menší s “téměř znaky Reptiliánů a zašpičatělou hlavou. Vystrašila mě,“ říká. „Něco dělala s mojí babičkou a já nemohu říci, co to bylo. Začal jsem plakat. Udělali jeden krok ke mně, pak se otočili a odešli. Viděl jsem vršky jejich hlav, když scházeli ze schodů.”

Když postavy odešly, obě ženy se v posteli probudily ze svého zřetelného spánku. Uprostřed Mattova pláče, který bil na poplach, běžela Nancy do pokoje chlapců, aby hledala svého staršího syna. A pak Matt nabyl smyslů, nacházel se v hale oněch známých chodeb mimozemského ochozu, které viděl ještě před rokem 1966. “Byl to pocit, jako když vás uspí před operací,” říká. “Další věc, kterou si pamatuji, že jsem v nějaké lodi. Vidím svého bratra, jak jde halou. Po jeho levici jde nějaká bytost, ukazuje mu obrázky s něčím, co vypadalo jako velká televize.”


Jeho vzpomínky jsou poté útržkovité, ale vzpomíná si, že “ať byli kdokoli, nechtěli, abych se jich dotýkal. Když jsem napřáhl ruce, ucukli zpět.”

A pak bratři stáli před vjezdem do farmy, kde měli dům, slyšeli skřípění dvěří, jak jejich matka a babička horlivě prohledávají pozemek s rozžehnutými světlomety, říká Matt. Nad hlavou se objevily bílé pruhy přes celé nebe jdoucí od severu na jih a dva další byly z východu na západ - tvořící to, co vypadalo jako gigantická podložka na hru s křížky (tick-tac-toe) na nebeské klenbě. Oba chlapci si vzpomínají, že je matka zatáhla dovnitř, zabalila je do horkých ručníků, dala jim napít džusu a dětský aspirin. “V jednu chvíli si pamatuji, že řekla: ‘To je pořádku, to je pořádku, už jsou pryč,’” říká Matt Reed. “Bylo to jen před pár lety, co připustila, že to řekla a že se něčeho bála, že se něco stane.”

Rodinná farma Reedů ve Sheffieldu, Massachusetts. Thomas a Matt

Poslední ze setkání této rodiny z Massachusetts se odehrálo v říjnu 1969 poté, co se Thomas Reed právě vracel z nepodařeného výletu, kde se byl podívat na jezdeckou událost v blízkém lázeňském městě. Rodina směřovala po silnici 7, podle Thomase Reeda někdy mězi 21:30 and 22 hodinou.

“Moje babička se ohlédla a uviděla světla u zadní strany kombika z levé strany,” říká Thomas Reed. “Nějak ji přitahovala. Pak jsem se na ně podíval já a můj bratr. A moje matka se snažila řídit, ale věděla, co se jí stalo v roce 1954.“ Auto začalo pozastavovat, táhlo ke straně vozovky. Pak Thomas popisuje, že se objevila ta známá divná energie, kterou znal z předchozích zážitků, a pak nastal výpadek paměti. “Další věc, kterou si vybavuji, je, že sedím zase na tom šedém místě v té hale a moje rodina sedí kus dál v té hale,” říká. “Vešla bytost, velmi bojovná a drsná. Byl jsem vzat přes nějaký dvůr do místnosti. Bál jsem se. Utíkal jsem, vešel jsem na nějaké křížení se třemi obrovskými halami, většími než basketbalové hřiště. Tam jsem se zastavil a na dvěřích byly nějaké šedé značky. Byl jsem odnesen zpět a další věcí je, že vím, že jsem zase v autě.”

Jeho matka a bratr leželi na sedadle v katatonickém stavu, Thomas Reed vystoupil z modré dodávky a běžel za svojí babičkou, která se bez cíle potácela po cestě někde vepředu. Pamatuje si, že jí následoval celou cestu až do obchodu u silnice, minul úředníka a volal její jméno. Říká, že došla k vystaveným dětským kočárkům, jeden vzala ze řady a začala s ním houpat sem a tam, jako by v něm někdo byl.

“Ona byla k tomu kočárku úplně jak přikovaná - bylo to dost divné,” říká. “Snažím se s ní zatřást a říkám, musíme jít. A konečně se mi daří ji odtud dostat a došli jsme k tomu úředníkovi a ona se zastaví, ale nic neříká. Pak se začíná hroutit, je úplně zničená. Bylo to pro ni velmi traumatizující. Když jsme došli zpět k autu, máma je měla nastartované, nastoupili jsme a odjeli. Tato událost to všechno zpečetila. Zapříčinila, že jsme farmu prodali. Moje máma prodala koně, půdu a dům. Přestěhovali jsme se do jiného města a nikomu jsme se nezmínili, co se stalo naší rodině.”

V roce 1970 se rodina přestěhovala do Connecticutu. Nancy se tam potkala s Howardem Reedem, mužem, který se stal jejím manželem a otčímem jejích synů. Bylo to v mnoha ohledech výtanou změnou zvláště pro chlapce.


“Brzy jsme měli ideální příležitost pro novou farmu, koně a všechno. ”Říká Thomas. “Jenže místní nás nebrali. Ničilo nás to. Hovořili jsme o tom jednou na autobusové zastávce a způsobilo to jen neshody s ostatními lidmi, školní boje. Můj bratr a já jsme měli potíže. “Nakreslil jsem takovou skicu toho, co se stalo v mé čtvrté třídě. Musel jsem se toho před školou vzdát a říci, proč jsem to nakreslil. Ovšem, že mě nikdo nevěřil. Byla to tvrdá léta.”

A tak o rodinných zkušenostech přestali mluvit, přinejmenším na veřejnosti, aby se vyhnuli výsměchu a bojům. Pak Howard Reed získal politické ambice a vlastnil sérii kanceláří po celém Connecticutu. Chlapci vyrostli. Byli jak chytří, tak talentovaní; Thomas se stal fotografem a později také vyvinul finanční prostředky, aby navrhoval sledovací systémy pro letiště. Matt vyrostl ve velkého, svalnatého muže, byl americkým mariňákem a bubnoval v rockové kapele. Byl také nadán technickou zručností, kterou nyní používá u ministerstva obrany při tvorbě spolehlivějších vozidel. A Howard Reed se stal důležitou politickou postavou ve státě Connecticut. Je však ironií, že by měl velký úspěch, ale bezděčně, kvůli svému rodinnému případu se stal záležitostí veřejného zájmu. Někde uprostřed 80tých let své politické funkce v Connecticutu, potkává Howard Reed právníka Roberta Bletchmana. Velký aktivista komunity, ochotný dobrovolník a muž od umění, Bletchman, byl také zapálený do jevů UFO. Howard Reed se mu nakonec svěřil. Ve své právní kanceláři měl na zdi fotky UFO.

Bletchman nakonec představil rodinu Reedů spolu s ostatními na Národním sympóziu o mimozemských inteligencích v roce 1992, kterou také pomáhal zorganizovat. Od té doby Thomas Reed jezdí po různých kongresech, kde popisuje své zkušenosti ostatním a účastní se také setkání unesených lidí.

Mike Gibson, 15. 2. 2012

http://www.metropulse.com/news/2012/feb/15/reed-familys-alien-nightmare/

Preklad: Karel Rašín

Zdroj: http://www.exopolitika.cz/


Súvisiace:

Seriál: Projekt Alfa
http://www.cez-okno.net/rubrika/serial-projekt-alfa


Autori: 
apríl 08, 2012 11:46 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top