Obrázok používateľa CEZ OKNO
Hitlerova věda a mystika II.

Pak se třetihorní měsíc, jehož spirála se zužuje, blíží k Zemi. Vody přisávány gravitací satelitu stoupají a lidé, je tomu více než devět set tisíc let, šplhají na nejvyšší horské vrcholky i s obry, svými králi. Na těchto vrcholcích nad vzdutými oceány, tvořícími obal kolem Země, lidé a jejich vládci zbudují světovou námořní civilizaci, v níž Hörbiger a jeho anglický žák Bellamy vidí Atlantis.



Bellamy objevuje v Andách ve výši čtyř tisíc metrů stopy mořských usazenin, táhnoucích se v šíři sedmi set kilometrů. Vody na sklonku třetihor vystoupily až tam a jedním z civilizovaných středisek tohoto období snad bylo Tiahuanaco u jezera Titicaca. Zříceniny Tiahuanaca podávají svědectví o statisícileté civilizaci, jež se v ničem nepodobá pozdějším civilizacím. Tam jsou podle hörbigerovců viditelné stopy obrů, stejně jako jejich nevysvětlitelné stavby. Nachází se tam například devítitunový kámen, v němž jsou z šesti stran vydlabány otvory pro tři metry vysoké čepy, jež jsou architektům nepochopitelné, jakoby jejich funkce byla od té doby všemi staviteli následující historie zapomenuta. Dveřní otvory vysoké tři a široké čtyři metry jsou vytesány z jediného kamene i s dveřmi, slepými okny a dlátem tesanými sochami, a to vše váží deset tun. Kusy dosud stojících zdí váží šedesát tun a jsou podepírány stotunovými pískovcovými balvany, zapuštěnými jako klíny do země. Uprostřed těchto báječných trosek se tyčí obrovité sochy, z nichž jediná byla svezena do údolí a umístěna v zahradě muzea v La Paz. Je osm metrů vysoká a váží dvacet tun. To vše hörbigerovce vyzývá, aby v nich viděli autoportréty obrů.

Z rysů té tváře přichází do našich očí, ba až do srdce výraz svrchované dobroty a moudrosti. Z celku kolosu, jehož krajně stylizované ruce a tělo jsou podány v rovnováze, vyzařuje harmonie bytosti vysoké mravní kvality. Ze zázračného monolitu sálá klid a mír. Jde-li o portrét jednoho z obřích králů vládnoucích tomuto lidu, pak musíme myslet na začátek jedné Pascalovy věty: „Jestliže Bůh nám dal pány vzešlé z jeho rukou…“

Byli-li tyto monolity vytesány a postaveny na místo samotnými obry pro jejich lidské učedníky, jestliže tyto krajně abstraktní sochy stylizované tak přehnaně, až to mate naše chápání, byly-li provedeny těmito nadřazenými bytostmi, pak nacházíme počátek mýtů, podle nichž darovali umění lidem bohové a máme tu klíč k různým mystikám a estetickým inspiracím.

Mezi těmito sochami objevujeme stylizované zvíře, todoxonta, jehož kosti byly nalezeny v ruinách Tiahuanaca. My však víme, že todoxont mohl žít jen v třetihorách. A konečně, v těchto ruinách, předcházejících konec třetihorní doby o sto tisíc let, se nachází desetitunová brána zapadlá do vyschlého bahna, jejíž výzdobu studoval mezi lety 1928 a 1937 Hörbigerův žák, německý archeolog Kiss. Jde prý o kalendář provedený podle pozorování třetihorních hvězdářů. Tento kalendář obsahující přesná vědecká data je rozdělen na čtyři oddělené části s rovnodennostmi a slunovraty, označujícími astronomická roční období. Každé z těchto období je opět rozděleno na tři úseky a v těchto dvanácti odděleních je patrné postavení Měsíce pro každou denní hodinu. Jelikož na této pověstné tesané bráně jsou vyznačeny i oba pohyby našeho souputníka, jeho zdánlivý a skutečný pohyb s přihlédnutím k rotaci Země, nezbývá než představa, že tvůrci a uživatelé tohoto kalendáře disponovali vyšší kulturou, než je naše.

Tiahuanaco ležící v Andách ve výšce přes čtyři tisíce metrů tedy bylo jedním z pěti velkých měst námořní civilizace, postavených obry, kteří vedli lidstvo, na sklonku třetihor. Hörbigerovi žáci tam nacházejí stopy velkého přístavu s obrovskými nábřežími, odkud Atlanťané, neboť bezpochyby jde o Atlantis, vyráželi na palubě dokonalých korábů, aby po vlnách oceánů obeplouvali svět a stýkali se se čtyřmi jinými velkými středisky na Nové Guineji, v Mexiku, Habeší a Tibetu. Takto tato civilizace ovládala celou zeměkouli, a to vysvětluje podobnosti mezi nejstaršími zaznamenanými tradicemi lidstva. Tito lidé a jejich obří králové, sjednoceni ve svém zjemnělém vědění a prostředcích na nejvyšší míru, věděli, že se spirála třetího měsíce zužuje a že satelit nakonec spadne, ale protože měli vědomí o vztazích všeho ve vesmíru, o magickém spojení bytostí s kosmem, snad uváděli v činnost určité síly, jisté individuální a sociální, technické i spirituální energie, aby blížící se katastrofu zpomalili a prodloužili věk Atlanťanů, jejichž nejasná památka přetrvá tisíciletí.

Po dopadu třetihorního měsíce vody prudce opadnou a předchozí převraty poškodí tuto civilizaci. Když oceány klesnou, pět velkých měst, mezi nimi andská Atlantis, zmizí v odloučenosti, zahubena opadnutím vod. Nejjasnější stopy jsou v Tiahuanacu, ale hörbigerovci je odhalují i jinde. Například mexičtí Toltékové zanechali posvátné texty, popisující historii Země souhlasně s Hörbigerovými tezemi.

Domorodci kmene Malekula na Nové Guineji, aniž vědí, co dělají, vztyčují obrovské otesané kameny vyšší než deset metrů, které představují obrovitého předka, a jejich ústní podání, činící z Měsíce tvůrce lidského rodu, ohlašuje pád našeho satelitu.

Z vysoké habešské náhorní roviny prý kdysi po světové potopě sestoupili středomořští obři a tradice činí z této roviny kolébku židovského národa a vlast královny ze Sáby, jež měla znalosti o dávných věcích.

Konečně víme, že Tibet je zásobárnou velmi starých znalostí, založených na psychismu. V Anglii a ve Francii vyšlo v roce 1957 zajímavé dílo, které jakoby vize hörbigerovců potvrzovalo. Dílo nesoucí titul Třetí oko, je podepsáno jménem Lobsang Rampa. Autor o sobě tvrdí, že je láma, který dosáhl nejvyššího stupně zasvěcení. Je možné, že to byl jeden z Němců vyslaných do Tibetu za zvláštní misí nacistickými pohlaváry. Anglické noviny pátrající po osobnosti, jež se skrývá za jménem Lobsang Rampa, nedospěly k žádnému závěru. Buď jde o skutečného lámu, zasvěcence, neboť autor se prohlašuje za syna jednoho z vysokých hodnostářů bývalé vlády ve Lhase, a je tedy nucen skrývat své jméno, anebo jde o jednoho z Němců z tibetských výprav mezi rokem 1928 a koncem hitlerovského režimu. V tom případě buď podává zprávu o skutečných objevech nebo zprávách, které předává dál,nebo také jen podává fantastickou ilustraci k hörbigerovským a nacionálně socialistickým tezím. Zejména je však nutné si uvědomit, že „odhalení “, která přináší, jako celek nemohla být tibetology kategoricky vyvrácena. Popisuje, jak veden třemi velkými lamaistickými metafyziky sestoupil do jedné z krypt ve Lhase, kde prý sídlí skutečné tajemství Tibetu.

„Spatřil jsem tři sarkofágy z černého kamene zdobené rytinami a zajímavými nápisy. Nebyly zavřené. Pohled dovnitř mi vyrazil dech.“

„Pohleď, můj synu,“ řekl mi nejstarší z kněží. „Žili jako bohové v naší zemi v době, kdy ještě nebylo hor. Chodili po naší půdě, když moře ještě neomývalo naše břehy, a když na našich nebesích zářily jiné hvězdy. Podívej se dobře, neboť jen zasvěcenci je viděli.“


Uposlechl jsem a byl jsem zároveň fascinován i zděšen. Před mýma očima ležela tři nahá těla pokrytá zlatem. Každý z jejich rysů byl ve zlatě přesně vyznačen. Ale byli obrovští! Žena měřila přes tři metry a největší z mužů ne méně než pět. Měli velké hlavy lehce kuželovité na temeni, úzkou čelist, malá ústa a tenké rty. Nos měli dlouhý a jemný, oči rovné a hluboko z rakví. Byla na něm vyryta mapa nebes s podivnými hvězdami.

V jedné jeskyni v Bohistanu, na úpatí Himálají, byla nalezena mapa hvězdné oblohy velmi odlišná od dnešních, zachycující stav hvězdné oblohy před třinácti tisíci lety. Byla otištěna v National Geographics Magazine v roce 1925.

O sestupu do této krypty dále píše: „Kdysi, před tisíci a tisíci lety, byly dny kratší a teplejší. Vytvořily se velkolepé civilizace a lidé byli moudřejší než dnes. Z vnějšího prostoru se vynořila planeta, jež se šikmo dotkla Země. Vichry rozbouřily moře, jež se pod různými gravitačními nápory vylila na Zemi. Svět otřásaný zemětřesením pokryla voda a Tibet přestal být teplou zemí, sídlem uprostřed moře...“

Hörbigerovský archeolog Bellamy nachází kolem jezera Titicaca stopy katastrof předcházejících pádu třetihorního měsíce: vulkanický popel a usazeniny z náhlých záplav. Pocházejí z doby, kdy se zemský satelit měl roztrhnout v prstenec, před dopadem zběsile vířícím v docela malé vzdálenosti od Země.

Ruiny kolem Tiahuanaca připomínají náhle opuštěné loděnice s rozházenými nástroji. Vysoká civilizace Atlanťanů po několik tisíciletí zažívá nápory živlů a pozvolna se opotřebovává. Asi před sto padesáti tisíci lety pak dojde k velké katastrofě, zbytky měsíce spadnou a Zemi postihne strašlivé bombardování. Působení slapových sil ustane, vzduté oceány naráz poklesnou, moře se stáhnou a ustoupí. Vrcholky, jež předtím byly velkými mořskými přístavy, osamoceně ční z nekonečných bažin. Vzduch zřídne a ochladí se. Atlantis nezahyne pohlcena vodami, ale naopak, byla jimi opuštěna. Lodě jsou odnešeny a zničeny, stroje se zanášejí nebo vybuchují, schází potraviny přivážené zvenčí, smrt pohltí myriády bytostí, vědci a vědy vymizely, organizace společnosti se rozpadla. Atlanťanská civilizace, která dosáhla nejvyššího možného stupně společenské a technické dokonalosti, hierarchie a sjednocení, se mohla rozptýlit v nepatrné chvíli, aniž by téměř zanechala stop.

Představme si jen, jak by mohlo vypadat zhroucení naší vlastní civilizace v několika stovkách nebo jen v několika letech. Stroje vysílající energii jsou, stejně jako nástroje, které ji přenášejí, stále jednodušší a spojů je stále více. Každý z nás bude například brzy mít napojení na jadernou energii nebo bude žít v blízkosti těchto spojů, továren nebo strojů, až do dne, kdy postačí nehoda u zdroje, aby v celé této obrovské propojené síti všechno naráz vyletělo do vzduchu: lidé, města i národy. Ušetřeno by bylo právě jen to, co nemá styk s touto vysokou technickou civilizací.

A klíčové vědy, stejně jako klíče moci, by naráz zanikly právě pro svůj vysoký stupeň specializace. Nejvyšší civilizace jsou pohlceny v jediném okamžiku, aniž po nich něco zůstane. Tato vize sice dráždí ducha, ale obávám se, že je správná. A tak si můžeme představit, že všechna střediska a spoje psychické energie, jež snad byla základem třetihorní civilizace, vyletěla naráz do povětří, zatímco nyní již vychladlé vrcholy, kde se vzduch stal nedýchatelným obklopily bahnité pustiny. Řečeno jednodušeji, mořská civilizace se svými nadřazenými bytostmi, koráby i obchodem zahynula ve světové katastrofě.

Těm, kteří přežili, zbýval jen sestup na mořem odhalené bažinaté pláně, obrovská rašeliniště, nové pevniny sotva osvobozené ústupem bouřlivých vod, na nichž se použitelné rostlinstvo objeví až po tisíciletích. Skončila vláda obřích králů, z lidí se opět stávají divoši a spolu se svými posledními padlými bohy se propadají do hloubek nocí bez měsíčního svitu, které teď poznala naše planeta.

Obři, kteří podobni bohům obývali tento svět po miliony let, jež mnohem později zabydlí naše legendy, ztratili svou civilizaci. Lidé, jimž vládli se opět změnili v divoké tvory. Pokleslé lidstvo následuje své bezmocné pány a rozptýlí se po horách a bahnitých pustinách. Tento pád se prý udál před sto padesáti tisíci lety a Hörbiger vypočítává, že naše zeměkoule pak zůstává bez měsíce po sto třicet osm tisíc let. V tomto obrovském časovém rozpětí se znovu rodí civilizace, vedené posledními obřími králi. Usazují se na náhorních rovinách mezi čtyřicátým a šedesátým stupněm severní šířky, zatímco na pěti vysokých vrcholcích zůstávají pozůstatky dávného zlatého věku z třetihorních dob.

Pak ovšem byly snad dvě Atlantis, jedna v Andách, vyzařující do celého světa ze svých čtyř dalších opěrných bodů. A druhá, mnohem skromnější založená dlouho po katastrofě potomky obrů v severním Atlantském oceáně. Tato teze o dvou Atlantidách umožňuje spojit dohromady všechny tradice a dávná líčení. O této druhé Atlantis se zmiňuje Platón.

ČTVRTÝ MĚSÍC

Před dvanácti tisíci lety zachytí Země svou čtvrtou družici, náš dnešní Měsíc. Dojde k nové katastrofě a Země nabude své podoby vzduté mezi obratníky. Severní a jižní moře se převalí ke středu Země a na severu, na obnažených pláních bičovaných větrnými a vodními proudy vyvolanými novým Měsícem, započnou ledová období. Druhá civilizace Atlantů, nižší než předchozí, zmizí během jediné noci, pohlcena vodami ze severu. To je potopa, na niž se zachovala vzpomínka v bibli. To je Pád, na nějž si vzpomínají lidé, zároveň vyhnaní z pozemského tropického ráje. Pro hörbigerovce jsou Genesis a báje o Potopě vzpomínkami i proroctvím, protože kosmické události se budou opakovat. A text apokalypsy, jež nebyl nikdy vysvětlen, by byl věrným vylíčením nebeských a pozemských katastrof, pozorovaných lidmi v průběhu věků, odpovídajících horbigerovské teorii.

V tomto novém období „vysokého měsíce“ dosud žijící obři degenerují. Všechna bájesloví jsou plná bojů mezi obry a bojů mezi lidmi a obry. Ti, kdož byli králi a bohy, se drceni tíží nebes a vyčerpáni se stávají příšerami, které je nutné zahnat. Klesnou o to hlouběji, oč výše postoupili. Jsou to obři z legend. Uranos a Saturnus pohlcují své děti. David zabíjí Goliáše. Vidíme, jak opět říká Hugo: „Strašlivé, hrůzně tupé obry zdolané přebystrými trpaslíky.“

To je smrt bohů. Hebrejci po vstupu do Zaslíbené země objeví monumentální železné lože zmizelého obřího krále: „A hle, jeho lože bylo ze železa, devět loket zdéli a čtyř loket zšíře.“ (Deuteronom.)

Ledová hvězda osvětlující naše noci byla zajata Zemí a obíhá kolem ní. Zrodil se náš Měsíc. Už dvanáct tisíc let ho neustále uctíváme v neurčitém kultu, na němž lpí neuvědomělé vzpomínky a věnujeme mu neklidnou pozornost, jejíž smysl dobře nechápeme. Když na něj pohlížíme, neustále pociťujeme, jakoby se v naší paměti hýbalo něco mohutnějšího, než jsme my sami. Staré čínské kresby zobrazují měsíčního draka ohrožujícího Zemi. Ve čtvrté knize Mojžíšově čteme (13,33): „Také jsme tam viděli obry, syny Enakovy, kteříž pocházejí z obrů, a zdálo se nám, že jsme proti nim jako kobylky. A takoví jsme se jim i zdáli.“ A kniha Jobova (26,65) připomíná zničení obrů a volá: „Však i mrtvé bytosti jsou pod vodami a dávní obyvatelé Země...“

Jeden svět byl pohlcen a zmizel. Dávní obyvatelé Země vyhynuli a my začínáme svůj život pouhých lidí, malých opuštěných lidí v očekávání proměn, zázraků a budoucích katastrof. V nové noci časů, pod novým satelitem, jež k nám přichází z prostorů, kde neustále trvá boj mezi ledem a ohněm.

Lidé jako slepci téměř všude napodobují činy vyhynulých civilizací, aniž vědí proč, vztyčují obrovité památníky, opakují ve svém úpadku práce dávných pánů: Jsou to obrovské megality na Malekule, keltské menhiry, sochy na Velikonočním ostrově. Nárůdky, jimž dnes říkáme „primitivní “, jsou snad jen degenerované zbytky zmizelých říší, a aniž chápou, opakují ve zvrhlé podobě činnosti, dříve řízené rozumnými státními správami.

Na některých místech, v Egyptě, Číně a mnohem později i v Řecku, vzniknou velké lidské civilizace, jež si však uchovávají vzpomínku na zmizelé Vyšší bytosti, na zasvětitelské obří krále. I po čtyřech tisících letech vlastní kultury Evropané Herodotovy a Platónovy doby nadále tvrdí, že velikost dávných předků spočívala v tom, že se svým uměním a vědám učili přímo od bohů.

Po mnohočetných úpadcích se na Západě zrodí jiné civilizace. Civilizace lidí odtržených od báječné minulosti, omezujících se v čase i v prostoru, omezených na sebe, útěchu v mýtech hledajících vyhnanců z původních zemí, kteří si neuvědomují nesmírnost osudu živoucích věcí spjatého s nekonečným kosmickým děním. Lidská, humanistická židokřesťanská civilizace. Je nepatrná. Pozůstatek. A tento zbytek velké duše minulosti přesto má neomezené možnosti bolesti a pochopení. A to vytváří zázrak této civilizace. Ale i ona se chýlí ke konci. Blížíme se k jinému věku. Dojde k proměnám. Budoucnost si znovu podá ruku s nejvzdálenější minulostí. Země opět spatří obry. Dojde k jiným potopám, k jiným apokalypsám a budou vládnout jiné rasy. „Zprvu jsme si zachovávali poměrně jasnou vzpomínku na to, co jsme viděli. Pak se vezdejší život pozvedl v závitech kouře, který všechno, kromě několika velkých hlavních linií, rychle zatemnil. Teď se nám to vše vrací na mysl zřetelněji, než kdykoli předtím. A ve vesmíru, v němž se vše obráží ve všem, vyvoláváme mocné vlny.“

Taková je Hörbigerova teze a takové je duchovní ovzduší, které šíří. Tato teze je mocným fermentem nacionálně socialistické magie. Přidává blesky k Haushofferovým intuicím, propůjčuje křídla Rosenbergově těžkopádné práci, urychluje a rozšiřuje vůdcova osvícení.

Podle Hörbigera se tedy nacházíme ve čtvrtém cyklu. Život na Zemi prošel třemi vrcholy ve třech obdobích nízkých měsíců s náhlými mutacemi a s objevením se obrovitých bytostí. V tisíciletích, kdy nebylo měsíce, přežívaly jen bezvýznamné trpasličí rasy a zvířata, plazící se jako had připomínající pád. V obdobích s vysokým měsícem, se objevily rasy střední, bezpochyby i naši předkové, obyčejní lidé z počátku třetihor.

Je nutné si ještě uvědomit, že měsíce, než se zřítí, působí v kruhu kolem Země a vytvářejí v částech zeměkoule, jež nejsou pod tímto pásmem, odlišné podmínky. Po několika cyklech tedy Země skýtá velmi rozmanitou podívanou na upadající rasy, plemena na vzestupu, bytosti stojící uprostřed, bytosti degenerované, učedníky budoucna, ohlašovatele příštích mutací a otroky včerejška, trpaslíci dávných nocí a Pány zítřka. V tom všem ještě musíme okem stejně nelítostným, jako je nelítostný zákon hvězd, vyčlenit cesty Slunce. Co se děje na nebesích určuje co se děje na Zemi, ale je tu vzájemnost. Jako tajemství a řád vesmíru sídlí i v nejmenším zrnku písku, je i pohyb tisíciletí v jistém smyslu obsažen v krátkém období našeho pobytu na této planetě. Musíme ve své individuální, jakož i v kolektivní duši opakovat minulé pády a vzestupy a připravovat se na budoucí apokalypsy a povznášení. Víme, že celé dějiny kosmu jsou obsaženy v boji mezi ledem a ohněm, a že tento boj se zde dole mocně odráží. Není-li oheň udržován přichází v rovině lidské, v rovině duchů a srdcí, led. Víme to pro sebe, a také pro celé lidstvo, jež se nachází před věčnou volbou mezi potopou a epopejí.

To je podstata hörbigerovsko-nacistické teorie.

(Z francouzského originálu Lé Matín des magicions, n. Svoboda 1996, výtah z knihy připravil a doplnil Jiří Matějka, WM magazín, www.wmmagazin.cz)

Čerpané z: WM magazín

Uverejnené s láskavým dovolením redakcie WM magazínu


jún 19, 2009 20:06 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top