Obrázok používateľa CEZ OKNO
George Adamski - Uvnitř vesmírných lodí: Mateřská loď ze Saturnu

To, co se nyní pokusím popsat, je velmi obtížné. Většina mechanických zařízení, která jsem viděl, když jsem vstoupil na palubu mateřské lodě ze Saturnu, byla pro mne zcela nová. Zpočátku jsem vůbec neporozuměl jejich funkci. Později mi pomohli tak, že jsem pochopil alespoň něco. Rampa, na které jsme se zastavili (říkám rampa, ale ve skutečnosti to byl magnetický výtah o velikosti asi 15 m2), převážela lidi i náklady od podlahy ke stropu této gigantické lodě obrovskou šachtou, hlubokou více než 60 metrů. Středem výtahu odzdola nahoru vedl magnetický pól a zásoboval ho pohonnou energií.

Tento výtah a šachta bylo to první, co jsem viděl po výstupu ze scoutu. Před námi bylo něco jako most s postranním zábradlím, který spojoval výtah s plošinou, kde se zastavil náš scout. Plocha výtahu, veliká 15 m2, nevyplňovala celou šířku šachty. To mne nejdříve trochu překvapilo.

Jak jsme se Zůlem pokračovali v cestě, díval jsem se na všechny strany. Hrdá a majestátní stavba tohoto obrovského plavidla mne naplňovala uctivou bázní. Při pohledu zpět jsem viděl přes kopuli našeho talíře strop obrovského prostoru, kterým jsme projeli. Pár kolejnic vedl šikmo nahoru a dále stropem až tam, kde musí být vzdušné otvory. Mohl jsem vidět přímo až k otvoru lodě, kterým jsme právě prošli.

Když jsme vstoupili na plošinu, Firkon řekl, abych se podíval do šachty. Udělal jsem to a viděl jsem další tři poschodí nebo paluby nahoře a tři stejné směrem dolů, takže jich dohromady bylo sedm. Z každého poschodí vyčníval do šachty most nebo balkónový výstupek, který vyplňoval mezeru mezi okrajem šachty a výtahem. Později jsem se dozvěděl, že tato prodloužení mohou být vytažena nahoru, podobně jako vlakové můstky. Jsou tak dlouhé, jak vysoké jsou stropy, když jsou vytaženy, sahají od podlahy až ke stropu svého poschodí a přístup k šachtě zcela uzavírají. Tím v šachtě vytvoří hladkou stěnu, která ji odděluje od ostatních částí lodě, když výtah dojede do cíle, tato část šachtové stěny se nakloní směrem dolů, až vytvoří balkónový výstupek. Současně se vysune zábradlí výtahu směrem ven a vytvoří zábradlí pro můstek, když výtah jede dále, vrátí se zábradlí zpět a funguje opět jako ochranné zábradlí výtahu.

Pozoroval jsem činnost těchto zábradlí, právě když jsme opouštěli scout. Jakmile jsme vstoupili do výtahu, zábradlí nás v něm uzavřela, i když jsme nechtěli jet nahoru. Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych se seznámil s detaily. Zůl zatím přistoupil k přístrojové desce, která byla umístěna asi 10 centimetrů nad podlahou výtahu. Pravděpodobně proto, aby na desku někdo omylem nešlápl. Byla dlouhá přibližně 75 cm a široká asi 15 až 20 cm. Bylo na ní šest tlačítek ve dvou řadách, která bylo možno obsluhovat nohou. Na každém bylo označení, k jakému účelu slouží. Ale nedokázal jsem ty znaky ani přečíst ani jim porozumět.

Zůl šlápl na jedno z tlačítek a ihned se vysunulo zábradlí směrem ven a vytvořilo tak ochrannou mříž protilehlého balkónu, ke kterému jsme se blížili. Zároveň se před námi ve stěně šachty otevřely dveře, ozdobené ornamenty, a mně se opět naskytl překrásný pohled.
Nyní jsme byli v luxusním salónu. Svým zařízením a vybavením se podobal salónu lodě z Venuše, ale byl trochu větší. Také tento salón byl nádherně osvětlen týmž měkkým a tajemným světlem bez jakéhokoliv viditelného zdroje. Moji pozornost však rázem zaujalo šest žen a šest mužů, kteří očividně čekali na náš příchod. Asi společně pojedli a pak se bavili, když jsme vstoupili, všichni se s úsměvem zvedli. Jeden muž a jedna žena k nám přistoupili a velmi srdečně pozdravili nejen mé průvodce, ale i mne, i když jsem je nikdy předtím neviděl.

Dámy byly oblečeny do překrásných hladkých rób z materiálu, z něhož - jak se zdálo - vyzařovalo živé světlo. Součástí každého šatu byl široký pás, zdobený drahokamy, které jiskřily tak něžně a přece živě, jak jsem to ještě nikdy u žádného drahokamu neviděl.
Tyto pásy s drahokamy byly jedinými šperky, které jsem kdy na ženách z jiných světů viděl. Jak jsem tak drahokamy obdivoval, napadlo mě, že mají jenom o málo vyšší hodnotu než drahokamy pozemské a že jejich zvláštní lesk se musí připisovat kráse jejich nositelek. Firkon mi potom tuto mou domněnku potvrdil.

Šaty žen měly dlouhé široké a u zápěstí nabrané rukávy a u krku kulatý výstřih. Měly různé barvy, jistě podle vkusu jejich nositelek. Ale všechny měly jemné pastelové zbarvení a dodávaly celé skupině harmonický a poutavý vzhled, ženy byly různě vysoké. Nejmenší měřila přibližně 152, největší asi 172 centimetrů. Všechny byly štíhlé a pěkně rostlé. Tvary a rysy jejich obličejů byly jemné a úchvatné. Co se týče barvy pleti, byly zde zastoupeny všechny typy, od zcela bílé s nádechem do růžova až po měkkou olivovou barvu. Uši měly malé, oči velké a velmi výrazné pod pěkně klenutým obočím. Všechny měly středně velká ústa s přirozeně červenými rty, jejichž odstín odpovídal barvě pleti.

Všem padaly vlasy volně na ramena a všechny byly překrásně učesané. Jak muži tak i ženy měli na nohou sandály. Žádná z žen nevypadala starší než dvacet let. Firkon mi však později řekl, že se jejich stáří pohybuje mezi 30 a 200 roky! Zatímco splývavé róby žen krásu jejich postav jenom naznačovaly, byla tato krása později vidět zcela zřetelně, když na sebe oblékly přiléhavé uniformy.

Muži na sobě měli zářivě bílé košile s širokými rukávy, které byly rovněž v zápěstí stažené a jejich oblečení připomínalo oblečení pozemšťanů v 18. století. Kalhoty byly volné a podobné těm, jaké se nosí u nás. Ale látka byla tak měkká a kvalitní, že jsem takovou dosud neviděl.

Muži byli vysocí od 152 do 183 centimetrů, měli odpovídající váhu a všichni byli nádherně stavění. Tak jako ženy měli různé zabarvení pleti, ale všiml jsem si, že jeden z mužů měl pleť doslova jako měděnou.

Všichni měli krásně zastřižené vlasy, různě dlouhé, přibližně tak, jak se nosí u nás. Nikdo z nich neměl tak dlouhé vlasy jako Orton, můj přítel z Venuše z našeho prvního setkání. Mezitím jsem zjistil, že měl zvláštní důvod pro to, aby tak dlouhé vlasy nosil.

Hezké rysy obličejů se příliš nelišily od rysů obličejů pozemských mužů a jsem si zcela jist, že by každý z nich klidně mohl pobývat mezi námi, aniž by si někdo všiml, že k nám nepřísluší. Žádný z nich nevypadal starší než něco přes třicet roků. Můj dojem však později opravil Firkon, když řekl, že jejich věk se pohybuje mezi čtyřiceti až několika sty lety podle počítání času na Zemi.

Ihned po pozdravu jsme byli vyzváni, abychom si sedli k oválnému stolu, na kterém stály číše s čirým nápojem. Tak jako všechny ostatní stoly, které jsem viděl, měl i tento průsvitnou desku, tato však byla z jiného materiálu, než za skla nebo umělé hmoty. Na stole nebyl žádný ubrus, deska stolu nebyla broušená, ani leptaná nebo nějak zdobená. Materiál byl tak nepopsatelně krásný, že nepotřeboval žádné zdobení.

Židle rozestavěné kolem stolu vypadaly jako naše židle v jídelně. Napočítal jsem jich 15, tedy přesně tolik, kolik bylo v místnosti osob.

Když jsme se posadili, já mezi Firkona a Zůla, byli jsme vyzvání, abychom se napili. Tekutina v pohárech vypadala jako naše nejčistší voda, ale chutnala jako meruňková šťáva, sladce a trochu sytě, ale zcela výtečně.

Třebaže mi vysvětlili metody, s jejichž pomocí se tito vesmírní cestovatelé učí pozemským řečem, překvapovala mne vždy znova jejich jazyková pohotovost.

Dáma, která nás po našem vstupu pozdravila jako první, začala hovořit:

„Tato loď je vlastně vědeckou laboratoři. My cestujeme vesmírem jen za tím účelem, abychom zkoumali neustálé změny, které ve vesmíru probíhají. Pozorujeme život a jeho poměry na jakékoliv planetě, kterou na svých cestách potkáme. Je proto nutné, abychom dobře znali různé řeči. Výzkumy, které jsou prováděny loděmi, jako je naše, směřují k cíli zlepšit naše cesty vesmírem a úplně zajistit jejich bezpečnost. O tom ti už mnohé řekli na lodi z Venuše. Ale ještě ti nikdo neukázal, jak pracují přístroje. Na této lodi tedy uvidíš přístroje v činnosti a my ti také něco z jejích funkce vysvětlíme, abys lépe porozuměl, jak jsme se naučili využívat přírodní zdroje síly.“

Dále mi pak vysvětlila, že ani tato loď nenáleží jen jedné planetě, ale že je to loď univerzální. Je obsazována posádkami lidí z mnoha planet a pracuje pro blaho a pro rozšíření vědění všech.

„Naší současnou cestu,“ vysvětlovala, „podnikají tři ženy z Marsu a tři z Venuše, podle vašich názvů planet. Obyčejně jsou také přítomny tří ženy ze Saturnu, které se však nyní z určitých důvodů nemohou naší současné cesty zúčastnit. Saturn je, zde tedy reprezentován jen muži. Příležitostně se také k našim cestám připojují muži a ženy z jiné sluneční soustavy nebo k nám přicházejí posádky z jiných lodí podobných této naší. Členové naší posádky jsou vždy speciálně školeni našimi nejlepšími vědci.“

A tak, jako by náš rozhovor mezi Firkonem a mnou, který jsme vedli předtím večer, nebyl vůbec přerušen, bylo i nyní navozeno téma o problémech, postihujících naši Zemi. Opět mě jako obvykle napadlo, že nás ze Země nikdo z nich tvrdě neodsuzuje ani nezatracuje. Místo toho se projevilo pochopení a sympatie k trpícím pozemšťanům.

Mateřská loď podle Adamskiho (ne nutně ze Saturnu)

Jedna z žen z Marsu řekla:

„Vy lidi na Zemi vlastně nechcete být k sobě tak krutí. Je to způsobeno, jak ti již bylo řečeno, nedostatkem sebepoznání, který vás činí slepými a netečnými k zákonům vesmíru, jehož jsme my všichni nedílnou součástí.

Ve svých rodinách tolik hovoříte o lásce, kterou k sobě navzájem cítíte. Avšak tato údajná láska se často ukazuje jako vlastnická moc, která vede až k nevolnictví. Nic nemůže více odporovat opravdové svobodné lásce. Pravá láska v sobě chová vzájemný ohled, porozumění a důvěru. Tak jak je láska známa v jiných světech a jak se projevuje, neobsahuje nic z falešné touhy po vlastnictví, která na Zemi lásku zcela znetvořuje.

My rozumíme láskou vyzařování Srdce Božího, které proniká všechno Stvoření a zvláště člověka vůči všem formám života bez jakékoliv výjimky. Ve skutečnosti není možné dávat přednost jedné živé formě před druhou.

Podívej se na znetvoření pozemské lásky, k němuž dochází jen proto, že člověk nerozumí ani sobě ani svému nebeskému Otci. Následkem této neznalosti jdou lidé do válek a bez milosti vraždí lidi jiných národů, jiné rasy, jiného náboženství, aniž chápou, co činí. Pro nás lidi z jiných světů je nepochopitelné, proč si lidé Země nemohou uvědomit, že vzájemné ničení nejen žádný problém nevyřeší, nýbrž přinese světu ještě další utrpení. Bylo tomu tak vždy a tak to zůstane stále. Vaše vědecké znalosti předběhly tak daleko váš sociální a lidský pokrok, že tento odstup musí být co nejrychleji překlenut. Lidé Země znají hrůzostrašnou moc a sílu bomb, které hromadí, aby jich použili proti sobě navzájem. Nicméně se stále přibližují k nepředstavitelnému světovému krveprolití. Pro nás je to naprosto nelogické.“

„Ano,“ přitakal jeden z přítomných mužů, „vaše jednání nám často připadá velmi nelogické. Dovol, abych uvedl příklad: Máte na Zemi své fyzické otce, že? Kdybys měl dva syny, zrozené z tvého těla a krve, jak vy říkáte, a kdyby jeden z nich před tebou klekl a prosil o požehnání, protože chce z nějakého důvodu svého bratra zavraždit - a ten je přece také tvým synem - splnil bys mu jeho prosbu jen proto, že se domnívá, že je v právu a jeho bratr ne?“

„Samozřejmě, že ne.“ odpověděl jsem.

„A přece,“ pokračoval muž, „jste tak na Zemi jednali po celá staletí. Vy všichni uznáváte jsoucnost Nejvyšší bytosti a představujete si ji podle svého vlastního rozumu. Hovoříte o bratrství na Zemi. A přesto prosíte nebeského Otce, aby učinil to, co vy byste vašim dětem nikdy neudělali, neboť když se vy, pozemské národy, navzájem potíráte válkou, vyslovujete na kolenou takové znesvěcující modlitby. Prosíte vašeho nebeského Otce, aby žehnal vašemu úsilí, abyste zvítězili nad svým pokrevním bratrem a případně ho zabili. My, vaši bratři z jiných světů, se díváme na vaše rozdvojené národy naprosto neutrálně. My, kteří lépe známe zákony našeho Otce, platné ve vesmíru, nemůžeme dělat mezi skupinami lidí takové rozdíly. Jsme opravdu smutni z toho, co se na Zemi děje. Jako bratři celého lidstva bychom rádi pomohli jiným, k nimž se můžeme dostat a kteří si naši pomoc přejí. Ale nikdy vám nesmíme způsob svého života vnucovat.

Ve skutečnosti nejsou na Zemi lidé, kteří by byli od přírody zlí. To neexistuje nikde ve vesmíru. Když, jak někteří z vás říkají, se život na Zemi zdá být peklem, pak na tom nesete vinu sami. Vaše planeta, stejně jako všechny ostatní, je stvořena jedním božským Stvořitelem a je sama o sobě svatým místem, jako všechna jeho stvoření. Kdyby byli náhle všichni lidé ze zemského povrchu smeteni a s nimi všechny spory a veškerá bolest a žal, které na Zemi způsobili, protože se nenaučili, jak mají vedle sebe žít, pak by byla Země překrásná, ale rozhodně ne tak krásná jako svět, ve kterém lidé žijí se všemi ostatními ve vesmíru jako bratři.

Nikdo nemá právo svého bližního přehlížet, urážet nebo dokonce zabíjet jenom proto, že je mu cizí.

Stanovili jste přece na Zemi jeden den, ve kterém si připomínáte bratrství mezi lidmi a hovoříte o otcovství Stvořitele. Ale v úplném rozporu k jednání, které by muselo z takových osvícených projevů vzejít, maříte čas a síla tím, že hledáte stále rychlejší a účinnější prostředky vzájemného ničení. Není absurdní, když prosíte Boha Otce, aby vám dal požehnání k takovému nemilosrdnému ničení?

My slyšíme tyto modlitby, které vycházejí z vašich chrámů, od vašich vládních činitelů, z vašich domovů a z vašich bitevních polí. Což opravdu nevidíte, jak daleko jste zašli ve svém bláznovství? Neboť ve skutečnosti prosíte svého nebeského Otce, aby dělal to, co byste vy vašim dětem nikdy neudělali! Nevidíte, jakými pokrytci jste se stali? A to je jen jediný příklad, jak jednáte proti svému nebeskému Otci.

Pokud budete takto žít dále, odděleni jeden od druhého, budou se vaše starosti a utrpení jen množit, když totiž usilujete o život svého bratra, pak zase usiluje někdo druhý o život váš. To je význam slov, která kdysi vyslovil Ježíš Nazaretský. Pomyslete na to, co řekl: „Zasuň meč do pochvy! Neboť kdo s mečem zachází, mečem také sejde.“ Pravda těchto slov byla vždy znovu v lidských dějinách potvrzována.“

Když přestal hovořit, vystoupil před mýma očima obraz Země a problémy lidstva a já jsem zesmutněl nad svými bližními i nad sebou samým jako člověkem Země. Tento obraz mi totiž jasně ukazoval, jak gigantický je úkol tyto poměry na Zemi napravit. Tolik lidí na Zemi se ještě neprobudilo a nepoznalo příčiny svého jednání, neboť jen tehdy, když mnoho lidí pozná pravdu a budou si ze srdce přát, aby se vše na Zemi změnilo, když odloží svá sobecká přání a žádostivost, aby jeden znamenal více než druhý, můžeme se z této bídy dostat.

Za poměry, které vyvstávaly před mýma očima, nemůžeme volat k zodpovědnosti jednotlivou osobu, stát nebo světadíl, a ani žádná jednotlivá civilizace na tom nemůže mnoho změnit. Všichni jsme zodpovědní. A kdo může změnit toho druhého násilím? Je těžké zlomit otroctví, které vzniklo následkem neporozumění, rozporů a touhy po moci, hromaděné po celá staletí.

Když jsem si to všechno uvědomil, zalila mne hluboká a pokorná vděčnost k našemu nebeskému Otci za to, že dovoluje svým dětem z jiných světů, které našim problémům rozumějí, aby k nám přišly a plni lásky a soucitu nabídly pomocnou ruku. Jistě, že nás nemohou nutit, abychom se změnili, ani nemohou nijak aktivně zasáhnout. Avšak mohou pomáhat některým z nás a společně s námi bojovat za lepší svět, abychom proti sobě neválčili a nepůsobili stále nové odcizení.

Bylo mi jasné, že by bylo zapotřebí mnoho času k tomu, aby k takové změně došlo, neboť lidstvo si zvyklo přijímat nevyhnutelně námahu a starosti, a jen zřídka se pokouší odbočit z vyšlapané stezky.

Když jsem se opět probral ze svého zamyšlení, viděl jsem, že se dámy zvedly ze svých míst.

„Nyní se musíme převléci do leteckých uniforem,“ vysvětlovala krásná bruneta, „a potom půjdeme do strojovny. Tam uvidíš mnoho věcí, které bys jistě rád poznal.“

Když odešly, měl jsem příležitost prohlédnout si podrobnosti tohoto krásného salónu. Na stěně před námi byla obrovská mapa oblohy. Ukazovala 12 planet našeho Slunečního systému kolem centrálního Slunce. Kolem našeho Slunečního systému byly další se svými slunci a planetami. Všechno bylo zobrazeno způsobem, který jsem neznal. Všude v prostoru mezi planetami byly vidět podrobnosti různých atmosférických poměrů, které platí ve vesmíru a o nichž my na Zemi nemáme ani ponětí. Bylo mi řečeno, že tyto znalosti jsou nanejvýše důležité pro jejich cesty v prostoru. Na mapě bylo také mnoho záznamů, které jsem nedokázal rozluštit, ale tušil jsem, že mají podobný význam jako u nás značky na mapách silnic, které používají řidiči aut. To mi pak jeden z mužů potvrdil.

Na druhé straně této obrovské mapy, na téže stěně, ale dále do nitra salónu, byl přesný plán této lodě. Také ten byl pokryt značkami, které mi byly naprosto cizí.

Ostatní stěny byly pokryty obrázky krajin z některých planet, které tato loď navštívila. Nejednalo se o zarámované malby, které obyčejně visí na stěnách, nýbrž se zdálo, že jsou namalovány přímo na stěnu. Všechny byly tak živé, že to vypadalo, jako by člověk byl fyzicky přítomen v nakreslené krajině. Tuto zvláštní vlastnost jsem zaznamenal na všech jejich malbách. Bylo mi to vysvětleno takto:

Všechno, co tito vesmírní lidé dělají, přechází do jejich práce takovou měrou, že jejich díla doslova vibrují jejích životní silou a vyzařováním jejich osobnosti.

Obrazy byly velmi podobné našim malbám a fotografiím pozemských krajin. Ukazovaly hory a údolí, malé vodní toky i moře.

Mezitím se oněch šest žen vrátilo. Všechny na sobě měly pilotní obleky. Muži se při jejich příchodu zvedli a jeden z nich řekl: „Nyní můžeme jít do laboratoře.“

Vydali jsme se společně k výtahu, který nás sem předtím dovezl, když jsme se k němu přiblížili, otevřely se před námi nehlučně dveře, i když jsem neviděl, že by někdo stiskl nějaké tlačítko. Fungovalo to asi podobně jako naše dnešní fotoreceptory.

Všech patnáct nás vkročilo do výtahu a Zůl se ujal řízení. Viděl jsem ho jít ke kontrolní tabuli v rohu, naproti té, kterou jsem popsal již dříve. Tam šlápl na jedno tlačítko a jeli jsme pomalu a nehlučně dolů.

Když jsme přijeli do podlaží, ve kterém ještě stál náš talíř, tak jak jsme jej opustili, viděl jsem za ním obrovský prostor, který se táhl až na konec lodě. Středem tohoto prostoru vedly kolejnice a na nich odpočívaly další čtyři scouty, zrovna tak velké a stejného tvaru jako ten, který nás přinesl ze Země.

Byl to zřejmě hangár, kde zůstávaly, když loď byla na meziplanetárním letu. Po obou stranách kolejiště, avšak trochu hlouběji, byla cesta pro pěší, široká asi 1,80 metru se stěnou na vnější straně.

Pak jsme jeli kolem dvou balkónů, které ležely hlouběji než ten, ze kterého jsme vstupovali do salónu, a já jsem si představil, že každý balkón vede do jiného poschodí této gigantické lodě. Na třetím balkónu pod tím, který vedl do salónu, se výtah zastavil. Zde od základů šachty jsem napočítal sedm poschodí na této straně lodě.

Když se výtah zastavil, otevřelo se zábradlí. Při jízdě jsem si všiml ještě jedněch kolejnic, které vedly spodní částí lodě. Tyto kolejnice tvořily ostrý úhel s těmi, po kterých vklouzl do lodě náš talíř. Byly to asi ony koleje, po kterých by při návratu na Zem mateřskou loď opustil. To naznačovalo, že celý tento díl lodě tvoří tunely s vjezdy a výjezdy, hlavní výtahovou šachtou a obrovským hangárem pro scouty. Někde v téže lodi, buďto vedle hangáru nebo dále za ním, byly asi zásobovací prostory a opravářské dílny, zatímco ještě dále vzadu, až na samém konci lodě, musí být kontrolní a pilotní prostor. Slyšel jsem totiž, že se vyskytuje na obou koncích této kolosální lodě. Zůstali jsme na této straně lodě a pak nás dovedli do velké laboratoře.
George Adamski

Vystavil Lencher Falprea

Zdroj: Probuzeni.blogspot.com

január 16, 2011 23:38 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top