Obrázok používateľa CEZ OKNO
"Exploded Planet Hypothesis" a jiné ambiciózní pokusy kterak vyvésti lidstvo z omylu v omyl... II.

"Křižující planeta" se s Tiamat nestřetla přímo. Text Enuma elish ve velmi přiléhavých obrazech popisuje střet gravitačních sil a vyrovnávání potenciálů formou gigantických blesků, pod nimiž doslova vřely povrchy obou planet. Slapové síly rvaly ze soupeřů kusy hmoty, vířící okolo v podobě "vojsk" satelitů.


Nakonec ale do Tiamat narazil jeden z velkých původních měsíců, průvodců Nibiru. Tato kolize, podle prastarého vyprávění o "souboji nebeských bohů", planet, jí "rozdrtila srdce". Podle všeho smetla i většinu vody z jejího povrchu.

 

Zrození Země

Nibiru, "Stvořitel", získal novou oběžnou dráhu - stal se "členem rodiny Apsu" (sluneční soustavy). Při dalším nebo při jednom z dalších obletů se kolizní situace opakovala, tentokrát ovšem s fatálnějšími následky: další velký satelit Nibiru zasáhl nechráněný povrch "mrtvé planety", zbavené předchozím nárazem ochranné vodní vrstvy. Část (podle Sumerů polovina) planety byla nárazem rozdrcena a společně s troskami "útočného" satelitu vytvořila pás asteroidů kroužících v rovině ekliptiky. Současně se na všechny strany rozprskla spousta malých těles, pletujících po zdánlivě chaoticky rozptýlených eliptických drahách. Známe je jako více nebo méně nebezpečné NEOs´(Near Earth Objects- link E) "potulné asteroidy", komety a "trosky zaniklých komet". Množství materiálu poletujícího středem sluneční soustavy mimo pás asteroidů a v tzv. Kuiperově pásu za Neptunem, lze odhadnout na minimálně 25 až 30% objemu Země.

 

Komety?

V podstatě každý asteroid typu NEO mohl být zpočátku kometou - záleželo jen na množství vody, která na něm ulpěla. Když kometa, slepenec prachu a kamení držený pohromadě ledem, ztratí veškerou vodu, změní se v kometu "zaniklou". Tím ovšem nic nekončí! Od tohoto okamžiku máme co do činění s nebezpečnou, protože v podstatě neviditelnou nekompaktní temnou masou prostorem "svištících" těles; od prachu přes mikrometeoroidy až po obrovské meteoroidy zvíci autobusu a skály o průměru několika kilometrů. Na stěhovavé kosmické rumovisko působí celá řada vlivů, takže pruh sledující původní dráhu se neustále prodlužuje.

Nejjemnější částice a malé meteoroidy vytlačuje do stran a ven ze sluneční soustavy proud částic emitovaných sluncem, takzvaný "sluneční vítr", a jiné mechanizmy. Tím se prachové pásmo neustále rozšiřuje. Průlet planety prachovým okrajem takového pruhu se pozemskému pozorovateli jeví jako "meteorický déšť". V jeho centru nebo po stejné dráze se ovšem pohybují i mnohem větší tělesa. Jsou tam pořád a je jen otázkou času kdy se pohyb Země synchronizuje s jejich drahou. Posledních 1500 let měla Země neuvěřitelné štěstí, nebe si "dalo pauzu". Občas sice spadl nějaký ten jasný meteorit nebo občas i sprška většího kamení, ale nikdy se nic moc nestalo.

To se ovšem může změnit zcela nečekaně, doslova z hodiny na hodinu - krásný déšť miniaturních tělísek, pořádajících působivé ohňostroje ve svrchních vrstvách atmosféry, může přejít v ničivé bombardování kusy skal o velikosti autobusu.

To v tom lepším případě...

 

Země a Měsíc

Druhá část zničené planety sražená na nižší oběžnou dráhu se podle Sumerů stala Zemí... Spolu s ní sem dorazil i její největší satelit, náš Měsíc. Toto těleso je vzhledem k velikosti Země neúměrně veliké a není v žádném poměru se souputníky ostatních planet slunečního systému. Nejnovější poznatky ukazují, že tvar Země byl dán nárazem, jehož energie se pohybovala těsně pod hranicí úplného zničení původního tělesa. Výzkumníci tvrdí, že stopy zanechané na povrchu musela způsobit rychle letící hmota o velikosti našeho Měsíce, takže sumerské tvrzení nechtě potvrzují i moderní propočty. (Potud dobře, ale druhá část jejich teorie už je velice divoká, neboť předpokládá, že se "část hmoty po srážce vypařila a ze zbylých trosek se zformoval Měsíc". Jak vidno, van Flandernova "sadařina" už začíná nést čerstvé leč červivé ovoce...)

Sumerská verze, ač v podstatě totožná, je "z oficiálních vědeckých důvodů nepřijatelná" - protože v sobě skrývá možnost dalších nemalých katastrof, které nepochybně vyvolá přiblížení "křižující planety" do centra systému.

 

V první řadě se její přítomnost projeví na činnosti Slunce!

Je nesporně zajímavé, a rozhodně nejsem sám, koho to znepokojilo, že k oběma v poslední době sledovaným velkým slunečním erupcím třídy Mega Flare došlo na pravém okraji kotouče, v době kdy sluneční skvrny, jejichž magnetická pole je produkují, už takřka zapadaly za obzor. Co je v prostoru tímto směrem? Kdyby šlo o některé ze známých těles, astronomové by zřejmě netápali!

Také staré "astrologické pověry" zapřisahající, že seřazení planet do jedné řady může způsobit jakési blíže nedefinované neštěstí, se za takové situace jeví ve zcela jiném světle. V období obdobné aktivity jakou pozorujeme dnes by plný zásah masou energetických částic, vržených Sluncem směrem k Jupiteru a Saturnu stojících v zákrytu za Zemí, mohl na zemský povrch přinést vlnu zničující radiace. Hrozilo by bezprostřední ohrožení nejen lidského, ale genetického fondu obecně. O tom jak by dopadla přinejmenším naše telekomunikační technika nemůže být pochyb...

 

Předhistorické a historické katastrofy

Zpočátku, po "stvoření Země a nebes" muselo být vesmírné bombardování mnohem častější. Prostorem poletovaly mnohem četnější a větší shluky "kamení" než dnes.

O tom ostatně podává svědectví tvář Měsíce a Merkuru a povrch Země a Venuše jistě nevypadal o nic lépe. "Vědecké vysvětlení" - bombardování bylo způsobeno "sprškou kamení vymrštěnou ke Slunci Jupiterem"...

Ještě národy starověku pozorovaly nebe a s nedůvěrou pátraly po "nebeských znameních". Sílící meteorické deště či dokonce objevení se velké komety, to vše mohlo předznamenávat blízkost hrůzného skrytého nebezpečí. Tradované poznatky vyprávěly o zničujících úkazech, "válkách nebeských bohů", neúprosně vylidňujících obrovské plochy, které pak zůstaly dlouho neobydleny. Tyto události jsou podle mého názoru často mylně interpretovány jako předhistorické jaderné války...

 

Konec předchozího světa

To ovšem zdaleka nebylo to nejhorší. Geologicky vzato nedávno, před zhruba 8500 lety, došlo k události, která úplně a takřka beze stop smetla předchozí celosvětovou civilizaci.

Bible se v tomto ohledu zmiňuje pouze o sekundárních jevech, obrovské vlně, která se hnala přes všechny kontinenty ničíc naprosto vše, co jí přišlo do cesty a následujících dlouhodobých průtržích mračen. Kontinent na němž žil národ Noah se během pěti měsíců úplně potopil.

Tady se neotevřela "zřídla země, z nichž se vyvalily vody", bible ve skutečnosti popisuje nepředstavitelnou událost - celý ostrovní kontinent pomalu klesl na dno oceánu.

Čínské zdroje v této souvislosti hovoří o "souboji boha ohně s bohem vody", při němž "bůh ohně přerazil sloup podepírající nebe". Na zem dopadala sprška kamení, následovaná obrovským žhavým balvanem. Dopadl s největší pravděpodobností do Atlantiku. "Povrch Země okamžitě popraskal a z hlubin se řinula žhavá láva. Všude rychle rostly vulkány chrlící lávu a popel. A náhle se přivalila ohromná vlna, která smetla lidi, zvířata, domy, lesy - prostě vše, co jí stálo v cestě."

Tak skončila jedna éra člověka na Zemi... (detaily jsou v knize Hlubina návratu)

 

Počátek a konec poslední "ledové doby"

Dopad asteroidu na mořskou hladinu měl rozsáhlé klimatické následky.

Došlo ke změně v cirkulaci polárních vortexů (stratosférické větrné víry - jet streamy) a rapidnímu posunu klimatu. Z oblohy dlouho pršelo černé bahno a sopečný popel, místy se uložily vrstvy popele, bahna a náplavy silné až několik set metrů. Severní vortex se nasytil prachovými částicemi, chrlenými do atmosféry množstvím aktivních vulkánů, a obloha potemněla. Nad velkou částí severní polokoule zavládla arktická zima a pokryl ji ledovec. Ještě staří Řekové nazývali neobyvatelné území za Dunajem Erebus - Říše šera. Totéž ve stejné době platilo i o Mandžusku.

Toto schéma, zadají-li se správné údaje, patrně lze bez obtíží animovat na počítačovém povětrnostním modelu!

Šťastlivci, kteří celé inferno přežili ve vysokých horách nebo na lodích, museli začít úplně znovu. Nebylo to lehké. Povrch nížin byl rozbahněný, půda nadlouho nasáklá slanou brakovou vodou a všude se vršily ohromné náplavy. Moře byla prakticky nesplavná, hladinu pokrývala několikametrová vrstva plovoucí pemzy (viz Solon). Nová osídlení vznikala v horách, později lidé přesídlili do nížin, ale stále byli odkázáni na toky velkých řek, pramenících ve vysokohorských ledovcích. Ne nadarmo nacházíme zárodky nových velkých kultur právě zde. V první řadě musely být ODVODNĚNY slané bažiny a země propláchnuta sladkou vodou.

Největším dobrodiním Země je obrovský oceán slané vody, působící jako gigantický termostat. Zatím co zhruba v pásmu mezi 30. rovnoběžkami bylo pod nízkou oblačností takřka nepropouštějící paprsky slunce ("nízké nebe") deštivé a velmi teplé podnebí, za nimi panoval nelítostný mráz. Těžké mraky odnášely z obyvatelného pásma velké množství vodních par a pod temnou pokrývkou na severu začalo takřka bez ustání sněžit. Masy sněhu se měnily v horských údolích pod obrovským tlakem v modravý led; ledovec se dal do pohybu.

Dá se říct, že tyto procesy v podstatě zachránily celou biosféru, protože díky jím se postupně vyčistila obloha, "bohové pozvedli nebe" a opět zazářilo slunce. Směr stratosférických proudů se v důsledku toho opět pozměnil, vír vortexu se zmenšoval a obloha nad pólem se postupně stala průzračnější. Pak začaly ustupovat i ledovce.

Moře tehdy mělo mnohem vyšší teplotu než dnes. Jeho akumulační schopnost byla dočasně zvýšena kvůli větší koncentraci solí, protože pevninský i mořský led v oblasti pólů vázal obrovské množství sladké vody (cca 60 000 000 km3) Přitom je možné, že teplé mořské proudění částečně nebo úplně zbavilo ledového krunýře Antarktidu, pokud ovšem nebyl zdejší led smeten do oceánu už krátce po dopadu "boha ohně" - asteroidu. Nejnovější poznatky potvrzují, že antarktický led není starší než 8000 let...

V přechodném velmi teplém podnebí zcela roztály alpské ledovce, hloubkové vrty prokázaly, že současné zalednění alpských velikánů není starší než 4000 let.

 

Hrozící nebe a spásné církve

Je pochopitelné, že lidé po takovýchto zkušenostech neustále podezíravě pozorovali oblohu a různá "znamení" v nich vyvolávala děs a hrůzu. Nebezpečí však postupně odeznívalo, poslední případy dopadů většího množství nebezpečných meteoritů jsou datovány do období mezi 700 - 500 př.n.l., a pak okolo 500 (zde je mimochodem dodnes nevyřešený zmatek v datování a zajímavá shoda s obrovským požárem Věčného města, který Nero kladl za vinu činnosti křesťanů "popudivších nebeské bohy" a následným pádem Římského impéria.) a lokálně zřejmě i kolem 1500 n.l.

Pozorováním nebeského dění byly pověřeny vybrané osoby, kněží-astronomové, které si časem vybudovaly silné společenské postavení. Jejich úkolem bylo "usmiřovat nebeské síly" a zajistit tak pokoj na Zemi. Žádný vládce nebo vládnoucí elita nemá až do dnešních dnů zájem na tom, aby poddaní neustále se strachem hleděli na nebe, jestli se na ně náhodou nechystá cosi spadnout. Proto je nutné vždy, a to i za cenu jakkoli nehorázné lži, zabránit průniku informací, které by mohly vést k panice. Tuto krásnou tradici přitom lze poměrně snadno vysledovat až k Zoroastrovi.

Snad kromě Číny, kde byl jeden dvorní astronom popraven pro nedbalost protože nepředpověděl objevení jakési patrně neperiodické komety, všude vznikaly "zaručeně bezpečné" kosmogonické systémy (viz např. Aristoteles, Ptolemaios), v nichž bylo vše bezpečně umístěno do neměnných sfér, řízených samotným Bohem.

Prostředníky mezi "prostým lidem" a "nebeskými mocnostmi" se stal církevní establishment.

Ani nástup "osvícené vědy" nepřinesl žádnou podstatnou změnu. Skupiny vědců s katastrofickým a anti-katastrofickým náhledem zpočátku ještě seriózně diskutovaly pro a proti celé řady velice zajímavých otázek. Definitivní zvrat však přinesl nástup anglických liberálů, kteří z věci moderní vědy udělali politikum. Přitom samozřejmě nechtěli ani slyšet o Damoklově meči, který neustále visí nad našimi hlavami.

 

Jen žádnou paniku!

Mladý Darwin, který přirozeně toužil po úspěchu a chtěl za každou cenu prosadit svou teorii o původu druhů, hodil za hlavu veškeré jednoznačné poznatky o gigantických katastrofách, jejichž stopy sám vysledoval po celém světě. Georges Cuviér, jehož katastrofickou hypotézu beze zbytku potvrdily nedávné nálezy obrovských impaktů ve střední Americe, byl vypuzen a vysmíván, na tomto poli "slavně zvítězil" Linné. Newton zveřejnil jen první část své teorie, ta druhá, pojednávající o kometách a katastrofách minulosti, směla vyjít až po jeho smrti a bez povšimnutí zapadla ve viktoriánském buržoazním blátě. Skutečnost, že i sám Newton, slovutný a vysoce uznávaný předseda Britské Královské společnosti, se třásl o svou "vědeckou pověst" ukazuje, jaké klima vládlo v kritickém období "červánků moderní vědy"...

Ergo - pod politickým tlakem nelze provozovat nezávislou vědu a závislá sype z rukávu jen konformistické lži.

Nebeské hrůzy tedy byly opět jednou "úspěšně zažehnány" prostým prohlášením "moderní vědecké obce". Potřeba církví posléze rapidně poklesla a vypukl osvícený ateismus. K této linii se hlásilo a dosud hlásí mnoho myslitelů. Půjdeme-li však do důsledku zjistíme, jak je tento způsob třídění myslí nesmyslný - ateista je v podstatě jen přepólovaný "teista" a oba společně odpočátku pili ze stejné informační studny, otrávené celou řadou církví už před tisíciletími! Jakkoliv vyšperkované "vědecké spory" evolucionistů a kreacionistů, zastánců toho či onoho světonázoru, jsou s ohledem na skutečnou podstatu problému v pozadí jen dětinské kratochvíle.

-pokračování-

gewo

Zdroj: http://www.gewo.info/

 


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

 


Súvisiace:

Nibiru (Maldek, Marduk)
http://cez-okno.net/rubrika/nibiru


Autori: 
Sekcie: 
máj 06, 2013 23:57 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top