Jak v nás působí zlo

Zlo působí vždy skrze oddělenost. Je samo totiž odděleností: odděleností od Boha, vědomí Já. Tím, že je odděleností, tak zákonitě není z Boha a ani se v Bohu nenachází. V Bohu se zlo nenachází, a přesto je skutečné ve smyslu evidentních a reálně působících sil. Není výtvorem Boha, a není ani Bohem trpěno, jak často nevědomost ega ráda říká. Zlo je čistě výtvor bytostí odpadlých od Boha, které žijí v podmíněných úrovních, a které se spojují svými přesvědčeními, způsoby myšlení a chováním negativních emocí s negativními a destruktivními energiemi, které těmito zlými myšlenkovými proudy byly vytvořeny. Jinými slovy veškeré zlo je z ega a skrze ego také působí. Boha se zlo odpadlých bytostí vůbec netýká, ten jim dal pouze částečnou svobodnou vůli a pravidla. To, jak s tím bytosti naloží, záleží na každé bytosti zvlášť. Toto působení zla je velice evidentní a má své jasné známky, podle kterých je lze snadno rozpoznat, neboť zlo a jeho síly nejsou inteligentní natolik, aby je inteligence světla ryzího vědomí Já jsem neodhalilo a neosvítilo v celé své ubohosti, bídě a zmaru.

Prvním takovým signálem je právě projekce své vlastní oddělenosti. Zlo zrcadlí a projektuje svou vlastní oddělenost a to nejen od Boha samého, ale i staví do protikladů skutečnosti na základě zdánlivé rozdílnosti, vytvářené růzností projevu. Jinými slovy nikdy nesjednocuje, nikdy nehledá společné, nikdy nevidí a není schopno myslet holisticky, celistvě. Vždy vidí jen oddělenost, rozdílnost a tu staví vždy do protikladu, navzájem ji vůči sobě vymezuje a následně pak díky ztotožňování s podmíněnými skutečnostmi i doslova útočí na vše jiné, na vše rozdílné a na vše, co na tuto zákonitost působení zla v nás jasně poukazuje. A v neposlední řadě se pak snaží i své zlo šířit dále, skrze ty, které mu naslouchají a tak propadají.

Máro

V duchovní oblasti existuje i jisté působení sil zla, které se nazývá démonické, jak je nazývají v nedvojné tantře kašmírského šivaismu nebo máro, jak je nazývají v buddhismu. V křesťanské mystice se označuje jako satan. Nejedná se o nějaké smyšleniny, ale o poznání těchto skutečností pokročilými mystiky a jogíny. U nás se o působení mára a setkání s ním můžete například dočíst v knihách od Květoslava Minaříka. O tomto působení píše i J. Vacek. Toto koncentrované zlo napadá zejména ty, kteří aktivně působí jako duchovní mistři a učitelé a skupiny, které se kolem nich vytvářejí. Jedná se o pokleslé duševní energie společně s myšlenkovými proudy, které se snaží uchytit všude tam, kde naleznou živnou půdu v podobě neočištěné mysli a nedostatečného rozlišování v souladu s duchovní naukou. Tyto síly již mají jistou „inteligenci“ a vkrádají se do mysli působením přes ty nejnižší city a často v převlečení za povznešenou bohulibost, „spásný soucit“ a zejména duchovní pýchu na své dosažení a z ní plynoucí pocit neomylnosti a dokonalosti. Jednoduše se jedná o nedostatek pokory. Využívají ty nejnižší emoční projevy a energie závisti, hněvu, žárlivosti, pocitů nedostatečného uznání, touhy po moci apod. Ale jejich skutečným cílem je odehnání od toho, co poukazuje na jejich vlastní zlo, od pravých duchovních mistrů.

Máro působí i v případě světců a duchovně pokročilých praktikantů, kteří nedosáhli dostatečné očisty a jejich nespásné sklony se neprojevily v daném vtělení k odžití, ale jsou latentně schované a jsou tak „vyzařovány“ podvědomě. Pak se hovoří o tzv. „falešném světle“. Často tito světci i veřejně duchovně působí, a tak jsou márem vyhledáváni.

Silami mára jsou praví duchovní mistři doslova a do písmene fyzicky likvidováni. A to nemusí být jen to, že je někdo zvednutými silami ve svém okolí ukamenován, upálen, nebo přibit na kříž, jak známe z historie. Daleko větší síly psychického rázu působí v úrovni duševní, kde doslova na tyto mistry dopadají jako moli do světla, ve kterém shoří. I to shoření ale vždy něco stojí. To většinou nakonec způsobí i smrt jejich fyzického těla, pokud se cíleně nevěnují praxi siddha jógy, aby zmírnili tento negativní energetický dopad na jejich bytost. Ani siddhové za existence hmotného těla nejsou úplně prosti dopadu na jejich fyzická těla. Je pravdou, že se umí částečně bránit těmto silám a často dochází na straně útočníků k nemilým překvapením, neboť karma se v případě siddhů vybíjí v jejich okolí velice rychle. V případě duševních útoků, jako je negativní smýšlení a myšlení ve zlu vůči těmto bytostem pak může dojít u takových nečistých myslí ega doslova k duševním poruchám. Říkám to proto, že to je fakt a dochází k tomu. Působení vědomí Já ve svém okolí probouzí nečistoty mysli ve vědomí a ty se automaticky doslova projektují na ty, které je zdánlivě vzbudili. Tyto projekce jsou ale klamem, za tím vším je nedostatečná bdělost pozornosti a představa, že jsme dobří, dokonalí a ti druzí jsou zlí a nedokonalí a způsobují nám naše utrpení. Siddhové tím, že dosáhli úplné očisty svého podvědomí, tedy očisty jemného i fyzického těla od pokleslých energií díky praxi nedvojné kundaliní jógy a probuzená síla je plně integrovaná ve vědomí Já, tak osvětlují toto působení sil zla, které působí skrze podvědomí a negativní emoční energie. Proto se říká, že tyto bytosti vyvažují síly zla v naší lidské úrovni a udržují nauku živou a dostupnou. Působí čistě svou existencí a vyvažují tak negativní působení sil mára v naší úrovni. Píše se o tom například v písmu kašmírského šivaismu Prátjabhidžna Hridajam (překlad Jiří Vacek, 2004) a v dalších.

Pojednání o tzv. „falešném světle“ jsem našel ve vynikajícím díle německé středověké mystiky Theologia Germanica (Mystika a reformace, Theologia Deutsch , Martin Wernisch, Vyšehrad, 2007), které velice doporučuji každému. Je tím nejlepším, co jsem měl možnost číst z oblasti křesťanské mystiky. Vybírám a cituji, str. 213. - 217:

38. Dobré naučení o falešném světle a co je mu vlastní.

Všechno, co stojí proti pravému světlu, náleží světlu falešnému. K pravému světlu nezbytně patří, že nechce klamat a nemůže ani chtít, aby byl někdo klamán, ani nemůže být oklamáno. Falešné světlo však je klamáno a samo zase klame ostatní.

Pravé světlo je Bůh nebo božské; falešné světlo je přirozenost nebo cosi přirozené. Přirozenosti však náleží být něčím, tím, či oním, a také ve svém myšlení a touze má něco, to či ono, a nikoliv pouhé a ryzí Dobro jakožto Dobro a jen pro Dobro samo, nýbrž pro nějaké „něco“, pro to, či ono. Přirozenému falešnému světlu náleží „já“, „mně“, „mne“, ve všem hledá spíše sebe a to svoje než Dobro jakožto Dobro. Falešné světlo chce a volí nikoliv Dobro jakožto Dobro, nýbrž chce a volí sebe samo a to svoje jako to, co je pro ně nejlepší.

Falešné světlo se též domnívá, že je tím, čím není, myslíc, že je Bůh, a přitom je to přirozenost. A protože si myslí, že je Bůh, přivlastňuje si, co náleží Bohu: ne však to, co Bohu náleží, nakolik je člověkem nebo nakolik je ve zbožštělém člověku, nýbrž přivlastňuje si to, co Bohu náleží, nakolik je Bohem bez stvoření, na věčnosti. Říká-li totiž někdo: Bůh nemá žádné potřeby a ničeho si nežádá, je svobodný, spočívající, volný, nade vše povznesený a tak dále (to vše je pravda), zůstává nepohnutý a nic si nepřivlastňuje, je bez svědomí, a co činí, dobře činí – nuže, pak falešné světlo [způsobí, že] řekne: “Hle, takový chci být také! Vždyť čím podobnější je kdo Bohu, tím je lepší, a proto chci být roven Bohu a chci být Bohem a sedět u Boha a rovnat se mu, jako to učinil ďábel Lucifer.

Falešné světlo si tedy všechno, co náleží Bohu přivlastňuje, zvláště nakolik je Bůh Bohem na věčnosti a nikoliv člověkem. Proto říká a domnívá se, že stojí nad všemi skutky, slovy, způsoby, řádem I nad tělesným životem Kristovým, jejž Kristus prožil v člověčenství. Proto si přeje zůstat nedotčeno vším stvořením, skutky všeho tvorstva, ať dobrými či zlými, Bohu protivnými či milými; to všechno je mu jedno, toho vše se zprostilo, jako sám Bůh na věčnosti.

To falešné světlo též tvrdí, že vystoupilo nad vědomí a svědomí, a tak vše, co dělá, dělá prý dobře. Jeden falešný svobodný duch, který žil v tomto bludu, tvrdil dokonce, že kdyby zabil deset lidí, dělal by si z toho právě tak málo, jako kdyby zabil psa. Zkrátka a dobře, tohle falešné, klamavé světlo prchá přede vším, co je jeho přirozenosti protivné a obtížné; tak se to ostatně patří, vždyť samo není než přirozenost. A protože je klamáno tolik, že se považuje za Boha, odpřisáhlo by při všech svatých, že poznává to nejlepší a jeho mínění a snažení se opírá o dobro nejvyšší. Proto se také tohle světlo nenechá nikdy obrátit a poučit, zrovna jako ďábel.

Jako je tohle světlo klamáno svou chytrostí, tak samo zase klame všechno, co není Bůh nebo božské, to jest všechny, kdož nebyli osvíceni světlem pravým a jeho láskou. Koho totiž pravé světlo osvítilo, ten už klamu nepodlehne, ať je to kdokoliv. Kdo však tohle nemá a chce či má kráčet a bývat s tímto falešným světlem, ten je klamán. Je tomu tak proto, že všichni, v nichž není pravé světlo, obracejí se sami k sobě a za nejlepší považují sami sebe a co pro ně je dobré a pohodlné. Kdo jim právě tohle předkládá jako dobro nejvyšší, kdo jim k němu pomáhá a učí je, jak ho získat, toho následují, toho považují za nejlepšího učitele. Všemu, co k tomu patří, učí však ono falešné světlo; proto také jdou za ním všichni, kdo neznají světlo pravé, takto se vespolek klamajíc. Říká se, že až přijde Antikrist, tehdy ten, kdo nemá Boží znamení, půjde za ním; kdo jej však má, ten jej nenásleduje.

Toto falešné světlo říká, že člověk se má zbavit svědomí a že je potěšilé a obhroublé, když se jím někdo zabývá.

Jinými slovy máro se projevuje všude tam, kde jsou vztaženy kvality Boha na člověka ve variantách jako:

Vše co mě napadne, je z Boha a božské, má mysl je myslí božskou.

Vše co říkám a myslím si, se mně nedotýká, neboť já se zpovídám jen Bohu.

Již jsme jen ryzí vědomí nad vším, mě se nic nedotýká, neboť nejsem tělem. Nejsem dotčen svými skutky a činy.

Mohu se chovat, jak mě napadne, nemusím se ani chovat slušně podle běžné slušnosti.

Nemusím ani odpovědět na pozdrav, neboť já jsem brahman.

Tělo a ego je jen v mysli.

Já jsem ryzí vědomí nad tím vším.

Popírání projevu, označování jej za iluzi. Na své chování ego vztáhne kvalitu a vlastnosti vědomí.

Rady typu, když jde o vztahy, je nutné jít přes mrtvoly a na nic se neohlížet, neboť jsme vědomí nikoliv tělo, apod.

Vše je božské, vše co je, chce Bůh sám včetně ega a zlo vůbec neexistuje natož nějaká morálka a soudnost.

Říkáme egu, jak je krásné a utvrzujeme sebe, jak jsme duchovně dokonalí a že je s námi vše v pořádku.

Světec – Lucifer se tak stává ďáblem – márem.

Jak zlo působí na duchovní společenství?

Jedním z cílů působení těchto sil jsou duchovní společenství a skupiny kolem pravého duchovního mistra. V rámci očisty od karmy se často zlé síly ega vybíjí v různých svárech mezi členy skupiny. Proto vždy musíme vědět, že to je vyvoláno právě tímto zákonitým očistným procesem, který přináší společná meditace a být na pozoru před všemi těmi zdánlivě oprávněnými city ublíženosti, odsuzování druhých, povýšenosti nebo někdy až nevraživosti vůči svému bližnímu, s kterým společně meditujeme. Kdo toto nechápe a neustále za své stavy mysli a nálady obviňuje druhé, propadá zlu a současně i zlem na své bližní působí. Součástí toho jsou i různé tzv. „karmické ozvěny“, kdy se nám v současném životě projevuje odezva karmy s někým z členů společenství, a my místo správného rozlišování a rozpouštění všech těchto vazeb se do nich dále zaplétáme a neustále se pak divíme, proč opakovaně trpíme v různých vztazích nebo proč podléháme negativním stavům mysli a nedaří se nám správně provádět átmavičáru a věnovat veškeré úsilí stezce. To, že nejsme schopni si být vědomi sebe sama jako ryzí vědomí Já, má jediný důvod a tím jsou síly zla, které jsou nepřátelské Bohu. To, že neustále promítáme své negace na druhé, je jen důkaz nepokory a obrovské pýchy ega, nic jiného. Zákonitě se nám pak nedostává milost a pomoc mistra na stezce.

Součástí toho je i působení zla a sil mára zevního. Toto „zevní“ zlo je však jen zdánlivě zevní, neboť pokud skutečně působí, tak je to jen proto, že my sami v sobě chováme právě ty negace, na které působí a skrze které se snaží odtáhnout pozornost od skutečného zdroje veškerého zla, kterým je ego a hledající odtáhnout od těch, skrze které proudí pomoc mistra v procesu očisty. Máro působí na ty nejhrubší emoce a city v  nás, jako je závist, duchovní namyšlenost, ctižádostivost, žárlivost a zejména na nevědomost sebe sama. Největší nevědomost je neznalost sebe sama, neboť v egu nemůžeme správně chápat ani nic jiného. Pokud i za občasných zkušeností našeho pravého Já nerozvíjíme božskou moudrost a vhled buddhi, tak i přes tyto zkušenosti vědomí Já dále v oblasti projevu a rozlišování vidíme místo provazů hady a místo hadů provazy. Pak vždy vidíme vše přesně obráceně a to je projev zla. Pokud navíc z tohoto postoje dále jednáme, jako ti spravedliví a ti, co znají tu „svou“ pravdu a tak „oprávněně“ působíme zlem a škodíme druhým, stáváme se nástrojem zla, či přímo zlem samým. Pak se místo snahy o poskytování informací z duchovní nauky vidí útok na nás samé: tam, kde se píše o souladu, se vidí rozpor, tam kde se píše o rozlišování, se vidí vlastní projekce pýchy ega, apod. V podobných přesně opačných viděních by se dalo pokračovat.

Jak působí zlo na duchovní společenství kolem pravých mistrů? Podobně jako vlci, když útočí na stádo. Snaží se přímo dostat doprostřed stáda, vyvolat zmatek a rozdělit na menší skupiny a ty nechat rozutéct. Následně si vyberou vždy ty nejslabší a postupně je likvidují. Jinými slovy zlo přímo působí na semena zla členů přímo ve skupině, pokud jim poskytují úrodnou půdu ve své neočištěné mysli. Tak vytvářejí síly, které místo sjednocování rozdělují.

Co je však jediným cílem v celé této hře zla? Likvidace těch, co přinášejí světlo poznání a vedou k vysvobození a odtažení žáků od nich. O nic jiného nejde a nikdy nešlo. Mistra se toto vše vůbec nedotýká, ale je nutné na tuto zákonitost poukazovat.

Jak zlu propadáme?

Jak jinak, než vlastním zlem v sobě. Jinými slovy, pokud chováme v sobě podobné zlé city, myšlenky a představy, tak zákonitě podobné přitahujeme a stáváme se průchodem těchto sil zla. Jinými slovy, jak jsem nedávno výstižně slyšel, vrána k vráně sedá podle stavu svých energií. Tam kde vyšleme jednu sílu negace, se nám vrací zpět a bere s sebou dalších sedm, jak říká mistr Ježíš. Prvotním zlem je to, že neznáme sebe, neuvědomujeme si svou prvorozenost, božské vědomí Já, nebo alespoň nejsme v sebe si vědomém inteligentně rozlišujícím pozorovateli. Další zla pak zákonitě přicházejí díky neočištěné mysli a podvědomí. Již to, že se neuvědomujeme v našem pravém Já, je obrovský výraz nepokory a pýchy před Bohem. Uvědomovat se v našem pravém Já není žádná čest nebo duchovní dosažení, na které bychom měli být hrdí, ale čistě nutností a spíše nedostatek vědomí sebe je nepokora, pýcha a naše neochota něco dělat se zlem v nás. Proto je pokora tak důležitá na stezce átmavičáry, neboť bez ní nemůže mysl správně chápat nauku, a přijímat milost a správně provádět praxi zkoumání sebe. S egem počíná veškeré zlo a s jeho trvalým zmizeními i zlo končí, tím však se neříká, že zlo přestává existovat a působit v našem okolí a světě, ve kterém jako lidé žijeme. Znát jeho známky a to, jak se snaží působit na zlo v nás a nepropadat mu je však povinnost a nutnost, pokud nechceme na stezce padnout a trpět v opakovaném zrození a utrpení.

Jak se zlu bránit?

Největší obranou před zlem je pokora, pokora a zase jen pokora a to na všech stupních našeho duchovního vývoje a na těch nejvyšších je asi nejdůležitější a má největší význam. Neboť stav milosti vědomí Já je pokora sama a plné ztotožnění se s ní. To je i pravá odevzdanost a naše pravé Já, vědomí Já jsem Já jsem.

Součástí této stezky k pokoře je správné rozlišování – vivéka, rozlišování působení této síly zla v nás, které v různém poměru a intenzitě působí v každém z nás a být opravdu před nimi stále doslova na stráži v plné bdělosti. Není pravda, jak si někteří pseudorealizátoři myslí, že je jedno, co z nás vychází, tedy jak smýšlíme a jak mluvíme. Není. To je jen pýcha a nevědomost a nepokora před tvořivou mocí vědomí. Dokonce jsem slyšel, že si nemusíme dávat pozor na to, co říkáme a jak myslíme, případně jak smýšlíme o druhých, pokud se zpovídáme jen Bohu. To je vrchol pýchy a projev mára samotného. Bohu je úplně jedno, jak myslíme, ale v našem případě naše myšlení a cítění plně určuje naši budoucí existenci. Papež se také zpovídal jen Bohu a jednal ve jménu Boha, když vydal příkaz ke křižáckým výpravám do Jeruzaléma, kde následně horda vrahů vraždila a znásilňovala ženy a děti a došlo tak k průchodům těch nejhorších projevů zla a utrpení. To jsou ony vrány, které si sedají k dalším vránám. Naše příbuzenství a blízkost je dána tím, jaké máme smýšlení. Jaké myšlenky chováme, s tím jsme příbuzní. Tam, kde je představa, že jsme bez sil zla nebo, že tyto pokleslé energie neexistují a podceňujeme nutnost očisty a pokání, je známka toho, že se nechceme silám zla ani bránit. Je to přece tak pohodlné myslet si, že je s námi vše v pořádku a nemuset na sobě nic měnit, ne? Veškeré přehlížení významu očisty a pokory na stezce je ve svém důsledku zhoubné.

Tam, kde je podceňována vytrvalost úsilí a energetická podstata zkoumání sebe a nesprávně chápáno učení přímé stezky ve prospěch vlastní pýchy pseudorealizace, je vždy možné semeno zla a mára. Za tím vším stojí jen nedostatečná pokora před tím, co nás všechny skutečně přesahuje a co nám přináší ovoce našeho myšlení a konání. Dobrý je jen Otec na nebesích, ale současně musíme každým okamžikem usilovat o to, být dobrý jako On, a to bez trvalého obracení pozornosti na ryzí vědomí Já jsem s pokorným postojem, že On, který je za tím vším, ví vše nejlépe než my sami, a to v každém okamžiku, není možné.

Jiří Krutina

Zdroj: Jiří Vacek.cz