Obrázok používateľa CEZ OKNO
Projekt Alfa část 3. (Autentické příběhy: „Šest prstů“ a „My ti ukážeme, kdo jsme“)

Skupina zabývající se únosy do UFO v Čechách vznikla v projektu Záře kolem roku 1998, a vedl ji Karel Rašín za asistence Simony Šmídové. Český projekt Alfa zkoumá problematiku tzv. syndromů únosů do UFO. Z pohledu nezasvěcené veřejnosti jde o otázky na hranici přijatelné reality. Avšak projekt Alfa registruje a zkoumal na 40 únosových případů v Čechách. Odhaduje se však, že lidí, kteří prožili tuto zkušenost, je u nás mnohem více. Většinou je to dáno tím, že jedinci s touto zkušeností nemají důvěru nebo možnost se s takovým zážitkem svěřit, často z obav před zesměšněním či znemožněním např. na pracovišti či v rodině. Projekt Alfa také spolupracuje s přizvanými odborníky z různých oborů a snaží se s nimi jednotlivé případy konzultovat.

Příběh druhý: „Šest prstů“

Pani Eva

Když byla paní Eva velmi malá, prožila dva silné a intenzivní zážitky. Celý život o nich přemýšlí a dodnes je přesvědčena, že to tenkrát nebyly sny, přestože si to dlouho, jako dítě myslela.

Bylo to v polovině roku 1959, byly jí asi tři roky. Často bávala nemocná, zejména trpěla opakovanými angínami. Tenkrát zrovna nemocná byla. Vzpomíná si, že jí máma večer uložila do postele, políbila na dobrou noc, zhasla a tiše za sebou zavřela dveře jejího pokojíčku. Pak přišel podivný „sen.“ Zdálo se jí, že odešla z postýlky. Viděla jí prázdnou, ale zároveň stále cítila, že v ní spí i nadále. Vyšla ven přičemž dveře vůbec neotevírala, stejně nevěděla, kde má máma klíč. V její dětské hlavě se začaly ozývat neznámé hlasy, které pravily, aby si pospíšila, že je tu to „její letadlo.“ Jen matně si je schopna vybavit cestu, kterou z domova urazila „zvláštním způsobem.“ Na poli za vesnicí, asi 500 metrů od jejího domu, stál objekt. Tenkrát totiž bydlela s rodiči v rodinném domku na vesnici, kde neměli ani televizor. Pamatuje si, že s ní mluvily neznámé bytosti a přitom vůbec nepohybovaly ústy a nevydávaly žádné hlasy. Zvaly jí na návštěvu do objektu a jelikož necítila žádný strach, souhlasila. Objekt měl tvar talíře. Bytosti neměly pevný tvar. Byly rozmazané, jen siluety nebo byly jakoby z mlhy.

Vzpomíná si, že už jako dítě jí nejvíce zaujala paluba v objektu, protože tam byly řady barevných světýlek, které jí zcela fascinovaly.

Později tvary postav bytostí nabyly konkrétnější podoby. Na první pohled se jí jako dítěti moc nelíbily, ale měla k nim důvěru. Vzpomíná si, že měly zřejmě popelavou barvu, možná modré oči a měly dlouhé končetiny. Absolvovala s nimi nějaký let o kterém jí řekli, že je to výlet. Neví kam, protože jí to patrně neřekli, ale ví, že se jí to moc líbilo a že se jí nechtělo zpátky. Bylo jí tam lépe než u rodičů. Když přiletěly zpět, nechtěla vystoupit. Bytosti jí postavily před volbu. Může zůstat s nimi a odletět, nebo se vrátí k rodičům. Zeptala se jich, co jí tedy zde čeká za dobré věci, když se jí (stále jako tříletému dítěti) matka nelíbí a otec na ní není hodný. Bytosti jí naznačily, že její život bude vskutku těžký a že bude dlouho trvat. Řekli jí, že nejméně 50 let neprožije nic tak krásného jako je výlet s nimi. Doporučili jí, že když přijme tento život, který nebude podle její představy a veškeré útrapy překoná, tak možná takový pocit jako má nyní, opět získá.

Náhle si začala uvědomovat, že by její máma mohla dostat strach, kdyby jí neuviděla v postýlce a že by z toho mohla mít později potíže, a tak se rozhodla vrátit se domů do postele. Již si nevzpomíná přesně jak, ale její máma si nikdy nevšimla její nepřítomnosti. Není schopná také určit, kolik hodin byla pryč, ale pokaždé, když se vrátila, byla stále ještě tma.

Koncem téhož roku, se tento „sen“ opakoval. Stejným způsobem jako předtím, byla vyzvána bytostmi, aby s nimi podnikla další výlet. Neodmítla a opět se ocitla na poli za vesnicí s tím rozdílem, že to bylo pole na druhé straně silnice. Stál tam stejný objekt. Tentokrát si již byla schopna vybavit, že vypadal jako, „když překlopíte na sebe dva talíře.“ Vedly do něj nějaké schůdky. Na palubě byla znova okouzlena řadami barevných světel, které se jí vryly do paměti a které se jí moc líbily, protože takové barva nikdy neviděla. Objekt jakoby byl plný těchto zářivých malých světýlek.

Když se vrátily po výletu zase zpět na pole a nastal čas rozloučení, položily jí bytosti stejnou otázku jako poprvé. Zda chce odletět nebo zůstat. Začala si uvědomovat, že by svým nevysvětlitelným zmizením způsobila rodičům bolest a odmítla. Zůstala na zemi. V hlavě se jí začaly ozývat hlasy vyzdvihující její rozhodnutí, které jí povzbuzovaly a loučily se s ní.

Paní Eva se dnes domnívá, že jí zkoušely nabídnout lepší alternativu „života“ a konfrontovaly jí s tvrdou pozemskou realitou, kterou měla před sebou. Zřejmě je zajímalo jak se rozhodne, zda se této reality zalekne natolik a nechá se raději zlákat k odchodu a půjde za „lepším“, nebo zda setrvá a vydrží.

Již ve svých třech letech si uvědomuje, že byla jiná než ostatní. Divila se, že jí lidé nerozumí. Připadalo jí zbytečné se učit řeč, protože jí bylo všechno jasné. Rozuměla různým postupům a pracím, které lidé v okolí vykonávali. Byla schopna jednoduše vyřešit nějaký technický nebo pracovní problém, ale lidé jí nechtěli slyšet protože byla moc malá a nikdo se s ní nebavil.

Pak začala malovat. Kreslila dobře a vypadalo to, že bude nadaná. Když malovala postavy nebo lidi, šokovala tím své okolí. Kreslila jim totiž neustále šest prstů. Dostávala se do potíží: „Proč maluješ neustále šest prstů, člověk má pouze pět prstů.“ Opakovala jí matka. Ve školce to dopadalo stejně. Paní učitelka jí musela několikrát názorně předvádět, jak mají lidé pouze pět prstů a ne šest. Ona však nakreslila zase šest. Byla tedy vyzvána, aby nakreslila svou vlastní ruku. Nakreslila šest prstů. Bylo to pro ní naprosto normální, věděla že má mít šest prstů a často prožívala zmatek z toho proč jich má na ruce jen pět. Myslela si, že přeci ostatní musejí vědět, že máme mít šest prstů a považovala se tím za postiženou.

Následkem dvou předchozích zážitků se již v osmi letech začala zajímat o hvězdy a podobné věci. Kladla dospělým otázky na které nemohli odpovědět. V tomto věku dokázala i vykládat katry, ale činila tak pouze sobě, nikdy se tím nezabývala intenzivněji, ani v současnosti se kartám nevěnuje.

Od sedmi či osmi let musela začít zastupovat těžké práce a od té doby má potíže s páteří. Její matka chtěla, aby si brzy začala vydělávat a aby mohla fyzicky pracovat.

Musela chodit do učení na servírku. Nebavilo jí to, a prožívala z toho hluboké stavy rozladěnosti, pláče a smutku. S kolektivem si vesměs nerozuměla. Měla jiné zájmy, hlubší, filozoficky zaměřené. Po vyučení dělala servírku jen krátce. Později si udělala masérský kurz, což jí bavilo. Měla v rukou silný magnetizmus, který lidem dělal dobře.

Od útlého dětství měla krušný život. Otec byl těžce nemocen a tím vyřazen z pracovního procesu. Vztahy otce s matkou nefungovaly nejlépe. Věnovaly se spíše samy sobě a jí bylo dáváno málo lásky a pozornosti. Vzpomíná si, že se doma nikdy necítila dobře. Vyhledávala samotu.

V současné době se jí sny, podobné jako měla v dětství sice zdají jen občas, ale s menší intenzitou, přesněji řečeno, nepamatuje si jejich obsah. Postavy ve snech, které měly „mlhavý nádech“ se jí objevují i nyní. Vybavuje si je ale dost nezřetelně.

Je tu však jedna zvláštnost, které si povšimla po probuzení. Na zápěstí mívá často dvě červené tečky poblíž tepny. Dvě zaschlé kapky. Jakoby jí kousnul upír. Tečky, nebo vpichy nebolí a po nějaké době zmizí.

Paní Eva o svých zážitcích z dětství i ze současnosti nikdy nikomu neřekla. Pouze své dceři, ale setkala se s výsměchem.

Po celý svůj život zůstala sama a nikdy se nevdala. Má sice dceru, které je nyní 22 let, ale zůstala svobodnou matkou. S dcerou zažila přetěžké chvíle. Vytrpěla si s ní své. Při porodu totiž došlo k poškození kyčelních kloubů a lékaři jí oznámili, že dcera nebude chodit. Nevzdala se a celé dva roky nosila svou dceru v kovovém těžkém stroji na nápravu kyčlí ve kterém ležela a nemohla vstát. Díky svému úsilí a vytrvalosti, dcera chodí a je zdravá.

Jenže krušné chvíle paní Evy ještě nekončí. Když začala dcera studovat Uměleckou školu. obor kreslení, přišla do styku s tvrdými drogami. Po celé čtyři roky byla dcera závislá na pervitinu a heroinu. V důsledku toho musela odejít ze školy a léčit se jako silně závislá s několika recidivami. Paní Eva jí pomáhala se z toho dostat a doufá, že s drogami skoncovala.

Paní Evě je nyní 44 let a pracuje jako prodavačka.

Paní Eva se celkem dvakrát podrobila hlubinné terapii s cílem uvolnit některé zážitky z nevědomí. Terapii vedla Mgr. Viera Procházková.

Paní Eva se rozpomněla, na zhruba dva zážitky, kdy byla v noci kontaktována neznámými bytostmi, které se jí jako dítěti vzhledově sice nelíbily, ale měly zato mírumilovné úmysly. Podnikla s nimi cestu jejich lodí, která přistála na poli nedaleko domu, kde bydlela. Při terapii paní Eva sdělila, že jí celý výlet poznamenal láskou, krásou a poznáním, což byly vlastnosti, jejichž smysl si jako dítě jen ztěží uvědomovala a které jí spíše poznamenaly zmatkem. Popisovala let vesmírem a množství hvězd, které z lodi viděla. Vzhledem k tomu, že se událost odehrála když bylo paní Evě mezi třetím a čtvrtým rokem, nezachovala se jí žádná informace o tom, kam letěla a v jaké části vesmíru přesně byla. Je pravděpodobné, že ani pro bytosti sdělit tyto informace tříletému dítěti, nepovažovali za nutné.

Silný emotivní náboj se také projevil k jejímu otci, který brzo zemřel. Naopak projevil se jistý odpor k matce, kterou paní Eva vnitřně nepovažuje za svou matku skutečnou, ale za jakousi pozemskou náhradnici. Získala pocit, že její rodiče skutečné (přesněji řečeno matka) nepocházejí ze světa lidí na zemi.

Prožívala opět bolest nad tím, že se musí vrátit, že s bytostmi nemůže zůstat. Ve svém zážitku také popisuje, že si hrála s cizími dětmi, které vypadaly jinak a vznášely se společně v „nafouklé kouly“, které byly „živé.“ Bylo to někde v prostoru.

Paní Eva také navštívila místo tehdejšího setkání, poprvé po 40 letech. Došla na stejnou louku, kde se podle jejích zážitků nalézalo místo přistání kosmické lodi. Setrvala na tom místě necelou hodinu a snažila se zachytit nějakou změnu nebo znamení nebo cokoliv, co by se mohlo vázat k setkáním před 40 lety. Po nějaké době se jí zdálo, že příroda ztichla jako by celé okolí přestalo dýchat. Pak se mezi mraky objevil jistý symbol , který se třikrát zopakoval. Paní Eva však nedokáže určit, co měl znamenat i když si jej nakreslila.

Zážitek s šesti prsty se vynořil nejasně a měl periférní podobu. Paní Eva, jako tříleté dítě, vnímala počet prstů intuitivně a v celém kontextu pocitů, které získala se jevil jako nedůležitý. Vzpomínka na prsty byla projevována instinktivně bez konkrétní snahy o přesné zjištění.

Posudek na terapeutistické sezení s paní Evou

Při dvou sezeních s paní Evou jsem dospěla k závěru, že nepohodu, kterou ve svém dosavadním životě pociťovala způsobily neobvyklé zážitky v době dětství ve věku 4-5 let. Značně k tomu přispělo i sociální prostředí a zázemí primární rodiny – starost o matku a vztah k otci. Regresivní terapií, návratem do zážitků před 35-40 let se potvrdilo, že znovuprožitím a odblokováním negativních citových prožitků se vzpomínky vyplavily a jeví se ne jako fikce, ale jako reálné prožití sice neobvyklých, ale zato přesvědčivých pocitů setkání s „jinou skutečností.“

Klientka se jeví jako sociálně stabilní a dobře orientovaná v čase a prostoru. Přínosem bylo i časové oddělení dvou sezení. Díky tomu nabyla i oprávnění mluvit o svých zážitcích. Důsledkem toho bylo i to, že dosáhla větší jistoty a stability ve svém životě, ve vztazích k lidem ve svém okolí i ve vztahu k práci. Jednak k práci, kterou dělala a neuspokojovala ji, tak i k té, na kterou se připravuje, že bude dělat. Momentální období, kdy je nezaměstnaná, prožívá jako čas zastavení a zklidnění, utřídění si svých postojů k reálnému světu, kde se cítila být „vykořeněna,“ nebo „ne jako doma,“ cítila, že patří „někam jinam.“ Již na ni traumaticky nepůsobí dělení prostoru a času na „tam“ – setkání s jinou realitou, zážitky a zkušenosti s jinou „civilizací“ a „tady“ – svět ve kterém musí žít a fungovat.

Považuji pani Evu za hodnověrnou osobnost a kompletní v jejich výpovědích o prožitých skutečnostech.

V Praze, dne 10. 10. 2001 Mgr. Viera Procházková

Příběh třetí: „My ti ukážeme, kdo jsme“

Paní Helena

Paní Helena žije v Přerově, kde se také narodila. Vyučila se zde dámskou krejčovou, vdala se a vychovala dvě děti. Její podivné sny jí doprovázely od dětství s menšími přestávkami až do roku 1991, kdy zažila „sen“, ze kterého si pamatuje nejvíce a který velmi citlivě prožívala. Vzpomínky na útržkovité obsahy „snů“ jí neustále vyváděly z míry. Snažila se s nimi svěřit manželovi, po nepochopení, kamarádce a po dalším výsměchu uvažovala o návštěvě psychiatra. Chtěla vědět, co se to s ní děje.

Bylo to tenkrát v únoru. Venku byla zima, padal sníh a mrzlo. Jako obvykle si paní Helena šla večer lehnout po skončení jejího oblíbeného televizního pořadu. Bydlela v přízemním bytě.

Pamatuje si, že usnula. Někdy během noci jí probudilo nějaké oslovení. Zaslechla v pokoji své jméno. Spala tam ale sama, nikdo jiný tam nebyl. Někdo jí volal: „Heleno. Heleno...“ Když procitla, první čeho si všimla bylo modré rozptýlené světlo, které se v pokoji rozlévalo. Nevěděla, co se to děje. Tímto způsobem její předchozí „sny“ ale neprobíhaly. Vyděšeně se rozhlížela, když jí „někdo“ oslovil a řekl jí, ať se jde podívat z okna. Jenže jí ten hlas zazněl v hlavě. Vstala, došla k oknu a za ním uviděla siluetu nějakého muže. Odhrnula záclonu a zadívala se do jeho očí, které jí okamžitě upoutaly.

„V těch očích jsem se úplně ztrácela, připadala jsem si jako bych se zmenšovala. Hypnotizovaly mě. Nemohla jsem se pohnout. Ty oči mě vytahovaly ven z ložnice. Pak mě něco řekl, ale nepohyboval ústy, řekl mi to v hlavě. Bylo to něco ve smyslu: My ti ukážeme, kdo jsme a kde žijeme. Pojď se s námi podívat.

Nějak se mi nechtělo. Bála jsem se. Nakonec jsem ale šla a nevzpomínám si jak mě přesvědčil. Pamatuji si na to jen matně, asi si budete myslet, že jsem bláznivá, ale já jsem z jeho pomocí prošla zavřeným oknem. Vůbec nevím jak to provedl. Jako by mě něco táhlo ven. Vím, že jsem okno neotevírala.“

Při pozdější hypnoterapii, která byla provedena, si vybavila.

„Byla jsem pozvána do nějakého tělesa, která se vznášelo venku. Nedokážu ho popsat. Po mém příchodu do vnitřku lodě, objekt začal rotovat. Vybavuje se mi, že jsem si sedla na židli, nebo to jako židle vypadalo. Pak mi bytosti, které byly malého vzrůstu a měly velkou hlavu bez vlasů, předváděly různé instrumenty a nástroje, které jsem nikdy v životě neviděla. Vůbec si nedokážu představit, k čemu mohly sloužit. Některá zařízení mě připomínaly stěny monitorů a obrazovek poskládaných na sebe do dlouhé řady. Viděla jsem na nich nějaké matematické body, ale nepochopila jsem jejich význam. Pak se stalo něco zvláštního. Najednou jsem se začala cítit jinak, těžko se to popisuje, jako bych byla někdo jiný, ale zároveň ještě trochu já. Ten pocit se nedá popsat. Není lidem vlastní, neznají ho. Snad mě napojily na nějaký zdroj informací protože jsem najednou zjistila, že existují zcela jiné fyzikální zákony než známe. Pociťovala jsem v ten okamžik obrovský rozdíl mezi našim pozemským myšlením a tím, co jsem zažívala v tu chvíli. Ta propast byla přímo šokující. Možná tisíce let.

Pak mě odvezli na nějakou jinou planetu. Neřekli mi kde to je, jen naznačili, že ji neznáme. Vzpomínám si, že mě chtěli ukázat jak žijí, jenže z toho si již nedokážu mnoho vybavit. Bylo tu však něco naprosto neuvěřitelného. Já se tu potkala se svojí babičkou, která je již dávno mrtvá. Zemřela v roce 1983. Nejhorší však na tomto setkání bylo, že mě to nepřekvapilo. Podrobnosti si nevybavuji.

Jenže ten nejhorší okamžik pro mě měl teprve nastat. Oznámili mi, že se mnou budou dělat pokus. Bránila jsem se, ale oni byly vůči mým protestům zcela chladní. Byla jsem přivázána k nějakému stolu, nebo židli, připomínalo mě to totiž obojí. Ucítila jsem nepříjemný tlak na tváři. Snad mě do ní píchaly nějaké jehly. Ze všech lékařských vyšetření si vybavuji jen začátky jednotlivých procedur. Pak mě něco dělali na pravé ruce, kde mě zůstal červený flek a ruka mě bolela.

Pamatuji si také, že když jsem s nimi po delším váhání odcházela z domu, dala jsem jim limit, že musím být doma do 2 hodin ráno. Vůbec nevím proč jsem řekla zrovna 2 hodiny, když tato hodina pro mě nebyla vůbec důležitá.

Když jsem se „probudila“, stála jsem přímo před hodinami v pokoji na kterých byly dvě hodiny ráno.“

Ráno po cestě do práce o všem uvažovala a rozhodla se svěřit kolegyni, ale setkala se s výsměchem.

Po nějaké době, aby se paní Helena dozvěděla, co se s ní tenkrát stalo, se rozhodla navštívit lékaře a požádat o hypnózu. Nemohla se zbavit sžíravého pocitu, že to opravdu zažila, chtěla se dozvědět jak to bylo. Přítel paní Heleny jí zavedl za vojenským lékařem dr. Čechovským. I když k paní Heleně nepřistupoval s nedůvěrou, cítila jistý odstup. V několika časových obdobích proběhly celkem čtyři sezení. Problém byl, že se zážitky z hypnózy pokaždé zastavily na jednom určitém úseku a paní Helena se pokaždé probudila do bdělého stavu doprovázena velkým strachem. Další potíž byla, že jí lékař vůbec nic nedělil, nevysvětlil zda-li na něco závažného přišel a neměl snahu s ní zážitky rozebírat. Paní Helena si myslí, že se s takovým případem setkal poprvé a nevěděl kam ho má zařadit. Sezení ustaly samy od sebe protože léčba uvízla na mrtvém bodě a ona přestala docházet.

Paní Helena cítí od té doby při změnách podnebí tlak ve tváři v místě údajného vpichu. Na vyšetření dosud nebyla a nepodstoupila ani rentgenové vyšetření.

Na jaře 2000 využila paní Helena nabídky na novou regresivní terapii dr.Novotného.

„Tento druh terapie byl zcela odlišný než jsem zažila předtím. Jenže i dr.Novotný, který mě sice viditelně odlehčil, byl skoupý na slovo a oznámil, že si vše nechává pro sebe. Naznačil pouze, že jsem „tam musela být víckrát.“ I tak mi ale pomohl více než dr. Čechovský, protože byl s těmito případy obeznámen a měl s nimi své zkušenosti.

Vzpomínám si, že jsem „plula vesmírem“. Viděla jsem nějaké krátery. Vůbec se mi nechtělo vrátit, to byl zajímavý moment, cítila jsem se tam lépe než zde. Dostala jsem se tam mezi bytosti. Pamatuji si na ty klasické „šediváky“ s mandlovýma očima a pak ještě na podobnou rasu, která však měla kulatější hlavy a nechodily, ale „pluly“. Byly to světelné bytosti, které mě přitahovaly mnohem víc než ty šedé, které byly chladnější. Získala jsem mnoho informací, které ovšem nejsem schopná souvisle zpracovat a nějak zakomponovat do života. Je to změna v myšlení. Např. pod pojmem láska se mi vybavuje světelná zářící koule „zdroj všeho,“ kde byly informace o všem – něco jako společné vědomí. Nejsem schopna si nic konkrétně vybavit. Vím, že existuje nějaký vesmírný zákon, který ty bytosti mezi sebou udržují a nechovají se nepřátelsky. Naznačili mě, že mezi nimi panuje harmonie, která se nesmí porušit.“

V regresi s dr. Novotným se mimo jiného vrátila k nepříjemným procedůrám na lodi.

„Vybavila se mi okamžitě fyzická bolest v ruce. Zaváděli mi do ruky nějaké těleso, které vypadalo jako „malá pyramida na podstavci.“ Pak mi do zápěstí vpravili malý srpek, který připomínal půlměsíc, což způsobovalo nesnesitelnou bolest. Záhadný srpek začal rukou sám putovat a mě po ruce naskakovala červená čára tam, kde se pohyboval. Také si vzpomínám, že jsem získala vědomí, že pomocí té ruky se mohu napojit na energii, která umožní spojit se s těmi bytostmi.
Dr.Novotný si dělal po celou tu dobu pečlivé poznámky, ale se mnou je nekonzultoval a odmítl se o tom bavit. Prohlásil, že k terapii svolil jen proto, aby se mi ulevilo.“

Během regresivní terapie, kterou vykonával dr. Novotný s paní Helenou, došlo k velmi podivnému jevu. Je sice známo, že osoba pod hypnózou nebo regresí někdy velmi citlivě prožívá zapomenuté zážitky, které jsou mnohdy doprovázeny vysoce emotivními reakcemi. Něco podobného se přihodilo s paní Helenou. celému sezení s dr. Novotným byla jako svědkyně přítomna kamarádka paní Heleny, paní Kateřina, která vypráví:

„Byla jsem pozvána na sezení s paní Helenou jako nezávislá svědkyně, s čímž dr. Novotný souhlasil.

Helena se během hypnózy dostala do zvláštního stavu. Ocitla se zřejmě ve velmi hlubokém hypnotickém spánku a dokázala na sebe přenést nám dosud neznámé fyzikální zákony a chovat se podle nich. Helena se na židli, kde seděla, zvrátila dozadu a prohnula se na židli tak, že se téměř odlepila chodidly od země. Dotýkala se podlahy pouze špičkami bot. Tato situace normálně nemůže nastat, protože to člověk nedokáže. Její tělo uvízlo v hlubokém záklonu a jednu chvíli se téměř odlepilo od země a tím se dostalo do rozporu se zemskou přitažlivostí. V této poloze tělo vydrželo viset několik minut.

Mimika jejího obličeje pracovala zcela nezávisle na vůli Heleny. Nadočnicové oblouky se jí vtáhly dozadu a ústa vtáhly do sebe až z nich zbyla jen úzká štěrbina. Jakoby nabírala podobu mimozemských bytostí se kterými byla v kontaktu. V jednu chvíli mi přišlo, že k nim snad Helena patří a tady je jen nějakým nedopatřením. Ještě nikdy jsem takovou proměnu během regrese neviděla. Myslím, že to vyvedlo z míry i dr. Novotného, který své zkušenosti již má a podobnými případy.“

Když se paní Helena z hypnózy probrala, cítila se mnohem lépe. Poprvé totiž zjistila, že to nebyl sen, že to skutečně zažila. Přes všechno zlé a bolestivé, co musela podstoupit aniž s tím souhlasila, zjistila, že šlo o krásný zážitek, který by neváhala zopakovat. Věděla, že jí nechtějí ublížit i když na ní dělaly různé pokusy. Získala jiný náhled na svět a na věci kolem sebe a na život samotný. Chápe, že slovo láska, má mnohem větší význam, než je nám doposud znám. O svých zážitcích ale nemluví. Pouze v těsném kruhu svých přátel. Vybavuje si, že všechno, co se dozvěděla jí přišlo již dlouhou dobu známé, bylo jí to vlastní jakoby to již dávno věděla.

„Bylo také zajímavé, že jsem v hypnóze dostala od terapeuta otázku na základny. Ihned se mi objevilo jméno Amerika a viděla jsem místo někde pod zemí, kde snad lidé pracují společně s mimozemskou inteligencí.“

Tohle totiž není nová informace. Ve výpovědích unesených se toto téma občas objevuje. Ovšem bylo by třeba se více na tento aspekt zaměřit a podrobit jej širšímu výzkumu.

Během hypnózy si také paní Helena vzpomněla, že jí bytosti také řekly, že její dcera, které je nyní 27 let, má mimozemský původ. Paní Helena připouští, že je to možné, protože její dcera často tvrdí, že prožívá „mimotělní zážitky“ a že zná informace kosmického původu. Spolu o tom však nemluví a její dcera se o tom nikomu nesvěřuje.

Paní Heleně je nyní 45 let a pracuje v baru jako servírka.

   Dlouhodobým cílem projektu je sestavení podpůrné skupiny vedené zkušeným terapeutem, dobře obeznámeným s tímto fenoménem. Vzhledem k českému specifiku ve smyslu české národní povahy, se sestavení takové skupiny daří s velkými obtížemi.

Badatelé tohoto projektu svědkům zaručují anonymitu a citlivý přístup k jejich osobním příběhům a zavazují se, že nemají žádný zájem jejich příběhy zveřejňovat bez jejich souhlasu.

Na základě zkušeností s „únosovým“ tématem se v roce 2002 podařilo v nakladatelství Votobia vydat první knihu o českých únosech (Setkání čtvrtého druhu: únosy do UFO v České republice). V knize je soustředěno 10 případů, které se odehrály v naší republice a k některým z nich se vyjadřují i odborníci. Jména svědků jsou v této knize změněna z důvodu ochrany jedinců, kteří takovou zkušenost prožili.

Výzva

Lidé, kteří se domnívají, že prožili tzv. únos do UFO a potřebují vyhledat účinnou pomoc, aby se s tímto faktem dokázali psychicky vyrovnat, nebo chtějí jen sdělit své zážitky, se mohou obrátit na některého člena projektu Alfa:

Karel Rašín: rasin@ufo.cz, karel.rasin@yahoo.com
Ladislav Zelinka: LadislavZelinka@seznam.cz
Jiří Kult: kult.jiri@worldonline.cz
Simona Šmídová: simona.smidova@volny.cz

Zdroj: EXOPOLITIKA.cz

november 06, 2009 03:08 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top