Obrázok používateľa CEZ OKNO
HLEDÁNÍ MĚSTA BOHŮ II. 5

„Zajímavé! Poprvé vidím evropského vědce, který zná a upřímně věří možnosti sebekonzervace lidského těla - samádhi a také vážně hovoří o existenci Genofondu lidstva v hlubokém podzemí Himaláje a Tibetu," vzrušeně reagoval Ataman. „Pozoruhodné je i to, že se nepovyšujete a máte velmi uctivý vztah k našemu náboženství a našim zvykům a... dokonce nazýváte naše náboženství věděním předchozích civilizací, proneseným přes staletí."

Zlaté desky Harati

„Ne, chrám Harati tu není, jenom pagoda Harati. Tady je," řekl jeden nepálsky kněz, kterého jsem přemluvil, aby mě doprovodil do záhadného místa, zvaného Harati.

Z neznámého důvodu jsem se rozhodl přijet sem sám. Stál jsem a hleděl na pagodu. Z očekávání, že se setkám se záhadou, se mi sevřelo srdce.

„Kdo je to Harati?" ptal jsem se sám sebe pořád dokola a snažil se najít aspoň nějakou, třeba i úplně fantastickou odpověď. Myšlenky však nepřicházely.

Pagoda Harati připomínala čínský zámek, skládala se ze dvou podlaží, olemovaných pozlaceným ornamentem. Po obvodu spodního podlaží byly rozestaveny válce, kola života a smrti. Budova pagody byla čtvercová a nebyla velká, asi 10 krát 10 metrů. Dveřmi bylo možné vejít dovnitř, kde byly rozmístěny záhadné symbolické postavičky. Vnitřní stěny byly také olemované neobvyklým ornamentem.

Astaman Bindačaraja

Snažil jsem se ornamentům porozumět a proto jsem pagodu několikrát obešel.

„Když chodíte kolem pagody, musíte roztáčet válce, pak do vás vejde tantrická síla Harati," zaslechl jsem zezadu hlas.

Otočil jsem se. Přede mnou stál Nepálec s bradou podobnou té mé. Na pozadí obrovské Buddhovy sochy vypadal nepatrně.

„Už vás dlouho pozoruji," dobrou angličtinou pokračoval Nepálec.

„Vypadá to, že vás pagoda hodně zajímá. Kdo jste?"

„Jsem vedoucí ruské expedice do Tibetu," odpověděl jsem a podal mu vizitku. „Jdeme k posvátné hoře Kailás a chceme najít legendární Město Bohů."

„A proč vás zajímá pagoda Harati?"

„Ani nevím. Vaši lámové několikrát vyslovili slovo Harati a pak hned zmlkli. Podle mne se lámové Harati bojí. Chtěl bych..."

„Jmenuji se Astaman Bindačaraja," přerušil mě Nepálec a představil se.

„Vy tady..."

„Jsem jeden z představitelů pradávného rodu Bindačaraja ochránce Harati. Každý den bývám u pagody a pozoruji vše, co se kolem děje, jak nařizuje moje rodová tradice."

„To mám štěstí!" zvolal jsem. „Zrovna jsem chtěl hledat nějakého člověka, který by mi něco o pagodě Harati pověděl. Mám celou řadu otázek, konkrétně..."

„Nejprve mi povězte něco o sobě," opět mě přerušil Astaman.

V okolí pagody jsme našli malou kavárnu, objednali si něco k pití a já jsem Astamanovi krátce povyprávěl o třech předchozích expedicích.

„Zajímavé! Poprvé vidím evropského vědce, který zná a upřímně věří možnosti sebekonzervace lidského těla - samádhi a také vážně hovoří o existenci Genofondu lidstva v hlubokém podzemí Himaláje a Tibetu," vzrušeně reagoval Ataman. „Pozoruhodné je i to, že se nepovyšujete a máte velmi uctivý vztah k našemu náboženství a našim zvykům a... dokonce nazýváte naše náboženství věděním předchozích civilizací, proneseným přes staletí."

„Vždyť je to tak?"

„Ano, je. Je také zajímavé, že vám lámové odhalili velká tajemství," Astaman se poškrábal v zátylku. „Proč to udělali? Proč vám uvěřili?"

„Asi je to vůle Boha," řekl jsem přesvědčeně. „Asi nastal čas, aby se i bílí lidé dověděli..."

„Asi ano."

Na okamžik jsme zmlkli. Každý přemýšlel o tom svém.

„Povězte, Astamane," přerušil jsem mlčení, „stroj pradávných předků, ten, který stojí na podstavci v komplexu stúp Svajambanat, a který připomíná tvora podobného rakovi, ten stroj byl vytažen z podzemí, které Harati ochraňuje?"

„Odkud to víte?"

„Nic nevím, pouze se dohaduji. Logicky."

„Ne, na to byste nemohl přijít logicky. Věřit logice je chyba. Vy prosto posloucháte svou intuici a věříte jí a intuice, to je stoprocentní pravda, protože přichází od Boha."

„Možná, nevím..."

„Takže vy jdete do Tibetu, abyste pronikli do podzemí posvátného Kailásu?" zadíval se na mne Astaman upřeně.

Z této přímé otázky jsem na okamžik ztratil dar řeči, ale když jsem s vyrovnal s rozrušením, odpověděl jsem na otázku otázkou:

„A to podzemí existuje?"

Astaman se zašklebil a zmlkl.

„Vím," promluvil jsem důrazně, „z celé řady literárních zdrojů, konkrétně od Blavatské, že pradávní lidé před Světovou potopou v této oblasti svět postavili ,ohrazené místo' neboli Vara. Sem přinesli semena všeho živého na Zemi. Pak tam byl (podle mne) znovu naklonován člověk a všichni živí tvorové. Klonování provedli lidé z podzemí, lidé schopní vcházet do stavu sebekonzervace samádhi a vycházet z něj. Šambala to řídila z jiné dimenze, když dohlížela na činy vědců v podzemí. Nejlepší z Nejlepších, vybraní ze všech lidských Ras, existujících na Zemi a shromážděných v Šambale, udělali to, že člověk a vše živé bylo stvořeno znovu. A to se stalo tam pod posvátným Kailásem."

„Odkud to všechno víte?"

„Myslím si to."

„Svatý Harati přišel odtamtud," ustal v půlce věty Astaman.

„Z podzemí Kailásu?"

„U nás se o tom nesmí mluvit. Harati nás slyší. Jen on ví všechno přesně."

„Chápu."

„A přece, chcete se dostat do podzemí Kailásu?" tvář Astamana se napjala.

„Podle toho, jestli to Harati dovolí," odpověděl jsem, aniž bych to sám čekal.

„A jak se to dovíte?"

„Budeme intuitivně poslouchat," řekl jsem ve stejném stylu. „Dobře, že mluvíte o intuici, velmi dobře. Řeknu vám, že člověk je schopen vnímat intuici velmi nejasně, mlhavě..."

„Slyšet jen její šepot," dodal jsem.

„Ano. Zato během meditace se všechny myšlenky a pocity stávají jasnější a přesnější, stejně jako slova a věty. Povídám si s Harati pouze během meditace. Jiná cesta není. Ale Harati nebude komunikovat s každým člověkem v meditaci. Sám si vybírá, s kým bude mluvit. A také je nutné znát posvátné zaklínadlo."

„No jo."

„A vy umíte meditovat?"

„Bohužel, ne," odpověděl jsem hořce. „I když... kdesi jsem četl, že myšlenkový proces vědce je svérázná forma meditace. Nevím."

Král zlata

Vycítil jsem, že je Astaman velmi inteligentní, a že mi začal důvěřovat. Všiml jsem si, že má sklon k aktivnímu výkladu faktů a zmlkl jsem v očekávání jeho dalšího monologu.

„M... ano, vždyť tam v té jeskyni," Astaman ukázal rukou na malou nevzhlednou budovu, „sedí už 2000 let ve stavu samádhi můj příbuzný."

„V jaké jeskyni?"

„Vidíte dveře s ornamentem?"

„Ano."

„Za nimi jsou ještě dvoje dveře, za kterými je průchod do jeskyně. Tam žije ve stavu samádhi už 2000 let můj příbuzný jménem Santikaračaraja," jakoby samo sebou konstatoval Astaman.

„Žije?"

„Samozřejmě. Ve stavu samádhi je člověk přece živý."

„Ano, ovšem. A odkud víte, že je váš příbuzný?" zeptal jsem se.

„Náš rod Bindačaraja je velmi starodávný. Víc než 2000 let vedeme pečlivě rodokmen. Již po více než 2000 let moji příbuzní vcházejí jeden za druhým do této jeskyně a chrání vše, co tam je. Přicházejí vždy za úplňku. A náš nejvýznamnější příbuzný je Santikaračaraja, protože on..." Astaman se zamyslel.

„Protože on co?"

„Je Králem zlata."

„Jak tomu mám rozumět, Král zlata?"

„M...m, tam," měl jsem pocit, že Astaman o tom nechce moc mluvit, „tam... m... m... tam v jeskyni je ukryto zlato. Ale ne prostě zlato. Zvláštní zlato."

„Jak zvláštní?"

„Chápejte... V jeskyni jsou ukryty Buddhovy desky. Jsou zlaté."

„Cože?" zabušilo mi srdce.

Vtom jsem si vzpomněl na legendy, pověsti a poznatky z esoterické literatury o proslulých Zlatých deskách Lemuřanů, na kterých bylo zapsáno takzvané ,Pravdivé vědění'. To se opravdu tyto desky nacházejí tady, za nevzhlednými dveřmi? Skutečně si je lze přečíst? Pokud by se nám lidem podařilo přečíst je, pak by nám bylo odhaleno Veliké vědění Lemuřanů, které by od základu změnilo náš život! Vždyť pokrok atlantské civilizace, jak se píše v esoterické literatuře, se dostavil právě tehdy, když jim byly zpřístupněny Zlaté desky Lemuřanů.

Nicméně jsem se bál narušit průběh tak otevřeného rozhovoru a nezačal jsem na Astamana chrlit lavinu otázek o Zlatých deskách. Jen jsem se s hlubokou intonací v hlase zeptal:

„Král zlata je jen jeden nebo je jich hodně?"

„Santikaračaraja je nejmladší Král zlata," odpověděl Astaman, „je mu pouze 2000 let."

„A kdo jsou ti ostatní Králové zlata?" zeptal jsem se. Předpokládal jsem totiž, že se v téhle jeskyni mohou ve stavu samádhi nacházet i mnohem starší lidé, včetně Atlanťanů a Lemuřanů. Ze zcela přesvědčivých vědeckých údajů získaných v první himalájské expedici, jsem už věděl, že samádhi může trvat libovolně dlouho - tisíce a milióny let (Je to podrobně popsáno v mé první knize ›› Z koho jsme vznikli?). Proto mohl mít tento předpoklad celkem reálný základ.

„Mnohem starší lidé," odpověděl Astaman.

„Jak staří? 5000 let? 10 000 let?"

„Nevím přesně, ale jsou velmi staří. To říkají všichni moji příbuzní. Santikaračaraja je nejmladší z nich."

„A asi nejmenší?" utrousil jsem větu s vědomím toho, že AtIanťané a Lemuřané byli nesrovnatelně vyšší.

„Odkud to víte?" Astaman na mne s údivem pohlédl.

„Myslím si to. Podle mne v té jeskyni musí být i lidé předchozích civilizací, kteří byli... promiňte, jsou... mnohem většího vzrůstu."

„Jsou tam," pronesl tiše Astaman.

Vzal jsem v úvahu údaje z esoterické literatury, že právě Lemuřané měli největší Sílu Ducha a právě oni na Zemi poprvé vytvořili psychoenergetické technologie, a vyvodil z toho, že Harati mohl být Lemuřan ve stavu samádhi. Jeho tělo mohlo být ve stavu sebekonzervace, ale jeho mocný duch, neuvěřitelně mocný, mohl fungovat tak, že odečítal z torzních polí mozku obyčejných lidí jejich myšlenky a vytvářel nepřekonatelnou psychoenergetickou bariéru pro ty, kdo si dovolí vstoupit do jeskyně bez jeho vědomí. Duch Harati chrání hlavní majetek všech pozemských civilizací - Zlaté desky Lemuřanů.

Také jsem věděl, že vzrůst Lemuřanů byl ohromný, měřili přibližně 10-12 metrů. Vyšel jsem z toho a mimoděk jsem se Astamana zeptal:

„Harati je asi největší v jeskyni. Musí měřit asi 10-12 metrů. Je to tak?"

„Odkud to víte? Copak jste s Haratim komunikoval?", v hlasu Astamana jsem zaslechl tóny znepokojení.

Pak se zamyslel a úkosem pohlédl na jednu z obrovských soch Buddhy, nacházejících se vedle pagody.

„Všichni Králové zlata sedí asi v pozici Buddhy?" zeptal jsem se, protože jsem věděl, že lidé ve stavu samádhi jsou nejčastěji v této poloze, a rozhodl jsem se svými vědomostmi Astamana naprosto překvapit.

„Ano," odpověděl tiše a opět úkosem pohlédl na obrovskou sochu Buddhy.

Zlaté desky Lemuřanů a stroje pradávných předků

Udělal jsem krátkou pauzu a obrátil se na Astamana: „V čem spočívá největší hodnota Zlatých desek? Jsou na nich zapsány znalosti předků?"

„Na Zlatých deskách jsou zapsána především zaklínadla."

„Zaklínadla? Jaká?"

„Ta zaklínadla, bez kterých nemohou konat a žít zasvěcení lidé.'

„Lidé v podzemí?"

„Ano."

„A jogíni?"

„Nemohu to říct přesně, ale zdá se mi, že ta zaklínadla používají také."

„Když jsem si během třetí himalájské expedice povídal s jogíny, říkali mi, že tajné znalosti a jedinečné schopnosti jim předávají tak zvaní nadlidé."

„Skutečně vám jogíni uvěřili?! Opravdu vám odhalili tajemství zaklínadel?!" vykřikl Astaman.

„Ne, ne, tajemství zaklínadel mi neřekli. Prostě se mi v průběhu dlouhých hovorů podařilo uspořádat logickou linii, dokazující pravděpodobnost existence zdroje znalostí, které se mohou předávat telepaticky. Například, utváření lidských jógických schopností probíhá zcela nečekaně: obyčejný člověk, ať už rolník nebo intelektuál pocítí výzvu odejít do hor a stát se poustevníkem. Když to udělá, objevuje u sebe obdivuhodné možnosti vcházet do stavu hluboké meditace až do stavu samádhi, hovořit s duchy lidí, komunikovat s Oním světem, nebát se chladu, strávit dlouhý čas pod vodou a tak dále. Ale to hlavní je, že člověk začíná chápat, že má pána; pána, který mu dal tyto schopnosti, a který ho provází životem a vyzývá ho, aby používal objevenou Sílu Ducha k očištění Světa myšlenek na Zemi a zřekl se hmotných požitků. Jogíni nazývají svého pána nadčlověkem, hluboce ho ctí a komunikují s ním pouze na jemnohmotné (netělesné) úrovni. Jogíni od nadčlověka získávají všemocná zaklínadla a používají je ve své jógické praxi. Jogíni vědí, že pokud tajemství pradávných zaklínadel sdělí zvědavému člověku, pak tento člověk zemře a zemře i jogín, který vyzradil tajemství zaklínadla. Takový je zákon nadlidí."

„To je pravda!" potvrdil Astaman. „Ten, kdo vyzradí tajemství zaklínadel, zemře. A člověk, kterému bylo tajemství vyzrazeno, buď zemře, nebo to tajemství svatě chrání, protože se bojí zemřít. Vím to. Vím to jistě."

„V tom případě by bylo logické se zeptat, kdo jsou to nadlidé? Lidé záhadné Šambaly? Nejspíš ale," pokračoval jsem odpovědí na vlastní otázky „hovoříme li o nadlidech, máme co do činění s jediným systémem skrytého a vysoce organizovaného života na Zemi, kam zřejmě patří Genofond lidstva, složený z lidí různých civilizací ve stavu samádhi, a také Nejlepší z Nejlepších každé z pěti lidských Ras, žijící ve své neobyčejné mnohotvárné společnosti."

„Harati je odtamtud," promluvil Astaman.

„Ještě bych se vrátil k zaklínadlům," pokračoval jsem. „Připadá mi, že jejich síla je obrovská, protože jsou schopna skrze vibrace vyvést člověka na zatím ještě neznámou vrstvu velmi silné energie a zajistit, aby byla energie řízena. Pomocí zaklínadel je nejen možné vyzvednout do vzduchu stroje pradávných předků, pracujících energií myšlenky, ale také řídit myšlenky lidí, podřídit šije. Proto musí být utajení tajemství zaklínadel svatým dílem, protože současní lidé ještě nejsou připraveni k využívání psychické energie. Vždyť zárodky velikého pojmu Síly Ducha se zatím jen začínají prodírat do našeho vědomí. Ďábel, který pronikl do lidských duší, zatím ještě neodstoupil."

„Máte pravdu," téměř zašeptal Astaman. „Svět je ještě zlý."

-koniec-

Ernst Muldašev


KNIHU môžete zakúpiť i na tejto adrese

VŠETKY časti tohto seriálu postupne nájdete na tejto adrese

Seriál: Knihy HLEDÁNÍ MĚSTA BOHŮ nájdete na tejto adrese


Súvisiace:

Ernst Muldašev
http://www.cez-okno.net/ernst-muldasev


október 01, 2015 23:01 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top