Obrázok používateľa CEZ OKNO
HLEDÁNÍ MĚSTA BOHŮ II. 3

"V tom okamžiku jsem nevěděl, že ve Městě Bohů pod starodávnými pyramidami brzy uvidíme pro zdejší hory nepřirozené hroudy prachu, kter vznikají při broušení kamene. Budu se na ten prach okouzleně dívat a pochopím, že se tu nebrousily kameny, ale celé hory. A pouze tehdy a v plné míře si uvědomím energetickou sílu stroje dávných předků, lépe řečeno energetickou sílu člověka. Kromě toho, drahý čtenáři, se neudržím a trochu předběhnu vyprávění, když vám řeknu, že ve Městě Bohů objevíme ještě jeden stroj pradávných lidí, ale podstatně jiné konstrukce a obrovských rozměrů."

Stroj pradávných předků

Během hodiny a půl jsme se vyptávali několika náboženských služebníku, které jsme lehce rozpoznali podle exotického oblečení. Mezi nimi byl dokonce hlavní duchovní chrámu, do jehož kanceláře jsme stěží pronikli. Nikdo z nich však nic nevěděl.

„Nevím," odpovídali.
„Jak to?"
„Takto."

Pak jsem se o své rozhořčení podělil s jedním ze zřízenců nižšího postavení, když jsem mu řekl, že by služebníci měli ve skutečnosti o svém chrámu vědět všechno. Tento člověk měl chytré oči.

Lišácky se usmál a vysvětlil mi, že všechny znalosti o tomto chrámu jsou vyloženy v tibetských textech, které jsou uschovány ve zvláštní místnosti a Evropanům jsou nepřístupné. Tyto texty jsou psány sanskrtem, který, bohužel, hlavní služebníci chrámu neznají, nebo znají pouze písmenka, ale obsah slov nechápou.

„A proč se neučí sanskrt?" zeptal se Selivěrstov.
„Učí se ho v náboženské škole, ale nezapamatují si to."
„Jak je to možné?" podivil jsem se.

„Hned ho zapomínají."
„Proč?"
„Tyto pradávné znalosti, zapsané v sanskrtu nikdo nepotřebuje, nikdo se na ně neptá, proto také sanskrt zapomínají. A pro běžnou komunikaci jim stačí to, co je přeloženo do nepálskeho nebo anglického jazyka."
„Opravdu se nikdo neptal na význam monumentu, představujícího tvora, podobného rakovi?"
„Nikdo."
„To je divné."

„Víte, co bych vám doporučil?" řekl služebník malé hodnosti. „Kolem hlavní stupy chodí mladý člověk v oranžovém oděvu s číší v ruce, vybírá na dobročinnou pomoc. Ten toho ví opravdu hodně. Má vzdělání a je velmi nadaný. Několik let pracoval v depozitáři pradávných tibetských textů. Práce tam bylo málo, proto se hodně zabýval studiem sanskrtu podle učebnice a pročetl mnoho tibetských textů. Propustili ho, protože začal číst texty, které nesmí nikdo číst. A teď prostě chodí a vybírá peníze."
„Kde ho najdeme?" zasvítily mi oči.
„Někde tady chodí."
„Pomozte nám ho najít."
„Pojďte, pojďte."

Když jsme ho našli, představil jsem se a snažil se dodat svému hlasu maximálně důvěryhodnou intonaci. Mladík se jmenoval Kiram.

Přece jen mezi námi vznikly důvěryhodné vztahy. Měl jsem pocit, že Kiramovi byla příjemná využitelnost jeho znalostí. Byl skutečně velmi inteligentní.

Přistoupili jsme k té ,abrakadabře' podobné rakovi a já se ho zeptal: „Kirame, co je to? Nevím proč, ale připadá mi, že tento monument je hodně důležitý. Je postaven na takovém viditelném místě, na takovém podstavci..."

„Máte pravdu, sir! Je to velmi důležitý monument." „Co je to?"
„Je to stroj pradávných předků."
„…?“
„Je to stavební stroj."
„Jaký?"
„Stavební."
„A co s jeho pomocí stavěli?"
„Hory."
„Co?"
„Hory. Tak se píše v tibetských textech. Píše se tam, že ten stroj létal a obrusoval hory, dodával jim tvar."

Na okamžik jsem zmlkl a hned jsem pochopil, že pod slovem ,hory' se nejspíš mínily pradávné monumenty (např. hora Kailás), které byly vytvářeny z hor obrusovaním a rekonstrukcí.

„Jak tento stroj obrusoval hory? Štípal je jako kleštěmi?"
„Ne, ne," v očích Kirama se zablýsklo. „To nejsou kleště. Hory obrusovala neviditelná energie, vycházející z toho místa, kde se kleště sbližují. Z místa, kam přilétal tento stroj, vylétaly kameny a prach. Ten stroj dělal to, na co člověk pomyslel. Mohl vejít do podzemí a hloubit tunel, mohl klouzat po svahu a dělat brázdu a mnoho jiného."

„Jaká energie ho uváděla do chodu?"
„Energie myšlenky člověka."
„To znamená, že psychická energie?"
„Ano."
„A jak?"
„V textech se píše, že myšlenka člověka se zkoncentrovala uvnitř stroje a uváděla ho do chodu. Kam člověk pohlédl a kam ho chtěl nasměrovat, tam stroj odletěl a vykonal vše, co se člověku zachtělo. Když člověk propadal únavě, stroj se k němu vracel."

„Hmm... ano..." otočil jsem se k Selivěrstovu, „Helena Blavatská nepsala pro nic za nic, že člověk je nejmocnější energetický stroj, protože může využít princip – jsem mikrokosmos makrokosmu'."

Kiram se na nás díval laskavýma chytrýma očima. Nebyl svázán náboženskými povinnostmi a proto nepoužíval všudypřítomné slovo ,tajemstvi". Jeho angličtina byla obdivuhodně bohatá.

„Kirame, posvátnou horu Kailás postavili s pomocí tohoto stroje?"
„Nevím. Všechny tibetské texty jsem si nepřečetl," odpověděl.
„Kirame," vzal jsem ho za ruku a pevně stiskl, „řekni, ten stroj je skutečný, pocházející z dávnověku, nebo je to prostě monument, který byl postaven na jeho památku?" položil jsem hlavní otázku.

„Nevím. Možná, že je skutečný, přinesený z Harati."
„Harati?"
„Ano. Ale to není to hlavní."
„A v čem je to podstatné?"

„V tom, že je nutné znát zaklínadlo (mantru), aby se stroj mohl uvést do chodu. Bez mantry bude zahálet."
„Vy tu mantru znáte?"
„Samozřejmě, že ne. Nikdo si nikdy mantry nezapisuje. Mantry se předávají ústně velmi tajně a pouze těm lidem, kteří milují jiné lidi."

Na okamžik jsem se zamyslel a představil si, že pokud by se současní lidé tu mantru dověděli, našli by se tací, kteří by pradávný stroj použili jako mocnou zbraň. Ta zbraň by byla téměř nezachytitelná, protože by bylo možné ji pomocí myšlenky přenést kamkoliv. Například by se mohla z podzemí zacílit na sídlo prezidenta...

„Kirame, ale tajemství mantry nesmí být ztraceno!"
„Není ztraceno. Je známo."
„Kde?"
„V Šambale."

Sotva jsem začal projevovat zájem o Šambalu, Kiram začal někam pospíchat. Musel odevzdat vybrané peníze na dobročinnost. Domluvili jsme si s ním další schůzku.

Když jsme našli Ravila a Rafaela a vraceli se domů, Selivěrstov promluvil:
„Aj, zapomněli jsme dát Kiramovi do číše peníze."

Pozdě večer jsem v blízkosti našeho hotelu našel mezinárodní telefon a zavolal akademikovi Anatolijovi Jevgenějeviči Akimovovi – přednímu vědci v oblasti jemných energií. Když jsem mu vysvětlil celou situaci se strojem dávných předků, vykřikl:

„Tak tedy jedna ku dvěma, ano?!"
„Ano, měřil jsem to," odpověděl jsem a bylo mi divné, že se Akimov ze všeho nejdřív zajímal o poměr mezi šířkou a délkou válcovitého tělesa stroje pravěkých předků.

„Háček je v tom, že jenom válcovitá konstrukce s poměrem šířky a délky jedna ku dvěma je schopna nulovat torzní pole*. Uvnitř takového válce vzniká mezní stav, kdy torzní pole neexistuje. Žádná jiná konstrukce není schopná torzní pole nulovat. Odlišné konstrukce obsahují buď pravé nebo levé torzní pole."

* točivá pole: mají jemnohmotnou (jemně-energetickou) podstatu a jsou charakteristická kmity o mimořádně vysoké frekvenci. Psychická (mentální) energie má stejnou podstatu

„Takový válec můžeme pokládat za prostorový rezonátor (neboli zahušťovač), do jehož vnitřku může volně vejít (vždyť pole vevnitř chybí!) jiný druh energie (například psychická energie) a zahustit se tam. Když to řeknu vědečtějším jazykem, mentální (psychické) působení člověka může vybudit uvnitř tohoto prostorového torzního rezonátoru pravé nebo levé torzní pole."
„Anatoliji Jevgenějeviči, jsem přece jen lékař a ne fyzik, proto se vás ještě jednou zeptám..."

„Ptejte se, ptejte se."
„Pochopil jsem to tak, že člověk může svou myšlenku jakoby vnést dovnitř válce a ten ji v sobě udržuje. Je to tak?"
„V podstatě je to správně, i když to není řečeno úplně vědecky."
„A jak se stroj přemísťuje?"

„S pomocí energie myšlenky. Podle názorů celé řady současných vědců disponuje myšlenka obrovskou energií. My prostě zatím nejsme schopni tuto energii zachytit, protože není vytvořeno dostatek přesných přijímačů. Ale pracujeme na tom. Nicméně, mohu uvést celou řadu příkladů, nepřímo dokazujících energetickou sílu myšlenky. Například fenomén jistého Antipovova."

„Kdo je Antipov?"
„Je to jeden člověk z Penzy. Před několika lety vážně onemocněl a po uzdravení se u něj objevily podivuhodné schopnosti. Sám jsem viděl, jak bral postupně tři desky, každou o váze 40 kg a pokládal je na sebe. Všechny tři desky o celkové váze 120 kg se neznámým způsobem držely ve vzduchu, jako by visely. Mám videokazetu, celé jsem to natočil. Sám se o tom můžete přesvědčit, když zavoláte Antipovovi a zajedete do Penzy."
„Ale... já jsem teď v Nepálu," povzdechl jsem si.
„No jo. A co se týče pokusů o vědecké vysvětlení Antipodova fenoménu, tady se nabízí možnost, že jde o působení torzního pole člověka, opačného ke gravitaci. Energetické možnosti lidské myšlenky stačí na to, aby působila proti gravitaci a udržela předmět o váze 120 kg," vysvětlil akademik Akimov.

„Pochopil jsem to tak," pokračoval jsem v úvahách, „že pro uvedení stroje dávných předků do chodu mohl být také využit antigravitační efekt lidské psychické energie. V tom případě se stroj zvedl do vzduchu a zamířil tam, kam ho vedla energie lidské myšlenky, schopná zkoncentrovat se uvnitř válcovitého tělesa stroje. Proto může být pohádkový popis fungování stroje starobylých předků typu ,... stroj letěl tam, kam ho myšlenkou nasměroval člověk a prováděl to, na co pomyslel...' reálný. Je to tak?"
„V podstatě je to tak."

„A jakou úlohu mají čtyři ,klepeta' po obou stranách válce?"
„Ta hrají bezpochyby úlohu vodičů pro formování charakteristik zaměření pro čtyř-paprskové vyzařování. Mentální (psychická) energie, zkoncentrovaná uvnitř válcovitého tělesa, se přes tyto vodiče zaměřuje do jednoho bodu a z něj vychází do prostoru, kde je schopna provádět mechanickou činnost. Musí to tak být, pokud jsem správně pochopil vaše vysvětlení po telefonu."

„Anatoliji Jevgenějeviči, zítra vyvolám film, vytisknu fotografii a pošlu vám ji e-mailem. Internet tady mají," zakřičel jsem do sluchátka.
„Dobře, budu čekat," odpověděl akademik Akimov.
„Ještě jednu otázku," měl jsem naspěch, protože jsem si uvědomoval, že tak dlouhý hovor mezinárodním telefonem bude něco stát, „mluvil jste o čtyř-paprskovém záření, procházejícím přes čtyři ,klepeta' do ústředního bodu. Jaké vyzařování jste měl na mysli?"

„Záření může být infračervené, ultrafialové, rentgenové a tak dál. Vše závisí na frekvenci kmitů. Například rentgenové záření má vyšší kmitočet než ultrafialové, o infračerveném nemluvě. Existují však ještě vyšší kmitočty záření, přesněji nad-vysokofrekvenční záření. K takovým zářením patří jemnohmotné (neboli torzní) záření, k jehož kmitočtu patří psychická (mentální) energie. Právě tato energie musí vyzařovat z bodu spojení čtyř vodičů."

„Takže se vyzařuje energie lidské myšlenky?"
„S nějakou přípustnou tolerancí to můžeme říct i tak."
„Skutečně je energie myšlenky člověka tak silná, že může drtit kameny, otesávat hory, dělat v zemi tunely?" zeptal jsem se rozpačitě.
„Nepochybně," odpověděl Akimov. „Všechno závisí na rozsahu kmitočtu, schopného realizovat mechanický efekt působení vyzařované energie."

V tom okamžiku jsem nevěděl, že ve Městě Bohů pod starodávnými pyramidami brzy uvidíme pro zdejší hory nepřirozené hroudy prachu, které vznikají při broušení kamene. Budu se na ten prach okouzleně dívat a pochopím, že se tu nebrousily kameny, ale celé hory. A pouze tehdy a v plné míře si uvědomím energetickou sílu stroje dávných předků, lépe řečeno energetickou sílu člověka.

Kromě toho, drahý čtenáři, se neudržím a trochu předběhnu vyprávění, když vám řeknu, že ve Městě Bohů objevíme ještě jeden stroj pradávných lidí, ale podstatně jiné konstrukce a obrovských rozměrů.

„Haló! Haló! Nějak to chraptí. Slyšíte? No teď už trochu slyším. Poslední otázka - jaký máte postoj k faktu, že se energie lidské myšlenky zaváděla do válce stroje předků s pomocí manter (zaklínadel)? Není to pohádka?"

„Ne, to není pohádka. Mantry se vyslovují s určitým psychickým naladěním a určitou barvou hlasu, které rezonančně zesilují rozsah vibrací, potřebný pro práci vámi uvedeného stroje. Bez příslušné mantry stroj pravděpodobně nezačne pracovat," odpověděl Akimov.

„Rozumím."
„A ještě něco... Haló!" hlas Akimovova se na okamžik přerušil.
„Slyšíte?"
„Ano, slyším."
„Mějte na paměti, že u lidí předchozích civilizací nebyly technokratické metody v módě. Lidé předchozích civilizací měli Sílu Ducha, proto se při svých činnostech opírali právě o ni, když vytvářeli automaty, pracující na mentálním principu. Nedivte se tomu, že je možné získat energii nejen z nafty a plynu, ale i z myšlenky."

-pokračovanie-

Ernst Muldašev


KNIHU môžete zakúpiť i na tejto adrese

VŠETKY časti tohto seriálu postupne nájdete na tejto adrese

Seriál: Knihy HLEDÁNÍ MĚSTA BOHŮ nájdete na tejto adrese


Súvisiace:

Ernst Muldašev
http://www.cez-okno.net/ernst-muldasev


september 10, 2015 21:32 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top