Obrázok používateľa CEZ OKNO
2.0 REORGANIZAČNÍ PROCESY NA ZEMI

Zaznamenaná a zdokumentovaná pozorování všech geofyzikálních procesů (týkajících se planetárního prostředí), a samozřejmě významných a pokračujících modifikací všech uvedených solárně-pozemských fyzikálně-vědeckých vztahů, kombinovaných s nedílnými účinky andropohenední aktivity v heliosféře našeho slunečního systému [33, 34], nám umožnila učinit závěr, že přímo před našima očima právě probíhá celková reorganizace a transformace pozemských fyzikálních a environmentálních kvalit.

Současné "přerovnávání" představuje další z mnoha v dlouhé linii kosmo-historických případů významné evoluční transformace sluneční soustavy, způsobených periodickou modifikací a zesílením heliosféricko-planetárních slunečních procesů. V případě naší planety znamená tato nová eventualita intenzivní tlak na geofyzikální prostředí a působí stavy, pozorovatelné v pozemských přírodních procesech a účinky, které již produkují hybridní procesy na všech planetách naší sluneční soustavy, kde už jsou tyto kombinované vlivy na přirozené vlastnosti hmoty a energie pozorovány a hlášeny.

Nyní budeme hovořit o globálních, regionálních a lokálních procesech.

2.1 Inverze geomagnetického pole

Nespustíme se zřetele známou významnou roli magnetického pole na lidský život, a všechny biologické procesy, a načrtneme si hlavní rysy tohoto proměnného stavu geomagnetického pole. Připomeňme si, že máme k dispozici mnoho kosmických lodí a satelitů, jejichž přístroje v posledních letech registrovaly růst heliosférické magnetické saturace [11, 18, 35]. Přirozená odezva Země na zvýšení této saturační úrovně se projevuje na její bipolární intenzitě, lokalizaci "c" magnetického pólu a na rezonančních procesech elektromagnetického pole [36]. Země, s ohledem na specifickou schopnost magnetizace hmoty, je v tomto smyslu číslo jedna mezi všemi planetami ve sluneční soustavě [6].

V posledních letech lze pozorovat rostoucí zájem geofyziků a magnetologů o geomagnetické procesy generelně [37-40] a specielně o pohyb zemských magnetických pólů [41, 42]. Obzvláštní zájem platí sledování událostí, týkajících se směru nebo vektoru pohybu jižního (antarktického) magnetického pólu. Za posledních 100 let urazil tento magnetický pól vzdálenost téměř 900 km směrem k (a do) Indickému oceánu. Tento signifikantní přesun započal v roce 1885. Nejnovější údaje o postavení arktického (severního) magnetického pólu (který se přesouvá směrem k Východní sibiřské zemské magnetické anomálii přes Arktický oceán) prozrazují, že tento pól "procestoval" více než 120 km během desetiletého období od roku 1973 do 1984, ale již 150 km v tomtéž intervalu mezi roky 1984 až 1994. Tato odhadovaná data byla potvrzena přímým měřením (L. Newwitt. Souřadnice arktického pólu jsou nyní 78,3° S a 104,0° Z) [42].

Musíme zdůraznit, že tato průkazně doložená změna akcelerace posunu pólu (průměrně 3 km ročně v 10 letech) a jeho trasa podél geohistorického koridoru inverze magnetických pólů (tento koridor byl pevně stanoven na základě analýz více než 400 paleoinverzních nalezišť) nás nevyhnutelně vede k závěru, že v současné době pozorovaná akcelerace není jen jakousi změnou či odchylkou od normy, ale naplno probíhající skutečnou inverzí magnetických pólů. Nyní se zdá, že zrychlení pohybu pólů může vzrůst až na 200 km ročně. To znamená, že polární inverze může proběhnout daleko rychleji než v současné době předpokládají někteří badatelé, kteří nejsou důvěrně obeznámeni s problematikou polárního posunu.

Musíme také zdůraznit významné zesílení známých světových magnetických anomálií (kanadské, východosibiřské, brazilské a antarktické) v průběhu zemské magnetické reorganizace. Přitom je významný především fakt, že tyto světové anomálie tvoří magnetický zdroj, který je téměř nezávislý na hlavním magnetickém poli Země. Po většinu času intenzita těchto magnetických anomálií značně převyšuje celý zbytek nebipolární složky, což lze potvrdit odečtením bipolární složky od celkového zemského magnetického pole [48]. Inverze magnetických polí je proces, vyvolaný různými proměnami zemských geofyzikálních procesů a prezentuje stav polární magnetosféry.

Rovněž musíme vzít v úvahu faktický růst polárního vrcholového úhlu (severní a jižní polární štěrbiny v magnetosféře), který podle údajů IZMIRAN činil uprostřed 1990-tých let 45 stupňů. [Poznámka: Vrcholový úhel byl po dlouhý čas okolo 6 stupňů. Jeho velikost, která závisí na situaci však v průběhu posledních pěti let kolísá mezi 25 a 46 stupni.] Rostoucí nesmírné množství hmoty a energie (ať už vyzařované Sluncem formou slunečního větru nebo získané dříve pojednaným způsobem z meziplanetárního prostoru), které se "vrhá" do této rozšiřující se štěrbiny v polárních oblastech způsobuje, že se zemská kůra, oceán a polární ledový příkrov zahřívá [27].

Naše studie paleoinverzí geomagnetického pole, a jejich následných účinků, nás vede k jednoznačnému a přímému závěru, že nyní pozorované probíhající procesy budou pokračovat podle přesně stejného scénáře jako jejich vzdálení předchůdci. Dodatečná znamení probíhající inverze magnetického pole jsou ještě intenzivnější ve frekvenci i rozsahu. Například: V průběhu předcházejících 25 milionů let docházelo ke dvěma magnetickým inverzím za půl miliónu let, zatím co frekvence inverzí v posledním 1 miliónu let se pohybuje mezi 8 až 14 [43], čili k jedné výměně magnetických pólů docházelo jednou za 71 až 125 tisíc let. Podstatné přitom je, že průběhu dřívějších period nejvyšší frekvence inverzí odpovídají poklesy úrovně hladiny světového oceánu (o 10 až 150 metrů) v důsledku smrštění, vyvolaného rozsáhlými procesy vrásnění zemské kůry. Rovněž období s menší frekvencí inverze geomagnetického pole prozrazují velký nárůst úrovně světového oceánu, přesně podle priorit expanzních a rozpínacích procesů v zemské kůře. [43, 44]. Úroveň hladiny světového oceánu tedy závisí na globální charakteristice kontrakčních a expanzních procesů a jejich síle v určitý čas.

Současná zrychlená frekvence geomagnetických inverzí nemůže vést k přibývání objemu oceánu ohřátím polů, ale spíše ke snížení jeho hladiny. Časté zvraty značí rozpínání a expanzi, zřídkavé inverze znamenají smrštění. Planetární procesy zpravidla probíhají komplexními a dynamickými způsoby, vyžadujícími kombinaci a spojení všech sil a polí, aby přiměřeně "uchopily" celý systém. Kromě úvah o hydrosférické redistribuci se zde vyvíjejí události které rovněž naznačují náhlý a ostrý zlom v činnosti meteorologického soustrojí Země.

2.2 Transformace klimatu

Zatím co se veřejná pozornost většinou upírá k příznakům větších změn nebo poruch v chodu klimatického stroje a z nich vyplývajícím, někdy drsným účinkům na biosféru, věnujeme se klimatickými transformacím poněkud podrobněji. Samozřejmě nechceme tvrdit, že dokážeme zcela charakterizovat přechodné období probíhající na úrovni klimatu a biosféry; budeme se zabývat nedávnou sérií stručných zpráv ohledně teploty, hydrologického cyklu a hmotnou skladbou naší atmosféry.

Teplotní režim v každé jednotlivé fázi reorganizace klimatu se vyznačuje kontrasty a nestabilitou. Často citovaný a obecně přijímaný scénář "skleníkového efektu", údajně odůvodňujícího příčinu klimatických změn, je ve skutečnosti tím daleko nejchatrnějším výkladem nebo pojítkem v úvahách, týkajících se této reorganizace. Lze totiž pozorovat, že se nárůst koncentrace CO2 zastavil, rovněž objem metanu v atmosféře se neustále snižuje [45] zatím co teplotní nerovnováha a globální rozložení tlakového pole narůstá.

K dispozici jsou záznamy o globálním teplotním maximu v roce 1994, a o téměř nepřetržité existenci hydrologického efektu "El Niño". Sledování teploty povrchové vrstvy vzduchu satelity [49, 50] umožňuje detekovat s citlivostí 0,22º C globální teplotní variace (v typickém specifickém období okolo 30 dnů), které vykazují zjevnou souvztažnost se zaznamenávanou střední frekvencí magnetických oscilací. Teplotní režim Země se stává stále víc a více závislým na vnějším vlivu. Reprezentativními regulačními procesy, nebo bázemi těchto všeobecných klimatických úprav, jsou:

2.2.1. Změna v distribuci ozónové vrstvy.

2.2.2. Přítok vyzařujícího materiálu (plazmy) a její prostup /přísun/ skrz polární oblasti, a v místech světových magnetických anomálií.

2.2.3. Růst přímých ionosférických vlivů na poměr mezi zemskými meteorologickými (počasí), magnetickými a teplotními oblastmi.

Se vzrůstající pravděpodobností se přesouváme do období výrazné teplotní nestability, podobnému, jaké zde bylo před zhruba 10 000 lety. Tato nepříliš dávná větší nestabilita byla odhalena při analýzách vzorků ledového jádra z grónských ledovcových vrtů [51].

Analýza těchto jader definitivně prokázala:

2.2.4. roční teploty narůstaly o 7 desetin stupně.

2.2.5. srážek přibylo 3 až 4 ×

2.2.6. množství prachového materiálu v ovzduší se zvýšilo o faktor 100.

Natolik rychlé transformace parametrů globálního klimatického mechanizmu, a jejich dopad na fyzikální podmínky a kvalitu zemské biosféry, dosud nebyly vládnoucím vědeckým společenstvím důsledně studovány. Avšak nyní už je stále více výzkumníků přesvědčeno o tom, že teplotní přírůstky Země závisí na kosmicko-pozemských interakcích (buďto Země-Slunce, Země-sluneční soustava, a/nebo Země-mezihvězdný prostor, mezi nimiž existuje přímé spojení) [52, 53].

Pokud jde o variace teplotních inverzí v hydrosféře (oceánech) není v současnosti zrovna nouze o nové důkazy. Ve východním Středomoří byly v hloubkách více než dva kilometry zaznamenány teplotní inverze od průměru 13,3 do 13.5 desetin stupně Celsia k současnému průměru od 13,8 do 13,5 - společně se zvýšením obsahu solí o 0,02% od roku 1987. Růst slanosti Egejského moře se zastavil a odtok slané vody ze Středomořského bazénu do Atlantiku zeslábl. Žádný z těchto procesů, nebo jejich příčina, dosud nebyl uspokojivě objasněn. Bylo ale už definitivně potvrzeno, že zvýšené odpařování v rovníkové oblasti je příčinou rostoucí hustoty vody, což se projevuje bezprostředním klesáním ohřáté vrstvy do větší hloubky. Toto nakonec může vést k obrácení směru toku Golfského proudu. Pravděpodobnost, že se tak stane potvrzují i další znamení, stejně jako multiparametrální počítačové modely [53]. Nanejvýš pravděpodobným scénářem platným pro evropský světadíl je prudké a nenadálé ochlazení. Sibiřská oblast kdysi zakusila stabilní teplotní vzrůst [58] což je opět v souladu se zprávou z Novosibirské observatoře Ključi, která hlásí konstantní přírůstek vertikální složky magnetického pole o více než 30 nanotesla ročně. Toto tempo růstu se významně zrychluje spolu s přibližováním východosibiřské magnetické anomálie.

Aktualizační poznámka 1/8/98:

Národní oceánská a atmosférická správa /NOAA/ dnes oznámila, že rok 1997 byl teplejším za celé zaznamenávané období od roku 1880, a že všech devět nejteplejších let se umístilo do období posledních jedenácti let.

2.3 Vertikální a horizontální redistribuce obsahu atmosférického ozónu

Vertikální a horizontální redistribuce ozónu je hlavním indikátorem a aktivním činitelem všeobecné klimatické transformace na Zemi. Existují významné důkazy, že koncentrace ozónu má velký vliv i na pozemské biosférické procesy. K obecně rozšířenému modelu "ozónových děr" v antarktické a sibiřské stratosféře (7 až 10 mil nad zemí) jsou ovšem získávány důležité opravné modifikace ve formě údajů o vertikální redistribuci ozónu a jeho neustálém přibývání v troposféře [pod 7 mil]. Je naprosto zřejmé a neoddiskutovatelné, že úbytek množství ozonu v naší atmosféře způsobilo technogenní znečištění (průmyslové; člověkem vytvořené), a že celkový objem ozonu má zásadní vliv na procesy distribuce energie v zemském plyno-plazmovém (atmosférickém) obalu [54].

Stratosférická, troposférická, a povrchová vrstva ozónu jsou nyní předmětem intenzivního studia [55, 56]. Fotodisociace (proces při němž se syntetické sloučeniny rozpadají na jednodušší složky) ozónu řídí oxidační aktivity v troposféře. Zde se vytváří speciální atmosférické, fyzikálně-chemické prostředí, v němž jsou v běžné troposférické koncentraci upravovány a modifikovány (včetně životnosti) kysličník uhelnatý, metan a jiné uhlovodíkové plyny. Takže. Vzhledem k potvrzenému faktu, že ke statisticky významnému růstu ozónové koncentrace došlo v troposférické vrstvě mezi 5 a 7 mílemi, včetně plného uvědomění si oxidačních vlastností ozónu, musíme učinit závěr, že proces podstatné a zásadní změny plynové skladby a fyzikálního stavu zemské atmosféry už započal.

Množí se hlášení o oblastních sníženích koncentrace ve vrstvě stratosférického ozónu (o 25 až 49% či více nad Sibiří [57]) a o globálním úbytku ozónu, obsaženého ve výši mezi 20-26 mílemi; s maximálním úbytkem 7% ve výšce asi 24 mil [55]. Na zemském povrchu přitom ale není žádný přímý (měřitelný) důkaz nárůstu koncentrace UV záření [58]. Zato se však neustále množí počet "ozónových výstrah" ve velkých evropských městech. V roce 1994 bylo například v Paříži vyhlášeno 1800 "ozónových alarmů". Nápadně vysoká koncentrace povrchové vrstvy ozónu byla registrována také v sibiřské oblasti. Například koncentrace ozónových přílivů v Novosibirsku 50 × překročila normální úroveň. Musíme si uvědomit, že ozónový zápach lze vnímat v koncentraci 100 mkg/m3; což je dvoj až desetinásobek normální úrovně. (A to jen po krátkou dobu, protože čich velmi rychle otupí. Vyšší koncentrace lze proto vnímat čichem jen po několik málo vteřin. p.p.)

Nejvážnější zájem aeronomistů vzbudilo odhalení H02 který je produkován ve výškách okolo 11 mil zcela neznámým zdrojem či mechanizmem. Přítomnost tohoto skrytého zdroje HO2 byla zjištěna podle výsledků výzkumu poměru OH/HO2 v mezeře ve výšce mezi 4,35 a 21,70 mílemi, ve svrchní troposféře a stratosféře. Přibývání HO2 je velmi významné a dá se předpokládat, že časem bude přenos ozonu a jeho redistribuční proces ve spodní stratosféře zcela závislý na této substanci [56].

Podřízení dynamického režimu a prostorového rozdílení ozonu uvedenému neznámému zdroji HO2 znamená, že zemská atmosféra přechází na nový fyzikálně-chemický proces. Toto je velmi důležitý poznatek protože nerovnoměrnosti v koncentraci ozónu mohou být, a budou, příčinou náhlých skoků teplotního gradientu, který na opačné straně povede ke zvýšení rychlosti pohybu vzdušných mas, a nepravidelnostem ve vzorci cirkulace vlhkosti [46, 59]. Změny teplotního gradientu, a jeho alternace, nad celou planetou vytvoří nové termodynamické podmínky pro všechny oblasti; obzvlášť když se tohoto procesu nové termální nerovnováhy účastní i hydrosféra (oceán).

Studie [53] podporuje tento závěr, a úvahu o velmi pravděpodobném náhlém ochlazení evropského a severoamerického světadílu. Pravděpodobnost tohoto scenária se ještě zvýší když vezmeme v úvahu deset let zahálející severo atlantické hydrotermální čerpadlo. S tímto na paměti, se stává kriticky naléhavým vytvoření globální, ekologicky-orientované klimatické mapy, s jejíž pomocí by bylo možné včas odhalit potenciální zdroje příštích celosvětových katastrof.

Dr. Alexej N. Dmitrijev

Profesor geologie a mineralogie, člen Nejvyšší vědecké rady Spojeného institutu geologie, geofyziky a mineralogie Sibiřského oddělení Ruské akademie věd

Expert na globální ekologii a Fast-Processing Earth Events

(Publikováno v ruštině, IICA Transactions, Volume 4, 1997)

Zdroj: http://www.gewo.info/

Preklad: gewo


Súvisiace:

GAIA
http://www.cez-okno.net/gaia


Sekcie: 
september 13, 2012 00:35 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top