Obrázok používateľa CEZ OKNO
Kagaba – lidé z hor, 4. díl

Návštěva Ztraceného města byla pro mě náročným oříškem, především po fyzické stránce. Nicméně vše dobře dopadlo a tak jsem zaslouženě po návratu celý den odpočíval. Doposud byla návštěva Kolumbie velmi zajímavá a poučná, nicméně to nejlepší se odehrálo v jejím samotném závěru. Sotva jsem znovu nabral trochu energie, už mě rozkodrcaný místní autobus v Santa Martě opět unášel za město, kde na mě již čekali lidé, díky nimž jsem vlastně tuto cestu mohl uskutečnit. Začínala nejdůležitější a oficiální část mé výpravy. Osobní setkání s indiány Kogi.

Kdo jsou Kogi?

Kogi se považují za přímé potomky zaniklé civilizace Tairona a jsou také strážci jejího kulturního odkazu. Žijí vysoko v horách Sierra Nevada de Santa Marta, kam byli vytlačeni španělskými dobyvateli. Jelikož tento domorodý kmen měl své zastoupení všude v této oblasti, tedy i na pobřeží, trvalo to nějakou dobu, než se adaptoval na výlučně horské podmínky. Každopádně jejich existenci se nakonec podařilo zachovat v původním stavu bez velkého ovlivnění španělskými vetřelci. Kogiové (někdy také Kogui) se považují za ochránce a strážce planety, což je především dáno lokalitou, kde žijí. Pohoří Sierra Nevada je totiž nejvyšším přímořským horským masívem na světě. Nachází se zde zastoupení všech klimatických pásem na jednom místě. Od pláží Karibiku, přes hustý prales, step a poušť, až po arktické pásmo vysoko v horách, kde sníh nikdy neroztaje. Zde všude Kogiové působí a jsou schopni pozorováním přírodních jevů a změn v prostředí určit, jak na tom přibližně naše planeta je. To je pochopitelně výsledkem stovek let kontaktu s tímto unikátním prostředím. Jejich názor je bohužel velmi realistický a pravdivý. Naše planeta je na tom špatně a hlavním důvodem této situace je Mladší bratr. To znamená my, západní civilizace, a dost možná civilizace jako taková. Kogiové nás nazývají Mladšími bratry, zatímco oni sami se prohlašují za Starší bratry. Kogiové jsou velice izolovaná komunita, která dnes čítá přibližně 15 000 osob žijících v malých vesnicích roztroušených na relativně velkém území pohoří Sierra Nevada. Jsou striktní v odmítání jakéhokoliv kontaktu s civilizací a jen velmi málo “bílých” tváří má možnost bližšího kontaktu. V roce 1990 však učinili vyjímku, jelikož jejich znepokojení našimi aktivitami vůči přírodě se již nedalo přehlížet. Pozvali tedy dokumentaristu Alana Ereiru, aby předal zprávu Mladším bratrům a doufali, že lidstvo vyslechne toto poselství. Vznikl jedinečný filmový dokument “The heart of the world”, který byl odvysílán stanicí BBC, nicméně jak by se dalo očekávat, žádné velké změny to nepřineslo, i přesto, že film měl velký celosvětový ohlas. Určité věci se zlepšily, tento kmen se dostal do povědomí širší veřejnosti a Kogiové také získali trochu více uznání ze strany kolumbijské vlády a obyvatel. Dnes musí každý nový kolumbijský prezident navštívit tento kmen, aby získal jejich požehnání. Kogiové byli velice zklamáni nezájmem světa o jejich poselství a tak pozvali režiséra Ereiru podruhé. V roce 2012 vzniká další dokument pod názvem “Aluna”, který je více hlubší návštěvou života Kogiů, jejich spirituality a tradic. Zatím posledním počinem je vznik iniciativy “Black Line”, která má za cíl navázat kontakt mezi aktivisty na celém světě, aby se poselství Kogiů co nejvíce dostalo na veřejnost. Čas ukáže kam to povede.

Indiáni Kogi jsou úzce spjati s přírodou a životem, který je s ní v harmonii. Jejich život je zasvěcen učení “Zákonů Velké Matky”. Tak jako většina přírodních národů i Kogiové mají svou komplexní kosmologii, která se skládá z mytologických figur, symbolů, ochránců a duchů. Kogiové jsou zemědělská kultura. Chodí oblečeni v zářivě bílých, prostých šatech a žijí jednoduchým stylem v primitivních vesnicích, které se skládají z dřevěných kruhových chýší. V každé vesnici je jedna větší chýše, která se nazývá nuhue (Světový dům). Svým vzhledem se trochu odlišuje od ostatních staveb a je to místo kam smí vstoupit pouze muž. Je to místo, kde se řeší byznys a chod vesnice. Každá komunita má také svého staršinu, šamana chcete-li, který je nazýván mama (někdy také mamo). Mama je strážcem moudrosti a má hlavní slovo v chodu dané komunity. Kogiové jsou také známi tím, že mužská část populace žvýká listy koky. To napomává lepšímu navázání kontaktu se světem duchů a jejich předků a zároveň to má také praktické využití. Potlačuje to například chuť k jídlu a jedinec dokáže nejíst celé dny. Vyvolený člen komunity, který se má stát šamanem pak prochází důkladným tréninkem, jehož součástí je například mnohaletý pobyt ve tmě. Kojenec je vychováván od malička většinou v nějaké jeskyni a často mladý muž spatří světlo světa poprvé až po devíti i více letech. Nicméně být opravdový mama je celoživotní cesta. Přestože řízení a správa vesnic Kogiů je výhradně mužskou záležitostí, velkou roli v životě kmene a vůbec v celé kosmologii hraje ženská energie. Feministický základ a role ženy je velmi důležitým aspektem této kultury. Kogiové věří, že zdrojem veškerého života na Zemi je Velká matka. Jednotlivé činnosti v běžném životě komunity jsou pečlivě rozděleny. Ženy vyrábějí oblečení a muži keramiku. Ženy se starají o plodiny a sklízejí, zatímco muži připravují půdu, odstraňují divoký porost pro pěstování. Ženy také například vlastní pozemky. Dcery často dědí tyto pozemky po matce a synové od svých otců. Pokud nastává rozvod, o celém procesu rozhoduje právě mama, který pak dohlíží na to, aby se dodržel zákon o pozemku.

Zvyky, tradice a vůbec svět Kogiů je daleko komplexnějším, než se vejde do jednoho krátkého článku a je to výsledek dlouhého vývoje této prehistorické kultury, která jako jedna z mála nebyla výrazně ovlivněna španělskou, nebo jinou nadvládou, nebo západní civilizací celkově. Až do dnešní doby...

Střet Bohů

Slavný den nadešel a po posledních organizačních zmatcích jsme se vydali společně s partou misionářů na několika kilometrovou cestu do strmého kopce, do vesnice Kogiů, kde se odehrávalo slavnostní předání překladu Nového testamentu. Jak jsem již uvedl, moje role zde byla celkem nezávislá (minimálně duchovně), jelikož jsem měl na starost fotografování, natáčení filmové reportáže z celé akce a následnou výrobu dokumentu pro účely organizace, která byla za tuto dlouholetou aktivitu zodpovědná. Výměnou za moje dobrovolnictví mi samozřejmě byla poskytnuta možnost se zúčastnit a také částečné pokrytí nákladů na cestu a pobyt. Toto bylo bez problémů dodrženo z obou stran a jsem tomu rád. Nicméně jinak má činnost zde jakýmkoliv jiným způsobem končí a rád bych to zdůraznil, že se nijak jinak na takovéto misionářské činnosti nepodílím a ani nikdy jsem se nepodílel. Přijde mi to zkrátka proti přírodě takovýmto způsobem zasahovat do života přírodních národů a kultur. Byla to však pro mne veliká zkušenost a zážitek, který se často neopakuje a do dnešního dne velmi kontroverzní záležitost, takže pokud máte pocit, že si zde v tomto posledním díle trochu protiřečím, připouštím, že je to možné. Můj světonázor na jakoukoliv misionářskou činnost byl utvořen již před dávnou dobou a ani tato akce ho nijak nemění. Nicméně bych rád trochu vysvětlil pár věcí, které jsem díky své cestě pochopil a které tento názor přeci jen trochu nahlodávají. Především musím podotknout, že zřejmě nic na tomto světě není jednoznačně černé, nebo bílé a s každým dalším rokem mého života se toto stále více a více potvrzuje. Mezi bílou a černou je mnoho šedivých, které se vzájemně prolínají. Kogiové a další tři sousedské kmeny, kteří jsou společnými potomky prehistorické civilizace Tairona si po svém žili a žijí již velmi dlouho. Podařilo se jim odrazit mnoho pokusů o nadvládu ze strany dobyvatelů a mnoho životů bylo zmařeno na obou stranách. Římskokatolická církev v posledních minimálně 200 letech vyslala na toto území mnoho misionářů. Velký počet z nich nepřežilo kontakt a pokusy o předělání těchto národů. Je tomu přibližně 35 let, kdy se na místo vydali misionáři se kterými jsem zde seděl na stejné lavici. Ti, jako jedni z mála byli a jsou, v uvozovkách, ve své činnosti úspěšní a můj obdiv patří jejich nekonečné vytrvalosti a oddanosti své “práci”, můžeme-li to tak nazvat. Soudit jestli jsou oddáni správné věci již nechám na čtenáři. Neřeknu vám ani ke kterému vyznání patří, protože to nevím a je mi to jedno (tuším, že jsou něco jako “nezávislí”). Nemají každopádně nic společného s římskokatolickou církví. Těmto lidem se podařilo během let získat přízeň několika rodin Kogiů a překonvertovat je na křesťanství. Současná situace je taková, že z celkového počtu asi 15 000 Kogiů je cca 200 křesťanů, kteří postupně mění svůj tradiční styl života, minimálně po duchovní stránce. Toto pochopitelně vyvolalo mnoho nesvárů a bouří, nejen mezi indiány samotnými, ale i mezi odborníky z řad antropologů a vládních úředníků. Nemusím zde zacházet do detailů a ani nesmím. Zkrátka se opakuje stejný scénář jako již v mnoha případech misionářské činnosti, kdy se nejdříve vytvoří problém, aby se mohl poté obětavě řešit za pomoci Slova božího. Stále stejný scénář již po staletí. Nevím jak v těchto věcech být objektivní a možná to ani nejde. Moje filozofie je jednoduchá, ať si každý věří v co chce, do té doby než to bude někomu násilně, nebo lstivě nutit. Svoboda člověka a jeho názorů by měla končit tam, kde začíná omezovat svobodu a názory někoho jiného. V tom by zde bylo celkem jasno, jenomže zde nastává ta šedá, díky věcem, které jsem například dříve nevěděl. Uvedu několik příkladů. Když vynechám řekněme posledních dvacet let, tak dříve byli Kogiové daleko více izolováni. Ze strany kolumbijské vlády se jim nedostávalo prakticky žádné podpory a to i přesto, že existoval (stále je) výbor, nebo jakási styčná skupina mezi indiány a vládou. Tuto skupinu v počtu několika lidí tvoří v podstatě jeden člověk (původní Kogi) a několik pomocníků, kteří jsou zkorumpováni a veškeré vládní dotace si strkají do kapes a indiáni z toho nevidí nic. Všichni to ví a není síla s tím něco udělat. Z takové situace vycházejí další problémy, protože dotyčná humanitární pomoc se na konec řetězce, tedy k indiánům, zkrátka nedostane. Vše začíná penězi, které mají být použity na různé účely, ale které mizí v propasti zkorumpované byrokracie. Například dětská úmrtnost mezi indiány je skoro 50 procent, a příčiny jsou často velmi banální. Běžné nemoci jako chřipka, nebo úrazy, které jsou za normálních okolností lehce léčitelné. Často i obyčejná neznalost a prevence. Když člověk na vlastní uši poslouchá různé příběhy, je mu z toho smutno. Jeden z Kogiů vypovídal, že ztratil všech pět dětí a teprve po příchodu misionářů se mu daří úspěšně vychovávat další tři. Je jim vděčný. I v dnešní době jsou tito misionáři stále jediní, kteří pomáhají indiánům v přístupu k základním lékům a ne, všechno se kořínky a čajem skutečně vyléčit nedá, kdyby si někdo náhodou myslel. Samozřejmě, že přírodní národy mají své metody jak si pomoci a dělají to tak po tisíciletí, ale na některé věci to nestačí. Pro ně samotné to většinou problém není, protože když se něco stane a někdo zemře, včetně dětí, berou to jako přirozenou věc, ale také proto, že nic jiného neznají. Bohové to tak zkrátka chtěli... Další příběh popisoval jeden mama, kterému přítomnost misionářů také zachránila život, což už je trochu důležitější případ, jelikož mama jako takový je vážená osoba a je zodpovědný za mnoho věcí v komunitě. Při pádu z mostu utrpěl komplikované zlomeniny a za normálních okolností by nepřežil. Sám ani nechtěl pomoc a dlouho ji odmítal, protože to je zkrátka jak víme přirozený chod věcí podle jejich tradic. Pomoc ze strany misionářů mu zachránila život. Já vím, říkáte si, proč se do toho vměšujou? Naprosto to chápu a rozhodně zde ničím nechci argumentovat pro ani proti. Je to celé srážka kultur a prvotní otázka by měla znít zasahovat, nebo nezasahovat? Pomáhat, nebo nechat umírat? Sám nevím po této zkušenosti, co je správné.

Všichni se neustále učíme a je to proces. Mnohé příběhy, které jsem za tu krátkou dobu vyslechl byly smutné a bohužel z velké části se týkali dětí. Při mé práci na místě jsem pořídil mnoho fotografií právě dětí, jelikož byli naprosto bezprostřední a byla to pro ně obrovská zábava. Největší povyražení měli ze skutečnosti, že mohli vidět svou tvář na displeji na zadní straně fotoaparátu. A pochopitelně bonbóny. To funguje všude na světě. Při pohledu na toto hemžení a nefalšovanou radost z prostých věcí mě pak vždy večer bolelo u srdce při pomyšlení kolik z nich už tu za týden nemusí být. V tradiční komunitě Kogiů nemá dítě příliš pozitivní dětství. Od malička se musí věnovat nejrůznějším praktickým činnostem k udržení chodu komunity a často v tomto případě mluvíme o těžké manuální práci. To je samozřejmě také důvodem mnoha úrazů a nehod. Osobně jsem byl svědkem takového nasazení, kdy ráno v šest hodin se skupinka sotva desetiletých vydávala na cestu do práce. V rukách měli ostré mačety velké skoro jako jejich těla. Děti by si měli hrát, učit se a být šťastné. Část z toho tyto děti v křesťanské komunitě mají a bylo to na nich vidět. Děti, které jsem viděl poblíž jedné z vesnic při treku do Ztraceného města byli jiné. To nešlo přehlédnout.

Myslím, že pomáhat komukoliv na světě je dobrá věc, obzvlášť těm, kteří to potřebují, ale proč do toho tahat náboženství? Výsledkem je, že dnes těchto cca 200 Kogiů vyznává Bibli a jsou vděčni za pomoc od misionářů. Akademická obec se bouří a kolumbijská vláda tyto aktivisty pronásleduje a vůbec se není čemu divit, protože jedním z těch negativních dopadů jejich přítomnosti je, že zbytek kmene tyto překonvertované jedince/křesťany vykázal ze svých území a ti se doslova přes noc ocitli ne na ulici, ale v cizím lese, bez střechy nad hlavou a obživy. No a zde samozřejmě nastává ona zmiňovaná situace zásah/vytvořený problém/pomoc. Akce/reakce.

Když, jsme tedy postupně vystoupali do jejich vesnice, nastal odpočinek, skromný oběd ve formě rýže, kousku kuřete a tradiční juky místo zeleniny. Pak už nic nebránilo tomu začít slavnostní ceremoniál. Indiáni, i na rozdíl od jejich údajné zdrženlivosti, byli velice příjemní, vstřícní a ochotní. Zřejmě zde již zabrala křesťanská výchova a nechtěli nám tudíž sekat hlavy. To je pro změnu zase jedna z těch pozitivních věcí, řekl bych. Bylo zajímavé pozorovat tento jazykový chaos. Bylo to jako návštěva Babylonské věže s tím rozdílem, že si i přes pomatení jazyků všichni rozuměli. Kogiové mají svůj vlastní jazyk a jen asi pět z nich mluví španělsky. Na druhou stranu polovina naší výpravy naopak mluvila pouze anglicky, takže se odehrávala jakási překladatelská olympiáda. To, že mluvím taky česky jsem už snad radši ani nezmiňoval. Samotný ceremoniál trval několik hodin a sešlo se mnoho lidí z okolních vesnic a paradoxně i nevěřících/tradičních. Trend je totiž takový zdá se, že někteří Kogiové si velice užívají nové víry a líbí se jim to. Snaží se proto vyznání šířit dále mezi ostatní komunity. Poznali, že život může mít i jiný rozměr, což sebou nese pochopitelně i určitá úskalí, protože si ještě neuvědomují ten špatný rozměr, o němž pochopitelně misionáři kázat nebudou. V místní “klubovně”, kterou svépomocí postavili a nazývají to “kostel”, jsme trávili noc. Tato stavba byla výlučně vytvořena k těmto účelům. Tedy k setkáním a bohoslužbám a také k ubytování návštěvníků. Je to také jediná stavba, kde je dostupná elektřina, což jsem velmi ocenil vzhledem k mé činnosti. Na druhou stranu bylo smutné pozorovat jak se v jedné zásuvce dobíjí deset mobilů, které nepatřili nikomu z nás. Ano civilizace už indiány i zde pomalu pohlcuje a pár jedinců již dokonce objevilo Facebook, jelikož tu a tam se ocitnou v křesťanské škole ve městě. Ceremoniál skončil zpěvem a veselým jásotem a všichni byli šťastní jak se konečně po mnoha desetiletích práce podařila. Bible byla předána a Kogiové si teď mohou v knize listovat, i když většina z nich samozřejmě neumí číst, ale i na tom se už pracuje.

Moje zkušenost je, abych to nějak shrnul, že ačkoliv misionářskou činnost v zásadě odsuzuji, jsou určité věci, které jsou na jejich práci dobré, slovo do pranice já vím. I co se týká například vzdělání. Těchto pár Kogiů se učí díky nim číst a psát, což by třeba také mohla být případná zodpovědnost a pomoc ze strany vlády, nevládních a nenáboženských organizací. A opakuji proto, je skutečně nutné do toho tahat náboženství a postupně tak likvidovat kulturu, která se vyvíjela stovky, možná tisíce let jen proto, že se některé její zvyky a způsob života neshodují s křesťanskou představou světa? Těžko říct, ale minimálně v případě těchto indiánů, jsou zatím misionáři jediní, kdo takto “pomáhají.”

Jak jsem řekl, vše to odstartovalo cca před 35 lety a dnes se již k těmto křesťanským rodinám přidávají další a kdo ví jak to bude dál. Každopádně poměr tradičních Kogiů stále silně převažuje a také interní problémy mezi již konvertovanými indiány o něčem vypovídají. V poslední době bylo několik případů sebevražd v konvertované komunitě, jsou hlášeny deprese a rodinné nesváry a jen čas ukáže jak se s touto novou situací indiáni vypořádají. Je to pro ně asi dost velká změna. Pozře je časem náš moderní svět, tak jako v případě mnoha dalších přírodních národů? Nebo odolají lákadlům civilizace a přežijí i nás?

Končí tedy tento miniseriál, kde jsem se snažil zachytit mé postřehy a zážitky z cesty do Kolumbie, i když to v několika řádcích není ani pořádně možné. Cesta to byla nepochybně výživná a v mnohém pro mě osobně přínosná a naučná.

No a pokud stále přemýšlíte, co že to vlastně znamená Kagaba, tak odpověď je jednoduchá. Výraz Kogi pochází ze španělštiny a je obecně používaný ve spojení s těmito indiány, kteří však sami sebe nazývají kagaba, což znamená lidé. Jak prosté, všichni jsme lidé, ale oni chápou daleko lépe, než naše západní kultura, jak důležité je žít v souladu s přírodními procesy a naopak nesnažit se si přírodu podmanit. Lidská činnost by měla být v harmonii s přírodou, ale to bohužel dnes není realita našeho světa. Kogiové nejsou jediní, kteří nám předávají tato poselství. Zde v Severní Americe to jsou například Navahové, Hopiové, Zuni a další. Všichni ví, že jde do tuhého a je potřeba změnit směr západní civilizace. Je tedy na nás, Mladších bratrech, jestli si tyto věci uvědomíme. Je však také otázkou, jestli v době, kdy si to případně uvědomíme, bude ještě komu dát za pravdu.

Michael M. Faitl

-koniec-


TÉMY: Kolumbia a KAGABA – Pomoc za každú cenu?~Misionári na obzore
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Viac článkov Michaela M. Faitla nájdete na tejto adrese.

Súvisiace:

Cestopisy
http://www.cez-okno.net/rubrika/cestopisy


október 14, 2019 00:23 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top