Obrázok používateľa CEZ OKNO
Projekt Alfa část 4. (Autentické příběhy: „Noční děsy“ a „Zmařené těhotenství“)

Skupina zabývající se únosy do UFO v Čechách vznikla v projektu Záře kolem roku 1998, a vedl ji Karel Rašín za asistence Simony Šmídové. Český projekt Alfa zkoumá problematiku tzv. syndromů únosů do UFO. Z pohledu nezasvěcené veřejnosti jde o otázky na hranici přijatelné reality. Avšak projekt Alfa registruje a zkoumal na 40 únosových případů v Čechách. Odhaduje se však, že lidí, kteří prožili tuto zkušenost, je u nás mnohem více. Většinou je to dáno tím, že jedinci s touto zkušeností nemají důvěru nebo možnost se s takovým zážitkem svěřit, často z obav před zesměšněním či znemožněním např. na pracovišti či v rodině. Projekt Alfa také spolupracuje s přizvanými odborníky z různých oborů a snaží se s nimi jednotlivé případy konzultovat.

Příběh pátý: „Noční děsy“

Student Petr

„Stále přemýšlím o svých „snech“ a mám obavy, aby se ze mně nestal paranoidní člověk. Nedokážu rozpoznat, co z těchto „snů“ je opravdu sen a co realita. Asi se z toho zblázním.“

Těmito slovy začal své vyprávění 19 letý student, když jsme se poprvé setkali v lednu 1999. Petr pochází z Rumburku a v Praze studuje Vysokou školu. Trpí opakujícími se nočními můrami, které ho mučí a mívá v noci až „..šílený strach, který se nedá vůbec popsat...“ Byl poměrně ve špatném psychickém stavu, a když se z něj začaly rychle sypat sužující zážitky, byla na něm poznat obrovská úleva, jako by z něj spadlo obrovské tíživé břemeno.

„Již od útlého dětství mě pravidelně provázejí podivné sny. Vídával jsem v nich postavy stojící za oknem do ložnice. Bylo to buď těsně před usnutím nebo krátce po usnutí. Nejvíce mě upoutávaly oči těch siluet. Zdálo se, že z té tmy září a hypnotizují mě. Ty oči byly bílé, mandlové a vyzařovala z nich omamná síla. Provokovaly mě k „odpočinku.“ Obličej jsem neviděl. Když jsem ale někdy jejich tváře přeci jen zahlédl, připomínaly mě ztěží definovatelné „hmyzí patvary.“

Zvláštní ale bylo, že jsem nedokázal přesně určit, kde tyto postavy stály. Nějak podivně mě deformovaly prostor v pokoji. Vídával jsem je před postelí za oknem. Jenže ve skutečnosti je okno za mojí hlavou a nikoliv v nohách. Nikdy jsem si s tímto paradoxem nevěděl rady a silně mě to mátlo a dezorientovalo.

Ten sen o návštěvnících v ložnici se opakoval téměř každou noc s různými přestávkami. Děsilo mě a deprimoval, protože jsem si to nedokázal vysvětlit. Scéna byla stále stejná, bytosti se na mě pouze dívaly. Mám pocit, že se mnou nějak komunikovaly, ale nevzpomínám si na žádný obsah rozhovoru.

Když jsem se probudil, často jsem měl po těle studený pot. Připadá mi to, jako by mě paralyzovaly mysl. Prostě jsem myslel jako někdo jiný – těžko se to vysvětluje.

Velmi často jsem se ve snech vznášel, někdy i s postelí. Mám od malička v sobě pocit lehkosti. Často si říkám, že se stačí jen odrazit a můžu letět. Jednou jsem se, bylo to opět ve „snu“, naprosto jednoduše vznesl. Bylo to ve škole. A já se pohyboval nad úrovní podlahy asi 10 cm od země. Vzpomínám se na snadnost s jakou jsem se vznesl. Z těchto stavů levitace, které jsem ve „snech“ kromě jiného zažíval, mě často v bdělém stavu přepadává nevysvětlitelný pocit. Např. jsem si říkal, k čemu jsou schody, vždyť se přeci stačí vznést.

Když se mi zdávaly „sny“ o postavách, býval jsem ve svém pokoji střídavě sám, ale někdy i se sestrou, se kterou jsem tento pokoj sdílel. Sestře jsem však nikdy nic neřekl. Ani ona se mi nikdy nesvěřila, jestli se jí něco v noci zdá nebo ne.

Pamatuji si na jeden hrozný sen, když jsem se s rodiči přestěhoval do Ústí nad Labem. Měl jsem živý sen, na přesný obsah si již nevzpomínám. Křičel jsem ze sna celý zpocený a byl jsem vyděšen. Otec mě jen uklidňoval, že je to noční můra, a že vše bude zase v pořádku. Jenže já měl stále pocit, že je někdo v pokoji a že mě sleduje a čeká až otec zase odejde. Tento sen se mi také několikrát opakoval, ale již s menší emocionální odezvou. Děsím se tmy a padá na mě vždy stísněnost. Pokaždé cítím čísi přítomnost.

Jednou jsem se probudil, vlastně bez příčiny, a asi dvě hodiny jsem se zoufalou hrůzou sledoval ve tmě prostor před sebou – otevřené dveře do kuchyně – odkud jsem čekal útok někoho neznámého.

Řeknu vám „sen,“ který ve mě zanechal hluboké trauma. Viděl jsem ve „snu“ jak stíhačka pronásleduje UFO. Byl to průhledný trojúhelníkovitý objekt, který červeně zářil. Na koncích byl jeho tvar výraznější. Nejprve letěly oba stroje stejnou rychlostí. Objekt byl jako by v oparu. Pak se začalo dít něco divného. Objekt začal zpomalovat pohyb letounu, který se k němu začal blížit, a ten se od UFO vzdaloval. Nějak objekt stíhačce zpomaloval čas. Zajímavé bylo, že jsem celou scénu ve „snu“ sledoval z okna kuchyně a domnívám se, že u toho byl i otec. Skrýval jsem se za ledničkou, a vůbec nevím čeho jsem se bál. Pak jsem se znovu zahleděl na stíhačku a uviděl jsem, že se ve vzduchu vlivem působení toho objektu úplně zastavila. Tohle jsem ještě v životě neviděl. UFO se však pohybovalo dál. Jakoby se kolem té stíhačky bortil prostor, nebo se vytvářel nový, jiný. Náhle mě do obličeje udeřila oslnivá záře a něco jako blesk mě na chvíli „zbavilo smyslů“. Cítil jsem brnění těla a neviditelnou zraňující energii. Pak jsem se probudil.“

Petr uvádí, že má již od sedmi let silné pocity „dejavu“ a soudí, že má do jisté míry schopnost předvídat. Často zažívá situace, které již někde prožil.

„Vzpomínám si, že mnoha snech z dětství jsem se ocitl před nějakou stěnou ze které mě byly představovány obrazy zkázy světa. Také se mi tam zjevil obraz, jak jsem jako malý kluk u babičky na návsi a sleduji s nějakými lidmi na obloze světla, která se zjasňovala a provokovala nás ke vzájemné komunikaci, avšak náhle jsem zjistil, že tito lidé o kterých jsem si se domníval, že jsou z vesnice, nebyly z tohoto světa. Nevím jak jsem to poznal, náhle jsem to prostě věděl.

Z těch světel, která se zjasňovala, jsem měl strach. Pak nastal ohromný výbuch. Přehnaly se plameny a já viděl, že se na celou toto zkázu dívám odjinud. Nikoliv z této reality. Jako bych stál před velkým filmovým plátnem. Lidi z té vesnice jsem najednou viděl jako „duchy“. Bylo to ve tmě. Následně na to jsem se probudil. Zůstaly mi deprese. Strach ze života. strach z konce světa. Strach z toho, kdo jsou vlastně „oni.“ Deprese ze snových zážitků se prohlubovaly až jsem v zimě roku 1998 začal uvažovat následkem bezvýchodné a zoufalé situace, o sebevraždě. Kamarád z koleje mě přivedl k psychologovi.

„V deseti letech jsem prodělal běžnou operaci slepého střeva. Měl jsem však zauzlovaná střeva a tak operace trvala o něco déle. Proč to říkám, měl jsem totiž potíže s probouzením z narkózy. Neobvykle dlouho jsem se nemohl probrat a i pak na posteli bylo těžké mě udržet ve stavu bdělosti. Lékaři mě to nijak uspokojivě nevysvětlili. Domnívám se, že mé tělo doprovázel nějaký vzdor, který souvisel s mými předchozími sny. Od té doby nenávidím operace. Vyvolávají ve mě hrůzu ze smrti, ale ještě z něčeho většího, co nedokážu popsat.“

Koncem roku 1999 prodělal Petr zatím poslední silný a velmi dramatickým zážitek, který není naprosto schopen zhodnotit.

„Bylo to v Praze na koleji. Zdál se mi „sen“ jako obvykle, jenže v tomto „snu“ jsem bydlel ještě u rodičů v Ústí nad Labem. Měl jsem tam pokoj s výhledem na centrum sídliště. Náhle jsem z okna spatřil kosmickou loď. Byla veliká a já z ní viděl jen její předek. Druhý konec lodi se ztrácel v dáli. Měla azurovou barvu a kolem ní byl nějaký opar, který vyzařoval do prostoru. Opar byl jemný, modrobílý. Všiml jsem si, že ve předu byla velká okna. Vím, že jsem se do nich díval, zda-li někoho neuvidím. Nemůžu říct jestli tam někdo byl. Loď se vznášela nad Základní školou, do které jsem chodil. Vznášela se ve výši asi okolo pátého patra a za ní bylo sídliště s činžovními domy. Věděl jsem, že přiletěla kvůli mě. Zároveň ve mě vyvolala velký strach a paniku, protože jsem nevěděl o co jde. Pak nastalo něco, co neumím vůbec vysvětlit. Někdo mě začal ovládat myšlení a vkládat do mysli nějaké obrazy nebo výjevy. Nebylo to vůbec produktem mé fantazie. Cítil jsem, že za mě myslí v tu chvíli někdo jiný, že mě ovládá. Věděl jsem, že zdroj těchto vizí pochází z té lodi. Obrazy vypovídaly o ekologické katastrofě na Zemi, o lidských životech. Nutilo mě to do myšlení, která jsem neznal a které nebylo moje. Násilím mě to představovalo tyto hrůzné vize o úplné destrukci a vyhlazení naší planety. Vůbec nechápu, jak se tento proces „cizího“ myšlení v mé hlavě, a to zobrazování apokalyptických představ, v mé hlavě mohlo odehrát. Vím, že to mělo charakter varování, upozornění. Něco jako obraz toho, co se stane, když my, lidstvo, budeme pokračovat v necitlivém zacházení s naší planetou a budeme ignorovat přírodní zákony.

Pak se „sen“ náhle změnil. Ocitl jsem se v jiném paneláku, než jsem bydlel, ale na stejném sídlišti. Z tohoto domu bylo vidět na město. Ten věžák znám, ale nikdy jsem tam nebyl. Nevím jak jsem se tam ocitl. Bylo to v noci. Přišlo mi, že sám sebe přemlouvám, abych sledoval obzor nad městem, kde se mělo něco odehrát. Začalo se tam skutečně dít něco zvláštního. Vím, že jsem si to tenkrát pamatoval. Nyní z toho zbyly jen útržky. Vzpomínám na velké jasno ze kterého šel strach. Bál jsem se toho, co se tam děje a jaký to může mít na mě dopad. Možná, že tam něco vybuchlo. Vypadalo to, že se tam něco odehrává na velkém prostoru na obzoru. Připomínalo mi to, jako bych se díval na nadměrně osvětlený fotbalový stadion. Zůstala ve mě rozporuplná vzpomínka. Na jedné straně jako bych to věděl, a na druhé straně jako bych to nevěděl. Tato nejistota mě velmi trápí. Vím, že jsem v tom „snu“ byl fyzicky přítomen.

Pak jsem si začal připadat jako schizofrenní člověk a dokonce mě to přimělo přečíst si několik knih o této chorobě v obavách, že jí snad musím mít.“

Petrovy zůstal strach ze tmy protože nevidí, kdo přichází. Má strach z oken, která jsou nezakrytá a ze kterých je moc vidět. Chápe je, jako vstup do pokoje. Vypěstoval si zvláštní rituál, když se v noci probudí. Nevstává hned. Musí se nejprve soustředit na všechny detaily v místnosti. Když získá dojem, že všechno souhlasí, pak teprve vstává. Podvědomě se ubezpečuje, že je vše v pořádku. Také se jedno období často neustále budil bez příčiny ve dvě hodiny ráno.

Petr se jeví jako vážný, introvertní typ. Je houževnatý, pilný a trpí výrazným pocitem spravedlnosti. V současné době jej zaplavují vlny velkého soucitu s obětmi různých katastrof. To má výraznou vazbu na minulé životy. Několik takových jich byl schopen popsat. Nejvíce na něj zapůsobil zážitek, kdy se viděl na bitevním poli. Byl vojákem a všude kolem bylo spousty mrtvých. Viděl, že stojí s nějakou dívkou. Bylo mu asi 35 let, měl zbraň a dlouhý zelený kabát.

Také se viděl při hromadné katastrofě jedné lodi. Při jednom z dalších zážitků byl zasažen bleskem.

Vlivem těžkých stavů depresí a traumat z nočních děsů, je jeho chování poznamenáno strojeností a škrobeným vystupováním. Inteligence se jeví jako mírně nadprůměrná. vyjadřovací schopnosti jsou na dobré úrovni. S drogami nemá zkušenosti. Pije příležitostně. Nechodí do společnosti. Zážitky ze „snů“ se jednou snažil vyprávět jedné své dobré kamarádce, ovšem s negativním výsledkem. Nejenže nepřipustila možnost takových snů, ale snažila se je racionálně vysvětlit a Petr vzápětí pochopil, že je zcela mimo obraz. S nikým jiným o svých nočních můrách nehovořil.

Pozoruhodný moment je postava Petrova otce. Petr jen s obtížemi překonal zábrany a vypovídal o fyzickém násilí, které od otce zakoušel. Domnívá se, že byl obětí fyzického týrání. Jednou se mu snažil svěřit se svými „sny“ protože v nich jeho otec občas vystupoval. Otec však Petrovy „sny“ považoval za blud a nesmysl a zbil ho gumovou hadicí, aby mu takové bujaré fantazie údajně vyhnal z hlavy. Chování jeho otce však může mít příčinu právě v tom samém směru jako Petr. Pokud získal stejné zkušenosti jako Petr, což je poměrně pravděpodobné, mohla míra těchto zkušeností zatížit jeho racionální myšlení velkým zmatkem a nejistotou a následně na to, ovlivnit i jeho chování vůči svému synovi a vyprovokovat agresivní reakce.

Petr také vysvětlil, že při násilí byli často přítomni i ostatní členové rodiny, kteří jen pasivně přihlížela, v lepším případě nebyli přítomni. uvádí, že se násilí později zvrhlo tak, že panovalo mezi všemi členy rodiny navzájem.

Vrátím se na chvíli k Petrovu zážitku se stíhačkou, která pronásledovala UFO. Petr vypráví jak tento záhadný objekt zpomaloval stíhačku, až jí ve vzduchu zcela zastavil. Zdálo se mu, že UFO vytváří té stíhačce nějaký jiný prostor, protože ten známý se nějak měnil, bortil se. Chápu, že toto sdělení patrně fyziky rozesměje, ale proč se o Petrově zážitku zmiňuji? Koncem roku 1998 se totiž stal v Americe v Cascade Mountains podivný případ, který by mohl mít jistou paralelu s Petrovým příběhem.

Dr, Jonathan Reed si vyšel do lesů se svým psem, zlatým retrieverem. Pes začal po nějaké době z ničeho nic štěkat, ale tak, že jeho štěkot ztratil svůj přirozený tón. Změnilo se jeho chování, rychle a zmateně začal pobíhat po okolí až Reedovy zmizel z dohledu. Pes se totiž setkal s podivnou bytostí. Když dr. Reed dorazil na místo střetu, popisuje scénu slovy: „Vzduch kolem té věci na kterou jsem se díval, jaksi vibroval, velmi rychle kmital. Prostor kolem něj se hroutil. Psovy instinkty, rychlost a obratnost se začaly jako by zpomalovat a já cítil, že nastává boj o život. Vypadalo to, že si ta bytost vytváří před sebou jakýsi hyperprostor. Zpomalila čas kolem sebe až k okamžiku, kdy pro psa bylo prakticky již nemožné tu věc napadnout. Instinktivní reakce a pohyby psa se dostaly až k budu mrazu a pes na chvíli úplně znehybněl.“

Dr. Reed později řekl, že pes „zkoprněl“. Snad byl uveden do jiné časové dimenze.

Protože pes do zhruba 20 vteřin skonal.

Příběh šestý: „Zmařené těhotenství“

Paní Markéta

První silný zážitek, který paní Markéta zažila se odehrál v září roku 1978, kdy jejímu synovi byl jeden rok. Paní Markétě 26. Tenkrát spala ve vedlejší místnosti. Náhle se probudila blíže nedefinovatelným způsobem a s velmi intenzivním pocitem, že se dítěti něco stalo.

„Rychle jsem vstala a došla do pokoje, kde syn spal. V tu chvíli jsem viděla jak nad jeho postýlkou se line obrovský pruh bílého světla. Putovala jsem očima po směru tohoto paprsku, který směřoval ven z okna. Tam jsem spatřila nádherné bílé těleso. V první chvíli mě napadlo, že je to konjunkce dvou planet, která se měla v tu dobu vyskytovat na obloze podle informací v rozhlase. Jenže to světlo bylo mnohem intenzivnější, zalévalo celý pokoj a mě se nezdálo, že by dvě planety mohly vydávat tolik bílého světla. Také to bylo mnohem větší než normálně hvězdy jsou.

Ráno jsem se probudila a zjistila jsem, že jsem dočasně slepá. Viděla jsem pouze bílou mlhu a vše kolem mě bylo silně rozmazané. Manžel mě odvezl k lékaři na oční oddělení. Dr. Malina mě nejprve položil otázku zda-li jsem něco nesvažovala, nebo zda jsem se nedívala do svářecího oblouku bez ochranných brýlí. Nic takového se nestalo. Lékař pak prohlásil, že jsem patrně viděla kulový blesk.

Asi za týden se mě zrak zlepšil a já přišla na kontrolu. Dr. Malina mi řekl, že k němu přišel muž, který je hlídačem a měl stejné příznaky jako já. Tvrdil prý, že viděl jak po obloze létá kulový blesk.“

Ústřední zážitek se však odehrál, když bylo paní Markétě 31 let a přestěhovala se do Českých Budějovic. Prodělala totiž rakovinu prsu a k tomu, zažila ještě něco, co si do dnes neumí vysvětlit.

„Byla jsem dlouho v nemocnici a po příchodu domů jsem se nalézala ve velmi špatném psychickém stavu. Prostě jsem si myslela, že umřu a měla jsem velké deprese z toho, jak se s tím vyrovnám. Musím podotknout, že jsem v té době neměla vůbec žádný zájem o sex. Říkám to proto, že se pak stalo něco divného. Po dalších asi 6 týdnech jsem nedostala menstruaci. Považovala jsem to za nějakou poruchu mého těla v souvislosti s psychickým rozpoložením, ve kterém jsem se po návratu z nemocnice nalézala. S manželem jsem se v tomto smyslu již delší dobu nestýkala.

Tak jsem se rozhodla navštívit gynekoložku. Musím říct, že jsem zažila ohromný šok, když mi oznámila, že jsem těhotná. Nemohla jsem tomu uvěřit. Lékařka naznačila, že půjde asi o mimoděložní těhotenství, to hlavně na základě mého tvrzení o tom, že jsem neměla s nikým žádný styk, a podotkla, že budu muset do nemocnice na pozorování.

Doma jsem zažila hotové peklo. Můj manžel pochopitelně nemohl uvěřit, že jsem gravidní, když jsme spolu přes dva měsíce nic neměli. Já jsem mu to ale nedokázala vysvětlit. Podezíral mě, a ještě si myslel, že trapně zapírám. Dokonce tato dramatická situace u nás doma později vedla k našemu trvalému odloučení a následnému rozvodu.

Následně na to, jsem byla hospitalizována v nemocnici v českých Budějovicích, kde mě vyšetřoval jiný gynekolog a ten prohlásil, že je to zcela normální těhotenství. Zůstala jsem tam ještě týden, aby se ujistili, že mé těhotenství bude mít běžný průběh. Těhotenství se potvrdilo na všech testech, které jsem podstoupila. Zajímavé bylo, že i sonograf byl positivní a těhotenství zachycoval, i když příliš nezřetelně.

Nakonec jsem se rozhodla pro interrupci. Vůbec jsem nevěděla s kým bych mohla být těhotná. Nedávalo mě to smysl a proto jsem se tak rozhodla. Netoužila jsem po dítěti protože všechny okolnosti mého těhotenství byly nejasné, a já ještě k tomu měla s manželem velmi napjatý vztah.

Protože to bylo v roce 1980 a vládl zde ještě hluboký komunismus, režim tenkrát nedovoloval, aby se žena mohla sama rozhodnout o umělém přerušení těhotenství. Musela jsem podstoupit ponižující interrupční komisy. Mladí lidé možná již nevědí o co šlo. Komise prostě posuzovaly jednotlivě případy a rozhodovaly o tom, zda si žena dítě musí ponechat nebo zda jí dovolí přerušit těhotenství lékařským zákrokem.

Jiný postup jak se dostat na interrupci neexistoval.

V komisy seděli čtyři lékaři a všichni do jednoho mou graviditu potvrdili. Podařilo se mi je přesvědčit a oni svolili a já si domluvila interrupční termín.

Noc před zákrokem, jsem cítila silné závratě a necítila jsem se dobře. Přičítala jsem to mému nedobrému psychickému stavu, který se blížil ke zhroucení. Měla jsem toho už dost. Jenže ráno, k mému překvapení, jsem se probudila se silným krvácením. Přivolaný lékař překvapivě konstatoval, že jsem dostala menstruaci. Mé těhotenství náhle beze stopy zaniklo. Lékaři mě zkoumali, a řekli, že jsem neprodělala samovolný potrat, že jsem úplně „čistá“. Já jsem také žádné zdravotní potíže s tím spojené – jak to obvykle při samovolných potratech bývá – neměla.

Lékaři nebyli schopní vysvětlit, co se stalo a začali se rozcházet v názorech, přičemž ani jeden z nich neměl příliš zájem se mým podezřelým těhotenstvím zabývat. Do dnešní doby si nejsem schopna vysvětlit to, že mě i přes mnoho gynekologických prohlídek potvrdili graviditu a přitom jsem těhotná vůbec nebyla. K žádnému vysvětlení jsem se od té doby nedobrala. Mluvila jsem s různými gynekology později, ale buď mi moc nevěřili, nebo říkali, že se plod někdy sám v „těle ztratí,“ což prý není nic neobvyklého.“

Paní Markéta popisuje ještě jeden velmi zajímavý zážitek, který se stal, když byla již rozvedená.

„Bývalý manžel bydlel v té době stále se mnou v jednom domě, ale obýval jinou místnost, která pro nás nebyla společná. Jednou se probudil s neodbytným pocitem, že se něco se mnou děje. Rozhodl se proto jít do mé ložnice. Jakmile otevřel dveře, zůstal stát jako opařený. Spatřil, jak ležím na posteli obráceně, nohy jsem měla na polštáři a hlavu na protější straně postele. Seděla na mě nějaká bytost. Popsal jí jako bílou, ze které vyzařovalo světlo, které se šířilo kolem ní, připomínalo mu to podivný druh záře a měla velké fascinující oči. Bývalý manžel chtěl vykřiknout, ale nebyl schopen mluvit. Nemohl se ani pohnout, byl zcela ochrnut. Jen v duchu vykřikoval: Markéto, co to děláš!! Já však nic neslyšela. Vůbec si na tento zážitek nepamatuji.

Bývalý Manžel tvrdil, že to vypadalo, jako by ta bytost na té dece seděla. Není schopen jí nějak popsat. Neměla vysloveně nějakou charakteristickou tvář, spíše obrysy, viděl jen oči, které na něj zapůsobily. Nemůže říct zda měla lidské rysy. Říká zmateně, že ano, ale i ne, sám tomu nerozumí.

Po nějaké době, kterou nedokáže odhadnout bytost zmizela tím, že se „vstřebala do sebe.“ Nešel mě vzbudit, řekl, že si šel zase hned lehnout, že se cítil „unaveně.“

Vyprávěl mě o tom až ráno a byl z toho velmi rozrušený. Musím podotknout, že můj bývalý manžel byl silně materialisticky orientován a ničemu nikdy nevěřil. Proto s ním tento zážitek tak otřásl. Prohlásil, že se musí co nejrychleji odstěhovat pryč, že jsem divná, že se se mnou dějí divné věci a že on se na to již nechce dívat. Neví co si má o tom všem myslet a nechce, aby mu někdo bořil jeho přesvědčení.

Podobný zážitek se mi stal ještě jednou. Nevím ale, do jakého časového období ho mám zařadit. Jednou jsem se probudila a nemohla jsem se ani pohnout. Dostala jsem se do jakéhosi polosnu, nevím jak to popsat. Najednou jsem měla možnost vidět naprosto jiný svět. Vím, že to bude znít strašně, ale já viděla čas. Viděla jsem jak plyne a co to znamená. Vnímala jsem jej jako nekonečný prostor bez ohraničení, jak nějakou věčnou nebo stálou přítomnost. Neexistovala tam žádná minulost ani budoucnost. Bylo tam všechno teď. Čas, jako bychom vytvářeli my samy pohybem vůči prostoru. Já jsem tím prostorem chodila, jako bych čas ovládala, a sama si určovala, ve kterém časovém úseku se ocitnu.

Když jsem se pak probudila, zcela jsem pochopila Einsteinovu teorii relativity. A to i přesto, že jsem byla ve fyzice ve škole spíše podprůměrný žák. Byla mi v tu chvíli jasná funkce času, která se bez prostoru neobejde. Byla jsem velmi překvapená, že mě po probuzení byly jasné fyzikální zákony, které jsem nebyla schopna se naučit. Vybavuje se mi, že to všechno bylo tak jednoduché, že jsem se divila, že to tak neznáme. Intenzívně jsem o tom přemýšlela a zdálo se mi, že kdyby takto jednoduše byla látka vysvětlována ve školách dětem, tak je jim naprosto jasné jak funguje celá fyzika dohromady. Vyprávěla jsem to jednomu učiteli ve škole a on řekl, že je to zajímavé, a že to odpovídá současným poznatkům vědy, dokonce prohlásil, že je tu ještě mnoho fyzikálních zákonů, které neznáme a neumíme si je vysvětlit.“

Paní Markétě je nyní 49 let a pořádá občas osvětové přednášky a působí také jako příležitostný novinář. Získala invalidní důchod a také si přivydělává masážemi.

 

   Dlouhodobým cílem projektu je sestavení podpůrné skupiny vedené zkušeným terapeutem, dobře obeznámeným s tímto fenoménem. Vzhledem k českému specifiku ve smyslu české národní povahy, se sestavení takové skupiny daří s velkými obtížemi.

Badatelé tohoto projektu svědkům zaručují anonymitu a citlivý přístup k jejich osobním příběhům a zavazují se, že nemají žádný zájem jejich příběhy zveřejňovat bez jejich souhlasu.

Na základě zkušeností s „únosovým“ tématem se v roce 2002 podařilo v nakladatelství Votobia vydat první knihu o českých únosech (Setkání čtvrtého druhu: únosy do UFO v České republice). V knize je soustředěno 10 případů, které se odehrály v naší republice a k některým z nich se vyjadřují i odborníci. Jména svědků jsou v této knize změněna z důvodu ochrany jedinců, kteří takovou zkušenost prožili.

Výzva

Lidé, kteří se domnívají, že prožili tzv. únos do UFO a potřebují vyhledat účinnou pomoc, aby se s tímto faktem dokázali psychicky vyrovnat, nebo chtějí jen sdělit své zážitky, se mohou obrátit na některého člena projektu Alfa:

Karel Rašín: rasin@ufo.cz, karel.rasin@yahoo.com
Ladislav Zelinka: LadislavZelinka@seznam.cz
Jiří Kult: kult.jiri@worldonline.cz
Simona Šmídová: simona.smidova@volny.cz

 

Zdroj: EXOPOLITIKA.cz

 

november 08, 2009 23:46 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top