Obrázok používateľa CEZ OKNO
Globální ochlazování je tady

Předpověď globálního ochlazování v průběhu tří dalších desetiletí podpořená tvrdými důkazy
Prof. Don J. Easterbrook
Katedra geologie, Western Washington University



ÚVOD

Navzdory sadám záznamů, které nevykazují žádné známky globálního oteplování v posledních 10 letech, ale naopak svědčí o značném ochlazení v letech 2007až 2008, Mezivládní grémium pro změnu podnebí (IPCC) a tvůrci počítačových modelů věřící, že příčinou globálního oteplování je CO2, nadále šíří proroctví o katastrofickém oteplení, které nás očekává v tomto století. Počítačové modely IPCC předpověděly globální oteplování o 1°F za dekádu a 5 až 6°C (10-11°F) do roku 2100 (graf 1), což by vyvolalo globální katastrofu s následky pro lidský život, přírodu, energetické a vodní zdroje a produkci potravin. To vše pouze na základě předpokladu, že příčinou globálního oteplování je rostoucí hladina atmosférického CO2, která prý bude i nadále strmě stoupat.

Graf 1. Prognóza globálního oteplování od počátku 21. století podle IPCC. B. prognóza IPCC oteplování do roku 2100.

Záznamy minulých podnebních změn ovšem naznačují, že klima počátkem 21. století bude sledovat úplně jiný scénář. Historické podklady o minulých průbězích přirozeného cyklu nasvědčují, že spíše než k drastickému globálnímu oteplování rychlostí 0,5° C (1°F) za každé desetiletí, dojde v prvních několika dekádách 21. století, a pak až asi do roku 2030, ke globálnímu ochlazení, následovanému asi od roku 2030 do 2060 oteplováním, a pak opětovným ochlazením od roku 2060 do 2090 (Easterbrook, D.J., 2005, 2006a, b, 2007, 2008a, b); Easterbrook a Kovanen, 2000, 2001). Klimatické fluktuace v průběhu několika posledních století ukazují, že od malé doby ledové máme co do činění se zhruba třicetiletými klimatickými cykly, v nichž globální oteplování vystřídá ochlazení, s obecně vzestupnou tendencí.

PŘEDPOVĚĎ ZALOŽENÁ NA MODELU PODNEBÍ V MINULOSTI

Globální změny podnebí bývaly mnohem intenzivnější (v některých případech 12 až 20-krát), než oteplování v minulém století a trvaly 20 až 100 let. Globální oteplení o 0,8°C v průběhu uplynulého století je ve srovnání s magnitudami přinejmenším deseti globálních změn podnebí v uplynulých 15 000 letech prakticky bezvýznamné. Žádnou z těchto náhlých dávných celosvětových změn klimatu nemohl způsobit CO2 dodávaný do atmosféry lidmi, protože k nim došlo dávno předtím, než člověk začal vypouštět do ovzduší nějaká množství kysličníku uhličitého, která by vůbec stala za řeč. Příčina všech deseti předchozích přirozených podnebních změn byla s největší pravděpodobností stejná, jako příčina posledního oteplování pozorovaného v letech 1977 až 1998.

Graf 2. Změny podnebí v uplynulých 17 000 letech podle ledového jádra GISP2 z Grónska. Červená = ohřívání, modrá = ochlazování.

Klimatické fluktuace během posledních několika století vykazují třicetileté klimatické cykly globálního oteplování a ochlazování (graf 3) při obecně vzestupné tendenci od malé doby ledové před 500 lety.
Graf 3. Střídání teplých a studených cyklů od 1470 n.l. Modrá = chladno, červená = teplo. Založeno na podílech izotopu kyslíku z grónského ledového jádra GISP2.

Vztahy mezi glaciálními fluktuacemi, dekádovou pacifickou oscilací a globální změnou podnebí

Výsledky několika desetiletí probíhajících výzkumů fluktuace vysokohorského ledovce, které jsem prováděl v North Cascade Range, přinesly zřetelné schéma glaciálních „výpadů a ústupů“ v rámci dekádové glaciální oscilace (GDO), jenž je v korelaci s ostatními záznamy o podnebí.

S ledovcovými fluktuacemi je v pozoruhodném souběhu nejen křivka dekádových pacifických oscilací (DPO), znázorňující oteplování a ochlazování Tichého oceánu, kterou v roce 1992 publikoval Mantua, ale GDA i PDO navíc lícují s globálními záznamy teplot a očividně spolu souvisí (graf 4). S výjimkou posledních 30 let ke všem těmto změnám došlo před významnějšími emisemi CO2, čili zde nepochybně není žádná souvislost s atmosférickým CO2.
Graf 4. Soulad mezi GDO, PDO a globálními změnami teploty.

Zjištění korelace mezi GDO, PDO a globální teplotou bylo velmi významné, protože jakmile tato souvislost vyšla najevo, mohly být správně interpretovány změny podnebí v průběhu minulého století a posléze rekonstruován i vzorec glaciálních a klimatických fluktuací v minulých tisíciletích. Tyto zákonitosti navíc mohou být použity k projekci budoucích změn podnebí. V roce 1998 jsem s použitím tohoto modelu promítl křivku teplotních změn z minulého století na další století a vyšla z toho křivka A na grafu 5. Ukazuje stav, který bychom mohli očekávat, pokud budou současné a příští změny podnebí následovat vzorci platnému v mnoha uplynulých obdobích. Je ironií, že tato prognóza byla udělána v nejteplejším roce posledního období, v kulminaci teplé periody let 1977 – 1998. Projektovaná křivka tehdy určila počátek globálního ochlazování přibližně na rok 2005 (± 3 – 5 let) s trváním až asi do roku 2030, pak opětovné oteplení asi od roku 2030 až přibližně do roku 2060 (bez jakéhokoli vztahu k CO2 – jen v rámci pokračujícího přirozeného cyklu), s následnou další chladnou periodou asi od roku 2060 přibližně do roku 2090. Byly to, pravda, jen přibližné údaje, ale radikálně se lišily od 1°F oteplování za každých deset let, požadovaných předpovědí IPCC. Jelikož se obě předpovědi natolik různily bylo jasné, že to, která z nich je správná, patrně ukáže až čas.

Dnes, po deseti letech, už je jasné, že se globální podnebí nejen neohřálo o 1°F, jak předpovídali experti IPCC, ale naopak – až do přelomu let 2007 – 08 se mírně ochlazovalo, a pak došlo k náhlému ostrému poklesu celosvětových teplot. Satelitní záznamy NASA v roce 2008 (graf 6) potvrdily, že Tichý oceán změnil režim z teplého, trvajícího od roku 1977, na chladný, podobně jako na počátku studené periody v letech 1945 – 1977. Tento významný zlom naznačuje, že po několik dalších desetiletí nebude tepleji, jak prorokoval IPCC, ale naopak značně chladněji.

Graf 5. Projekce globální teploty pro nadcházející století, navržené podle cyklů oteplení/ochlazování v několika uplynulých stoletích. Projekce A zobrazuje předpokladu, že příští chladné období bude mít podobný průběh jako ochlazení v letech 1945 až 1977, zatím co projekce B zobrazuje nadcházející chladnou periodu v podobě ochlazení v letech 1880 až 1915. Předpovídaný nástup dalšího teplého cyklu od 2030 do 2060 se zde opírá o projekci teplé fáze z let 1977 do 1998 a ochlazení v letech 2060 až 2090 o projekci chladného cyklu z let 1945 až 1977.

Důsledky PDO, NAO, GDO a cyklů slunečních skvrn pro globální podnebí v nadcházejících desetiletích

Prognóza IPCC, předpovídající růst globální teploty o 1°F do roku 2011 a 2°F do roku 2038 (graf 1), má pramalou šanci na úspěch. Záznamy NASA zřetelně ukazují, že přesun pacifické dekádové oscilace (PDO) do chladné fáze probíhá přesně podle rozvrhu předpovězeného podle posledních klimatických a PDO změn (Easterbrook, 2001, 2006, 2007). Polovina křivky PDO typicky trvá 25 až 30 let, přičemž během chladných fází obdařuje Severní Ameriku chladným vlhkým podnebím, zatímco v teplých fázích panuje teplé a sušší klima.

Nasazení chladné fáze PDO, společně s podobným ochlazením severoatlantické oscilace (NAO), ohlašuje konec uplynulého třicetiletého teplého období a prakticky garantuje několik příštích desetiletí globálního ochlazování. To ovšem znamená, že předpověď katastrofálního globálního oteplování pro toto století, vyprodukovaná umělými počítačovými modely IPCC, je mylná.

Přechod PDO z chladného do teplého režimu zahájil v roce 1977 několik desetiletí globálního oteplování. Dnes PDO opět přešla z teplého režimu (kde byla od roku 1977) do chladného módu. Jak ukazuje shora uvedený graf, v uplynulém století, vždy poté, když k tomu došlo, zákonitě následovala globální změna teploty. Mapka ukazuje chladné oceánské teploty (povšimněte si severoamerického západního pobřeží). Diagram dole ukazuje průběh změn PDO během uplynulého století, od teplých k chladným režimům a naopak, pokaždé následovaných celosvětovou teplotou. Jelikož z porovnání historických dat globálních oteplení a ochlazení podnebí za minulé století s oscilacemi PDO a NAO, postupem a couváním ledovců a aktivitou slunečních skvrn vyplývá nápadná souvztažnost, nabízejí solidní databázi pro budoucí projekce klimatických změn.

Tichý oceán má teplý a studený teplotní režim, které se v minulém století střídaly v časových úsecích 25-30 let (známých jako pacifická dekádová oscilace čili PDO). V roce 1977 Tichý oceán náhle přešel z chladného (v němž byl asi od roku 1945) do teplého režimu, čímž započalo globální oteplování, trvající až do roku 1998. Souvztažnost mezi PDO a globálním podnebím je dnes všeobecně uznávaný fakt. Oznámení JPL, že se PDO překlopila do chladné fáze přesně odpovídá vypozorovanému vzoru jejího chování (Easterbrook, 2001, 2006, 2007). Nástup chladné fáze PDO, společně s podobným ochlazením v rámci severoatlantické oscilace (NAO), nevyhnutelně znamená několik desetiletí globálního ochlazování a konec posledního třicetiletého teplého období.
Graf 6. Přechod PDO z chladného režimu do teplého v roce 1977 uvedl do pohybu několik dekád globálního oteplování. Nyní se navrátila k chladnému režimu.

Následky cyklu globálního ochlazování v příštích 30 letech budou dalekosáhlé, zejména kvůli špatné úrodě v kritických zemědělských oblastech (to jsme ostatně pozorovali už letos), zvýšení spotřeby energie, problémům s dopravou a změnami přirozeného prostředí... to vše v době, kdy se počítá s růstem celosvětové populace z šesti na asi devět miliard lidí. Opravdové nebezpečí z utrácení biliónů dolarů v pokusech redukovat atmosférický CO2 spočívá v tom, že pak zbude už jen málo na to, abychom se mohli vypořádat s velice skutečnými problémy, zplozenými globálním ochlazováním.

ZÁVĚRY

Globální oteplování (tzn. pozvolný růst teplot od roku 1977) je za námi. Jeho příčinou nebylo nepatrné zvýšení antropogenního CO2 v atmosféře (0,008%) – ta skutečná tkví v pokračujícím přirozeném cyklu, pozorovaném v průběhu posledních 500 let.

Ochlazení, které vystřídalo teplý režim PDO v Tichém oceánu, nám přinese přibližně 30 let globálního ochlazování, a to možná mnohem hlubšího, než bylo to mezi lety 1945 až 1977. Oč bude celosvětové klima v průběhu chladné části cyklu studenější je prozatím nejisté. Nedávné změny sluneční činnosti ovšem naznačují, že to tentokrát může být docela kruté, spíše jako chladna v letech 1880 až 1915, než jako mírnější ochlazení v letech 1945 – 1977. Ještě drastičtější ochlazení, podobné jako za Daltonova a Maunderova minima, by mohlo uvrhnout Zemi do další malé doby ledové, ale co se bude opravdu dít, a jaké to skutečně bude, ukáže až čas.

Don J. Easterbrook je emeritním profesorem geologie na Western Washington University v Bellinghamu. Obsáhle publikoval ve věci globální změny klimatu. Další podrobnosti k tématu najdete na www.ac.wwu.edu/~dbunny/pubs.htm#global.

WM magazín, číslo 82/2008

Zdroj: WM magazín

Uverejnené s láskavým dovolením redakcie WM magazínu, bez ktorého preberať článok nie je povolené

Odporučiť


Sekcie: 
Rubriky: 
február 01, 2009 19:24 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top