Obrázok používateľa CEZ OKNO
Joan Grantová: OKŘÍDLENÝ FARAON IV.

Jednou jsem se Ptahkefera ptala na hvězdy a on mi řekl: „Jsou to světy, jako je ten náš, a je jich bezpočet, jako vodních kapek v řece. Chtít pochopit takové množství je nesmyslné. Kdo hledí do slunce, aby pochopil jeho tajemství, oslepne a neuvidí ani to, co drží v dlani."
A pak mi vyprávěl pověst o stvoření.

Kapitola osmá

Legenda o stvoření

Kdysi dávno si bohové bohů, kteří jsou tak vysoko nad námi, že nemůžeme pochopit ani tisícinu jejich velikosti, poslali pro svého služebníka Ptaha. Dali mu nádobu s Životem, která se sama od sebe naplnila, kdykoli ji vyprázdnil. A uložili mu, aby tento Život učil, jak získávat moudrost, až se nakonec stane čirým plamenem ducha s veškerou zkušeností bytí. Ustanovili ho pánem nad zemí, kde byl jen neplodný písek a holé skály.

A tak Ptah rozséval Život po zemi. Hory začaly pociťovat slunce, jak zahřívá jejich svahy. Údolí pocítila mráz zimních nocí. Pak se Život vrátil k Ptahovi a on uslyšel z nádoby slabý hlas: „Už vím, co je to horko a zima. Pokračujme."

Ptah oděl hory stromy a údolí svěží trávou a květy, a rozsypal po nich obsah své nádoby. A Život se učil, jak mají rostliny prorážet půdu svými kořeny, aby získávaly sílu a mohly otevírat květy ke slunci, jak se přichytit na skále a rozběhnout se po ní svými úponky, jak rozprostřít stín u jezera. A všechno, čeho dosáhly, sdílely navzájem. Stéblo trávy vědělo, jak vichr zmítá větvemi stromů, a ježatý kaktus sdílel něhu jemného mechu.

Pak se Život znovu vrátil do nádoby a ozval se silnějším hlasem: "Poučil jsem se na rostlinách. Teď chci těla, v nichž bych se mohl pohybovat a rychleji objevovat svůj úděl.“

Ptah tedy stvořil na zemi zvířata. Nejdříve jednoduchá, jako červy a hady, potom zajíce, antilopy, lvy a zebry, zpěvné ptáky a ryby.

A Život se opět vrátil a řekl: „Teď jsem moudrý. Umím v noci přeběhnout poušť, umím si najít vodu a úkryt, prošel jsem celou zemí a naučil se mnoha rozmanitým věcem. Stvoř mi těla, která mě budou hodna.“

A Ptah odpověděl: „Vtělil jsem tě do skal, do rostlin a do zvířat. Vrátil ses ke mně a sdílíš paměť i zkušenost všeho; sdílíš i soudržnost živých bytostí, kterou máš ve všech zvířatech, a přesto se jí chceš vzdát. Nyní ti tedy stvořím těla stejná, jako je to mé, a ty budeš moct poprvé říci: "Já jsem." Ale tím zároveň prohlásíš: Jsem sám. "Už tě na tvé cestě nemohu dál vést. Musíš se vydat na dlouhou pouť, a až skončí, přivítám tě už ne jako
tvůj stvořitel, nýbrž jako tvůj bratr.“

Život odpověděl: „Chci tuto možnost, toto právo putovat až k bratrství s tebou.“

A tak stvořil Ptah člověka.

Člověk se procházel po zemi a radoval se z ní. Měkce našlapoval po trávě v údolích, jeho čich si liboval ve vůni květů a jazyk okoušel chuť ovoce. Když v horkém poledni odpočíval ve stínu, chodily mu gazely očichávat dlaně, lvi se s ním procházeli podél chladivých potoků a s jeleny závodil v běhu.

Ale v srdci mu stále zněla Ptahova slova: "Já jsem. Jsem sám,“ až se své osamělosti začal bát. Opustil to půvabné místo, zoufale běhal po zemi a hledal někoho, kdo by jeho samotu ukončil. Pln strachu volal k bohům.

Uslyšel ho veliký Min a sestoupil na zem. Uvedl člověka do spánku a zašeptal: „Už nebudeš sám... Od nynějška budete muž a žena a budete putovat společně. K tomu dám vašim dvěma tělům moc stvořit ze sebe další těla, která budou také naplněna Ptahovým Životem. Až uvidíte své děti, budete je s láskou opanovat, tak jako váš stvořitel opatroval vás.“

Také ze všech zvířat potom Min vytvořil páry. Všechno tak pokračovalo mnohem rychleji, spolu s mláďaty, která bylo třeba krmit, chránit a opatrovat. I rostliny se podílely na tomto božím požehnání: zapouštěly své kořeny ještě hlouběji do země, aby měly dostatek vláhy pro svá zrající semena.

V těchto raných dobách vědělo všechno živé stvoření o svém příbuzenství. Za chladných nocí si zajíc lehal ke lvu, aby se zahřál, a lidé byli vděční rostlinám a stromům za to, že jim poskytují úkryt a dávají své plody.

A to proto, že v těchto zašlých časech, kdy země byla dosud mladá, ještě nikdo nezapomínal na svého stvořitele.

Kapitola devátá

Tělo

Jednou jsem se sháněla po Nejahovi, až jsem ho našla s otcem v síni, kde se uchovávají papyrové svitky, na nichž jsou zaznamenány všemožné plody moudrosti; některé byly sepsány velmi dávno, jiné pocházely z naší doby. Moudrost nezná mládí nebo stáří, je stále táž.

Otec ukazoval Nejahovi nové svitky od Zertara. Zertar žil v paláci a zaznamenával všechno, co bylo objeveno o lidském těle, aby se každý, kdo přijde po nás, mohl učit, jak o ně pečovat, aby bylo zdravou schránkou pro ducha.

Na papyru byl obrázek člověka bez kůže; byl nakreslený světle hnědou barvou a z lebky vycházely jako paprsky červené čáry do všech částí těla.

Tatínek vysvětloval, že v těle máme neviditelné cestičky, které přivádějí vjemy k veliteli těla, jenž sídlí v hlavě, a že je moc důležité to vědět, protože pokud je některá ta cestička porušená, může člověk cítit bolest v prstech, zatímco je zraněný na paži. Tato znalost pomáhá jak těm, kteří léčí bylinami, tak těm, kdo uzdravují nožem, nemají-li po ruce žádného věštce, který by je vedl. Prohlásil: „Tato naše vnější část, přestože skrze ni získáváme zkušenosti, se má k našemu bytí podobně jako šaty, které nosíme na těle. Říkáme jí chat a zobrazuje se jako ryba na břehu. Když je duch v těle, je tělo jako ryba v řece, ale když se ve spánku duch z těla vzdálí, je tělo bezmocné jako ryba vyhozená na břeh.“

Zeptala jsem se: „Ale když je tolik věštců a jasnovidných, proč si musíš dělat obrázky, jak vypadá člověk uvnitř?"

„Přestože v sídelním městě není jasnovidců nedostatek, jen málo z nich je schopno projít velkými zkouškami, jichž je třeba, aby tuto moc získali. A ještě dnes je v Kemetu mnoho lidí, kteří se mohou zranit nebo onemocnět tam, kde žádný věštec není. A také je mnoho zemí, kde žádné věštce ani léčitele, kteří by pomohli raněným nebo nemocným, nemají, a kde kněží nevládnou takovou mocí a v chrámech není nikdo, kdo by je vyučil. Pro takové lidi - i když to není tak dokonalé, jako když máte jasnovidce - mají vědomosti o tom, jak tělo pracuje, veliký význam."

Dívala jsem se na obrázek a všimla jsem si, že na vrcholku hlavy, odkud vybíhaly červené čáry, je jemně nakreslený malinký človíček. Ukázala jsem na něho a zeptala se: „Máme uvnitř v hlavě opravdu takové svoje malinké já, nebo se to jenom tak píše?"

Tatínek odpověděl: „Ano, mají ho všichni, lidé i zvířata. Tady se překládají příkazy, jež duch uděluje tělu. Nikdo to nemůže vidět, jen jasnovidní. Když se Ptahkefer očima svého ducha podívá na tuto část člověka, který právě chce zvednout ruku, pak o zlomek času dřív, než to opravdu udělá, vidí, jak ruku zvedá to, čemu říkáme ka-ibis.

„Pamatuješ si na toho vojáka z posádky v Nakiši, kterého přivezli sem do chrámu? Jeho velitel ho sem poslal na jedné z těch prázdných obilných lodí. Ten voják viděl, jak jeho ženu sežral krokodýl. Utrpěl z toho tak veliký otřes, že oněměl, a tak ho k nám poslali, jestli bychom mu nepomohli. A co mu vlastně bylo? Zažil tak veliký strach a hrůzu, že tyhle silné pocity, které ovládly jeho tělo, zranily jeho ka-ibis. A podobně jako člověk, který má potrhané svaly na rameni, nemůže házet kopím, ka-ibis tohoto vojáka najednou nebylo schopné překládat příkazy jeho ducha svalům v jeho hrdle, a proto oněměl. Ptahkefer tuto závadu uviděl a vojákovo ka-ibis pak posilovali léčením, až bylo zase schopno předávat všechny příkazy.

Znak pro ka-ibis vypadá jako kráčející muž. To je příklad jednání člověka, který poslouchá příkazy svého ducha, jež mu přicházejí prostřednictvím cest ka-ibis. Někdy se také kreslí jenom jako dvě nohy, což znamená, jak ses učila v hodinách psaní, "jít" nebo "cestovat".

Když přišli do země Kemet lidé z Atlantidy, setkali se zde s ibisem. A řekli, že jeho černé a bílé peří symbolizuje světlo moudrosti, pronikající tmou nevědomosti. Volání ibise zní jako ,Ach‘, a oni prohlásili: "Tady je pták, který mluví moudře, a ten, kdo mluví moudře, říká pravdu." Ve staré zemi byly symbolem velikého Tahutiho, boha moudrosti, který váží naše srdce, váhy, také můžeš u nás v Kemetu ještě dnes vidět všude, kde se soudí. Později lidé začali tomuto bohu říkat Thovt. Zpodobovali jej s hlavou ibise a označovali za Strážce velkých záznamů. Říkali: Jako ibis mluví jenom pravdu, což je moudrost, stejně tak Thovt zachovává jen to, co je stálé, a to je moudrost a pravda. A tak se stal bohem písařů. Dnes už mnoho lidí zapomnělo, že Tahuti a Thovt jsou jedním a týmž bohem.

A tak jako písař vkládá své myšlenky do psaných znaků, proměňuje tento malý člověk v nás myšlenky v činy. A protože patří k té části, která, přestože umírá spolu s tělem, nemůže být viděna pozemskýma očima, stejně jako ka, nazýváme ho ka-ibis.

Nejah mi už sice jednou vykládal, co to ka vlastně je, ale já jsem tomu moc nerozuměla, a tak mi to tatínek vysvětlil.

„V těle máme mnoho částí, orgánů, které zužitkovávají to, co nám země dává a čím nám umožňuje žít. Plíce nás zásobují vzduchem, který dýcháme, střeva, žaludek a mnoho dalších orgánů mění jídlo a pití v čerstvou krev, kterou nám srdce pumpuje do těla. Jenže my máme větší touhu, kterou nám žádná z těchto věcí nemůže splnit, a to je touha po životě, po životě, který je všude a který jste mě slyšeli nazývat "Ptahovým Životem". Ten je příliš dokonalý pro přímé spojem s hmotným tělem zvaným chat, a proto má každý z nás jemnější kopii sebe samého, svého dvojníka, síť tisíců neviditelných cévek. Těmito kanálky protéká Ptahův Život, bez něhož bychom zemřeli. Této části naší bytosti říkáme ka a znamená to "sběrač života". Nemůžeme je vidět pozemskýma očima, ale je velmi důležité; jestliže se jeho kanálky naruší a nemůže jimi procházet Život, tělo zemře. Ka se obnovuje, jenom když spíme. Proto vydržíme déle bez potravy než beze spánku.

Ka se píše jako dvě vztyčené paže vystupující z vodorovné linky. Ta linka původně znamenala "obzor", ale časem se z toho stala ,země‘. Paže s otevřenými dlaněmi symbolizují člověka, který se napřahuje vzhůru a přijímá Ptahův Život. Před staletími byl ještě mezi dlaněmi a nad nimi kruh, který představoval pramen Života. Teď ale užíváme jednodušší zobrazení."

-pokračovanie-

Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Joan Grantová


Poznámka autorky:

Starověcí Egypťané dávali své zemi různá jména. V této knize z období 1. dynastie se jmenuje Kemet neboli také Obojí země; Sumer, předchůdce Babylonu, se zde nazývá Zuma; a Kréta, centrum minojské civilizace, zase Minoa. Kromě města Menatetiss, což je Mennofer, pozdější Memfis, nedaleko Káhiry, vyplývá poloha ostatních míst pro potřeby příběhu dostatečně jasně z kontextu. Abidva je dnešní Abydos a Obilná pláň současná Tell el Amama. Úzká země je Sinaj a Úzké moře je Rudé moře.

Symbolem Horního Egypta, "Jihu“, byly lotos a rákos a jeho koruna měla bílou barvu. „Sever“ užíval korunu červenou a jeho symbolem byly papyrus a včela.

V tomto příběhu se vyskytují koně, ale jsem si vědoma toho, že až do období 18. dynastie nebyly o koních v Egyptě nalezeny žádné zmínky.


Čaká sa na dotlač, KNIHU bolo možné zakúpiť na tejto adrese.

Súvisiace:

EGYPT
www.kemet.sk


máj 11, 2015 11:32 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top