Obrázok používateľa CEZ OKNO
Kagaba – lidé z hor, 3. díl

CIUDAD PERDIDA

S jejich přibývajícím počtem se schody postupně rozšiřovaly a zvětšovaly až měl člověk pocit, že kráčí vzhůru po pyramidě. Tu a tam se cesta rozdvojila a jiné schody či stezky vedly různými směry neznámo kam. Některé končily po pár metrech pod hustou zelení, jiné pokračovaly až kam oko dohlédlo a lze jen spekulovat, co se nachází na jejich druhém konci. Svah se postupně narovnával a před naší skupinou se objevily první terasy, stále uprostřed lesa pod korunami stromů. José udělal přestávku u jediné informační cedule v celém areálu, na které byla hrubá mapa města, tak jak je doposud známé archeologům. Ciudad Perdida, neboli Ztracené město má rozlohu přibližně 4km čtvereční a z toho jsou jen pouhé dva přístupné veřejnosti. Zbytek ruin leží stále pod příkrovem džungle a není příliš reálné, že by byly brzy k vidění. Město samotné bylo objeveno teprve relativně nedávno v roce 1975 lovci pokladů. To pochopitelně zapříčinilo, že mnoho důležitých artefaktů zmizelo v hlubinách soukromých sbírek a teprve po nějakém čase se zpráva o objevu dostala k patřičným institucím. Náš průvodce popsal mnoho zajímavých a často i kuriózních příběhů, které doprovázely první leta průzkumů. V začátcích, kdy ještě nebyla ustavena skupina archeologů, kteří by byli připraveni pracovat na místě, byl vyslán do naleziště tým třech policistů za účelem ochrany proti vykradačům hrobek a zlodějům. Když se po nějaké době tým odmlčel a nepodával pravidelná hlášení, vyslali na místo další tým, aby zjistil, co se stalo. Na místě našli zastřelené dva policisty a třetí byl pryč. Vyšetřovatelé nakonec usoudili, že hlídači našli důležité zlaté sošky, proběhla mezi nimi hádka a jeden z nich zvítězil a s uloupeným pokladem navždy zmizel. A tak musela nastoupit armáda, která je v oblasti přítomna až do dnešních dnů, nejen k ochraně archeologických nalezišť, ale také k ochraně turistů. Dnes je již region bezpečný a člověk se nemusí bát, že bude unesen drogovými gangy, nicméně před pár lety tomu tak nebylo. Časy se mění snad konečně k lepšími, řekl José. Pokračovali jsme o několik dalších metrů výše do dalšího “patra” terasových struktur. Město je prý postaveno podle typického schematu civilizace Tairona. Má tři úrovně, kdy v první, nejnižší, žila většina populace. Měli zde své domy a také hrobky, většinou obojí v jednom. Tradice kultury Tairona totiž určuje, že když někdo zemře, pohřbívá se na pozemku domu, které stojí na jakýchsi kamenných podstavách. Podle kamenných vrstev těchto obytných teras se prý dá určit, kolik lidí tam zemřelo.

Druhá úroveň sloužila k produkci, vyráběla se zde keramika, zpracovávali se zde suroviny k přípravě jídla a vůbec se zde odehrávaly veškeré aktivity spojené s chodem města.
Třetí úroveň a nejvyšší prý sloužila výhradně kněžím a šamanům. Ostatní neměli do této části města povolen vstup. Zde se pořádaly rituály a ceremoniály, často i několik dní a týdnů v kuse.
Ovšem tyto informace jsou pochopitelně kombinací výzkumu archeologů, antropologů a informací, které sdíleli členové současných kmenů žijících v horách Sierra Nevada, kteří se obecně považují za potomky kultury Tairona. Tito lidé byli předkolumbovská civilizace o které jsou záznamy sahající až do 1.století n.l. Svůj největší rozkvět pak zažila okolo 11. století, ale i tak jsou informace velice limitované na archeologické vykopávky a několik referencí pocházejících z koloniální éry. V počátcích žili lidé v pobřežních regionech Karibiku. Vytvářeli rybářské osady a budovali zavlažovací systémy. Když do oblasti dorazili Španělé, byli nuceni původní obyvatelé ustoupit vysoko do hor, což je možná zachránilo před jistou záhubou. Díky tomuto kroku se jejich tradiční způsob života vyvaroval vlivu západní civilizace na dlouhou dobu. I když občasné konflikty se i přesto odehrávaly. V roce 1599 se lid Tairona vzbouřil proti Španělům. Cílem útoků se stali misionáři a cestovatelé a mnoho kostelů bylo vypáleno. Na oplátku pochopitelně druhá strana odsoudila mnoho vůdců Tairona k trestu smrti a jejich vesnice byly také spáleny. V polovině 17.století pak byla většina sídlišť opuštěna a civilizace Tairona se postupně rozdělila do dnešních čtyř hlavních kmenů, které žijí v horách Sierra Nevada. Jsou to indiáni Wiwa, Arhuacos, Cancuamo a Kogi, kteří mají být přímými potomky lidu Tairona. Tairona (někdy také Tayrona) byla jedna z nejdůležitějších civilizací dávné Kolumbie a byla známa díky svým pokročilým budovatelským technikám, ale hlavně také svým dokonalým způsobem zpracování zlata. Narozdíl od mnoha kultur se zdá, že tito lidé používali zlaté výrobky, ornamenty a okrasné předměty ve svém každodenním životě. Nebyla to tedy jen výsada vůdců a panovníků. Archeologové tvrdí, že zde byl prakticky každý jedinec ozdoben zlatými šperky a bylo to zcela normální. On když člověk koneckonců navštíví Muzeum zlata v Bogotě, tak se tomu dá lehce věřit. Tolik zlatých šperků a objektů pohromadě snad nelze nikde jinde vidět. Zlaté artefakty byly nalezeny i přes mnoho let rabování a zřejmě se v horách stále ještě nachází mnoho těchto pozůstatků.
Zpracování zlata v kultuře Tairona vykazuje mimořádnou preciznost a detail. Nejstarší známé objekty pocházejí z období Neguanje (300-800 n.l.). Zlaté sošky a artefakty jsou tak perfektně provedené až se jeden musí zamyslet nad tím, jak to všechno dokázali. Zobrazují mnoho různých symbolických postav, které jsou považovány za válečníky, nebo panovníky s velkorysými ornamenty. Některé sošky mají zvířecí masky a jiné neurčitý antropomorfní vzhled. Můžeme se asi jen dohadovat co a koho ve skutečnosti tyto objekty znázorňují.
Samotné slovo Tairona lze přeložit jako “muž” nebo “synové Tygra” a veškeré tradice a duchovní směry těchto indiánů byly velice úzce spjaty s přírodou, což se dochovalo až do dnešní doby, především pak u Kogiů.

Ciudad Perdida je název ze španělštiny a znamená “ztracené město”, což je termín, který se dnes pro toto místo hojně a z velké části používá. Původní název je však Teyuna.
V druhé úrovni města, kde jsme udělali další malou zastávku s podrobným výkladem o historii města (té oficiální) se nachází jeden ze zajímavých bodů. V místě, kde se potkává několik stezek a schodů je malé náměstíčko a uprostřed stojí kámen, jakýsi menhir podle naší terminologie, na kterém je vyryta změť různých čar a obrazců, která nedává na první pohled žádný smysl. José se však záhy ujal slova a vysvětlil, že se jedná o původní mapu města podle které místní lidé navigovali. Jak? To jsem příliš nedokázal pochopit, nicméně velice zajímavé a svým způsobem pokročilé ne svou dobu. Ale to je náš problém jak vnímáme tyto prehistorické kultury, je to otázka naší zkreslené perspektivy, protože máme zažitý názor, že se jednalo o pouhé primitivy, lovce-sběrače, zatímco skutečnost je asi velice vzdálená tomuto úhlu pohledu.

Vydali jsme se opět vzhůru a po pár dalších desítkách schodů, kdy už se mé nohy začaly ozývat, se před námi náhle rozevřely koruny stromů, vegetace skoro zmizela (zřejmě umělým zásahem obyvatel města) a naše skupina se náhle ocitla na jedné z vrchních teras, odkud bylo vidět krásně do dálky na všechny strany. Okamžitě se mi vybavil obrázek slavného Machu Picchu, i když to se pochopitelně srovnat nedá. Pohled to byl úchvatný a hlavně nastoupil pocit vítězství a spokojenosti, že jsme tam konečně dorazili. Nastal šťastný jásot, nejen naší skupiny, ale i několika dalších jedinců, kteří tam již dorazili před námi. Horní vrstva města se skládá z několika různých teras v různých výškách, které se postupně zmenšují. Vyškrábal jsem se s vypětím posledních sil na jednu z těch nejvyšších a mezi stromy jsem zpozoroval plot s ostnatým drátem. Po krátkém zkoumání jsem uviděl z křoví vykukovat hlavy kolumbijských vojáků a bylo jasné, že zde jsme v dobrých rukou.
V hlavě jsem měl již od rána, kdy jsme vkročili na první z 1200 schodů, jednu otázku a právě zde se naskytla příležitost, jelikož jsme tak nějak všichni odpočívali a užívali si nádherného výhledu.

“Jose, když je tohle město tak veliké a jak si říkal, bylo to hlavním společenským centrem této kultury, je naprosto jasné, že tady v těch horách musí být nějaké další podobné město. Víš o tom něco? “Jeho odpověď mě málem srazila z kamene, na kterém jsem seděl. “Jo, tady v horách je jich 199. Teda těch, o kterých se ví.”
Takže je to jasné, pokud si někdo z vás chce zahrát na Indiana Jonese, sever Kolumbie je určitě jednou z dobrých destinací.
Ještě před naším odchodem zpět do džungle jsem ovšem musel prozkoumat dvě věci. Jednu z nich jsem měl již v hlavě delší dobu. Z dostupných fotografií na internetu lze totiž pozorovat v jednoho místa, které je jedním z nejobvyklejších, že některé terasy mají zvláštní uspořádání. Našel jsem tedy toto místo a skutečně to vypadalo přesně jako na starých fotkách. Pode mnou se rozkládaly tři nejhlavnější terasy, které měly být centrem šamanského a spirituálního dění a při pohledu na ně to skoro vypadá, že jsou obrazem pásu Orionu, tedy fenomén, který pozorujeme na mnoha místech po celém světě. Napadlo mě, že proč tedy ne taky tady. Dávalo by to naprostý smysl. Archeologové tvrdí, že tyto terasy byly ve skutečnosti plochy, na kterých stály typické indiánské kruhové domy, které pozorujeme na jiných místech v horách. Možná to tak bylo, ale žádný jasný důkaz o tom neexistuje. Spíš než základy pro domy mi to připadalo jako přistávací plochy a hej, armáda v určitém období boje s drogovými kartely tyto terasy opravdu používala k přistávání helikoptér. Víme, že občas se historie opakuje, nicméně, to je jen moje malá spekulace. Ono totiž není ani příliš jisté zatím, zda-li kultura Tairona skutečně stojí za vznikem těchto měst. Víme všichni jak to bylo s Egyptem, anebo nevíme… Koneckonců pocity byly zvláštní být na tomto místě a jen se tak rozhlížet kolem. Běhal jsem s fotoaparátem okolo jak se dalo, abych udělal nějaké dobré snímky pro pozdější účely. Po návratu domů jsem totiž na nic nečekal a svou teorii (v případě těchto ruin samozřejmě) o zarovnání k hvězdám pásu Orionu jsem poslal obratem největšímu odborníkovi na tuto problematiku panu Gary Davidovi z Arizony. Gary napsal již několik knih a našel zajímavé korelace se souhvězdím Orion na mnoha místech světa a rozvedl tak nápad Roberta Bauvala do daleko většího měřítka.

Pan David porovnal moje fotografie a také souřadnice a lokalitu města s mapami a dalším počítačovým programem, kde se dají najít souvislosti s pohybem nebeských těles a souhvězdí atd. a bohužel konstatoval, že v tomto případě se žádný úmyslný jev nejedná. Podoba prý čistě jen náhodná a Orion nemá s tímto městem nic společného. No, každopádně za pokus to stálo a alespoň pro tuto chvíli to nevypadá, že bychom zde měli další záhadu. Nicméně, druhá věc, nad kterou jsem se pozastavil, byl obrovský kámen, který sedí přesně uprostřed těchto tří důležitých teras. Jose o něm hovořil, že to je jakýsi oltář, nebo místo, kde uctívali bohové úrodnosti. Je to kámen plodnosti, či tak něco. Moje dřívější poznámka o Machu Picchu nebyla tudíž náhodná a opět se vynořila v souvislosti s tímto kamenem, protože jak víme i tam ve městě vysoko v peruánských kopcích mají podobný kámen, jehož účel také není doposud příliš jasný. Mluví se o astronomické observatoři. V případě Ciudad Perdida se bohužel nemáme o co opřít, protože výzkum zde je zcela nedostačující a archeologové pochopitelně nechtějí slyšet o žádných alternativách. Takže bude otázka času, jestli se někomu podaří přijít s něčím zajímavým, protože mě osobně po zkušenostech s jinými místy, nějaké báchorky o kultovních záležitostech, mytologii a datování na základě rozbitého hrníčku, neuspokojují. Ale, kdo ví, třeba se mýlím. Jen jeden malý detail bych ještě zdůraznil o tomto podivném kamenu. Není možná v tuto chvíli ani tak důležité proč tam je, ale spíš jak se tam vlastně dostal. V celém okolí a ani cestou jsme žádné velké kameny tohoto typu neviděli, pouze dva. Již zmíněnou mapu a tento kámen plodnosti. Oba jsou mnohatunové monolity a očividně byly na místo dopraveny odjinud. Jak?

Cestou zpátky jsme udělali zastávku v severní části města a už o jednu úroveň opět níž, kde se nacházejí dva klasické kruhové domy šamanů indiánů Kogi. Byl to další nepřímý kontakt s tímto kmenem, jelikož domy byly zavřené a nikdo poblíž nebyl.

Jose objasnil situaci tím, že není správná “sezóna“. Šamani Kogiů (mama, nebo také mamo) sem přicházejí jednou za rok a provádějí několika týdenní rituál, při kterém se “čistí“město od špatných energií, které přinášejí turisti z celého světa. Ciudad Perdida je v tento čas zavřené, aby mohli indiáni nerušeně pracovat. V tuto dobu jsme však mohli svobodně kolem domů chodit a fotit, což bylo fajn pro mnohé ze skupiny. Já to bral jako takovou malou ochutnávku toho, co mělo následovat za další čtyři dny. Na závěr nás ještě Jose vzal na posvátné místo, kam se údajně nesmí (těžko říct jestli to myslel vážně, nicméně on zde v horách vyrůstal a dodnes žije se svou rodinou, zná tu každý kout a kdejakého Kogiho). Jednalo se o “Sacred pool”, posvátné jezírko, což bylo v podstatě naprosto obyčejné (kolumbijsky) jezírko pod nádherným vodopádem uprostřed zeleně, kde byl požitek se po náročném výstupu vykoupat a osvěžit. Je to místo, kam se prý také šamani chodí koupat, tak jsme si na chvilku zkusili jaké to je být mama ve studené vodě…

Ztracené město je fascinující a skutečně málo prozkoumané místo. Pouze jedno z dalších mnoha, které se v horách Sierra Nevada Santa Marta nacházejí. Civilizace Tairona musela být obrovská a určitě ba se dala porovnat s jinými kulturami Jižní Ameriky, ale tolik se o ní nemluví. Přeci jen se všechno točí kolem Mayů, Aztéků a podobně. Ale i zde na severu Kolumbie existovaly rozvinuté kultury typu Muisca a další o nichž víme relativně málo. Pouhé tři hodiny jízdy na sever od Bogoty se nachází například jezero, které má být místem slavného Eldoráda, po kterém všichni tak usilovně pátrají.
A tak jedna návštěva jednoho pradávného města rozhodně nestačí, a už vůbec ne pouhé dvě hodiny, které nám byly oficiálně povoleny strávit uvnitř ruin. Archeologové nechtějí, aby se turisti nekontrolovatelně pohybovali po areálu a před časem zakázali volný přístup do této oblasti. Dnes je vše organizované, za peníze a pochopitelně z důvodu ochrany důležitých památek a bezpečnosti návštěvníků…

Michael M. Faitl

-pokračovanie-


TÉMY: Kolumbia a KAGABA – Pomoc za každú cenu?~Misionári na obzore
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Viac článkov Michaela M. Faitla nájdete na tejto adrese.

Súvisiace:

Cestopisy
http://www.cez-okno.net/rubrika/cestopisy


september 23, 2019 23:32 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top