Obrázok používateľa CEZ OKNO
Kosmický konflikt 5

Uprostřed měsíce května v roce 1992 mnoho desítek milionů lidí po celých Spojených Státech na televizí stanici „CBS“ mohli sledovat zajímavý filmový snímek pod příznačným názvem „Vetřelci“. Šlo o pravdivou dramatizaci, která dokumentovala interakci cizích inteligencí s lidskou rasou. Vzájemné ovlivňování tehdy zahrnovalo různé „experimenty“, které byly řízené cizorodou rasou především na lidech žijících v USA. Co vedlo k odvysílání tohoto snímku, který dodal odvahu mnoha tisícům anonymních jedinců, kteří se zažili a nebo stále zažívají svůj vlastní osobní dramatický příběh života, kdy se tváří v tvář, z očí do očí setkávají s něčím co stojí za hranicemi jakéhokoliv tradičně přijímaného racionálna. V následujícím příběhu Vás seznámím s fakty, které jednoznačně poukazují na existenci reálného „Kosmického konfliktu“ o kterém můžeme sdělit, že již po mnoho tisíc let se stává pevnou součástí reality našeho života aniž by si drtivá většina lidský obyvatel této planety byla schopna uvědomit. V posledních letech jsme konfrontován ohromujícím množstvím tzv. „nevysvětlitelných fenoménů“. Mnoho z těchto jevů a úkazů má své kořeny v jisté organizované globální aktivitě, která se odvíjí za hranicemi našeho kulturního vnímání, za hranicemi přirozené prahové citlivosti našich smyslů, za hranicemi logického chápání naší mysli…



V této části seriálu bych chtěl pokračovat velmi zvláštním příběhem člověka, kterého z pochopitelných důvodů označuji iniciálami F.H. Volně tak navazuji na materiál ze čtvrté části.

Uvědomuji si, že to co nyní povím bude znít zcela absurdně, ale na mou duši se to stalo. Jak jsem ležel na zemi viděl jsem jak se osvětlenou chodbou ke mně přibližují dvě postavy. Jedna byla robustnější a větší a ta druhá byla podstatně přirozenějšího charakteru. Když se ke mne přiblížili zjistil jsem hrůzou, že ta druhá postava je nějaké zvíře či co. Měla obrovské hadí žluté oči a zeleno šedavou šupinatou pokožku na rukách. Tedy v místech kde se dalo vidět jelikož byla oblečená do nějaké světle modré kombinézy, ale spíše to připomínalo potápěčský skafandr. Všiml jsem si také, že v horní části paží měla na obleku přítomný nějaký kruhový emblém s jakýmsi znakem. Tvor na mne hleděl bez jediné emoce…

O to více mne šokovalo když vedle něho stál…. člověk.. Normální člověk, snad voják. Měl na sobě také podobnou kombinézu oranžovo – červené barvy. I on měl na stejném místě umístěný nějaký znak. Bohužel jsem si nezapamatoval jak vypadá. Byl jsem neuvěřitelně vyděšený. Prostě jsem netušil co se v následujících minutách stane. Nevěděl jsem kde se nacházím, jen v hloubi duše jsem se utěšoval tím, že se mi to všechno jen zdá. Jenže jak jsem pochopil záhy, nešlo vůbec o žádný sen.

Ono zvíře co vypadalo jako „miniaturní dráček“ (ve skutečnosti to bylo vysoké minimálně dva a čtvrt metru) vytáhl z pouzdra u pasu jakousi tyčinku a když se jí dotkl mého těla upadl jsem opět do bezvědomí. Nevím kolik času uběhlo když jsem znovu probral, ale měl jsem neuvěřitelný hlad. Byl jsem ve čtvercové místnosti, která byla ozářena jemným nazelenalým luminiscenčním světlem. Všechno to vypadalo velmi přízračně. Místnost byla bez oken a prakticky bez nábytku. Ležel jsem na posteli a kousek ode mne u zdi byl stůl a dvě židle. Jinak nic. Když jsem místnost prozkoumal pohledem rozhodl jsem se, že vstanu a trochu se projdu. Měl jsem na sobě pouze spodní prádlo a nic jiného. Nevím pane Chvátale jestli jste schopen se alespoň trochu vcítit do é tehdejší situace, ale víte, byl jsem totálně desorientován. Nevěděl jsem kde jsem, kolik je hodin ani kterého dne. Nevěděl jsem zda je den či noc. Bylo to velmi stresující.“

Pan H. se otřásl a dopil čaj. Pak se na mne podíval, takovým tím zkoumavým pohledem. Naše oči se střetly a já si uvědomil, že již pěkných pár minut rozvažuji o tom, zda nemám před sebou nějakého duševně chorého člověka. A on jako kdyby to vycítil, když řekl: „Já vím, co si myslíte che…che…“. Ušklíbl se. „Ale věřte, že ať jsem cokoliv – blázen zcela jistě ne“. „No jo, to říkají všichni“, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem se zeptal kudy na toaletu.

„První dveře vlevo na chodbě“. Já mezitím udělám ještě jednu várku čaje. Co říkáte….“. Ale to již jsem otvíral dveře od toalety. Rozsvítil jsem a první věc na kterou mi padl pohled nebylo to co si asi čtenář myslí. Nýbrž zcela něco jiného, velmi prozaického, a ve své podstatě přímo podivného. Byla to velká kovová baterka, taková ta čtverhranná pověšená na háčku. Bylo to sice samo o sobě zvláštní, ale řekl jsem si, že je připraven na jakoukoliv situaci. Jenže to nebylo zdaleka vše. Během následujících zhruba 15-ti minutách jsem zjistil, že můj hostitel má další kus zavěšený hned u dveří na chodbičce. Další dvě baterky v „pohotovostní poloze“ jsem objevil v obýváku a další pak v kuchyni s nepříjemným tušením, že to zdaleka není konečný počet.

Nicméně mne to utvrdilo v přesvědčení, že bych měl z tohoto bytu co nejrychleji vypadnout a to pokud možno pod nějakou důvěryhodnou záminkou. Přesto mi to nedalo, abych se na strategii rozmístění baterek pana H. přímo nezeptal. Došlo k tomu ve chvíli kdy jsem byl obsloužen dalším čajem a na stole se objevil nějaký koláč. Vzhledem k tomu, že jsem již velmi slně pochyboval o duševním zdraví človíčka jenž opět seděl předem mnou, jsem koláč ochutnat s díky odmítl a jen s velkým přemáháním jsem si usrkl horkého a docela chutného čaje modlíce se, aby šlo skutečně jen a pouze o čajové ingredience.

„Než budete dále pokračovat ve svém vyprávění…… víte já už ehmmm budu muset jít. Nezlobte se, ale mám ještě nějakou schůzku na Smíchově. Opravdu se nezlobte. Přesto mi to nedá, promiňte, abych se nezeptal na ty vaše baterky co máte všude po bytě“.

Přítomný se ostře zahleděl do mých očí. Jeho pohled mne velmi překvapil. Byl to skutečně ostrý pohled velmi bystrého vědomí, které mělo hodně daleko do chorého rozumu.

„No dobrá pane. Jak chcete, ale znovu Vás upozorňuji, že netrpím žádnou duševní chorobou ani poruchou. Nic podobného mi nikdy diagnostikováno nebylo. Takže to za prvé. A nyní k Vaší otázce. Víte…. Oni bytostně nesnáší přímé světlo!!! Ty baterky jsou tedy jaksi když přijde na věc skutečně zapotřebí. A za třetí pane – žádnou schůzku nemáte, vaše výmluva je ubohá a velmi naivní, víte?“

Zasmál se mi přímo do tváře. Mimochodem myslím, že nemusím nijak sáhodlouze vysvětlovat jak jsem se cítil. Jeho odpověď mne doslova přibyla do sedačky a vyjeveně jsem na pana H. hleděl. Musel jsem tedy skutečně vypadat v tuto chvíli velmi přitrouble protože se v následující chvíli začal můj hostitel doslova nezřízeně smát. Když přestal opět se na mne podíval a řekl:

„Pane Chvátale to co jsem vám sdělil není nějaký hloupý vtip“. Následovala krátká pauza a dodal: „To je teprve začátek. Takže jestli Vám milý příteli mohu radit, zapomeňte na Smíchov, vezměte si tadyhle kus jahodového koláče a poslouchejte. O.K.?“

Němě jsem přikývl a skutečně si vzal první kousek koláče do úst a začal opět naslouchat. „Takže, kde jsem to vlastně přestal. Aha, v té místnosti……“.

„V jedné chvíli se otevřeli dveře. Spíše odsunula jedna část stěny. A do místnosti vešel muž. Přinesl mi jídlo, které položil na stůl. Vybídl mne abych se posadil a sám se usadil na jedné ze židlí proti mně. Dlouho na mne hleděl a pak vytáhl nějaké zařízení, které vypadalo jako dnešní elektronický diktafón, ale bylo podstatně menší. Z ničeho nic na mne promluvil.

„Jmenuji se podplukovník Carlson. Vzhledem k tomu, že jste měl u sebe své osobní doklady víme, kdo jste, odkud jste, víme vše o vaší rodině v Československu a víme také proč jste zde v USA..“ Suše jsem polkl. Vůbec jsem netušil zda se mnou hraje nějakou hru a nebo to co říká je skutečná pravda, ale vzhledem k tomu co jsem doposud prožil jsem si neděl žádné iluze.

„Kde to jsem pane?“ Hlesl jsem. „Dvě věci. Především aby bylo jasno – ptát se budeme mi a vy budete odpovídat. Tímto jsou role definitivně dány, a za druhé. Přesně tuto otázku jsem se chystal položit já vám. Takže máte tušení a nebo nějakou povědomost o tom, kde se nacházíte?“

„Jakýsi sedmý smysl mi napovídal, že to co se právě děje vedle okolo mne není žádná sranda a že možná nikdy v životě ve skutečností nepochopím k čemu jsem se přimotal. Rozhodl jsem se, že tomu vojákovi přede mnou pokud možno co nejdetailnějším způsobem popíši co jsem dělal v posledních dvou dnech. Dvou dnech?

Vždyť jsem vlastně ani neměl sebemenší tušení jak dlouho jsem se v tomto divném zařízení nacházel. Když jsem si představil ten poprask u nás doma (myslím v republice) v souvislosti s tím, že jsem prostě jen tak zmizel v USA ježily se mi chlupy po celém těle. Ale nyní jsem se musel soustředit na každý detail toho co jsem dělal od chvíle kdy jsem se rozhodl vydat na ten svůj proklatý výlet do Skalistých Hor.

A podplukovník (či kdo to vlastně byl - o jeho skutečném příjmení jsem si nedělal žádné iluze) pozorně naslouchal…

- pokračování -

© 2008 Jaroslav Chvátal

Zdroj: Matrix-2001.cz


august 10, 2008 22:58 popoludní
  • krát komentár

2 krát komentár

  1. Obrázok používateľa Erik
    Erikdecember 12, 2010 03:25 dopoludnia

    Komentár: 

    A jak to tedy dopadlo ? Nemůžu nikde najít pokračování .

  2. Obrázok používateľa admin
    admindecember 12, 2010 11:20 dopoludnia

    Komentár: 

    Pod každým článkom sú aktívne linky. Aj pod "Kozmickým konfliktom". Jeden z nich vedie na celý seriál:

    http://www.cez-okno.net/rubrika/rubriky/kozmicky-konflikt

 

 

Top