Obrázok používateľa CEZ OKNO
Jak jsem přednášel na Trnavské univerzitě

V půli února jsem ke svému velkému překvapení obdržel od pana docenta S. Gálika pozvánku k přednášce na vědeckém kolokviu „Človek, kultúra a mystika“, které univerzita pořádá a současně jmenování jedním z garantů kolokvia společně s prof. Janem Sokolem a dalšími garanty. Pana docenta jsem neznal a o ničem takovém jsem s ním předem nejednal. On mne znal z mých knih, kterých si velmi cení. Proto mne i pozval.



V půli února jsem ke svému velkému překvapení obdržel od pana docenta S. Gálika pozvánku k přednášce na vědeckém kolokviu „Človek, kultúra a mystika“, které univerzita pořádá a současně jmenování jedním z garantů kolokvia společně s prof. Janem Sokolem a dalšími garanty. Pana docenta jsem neznal a o ničem takovém jsem s ním předem nejednal. On mne znal z mých knih, kterých si velmi cení. Proto mne i pozval.



Co přichází nehledáno a samo od sebe, je řízením šakti, proto jsem neodmítl, ač nevěřím na duchovní účinnost přednášek. Jelikož mně nevyhovoval plánovaný termín 7.5.2008, cestovat na Slovensko jen na jeden den by bylo příliš namáhavé, požádal jsem o jeho přeložení do průběhu našeho semináře v Kostolanech na 23. apríla 2008, což se stalo. Přednáška se konala v největším sále univerzity v krásné, representativní hale.

Pro kolokvium jsem napsal následující příspěvek.

(Příspěvek k vědeckému kolokviu „Človek, kultúra a mystika“, které se bude konat na Katedre filosofie FFTU v Trnave v dubnu 2008. Příspěvek byl zpracován na žádost pořádající katedry.)

Vážení a milí přátelé!

Dovolte, prosím, abych vám nejprve řekl něco o sobě. Nakonec to, co v duchovním životě platí, jsou jen vlastní zkušenosti. V jejich světle také lépe pochopíte, co učím.

Narodil jsem se v roce 1931 na Svatodušní pondělí, což je symbolické. Byli jsme chudí, tak chudí, že jsme někdy neměli ani na chleba k večeři. V Boha jsme nějak samozřejmě věřili, ale nábožensky jsme nežili. Nechodili jsme téměř do kostela a hodiny náboženství mě nebavily.

Poprvé jsem se obrátil k Bohu o pomoc za války. Němci nás doslova podle plánu vybíjeli. Popravy, zatýkání, věznění, transporty do koncentráků a na nucené práce byly na denním pořádku. Němci nešetřili ani děti.

V té hrůze o vlastní život i rodičů jsem se začal sám od sebe každý večer v posteli modlit Otčenáš. Za každého z nás vždy jeden: za sebe, za otce, za matku, za bratra a dokonce i jeden za všechny.

Za války Němci veškerou duchovní, esoterickou literaturu zakázali. Po válce jí knihkupci vytáhli z úkrytů a já jí začal s velkým zájmem objevovat. Na vánoce 1945 jsem konečně sehnal Weinfurterův „Ohnivý keř“, což je odhalená křesťanská mystika a hned jsem začal podle něho denně 2 hodiny meditovat. Cítil jsem, že jsem konečně našel to, co mně chybělo a co jsem nevědomě stále hledal. Tak jsem nastoupil stezku a již na ní trvale zůstal. Bylo mně 14 let.

To zdaleka neznamená, že jsem byl „svatý“. Byl jsem normální kluk a i později jako mladý muž jsem rád sportoval, dokonce v tenisu závodně, miloval biograf s americkými filmy, chodil s děvčaty a tančit. Vystudoval jsem gymnasium a později elektrotechnické inženýrství.

Velký význam pro mne mělo setkání s celoživotním praktikem Petrem Klímou v roce 1946. Ten ve mně vzbudil velkou úctu k tehdy ještě žijícímu indickému mudrci Ramanovi Mahárišimu. Ač jsem v té době ještě neznal ani jeho učení, byl jsem k němu silně přitahován a byl a dosud je mně velmi blízký.

Postupně jsem k Weinfurterově meditaci na duchovní Srdce a ke cvičení božího jména I E O U A přidával prvky jógy – pozice neboli ásany, dechová cvičení – pránájámu.

Komunisté po únoru 1948 začali pronásledovat mystiku, jógu a další esoterické disciplíny stejně jako Němci. Rozprášili spolky, doslova rozkradli jejich majetek – peníze, knihy a veškeré pokusy o ilegální duchovní život pronásledovali a dokonce trestali vězením. Výslechům StB a dokonce místnímu lidovému soudu za to, že jsme se u nás v bytě scházeli k meditaci, jsem neunikl ani já. Tento teror trval až do roku 1989. Kromě jiné diskriminace mě komunisté i 2x vyhodili z práce.

Komunisté se řídili zásadou, že vše, co není výslovně dovoleno, je zakázáno a co je dovoleno, určovali výhradně jako vedoucí síla ve státě sami. Pro potírání všeho, co se jim nehodilo, vymysleli proto geniální paragraf, který se hodil na cokoliv, co se jim nelíbilo. Bylo jím „rušení socialistického soužití“. Potírali s jeho použitím i společné meditace přátel ve vlastních bytech. Komunistickým náboženstvím byl marxleninismus a kdo vyznával něco jiného, rušil socialistické soužití soudruhů. Pamatujme si toto vše dobře, abychom se jednou opět neocitli v podobném postavení. Komunisté se totiž nemění. Co se mění jsou jejich lži. Oni tomu říkají taktika třídního boje.

To uvádím proto, aby bylo zřejmé, co duchovní život v té době s sebou nesl a jak málo je ceněna dnešní svoboda. Jelikož nebyly ani knihy, nedostatek literatury se řešil strojopisnými opisy. I za ty se chodilo do vězení. Přesto jsem začal nejprve překládat a později i psát vlastní práce. Tehdy neexistovala nejmenší naděje, že se jednou budou moci vydávat knižně. Dělal jsem to s radostí z věci samé a dělil se tak s druhými o poznatky duchovních mistrů i o vlastní zkušenosti. Ve vlastních pracech jsem vycházel z toho, co jsem si ověřil svou praxí. Do sametové revoluce jsem tak stihl vydat asi sto samizdatů. Přes dílčí úspěchy na stezce jsem měl trvalý pocit, že mně stále něco, a to nejdůležitější a nejvyšší – chybí. Proto jsem hledal dál, až jsem se nakonec přes učení mistrů Šivanandy z Rišikéše, Rámakrišny a Vivékanandy dostal k učení Ramany Mahárišiho, toho mistra, ke kterému jsem byl přitahován již od roku 1946. Dopisováním s jeho ašramem – on sám byl již po smrti – jsem získal jeho učení v angličtině.

Věděl jsem, že je to přesně ono, co hledám: poznání sama sebe, našeho pravého Já, o kterém Starý i Nový zákon tvrdí, že je obrazem samého Boha v nás, který do nás on sám vložil. Na ně se také vztahuje ono biblické: „Pravím vám, bohové jste, a to slovo nemůže být zrušeno!“. Zákonitě jsem však podstatu tohoto učení nechápal. Prováděl jsem však praxi zkoumání sama sebe. Maháriši ji nazývá átmavičárou a neustále jsem studoval jeho výroky. Átmavičáře jsem pravidelně věnoval i několik hodin denně. To vše při plném zaměstnání a starostí o rodinu. Byl jsem již ženat a měli jsme dcerku. Nic jsem nešidil.

Nakonec jsem s pomocí Jarky Kočího, svého mistra v těle, který sám poznání Já dosáhl, si uvědomil své pravé Já, vědomí Já jsem. Jarka byl prostý člověk, vyučený holič, který žil běžným rodinným životem, ale svou láskou k pravdě dosáhl poznání. To však nebyl zdaleka konec stezky. Ta vede ještě dál rozpuštěním ega, nepravého Já neboli mystickou smrtí. Konečným cílem je odstranění všech pout, které nás poutají do tohoto hmotného, a proto i nebožského světa a dosažení Ježíšova nebeského království, Buddhovy nirvány, mukti hinduismu.

Když jsem přečetl Huxleyho knížečku „Brány vnímání“, zatoužil jsem po obdobných zkušenostech. Uprostřed šedesátých let se mně přání splnilo a mohl jsem docházet do Výzkumného ústavu psychiatrie, který tehdy vedli bratři Grofové, na sezení s LSD. Zdůrazňuji, že v té době jsem již měl základní poznání Sebe a průběžně jsem po stezce pokračoval dál. LSD, dostal jsem v několika letech přes 70 dávek, nesmírně obohatila mé poznání sebe a pomohla v celkové očistě od osobních vnitřních traumat, a tak stezku urychlila.

Na vlastní kůži jsem si tak ověřil pravdu hlubinné psychologie a vlivu raného dětství i o existenci inkarnací. Mohu zodpovědně prohlásit, že LSD neškodí, ale pomáhá. Její zákaz a dokonce pronásledování je tragickým omylem.

Ač jsem byl například v bývalé státní bance uznávaným odborníkem na technický rozvoj a provedl řadu rozborů, které dokazovaly špatný a zanedbaný stav našeho hospodářství, kterými se zabývalo i vedení banky, jako nestraník jsem byl neustále diskriminován. Nároky měly jen komunisté.

Obrat nastal až v roce 1990, kdy vznikaly nové banky a byl velký hlad po skutečných odbornících. Kdybych chtěl, mohl jsem ještě dělat kariéru a konečně začít slušně vydělávat. Místo toho jsem odešel v roce 1991 do důchodu, jak nejdříve bylo možné. Dal jsem přednost duchovní práci.

Protože zájem o vydávání mých prací ze strany nakladatelských podniků nebyl velký, byl jsem donucen je začít vydávat sám na svůj náklad. Potíž byla v penězích. Musel jsem do vydávání vložit nejen úspory na stáří, ale i si vypůjčit. Byl to úspěch. O mé knihy byl a je stále velký zájem, jinak bych je musel již dávno pro nedostatek financí přestat vydávat.

Nejsem filosof, ale praktik. Praxe je pro mne to podstatné a duchovní praxe, know how, návody „jak na to“, tvoří podstatu mé vlastní tvorby. S oblibou říkám, že píši „duchovní kuchařky“. Hledající ani tak moc nepotřebují vznešené řeči a nabádání, ale jasné, srozumitelné a použitelné návody, jak účinně usilovat. Nebuduji na víře, ale na pochopení zákonitostí duchovního života. Můj přístup je inženýrský, technický, aniž bych podceňoval moc pravé duchovní lásky nebo ji zanedbával. Láska k Bohu pro mne však nejsou sladká slova, ale vytrvalá a usilovná práce na sobě s cílem se poznat a uvědomit si ve svém Já svou božskou podstatu. Nejsem misionář, nikomu nic nevnucuji, ale pouze se dělím o své vlastní zkušenosti. Zda je někdo přijme či nikoliv, je ryze jeho rozhodnutím. Pak jsou tu překlady význačných mistrů křesťanských, jógických i buddhistických, které doposud chyběly.

Záhy byl zájem o učení, jímž je praxe poznání sebe, velký. Osobně jsem se nijak neprosazoval. Pouze jsem přijímal a dodnes jen přijímám pozvání, a tak jsem se i octl zde. Nerad přednáším, protože se řídím názory velkých mistrů o neúčinnosti přednášek. Ramana Maháriši opětovně říká: „Lidé chodí na duchovní přednášky a odcházejí z nich takoví, jací na ně přišli“. Také nevěřím na duchovní diskuse. Pravda není názorem mysli, ale zkušeností z oblasti, která mysl překračuje. Proto se nedá vydiskutovat. Navíc zejména ve veřejných střetech nejde o pravdu, ale o to, kdo z koho. Často nevítězí ani správný názor, ale obratnost diskutéra. Dávám přednost společným řízeným meditacím nebo dokonce vícedenním seminářům, kde se převážně medituje. Přátelé je se mnou opět pořádají sami od sebe. Ač se snažím poptávce vyhovět, zdaleka nestačím.

Na základě studia duchovního života mistrů všech náboženství a osobních zkušeností jsem vypracoval systém duchovní praxe, který vede hledající od stupňů začátečnických k nejvyšším.

Pro začínající hledající je obsažen v „Základech jógy a mystiky“. Vyšší jóga, která vede k poznání Sebe je obsažena v „Královské józe“ a v „Učebnici átmavičáry“. Je rozvinuta v dalších dílech například v titulu „O jednotě a zlu“.

Základem postupu na stezce k Bohu i k Sobě je studium nauky o praxi a následná charakterová očista. Doporučuji nejméně dvě hodiny soustředění v klidu denně, hodinu vnitřní pránájámy a hodinu átmavičáry.

Duchovní stezka je tvrdý a nelítostný boj, který se odehrává v našem nitru mezi skutečnými silami dobra, které nás přibližují Bohu a poznání sebe a mezi těmi, které nás našemu cíli vzdalují. Boj, ve kterém se milost protivníkovi nedává. Právě proto náš vývoj vede skrze překonávání překážek, pochybnostmi a dokonce i pády. Vyhrává jen ten, kdo vydrží až do konce a nenechá se odradit nezdary. Rozhodně se nejedná o cestu růžovým sadem; kde něco takového učí, stezku ani nenastoupil.

Praxe, má-li být účinná, musí být celodenní podle hesla dominikánského řádu: „Modli se a pracuj!“, které musíme chápat tak, že se musíme snažit o celodenní modlitbu i při práci. Nikoliv tak, že někdy pracujeme, jsme činní a jindy se modlíme. Náš život, má-li být opravdu duchovní, nelze dělit na jógu či mystiku a život ve světě. Právě naopak, celý život, práce i klid musí směřovat k Bohu nebo k poznání Sebe, což je na svém konci jedno a totéž. Naší modlitbou je hlavně trvalé soustředění na naše imanentní božství, kterému říkáme naše pravé Já.

Shledal jsem, že právě toto obracení se k naší božské podstatě je základním učením všech zakladatelů náboženství, které je však často zatlačeno do pozadí a ústraní oficielním, zevním náboženstvím. Jeho stoupenci, jak dějiny přesvědčivě dokazují, jsou často pro jeho praxi pronásledováni a dokonce vražděni. Křesťané nazývají naše božství Kristem v nás, hinduisté átman, buddhisté naší Buddhovskou podstatou, zen hovoří o původní neboli čisté mysli. To vše jsou jen různá jména boží pro jedno jediné vědomí Já jsem. Právě to: „Jsem, kterýž jsem, jsem je jméno mé“, prohlásil Bůh Mojžíšovi jako své jméno. Ježíš, který tak často mluví o Já jsem, má na mysli právě toto vědomí, jak je například zřejmé z výroku: „Dříve než Abraham, Já jsem“.

Filosofie Já jsem je jednoduchá, nadnáboženská a každý si ji může sám pro sebe ověřit.

Naší jedinou základní jistotou je naše vlastní existence: Jsem a vím, že jsem, je zkušeností každého. I když bychom se ji snažili popřít, sama existence pochybovače by jí dokazovala. Jsme, existujeme, i když nemyslíme. Naše existence není na myšlení ani nemyšlení závislá.

Další správná otázka zní: „Jak víme, že jsme?“ Odpověď je jasná: „Protože si svou existenci uvědomujeme“. Jsme sebe si vědomou existencí, sebe si vědomým vědomím, které si uvědomuje svou vlastní existenci i předmětů uvědomovaných. Všimněme si, že toto vědomí nepotřebuje důkaz ke své existenci, protože je sebe si vědomé. Je samo svým důkazem. To je zásadní a podstatný rozdíl od uvědomovaných předmětů, které si svou existenci neuvědomují, ale existují pouze tehdy, jsou-li uvědomovány vědomím: vědomí je naopak samo důkazem své existence. Vědomí Já jsem je proto noumenon, absolutno, jazykem náboženství Bůh.

Lidé se běžně nacházejí ve stavu, kdy si své podstaty, vědomí Já jsem, nejsou nejen vědomi, ale přisuzují ji dokonce nesprávně své omezené bytosti, tj. tělu a mysli. To je ego, nepravé já, které je příčinou naší nevědomosti, nesvobody a utrpení. Náboženství mluví o odpadnutí od Boha, o padlém Adamovi a důsledku, jímž je vyhnání z ráje, podle Buddhy život v samsáře plný utrpení.

Ztráta božského vědomí, která není naprostá, ale pouze jeho zapomenutím, má za důsledek i pád světa, ve kterém člověk žije do stejně nebožského stavu. Proto jediným účinným způsobem návratu do ztraceného ráje je znovuobnovení vědomí naší božské podstaty, vědomí Já jsem. To jsou ony dveře do království nebeského, o kterých mluví Ježíš. Všimněme si dobře, jak zdůrazňuje: „Mé království není z tohoto světa“. Buddha shodně mluví o odchodu ze samsáry, nebožského světa plného utrpení do nirvány. Hinduisté hlásají totéž svým učením o mukti, vysvobození. Veškeré pokusy udělat z tohoto světa ráj jsou proto marné a předem odsouzené k nezdaru. Dějiny lidstva tuto pravdu opakovaně odhalují: bez Boha není ani božský svět a život v něm.

Taková spása není skupinová, ale ryze osobní. Není darem za víru, ale uskutečněním této víry v našem nitru každým jednotlivě. Spasen může být pouze každý sám za sebe, a to pomocí úsilí, kterému říkáme opět různě: stezka, mystika, jóga, sufismus, Buddhova osmidílná stezka a podobně.

Tato možnost spásy, záchrany z utrpení a nesvobody hmotného světa, je otevřena pro každého bez rozdílu pohlaví, vzdělání, zaměstnání, stavu a podobně. Nevyžaduje nutně odchod ze světa, vzdání se zaměstnání, opuštění rodiny a vstup do kláštera či ášramu. Není ani nutný celibát či vegetářství, i když dodržování určitých pravidel je prospěšné. To byl také jeden z důvodů, proč jsem mluvil o svém životě: abych ukázal, že duchovní život není výsadou pouze těch, kteří odejdou ze světa do ústraní. To má své výhody, ale i nevýhody.

Můžete se zeptat, co jsem stezkou získal. Hlavním ziskem jsou ony dveře, vědomí Já jsem, které jsou dveřmi do království nebeského. Já jsem je také jediným pevným útočištěm, které existuje. Nezískal jsem zázračné síly ani vševědoucnost nebo všemocnost. Právě naopak snažím se svůj život odevzdávat inteligenci a moci Já jsem neboli Bohu. Spolu s Ježíšem prohlašuji, že nejsem ani dobrý ani dokonalý. To přísluší jen našemu Otci v nebesích.

Pokud vás zajímá podrobný popis mých zkušeností na stezce, naleznete je na pokračování v titulech: „Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe“. Ať se vydáme hledat Boha či sebe, nalezneme na konci této stezky jedno jediné Já jsem, o kterém shodně učí židovští proroci, Ježíš, Buddha, Upanišady, Šankara, Ramana Maháriši a ostatní všichni praví mistři. Je v našem vlastním zájmu jim naslouchat. Jde totiž nakonec vždy jen a jen o nás. A to je podstatné a rozhodující. Následky naší volby neseme vždy my sami a nikdo jiný. Buďme si této zodpovědnosti za sebe plně vědomi.

(Konec přednášky)

Jiří Vacek

Zdroj: Jiří Vacek.cz


Rubriky: 
máj 25, 2008 20:03 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top