Obrázok používateľa CEZ OKNO
Projekt Alfa část 2. (Autentické příběhy: „Znásilněný muž“ a „Přestaň mluvit z cesty, nebo si toho někdo všimne“)

Skupina zabývající se únosy do UFO v Čechách vznikla v projektu Záře kolem roku 1998, a vedl ji Karel Rašín za asistence Simony Šmídové. Český projekt Alfa zkoumá problematiku tzv. syndromů únosů do UFO. Z pohledu nezasvěcené veřejnosti jde o otázky na hranici přijatelné reality. Avšak projekt Alfa registruje a zkoumal na 40 únosových případů v Čechách. Odhaduje se však, že lidí, kteří prožili tuto zkušenost, je u nás mnohem více. Většinou je to dáno tím, že jedinci s touto zkušeností nemají důvěru nebo možnost se s takovým zážitkem svěřit, často z obav před zesměšněním či znemožněním např. na pracovišti či v rodině. Projekt Alfa také spolupracuje s přizvanými odborníky z různých oborů a snaží se s nimi jednotlivé případy konzultovat.

Příběh sedmý: „Znásilněný muž“

Pan Zdeněk

Tento případ je pozoruhodný zejména tím, že to, co historie církve a následně i zkušenosti inkvizice popisují jako „obcování s démony,“ pan Zdeněk zažil na vlastní kůži. Přesně to, za co by byl býval v historii upálen, navštívilo jeho ložnici. Tento „démon“, jak se později ukáže, neměl zájem jen o sex, i když to byl očividně hlavní důvod jeho návštěvy. K panu Zdeňkovi totiž zavítal klasický succubus. Nauka o démonech praví, že je to žena – ďábel, která má výhradně jen sexuální záměry a navštěvuje v ložnicích muže.

„Když to všechno začalo, bylo mi 46 let, a odehrálo se to v roce 1996. Odjel jsem tenkrát služebně do Německa, kde jsem pracoval. Bydlel jsem na ubytovně. Sdílel jsem pokoj s jedním němcem, který se jmenovat Mathias a pracoval se mnou. Byl to můj kolega.

Asi po 14 dnech po tom, co jsem nastoupil do práce, jsem začal v místnosti, kde jsme bydleli pociťovat cizí nevysvětlitelnou přítomnost. cítil jsem, že je tam někdo neznámý. Měl jsem dojem, že mě někdo sleduje. Mého spolubydlícího se to ale vůbec netýkalo. Prostě jsem věděl, že on není zdrojem mých podivných pocitů, že jsem sledován. Navíc on sám nic takového necítil.

Náhle jsem začal „v hlavě“ s někým rozmlouvat. Vycítil jsem, že mluvím se ženou. Žádné hlasy jsem ale ušima neslyšel. Na obsahy rozhovorů v hlavě si nevzpomínám přesně. Mnoho jsem z toho zapomněl. Když jsem ležel v posteli, začal jsem najednou cítit fyzické doteky na mém těle, teplo rukou a čísi tep. Očima jsem však nikoho neviděl. Pak jsem ucítil, že jsem znásilňován. Nejprve jsem podezíral Mathiase, ale ten spal na své posteli na druhé straně místnosti a neměl o ničem ani tušení. Já jsem fyzicky cítil, že u mně někdo leží. Nespal jsem, byl jsem vyděšený, protože jsem se s něčím takovým ještě nesetkal. Podařilo se mi vstát a celý rozklepaný jsem šel vzbudit Mathiase. Snažil jsem se ho přesvědčit, že u mě v posteli někdo je, ať si tam na chvíli jde lehnout. Nechtěl tomu uvěřit a odmítl mi vyhovět, abychom si na chvíli vyměnili lůžka. Začal jsem s ním silně třást, protože jsem byl zoufalý, že mi nevěří, a znovu jsem ho důrazněji přesvědčoval. Nakonec svolil a lehl si na mou postel. Nic však neucítil. Lehl jsem si zdrcený zpátky a Mathias něco nakvašeně bručel, že se už vyrušit ze spánku nedá takovými blbostmi.

Vybavuji, abych získal nějaký důkaz o tom, že nespím, a že tu „ona“ skutečně je přítomna, žádal jsem jí v duchu, aby mě třikrát cvrnkla do nosu, pokud tu opravdu je. Vzápětí se tak stalo, a já to doopravdy ucítil. Od té doby se mi často tímto signálem přihlašovala.

Například, když se ta znásilňování odehrávala na samém začátku, viděl jsem jak se mi nadzvedává peřina a přitom jsem se já sám nemohl vůbec hýbat. Pamatuji si, že jsem si v uchu říkal, proč se mi zvedá peřina, když se vůbec nehýbu. Bylo to děsné, myslel jsem si zpočátku, že jsem se zbláznil. Pak jsem ucítil, jak na mě spočívá čísi váha. Většinou krátce na to docházelo k sexuálnímu styku. Zajímavé bylo, že jsem spával ve slipech, ale styk probíhal i když jsem je neměl sundané. Naprosto zřetelně jsem cítil i orální sex, a cítil jsem zcela fyzicky i vnikání do jejího pohlavního orgánu. Také mě líbala. Ovšem mělo to zvláštní pachuť. Bylo to, jako bych si lízl baterie. Jako slabé elektrické brnění. Cítil jsem chuť síry. Pálilo mě v ústech a na jazyku. Totiž jako kluk jsem tohle občas dělával.

Všechny vjemy z těchto aktů, kterých bylo mnoho, byly fyzicky zcela srovnatelné jaké jsem normálně znal. Pokaždé docházelo k ejakulaci. Velmi jsem se styděl před kolegou, protože tyto akty probíhaly často v jeho přítomnosti. Byl jsem vždycky jako připoután k posteli a přitom docházelo ke stykům a kolega několikrát dokonce prošel kolem mě do kuchyňky nebo na toaletu, a mě bylo hrozně trapně, že mě takhle uvidí. Jenže on neviděl nikdy nic. To mě úplně vyvádělo z míry.

Tato znásilňování probíhala noc co noc až do úplného vyčerpání. Dokonce i když se na pokoji svítilo. Vypadalo to, že jí nic nestojí v cestě. Na intimní prostředí si rozhodně nepotrpěla.

Například jednou jsem seděl v jídelně na židli a najednou jsem cítil na svých kolenou váhu a já v tu chvíli nemohl nohama ani pohnout. Opět jsem cítil jak do ní vnikám, přestože jsem byl oblečený. Pokaždé jsem se ptal Mathiase, jestli něco nevidí, neviděl. Nikdy nic prostě neviděl a zcela jistě jsem mu musel připadat jako blázen nebo paranoik, když jsem se ho na to neustále ptal dokola.

Mnohokrát jsem také cítil, že je za mými zády, a tak jsem se opatrně otáčel do zrcadla, zda-li ji neuvidím, ale nikdy jsem nic neviděl.

Vůbec se mi to nelíbilo a několikrát jsem jí zaháněl, ale ona jako by se rozzlobila, a vždy něco "zavinila,“ aby mě dala jasně najevo, že se mnou nehodlá diskutovat. Například jednou, těsně poté, co jsem jí v duchu řekl, aby se již nevracela, tak najednou se u stropu zablesklo a na zem spadla zářivka, která se s hlukem roztříštila a vyděsila i Mathiase. Nechápu, jak to mohla udělat.

Jindy zase po stejném odmítnutí, praskla žárovka v kuchyni a zhaslo tak světlo. Někdy mě zase snad „za trest“, abych se přestal vzpouzet, nějak zelektrizovala prsty, protože, když jsem se dotkl postele nebo i zdi, či židle, šlehaly mě z prstů nějaké blesky a bolelo to. Měl jsem výboje v prstech. Byly bílé nebo namodralé barvy.

Pokaždé před ejakulací se mi vždy rozbušilo srdce, což jsem tak silně za normálních okolností se ženou nepociťoval. Možná, to byl výsledek nadměrného zatěžování mého organismu.

Často jsem se od ní odvracel ke zdi, nebo jsem se otočil na břicho, když jsem opět ucítil její přítomnost v posteli. Ona mě však vždycky začala hladit a podobně, a já cítil teplo jejích rukou.

Jenže pak přišlo něco hrozného. Říkám tomu vyšetření. Při jednom ze styků, se mé srdce rozbušilo mnohem více než byla únosná míra mého těla. Získal jsem dojem, že umírám. Že je to infarkt. Před očima se mi odvinul celý život – přesně tak, jak jsem o tom kdysi slyšel. Já jsem ale ještě nechtěl odejít. Náhle jsem se začal vracet. Zachytil jsem se rukama o železnou pelest postele, když mi náhle vyletěl z prstů „elektrický oblouk“. Nebo to byl blesk. Dokonce se zablesklo v celé místnosti. Mathias se opět vyděsil, a začal mi říkat, co to dělám. Byl rozčilený a prohlašoval, že s takovým podivínem, co má pořád záhadné řeči tu už dále být nechce.

Následně na to, jsem začal cítit na zádech, asi v oblasti kostrče, cizí předmět. Připadalo mi, že mám na zádech „batůžek,“ který byl nepříjemný, a já se ho snažil setřást, což nešlo učinit. Tohle vše bylo již za plného vědomí. „Ona“ m oznámila, že je to něco, čím jsem „vyživován“, a že to na mě museli napojit! Budu to prý mít u sebe. Říkala, že z toho vedou nějaké hadičky. Sahal jsem si rukama na záda, ale fyzicky jsem nic nenahmatal, přestože jsem to výrazně cítil. Jako bych měl na zádech něco přisátého, co ovšem nebylo vidět. Něco jsem tam měl a neměl. To bylo pro mě další hrozné zjištění, dezorientovalo mě to. Byl to naprostý logický paradox. Nemohl jsem pochopit, jak to, že na zádech něco vyčnívá a přitom to tam není! Naprosto mě to mátlo smysly.

Možná, že na mě něco napojila, jak tvrdí, a že jsem jim to málem nepřežil. Tím si vysvětluji mé blízké setkání se smrtí. To se sexem již nemělo vůbec nic společného. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký ďábel, jak se o něm píše, nějaký výjev z černé magie. Pak mi zase nebylo jasné proč vlastně chce sex. Nikdy jsem totiž žádným bájím o démonech nevěřil. Začal jsem o všem náhle pochybovat. Nevěděl jsem, co je realita, co je fantazie, nebo jestli to není totéž. Měl jsem v hlavě totální zmatek.

To ale není všechno. „Vyšetření“ totiž pokračovala dál, ovšem jiného druhu. Bylo jich také hodně, ale jednou jsem si ho pamatoval obzvláště silně. Protože zpočátku tolik nebolely. ale nakonec, jsem bolestí nemohl vydržet.

Tato procedura se také opakovala krátce po sexuálním styku, nikoliv však pokaždé.

Náhle mě bylo do rektálního otvoru zavedeno něco dlouhého a pružného, co mě napínalo střeva, břicho i hrudník.

Nejprve to nebolelo, ale každým novým „vyšetřením“, byl předmět delší a zážitek čím díl tím víc nepříjemnější. Snažil jsem se jí zahánět. Říkal jsem jí ať mi tyhle věci nedělá, ale ona na to nereagovala. Ten předmět, co mi zaváděli do konečníku, byl „pohyblivý“, přirovnal bych to k „chobotnici.“ Přišlo mi, že se to pohybuje samo. Říkal jsem jí, aby to ze mě vytáhla, ale v těchto fázích procedur, jsem nikdy neobdržel žádnou odpověď.
Tato „vyšetření“ totiž měla i své následky. Protože jsem v Německu skončil, vrátil se do Prahy, a ještě asi 14 dní jsem měl silné zdravotní potíže. Měl jsem tvrdé a nafouklé břicho, které mě začínalo bolet a dostal jsem k tomu silnou zácpu. K lékaři jsem nešel. Bál jsem se. Později tlaky v břichu samy povolily a pak jsem konečně mohl i na toaletu.

Ve skutečnosti se nikdy nestalo, že bych „jí“ viděl, ale nějak jsem přijal zprávu do mozku, že jí je asi 30 let, lidské podoby, štíhlejší postavy a měla delší tmavé vlasy. Nevím jak jsem k této představě přišel, je-li to výplod mé fantazie nebo se „ona“ postarala o takovou vizi. Z rozhovorů se mi mnoho vzpomínek nezachovalo. Jen útržkovitě. Vím, že mě neustále zvala ven, že má venku nějaký objekt, a že je odněkud „seshora“. Více nespecifikovala.

Prohlašovala, že si mě vezme s sebou, abych šel s ní. Odmítal jsem, měl jsem tu citový vztah se svou mladou přítelkyní, kterou jsem si později vzal. Zdůrazňovala potřebu boje proti AIDS a že mám šířit osvětu o věrnosti partnerství. Dále kritizovala špatné lidské chování a zvrácené choutky mocenského soupeření trhů, kde se zcela vytrácí lidský prvek. Také mě vyčítala, že jsem se rozvedl, neměl jsem to prý dělat. Uklidnila se pouze, když jsem jí vysvětlil, že moje bývalá žena byla alkoholička a že to s ní nikam nevedlo, proto jsem se rozvedl.

Sexuální zneužívání pozvolna ustala koncem roku 1996, ale přesunula se na nějakou jinou rovinu. Protože já mívám opět podivné „sny“ asi tak třikrát až čtyřikrát do roka. Nejsou sice již tak silné, nevyvolávají u mě takovou odezvu, ale, nevím jak to mám říct, bývám znásilňován mužem. Naposledy asi před půl rokem, tedy začátkem roku 2001. Většinou se to odehrává doma v pražském bytě, když je noc a spíme. Moje žena leží vedle mě, ale to pro „ně“ není žádnou překážkou. Vůbec totiž o ničem neví.

Tato scéna je vždy stejná. V noci se náhle probudím a nemohu se hýbat. Jsem jako ochrnutý. V tomto stavu bývám znásilňován mužem. Musím říct, že za poslední dva roky se tento zážitek opakoval dvacet krát. Zážitek neprovázejí žádné světelné efekty. Nikdy jsem nikoho neviděl a necítím toto zneužívání tak fyzicky, jako předtím. Cítím stejnou váhu, která na mě doléhá. Také se mi často, že vidím pohyb po místnosti.“

Pan Zdeněk má ještě jeden druh zážitků, který sahá do jeho dětství.

Jako malý kluk, bylo mu 12 let, si montoval na půdě u babičky v Chrášťanech kolo a míval tam podivné pocity, že má velkou hlavu, velké ruce a končetiny. Pokaždé z půdy utekl. Měl tam také pocit, že je někým sledován. Tyto dojmy z babiččiny půdy trvaly asi tři roky.

Jen stručně se na závěr podívejme na rodinou anamnézu pana Zdeňka.

Matka pana Zdeňka byla 25 let upoutána k vozíčku a později zemřela na rakovinu. Bratr spáchal sebevraždu. Sestra zemřela vloni na rakovinu. Z prvního manželství mu zbyly dvě děti. Bývalá manželka propadla alkoholu. Pan Zdeněk se znovu oženil s mladou ženou a má s ní malé dítě. Má pocit, že získal jasnovidné schopnosti, ale nevyužívá je. Pracoval jako automechanik. Nyní má truhlářskou dílnu.

S panem Zdeňkem bylo provedeno jedno terapeutistické sezení s cílem rozkrýt traumatické zážitky ze sexuálního zneužívání a sekundárně jej zbavit silných migrén, které od té doby silně pociťoval.

Na světlo se dostaly velmi překvapivé zážitky. Svědek totiž začal náhle popisovat jiný zážitek, který se ukázal jako jeden ze základních a na který si vlivem posthypnotického bloku, který v něm někdo vytvořil, vůbec nepamatoval.

Pan Zdeněk líčil jak se ocitl v nějaké místnosti, kterou neznal a o které si nejprve myslel, že je jeho ubytovna. Ležel na zádech a někdo na něm vykonával operaci břicha. Nástroje nedokázal blíže popsat. Nejprve však cítil, že je „omýván“. Zjistil, že ho natřely nějakou želatinou, která byla průhledná. Říká, že voněla, ale nikdy takovou vůni necítil a nedokázal ji k ničemu přirovnat. Nebyla to vůně nemocnice. Cítil tlak v břiše a žaludku. Popisoval světla, která neznal a také oči nějakých postav, které byly velké a černé, ale laskavé. Oči mu "říkaly,“ aby měl trpělivost. Náhle uviděl svá střeva, jak jsou rozprostírány kolem. Bolest necítil. Uvědomil si, že očí je více, popisuje je jako by stály za sebou. Postavy nelze identifikovat. Vybavil si, že měly nějaké masky na obličeji a že postavy byly malé asi jako trpasličího vzrůstu.

V regresi si vybavil, že rána po operaci byla zacelena dotekem nějaké tyčky, která byla červená, snad to byl paprsek. Rána se zacelila okamžitě a bez jakékoliv bolesti. Na jejím místě cítil tvrdou kůži, ale po jizvě nebylo ani památky.

Sezení pokračovalo s menší přestávkou po které si pan Zdeněk vzpomněl na jiný zážitek, který se týkal také operace, ale něčeho jiného. Nalézal se v posteli na ubytovně, ležel na břichu a náhle cítil, že za jeho hlavou někdo stojí. Nemohl se ale ohlédnout, protože byl znehybněn. Pak ucítil, že na něj někdo sahá. Na ruce a na tělo. Byly to teplé a intimní dotyky. Zahlédl matnou postavu ženy, která měla lidské rysy. Měla dlouhé vlasy, hezkou postavu a sledovala ho. Byla svlečená. Začala na něj mávat, aby jí následoval. Svědek popisoval, že se vznesl a prošel zdí. Vtahovalo ho nějaké světlo, které bylo velmi prudké. Viděl jak se z lodi, která byla někde venku, otevřel cíp, jako z rozkrojeného pomeranče. Jsou to dveře. Ocitl se v lodi a procházel nějakou chodbou. Podél chodby viděl podivné věci, které nebyl schopen nijak popsat ani k něčemu přirovnat. Žena jej doprovází, ale on ji nevidí, jen tuší. Dostal se na konec chodby, kde byl vchod do místnosti a divné světlo. Prochází touto místností a vchází do jiné, kde jej okamžitě upoutalo „fialové“ křeslo. Cítí, že se do něj posadil. Dále popisuje operaci, při které mu zasouvaly kovovou tyč do hlavy, která byla dost silná. I zde bolest necítil, jen lehký tlak. Má pocit, že jeho tělo „spí.“ Viděl kolem sebe postavy ve „skafandrech“ nebo „maskách.“

Náhle pocítil silnou bolest v zátylku a na zádech. Citová odezva byla velmi silná a tak terapeut rychle odvedl pozornost k příjemným zážitkům z reálného života, a dále se k této události již nevrátil. Patrně zde došlo k zákroku, který nebyl plně pod kontrolou „bytostí“ a svědek reagoval na prožitou bolest znovu.

Pokračování zážitku v regresi bylo následující: Pan Zdeněk viděl, že ho položili do nějaké „vany,“ kde byl obalen „obvazy.“ Cítil také, že mu do nosu zaváděli „tyčinky.“

Popisoval déle, že viděl ve svém břichu „bublinky.“ Neměl ale tušení jak se tam dostaly. Ženu již v místnosti nezahlédl. Všiml si také, že v oné místnosti, kde byl na křesle byly kolem nějaké „sítě.“ Pak se ocitl na jiném místě lodi, kterou líčil jako dlouhou, že namohl zahlédnout její konec. Získal pocit, že loď letí a má doutníkový tvar.

Po skončení terapie se svědek cítil velmi uklidněn a uvolněn. Měl za to, že se mu mnohem více rozjasnilo v hlavě. Byl však velmi překvapen, že si tyto zážitky vůbec nepamatoval.

Posudek na terapeutistické sezení uskutečněné s panem Zdeňkem

Po čas terapie s klientem se nám povedlo docílit návratu do traumatizujících událostí, které se odehrály v době jeho pracovního období v zahraničí v roce 1996. Po uplynutí pěti let si ve svém vědomí uchoval pocity, prožitky a vzpomínky úzce vymezené a značně skreslené. Celkově události působily na jeho osobnost nepříjemně, zátěžově s negativním dopadem na jeho psychiku i somatiku (stud, pocit méněcennosti, bolesti hlavy a jiné občasné ataky nevysvětlitelných bolestí).

Metodou regresingu se vyplavily zážitky a vzpomínky více reálného charakteru a málo, nebo jen minimálně eroticky laděné, sexuální podtón událostí jako by scházel, nebo byl prožíván jen okrajově. Převažoval technicky přesný popis událostí, přecházení do zvláštních prostorů jiné, neznámé civilizace, mnohdy je klient dokázal popsat pouze opisem sobě dostupnou terminologií.

Klient zvládl celé terapeutistické sezení klidně s jemným emotivním projevem a jako by s údivem nad vším zažitým. Osobnost pana Zdeňka hodnotím jako dobře sociálně a psychicky stabilizovanou, správně orientovanou v čase a prostoru.

Vzhledem k sociální a rodinné anamnéze klienta považuji výsledek sezení za nesmírně pozitivní ve svém efektu. Zcela zmizely traumatické psychické pocity i celkově se somaticky cítí lépe. Dosažený efekt je nezvratný a kdykoliv by bylo možné se k zmíněným událostem metodou regresingu vrátit.

V Praze, dne 18. 10. 2001 Mgr. Viera Procházková

Příběh desátý: „Přestaň mluvit z cesty, nebo si toho někdo všimne“

Paní Petra

„Studovala jsem v Moskvě Státní školu artistického umění a cvičila jsem na houpací hrazdě ve výšce. Bylo to na začátku 80 let. Fyzická zátěž byla však nesnesitelná, osm hodin denně jsme měli trénink, tak jsem nakonec ze školy odešla a živila se příležitostnými pracemi.“

Paní Petře je nyní 37 let a bydlí v Klatovech. Musím na úvod předeslat, že paní Petra nemá žádnou zkušenost s drogami ani s nadměrným pitím alkoholu a podle čistě mého soudu a názoru mého kolegy, netrpí žádnou zjevnou duševní chorobou.

Je úctyhodné, že za celých 11 let kromě příslušníků rodiny, nikdy o svém prapodivném zážitku s nikým nemluvila. Po tak dlouhé době jsem byl první, kdo si vyslechl příběh protkaný všemi podivnostmi a spředený do neuvěřitelného slepence.

Myslím si, že by takový příběh mohl dostat většinu populace zcela klidně do blázince.

Číšník klatovského hotelu přede mne postavit třetí kávu a pokaždé u stolu zvědavě otálel, aby zaslechl alespoň úryvek našeho rozhovoru. Zeptal se mě zda-li jsem novinář a jestli píšu o jejich městě. S úsměvem jsem přikývl. Číšník šťastně odešel.

„Stalo se to v srpnu v roce 1990 a byl to vůbec první můj zážitek a byl nejsilnější. V té době jsem měla již dvě děti, jednomu byly 4 a druhému 1 rok. Mně tenkrát bylo 25 let. Zúčastnila jsem se večírku u známých, bylo to v malé vesničce nedaleko Klatov. Jenže rodiče pořadatele večírku přijeli nečekaně domů a tak byl večírek neoficiálně ukončen. Pokračoval sice dál, ale v omezené míře. Musela se vypnout hudba a nezačalo se ještě ani popíjet. Náhle jsem pocítila nutkavý stav odejít domů. Sebrala jsem se a odešla a nikdo mě nedoprovázel. Domů jsem to měla kousek.

Byla noc a já jsem uviděla na obloze „žlutou kouli,“ která se začala přibližovat a zvětšovat. Pak vůbec nevím, co se stalo dál. Nastal naprostý výpadek paměti. Pouze útržkovitě a mnohem později se mi vracely vzpomínky na to, jak utíkám domů a jak na mě někdo volá jménem, které ozvěna opakovala. Nebyl to žádný známý hlas.

Pamatuji si pak až úsek, kdy jsem se probudila v posteli. Mělo to však jednu vadu. Byla jsem jinak oblečená než když jsem se vracela z večírku. Měla jsem tam totiž na sobě sukni, kterou jsem si sama pletla. Když jsem se ale probudila, zjistila jsem, že vedle postele leží svlečené kalhoty, které jsem na sobě vůbec neměla. Sukni jsem delší dobu nemohla vůbec najít.

Později jsem jí objevila zmuchlanou a založenou mezi ostatními věcmi ve skříni, kam jsem jí dokonce vůbec nedávala.

Po „probuzení“ jsem dostala silné bušení srdce, které hraničilo téměř s infarktem. Dokonce jsem si myslela, že umřu. Tohle záhadné bušení srdce jsem zažila ještě několikrát, pokaždé, když jsem si dříve setkání s koulí vybavila.

Krátce na to, jsem si uvědomila, že mi chybí tři dny. Měla jsem neodbytný pocit, že se něco stalo. Jednak mě hledali rodiče, byli mě navštívit, ale doma mě nenašli a pak také strýc, který mě dlouho neviděl a chtěl mě navštívit. Večírek se totiž konal v týdnu někdy kolem středy a mě hledali rodiče o víkendu. Když jsem si chtěla vzpomenout, co jsem dělala včera a předevčírem a ještě den před tím, zjistila jsem, jako by ty dny vůbec neexistovaly. Naprostá amnézie.

V té době jsem byla v rozvodovém řízení a bývalý manžel trávil valnou část svého času v hospodě. Když se ho moji rodiče, ale později i já, ptali zda-li mě neviděl nebo zda neví kde jsem byla, odpověděl neochotně, protože byl v situaci, kdy mu bylo všechno jedno. Řekl pouze: „Ty někde pořád couráš a pak zapomeneš, kdes byla. Tak co bych ti říkal, a dobře ti tak, mě to nezajímá.“

Děti si ničeho nevšimly, byly malé. Ovšem ten den, kdy jsem se „probudila“ jsem je neustále objímala a byla jsem velmi ráda, že jsem zase s nimi. Vůbec jsem tomu nerozuměla.

Rodiče ze mě mámili, kde jsem byla a pak mě začali považovat za duševně nemocnou. Nejdříve podezřívali bývalého muže, že mě zbil a že jsem byla někde ukrytá, aby to na mě nebylo vidět a mysleli si, že mě musel mlátit asi do hlavy. Ale tak to nebylo. Pak ho sice podezírat přestali, ale dodnes si myslí, že jsem někde byla a že lžu. Také jsem si myslela, že bývalý manžel to ví, kde jsem byla a že mě to nechce úmyslně říct.

   Dlouhodobým cílem projektu je sestavení podpůrné skupiny vedené zkušeným terapeutem, dobře obeznámeným s tímto fenoménem. Vzhledem k českému specifiku ve smyslu české národní povahy, se sestavení takové skupiny daří s velkými obtížemi.

Badatelé tohoto projektu svědkům zaručují anonymitu a citlivý přístup k jejich osobním příběhům a zavazují se, že nemají žádný zájem jejich příběhy zveřejňovat bez jejich souhlasu.

Na základě zkušeností s „únosovým“ tématem se v roce 2002 podařilo v nakladatelství Votobia vydat první knihu o českých únosech (Setkání čtvrtého druhu: únosy do UFO v České republice). V knize je soustředěno 10 případů, které se odehrály v naší republice a k některým z nich se vyjadřují i odborníci. Jména svědků jsou v této knize změněna z důvodu ochrany jedinců, kteří takovou zkušenost prožili.

Výzva

Lidé, kteří se domnívají, že prožili tzv. únos do UFO a potřebují vyhledat účinnou pomoc, aby se s tímto faktem dokázali psychicky vyrovnat, nebo chtějí jen sdělit své zážitky, se mohou obrátit na některého člena projektu Alfa:

Karel Rašín: rasin@ufo.cz, karel.rasin@yahoo.com
Ladislav Zelinka: LadislavZelinka@seznam.cz
Jiří Kult: kult.jiri@worldonline.cz
Simona Šmídová: simona.smidova@volny.cz

Zdroj: EXOPOLITIKA.cz

október 16, 2009 18:50 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top