Obrázok používateľa CEZ OKNO
Lauřiny mlhavé vzpomínky

Ze svých nejranějších vzpomínek si mimo jakoukoli pochybnost pamatuji, že můj život byl odlišný od životů ostatních dětí. Měla jsem strach z návštěvníků, kteří přicházeli v noci do mé ložnice nepozorováni mými rodiči. Tenkrát, koncem 40. let, kdy jsem byla ještě dítě, nebyly žádné filmy jako ET, Blízká setkání nebo Den nezávislosti. Já jsem však věděla, že se bojím „mimozemšťanů z kosmu“, kteří mě přicházeli navštěvovat, když jsem byla sama a bezbranná.


Jejich nejobvyklejší způsob, jak se dostat do mého pokoje, bylo oknem a mí rodiče byli vyvedeni z míry mým přehnaným strachem spát v jeho blízkosti.

Také mě lákali vyjít ven, kde na mě již čekali. Vzpírala jsem se těmto kontaktům, ale nakonec jsem podlehla. Schovávala jsem se v tajném úkrytu v průchozí komoře, vedoucí do pokoje rodičů. Viděla jsem jasná světla, linoucí se z mého pokoje, avšak nikdo v tu dobu nebyl vzhůru, aby je mohl spatřit.

V dětství, a do jisté míry i nyní, jsem mívala nesmírný strach z doktorů, zubařů, jejich zářivých světel a ostrých nástrojů. Strach byl mým stálým průvodcem - měla jsem strach z temnoty, oken, být sama v kostele, venku, i z osaměle stojícího letadla, kdy jsem si představovala, že obživne spolu s pasažéry.

Brzy jsem se naučila zatajovat své skutečné obavy před dospělými, neboť by mě velmi rychle poučili, že žádní mimozemšťané neexistují. Pokud jsem však na svém trvala, byla jsem za to trestána. Z mnoha událostí, které se mi přihodily v dětství, dvě vybočují – jedna z nich pak byla vyvolána pomocí regresní terapie.

Ta první je neúplná vzpomínka na setkání s mužským a ženským mimozemským párem, když mi bylo zhruba 7 let. Jednu noc jsem se vracela domů z návštěvy své babičky, která bydlela v našem sousedství. Když jsem byla v půli cesty, uviděla jsem dvě postavy stojící za plotem. Mé srdce se zběsile rozbušilo, neboť jsem poznala, že to jsou mí noční návštěvníci – navenek od sebe téměř k nerozeznání, nicméně to byli muž a žena. Nemluvili nahlas, ale zavolali na mě, abych k nim přišla. V úděsu jsem zakřičela, že nepůjdu, a dala se na útěk domů, volajíc na ně nestvůry. To, co vyslovili potom, je něco, co si pamatuji dodnes.

Řekli mi, že jsou mí skuteční rodiče a že bych měla jít s nimi. Už si moc nepamatuji, co se stalo potom, ale chtěla bych věřit, že jsem utekla a nakonec doběhla domů.

Má další jasná vzpomínka byla, že jsem viděla ducha své babičky krátce po její smrti, když mi bylo dvanáct. Tato vzpomínka byla později vyvolána pomocí hypnózy, kdy bylo prokázáno, že se značně lišila od mé krycí vzpomínky na tuto událost. To ráno jsme se já i má rodina zúčastnili pohřbu babičky a poté se veškeré příbuzenstvo sešlo v domě mých prarodičů. Pamatuji si, jak jsem se cítila nesvá mezi tolika truchlícími lidmi, takže jsem odešla do své ložnice, abych nemusela být s nimi a možná i proto, abych si zdřímla. Vstoupila jsem do pokoje a zavřela za sebou dveře, ale během několika okamžiků jsem si uvědomila, že nejsem sama. V rohu místnosti se vznášela postava, kterou jsem považovala za ducha své babičky. Po krátkém vzpamatování jsem uviděla, že postava se mé babičce vůbec nepodobala. Neměla žádné vlasy, zato měla velké černé zešikmené oči, tenké paže a světlou, bělavě šedou pokožku. S hrůzou jsem se držela kliky u dveří v naději, že uteču.

(Vždycky jsem si myslela, že se mi podařilo uprchnout poté, co jsem uviděla onu přízračnou postavu, ale pak se ukázalo, že to nebyla pravda.) Postava se pohnula ke mně a zírala na mě svýma ohromnýma černýma očima. Řekla mi, abych šla s ní. Zpočátku jsem odmítala a odporovala, ale pak jsem zcela mimo svou kontrolu s oním vetřelcem odešla.

V průběhu regrese bylo nejsmutnějším okamžikem, když jsem si uvědomila, že už nemám na klice od dveří svou ruku a že nemám naději na útěk. Byla jsem unesena do malého UFO, čekajícího venku, kde jsem byla podrobena pokusům, které zahrnovaly sexuálně-gynekologickou prohlídku, a to v mém věku 12 let. Pak jsem byla vrácena zpět do ložnice a zapomněla většinu podrobností, jiných, než to, že jsem viděla něco děsivého, o čem jsem si myslela, že je duch. Když jsem pak našla matku, tak nazlobeně dala najevo, že se po mně všichni sháněli a že jsem každého štvala svými řečmi o duchovi. Události tohoto typu se táhly celým mým dětstvím, někdy byly jasné a jindy zase naopak.

Dospívání bylo pro mě - jako asi pro každého - nepříjemným obdobím. Nebyla jsem zcela dospělá, ale již se k tomuto stavu blížila. Strach přetrvával, avšak já již nemohla utíkat k dospělým pro útěchu a ochranu. Začala jsem si postupně uvědomovat svou sexualitu, avšak po většinu času jsem byla stále dítě. Pro „Šediváky“ jsem ale byla již v reprodukčním věku a takto použitelná. Léta puberty jsou vždy bouřlivá a ta má taková byla, ale onen přidaný skrytý aspekt byl všudypřítomný. Neobvyklosti se pro mě staly samozřejmostí. Zatímco ve škole jsem se pilně učila, noci byly nevyzpytatelné. Snažila jsem se po svém vytvořit svůj smysl bezpečí. V pubertálním věku jsem zjistila, že alkohol mě často rychle dokázal zbavit strachu. Toto se však v pozdějších létech ukázalo být zničujícím. V průběhu tohoto období změn jsem začala cítit, že vedu dvojí život – jednak jako typický teenager a jednak jako žena v reprodukčním věku poté, co jsem byla unesena.

Jak jsem stárla, tak jsem se po nocích začala uchylovat k alkoholu, abych ulehčila strachu, který se mě zmocňoval vždy po setmění. V pubertě jsem nebyla tak často unášena jako v dospělosti, ale stále dost na to, aby mě onen strach z únosu stále trýznil.

Když jsem dospěla, tak jsem za sebou měla mnoho let instruktáží a vštěpování, kdy jsem pociťovala, že jsem obětí něčeho, co bylo jen stěží uvěřitelné a co by stálo za zveřejnění. Stále jsem byla unášena, a tak jsem nacházela útěchu ve dvou věcech: alkoholu a duchovně orientovaných lidech. Nechala jsem se vtáhnout do několika tradičních duchovních praktik hnutí New Age, které mi vydatně pomohly vysvětlit mé zážitky jako návštěvy andělů, duchovních rádců, démonů nebo duchů. Problémem však bylo, že tyto výklady ne vždy fungovaly, protože „Šediváci“ nedokázali vždycky vypadat jako kdokoli z uváděných entit.

Mé krycí vzpomínky byly sice navenek přesvědčivé, ale chování těchto entit do nich vůbec nezapadalo. Proč musí duchovní rádci provádět gynekologické pokusy a proč jsem si nedokázala zapamatovat všechno to báječné, co se mě údajně snažili naučit? Na co potřebují andělé a démoni kosmické lodě?

Když mi bylo dvacet, jela jsem autem po dálnici, když se na mém zadním sedadle objevil „ďábel“ a pokusil se převzít řízení. Také se několikrát stalo, že se mi zjevil duch mého zesnulého dědečka – to vždy, když jsem byla sama. Tyto události nebyly nikdy plně probádány, ale já mám podezření, že se nejednalo o paranormální jevy. Strach zůstal a já jsem nakonec musela skončit s alkoholem. Spirituální řešení přestalo fungovat a já se obrátila na badatele UFO. Navázala jsem spojení s MUFONem a zde se setkala s Dr. Davidem Jacobsem. V tomto momentu svého života jsem si byla dost jistá svými únosy a potřebovala jsem odpovědi a podporu. Stále více jsem si uvědomovala, že jsem unášena, kdy mé vzpomínky byly velmi detailní, takže jsem požádala Dr. Jacobse o pomoc při jejich prošetření. Regrese či hypnóza by neměly být provozovány nezodpovědně, neboť je tu nebezpečí, že povedou k otevření dveří, které se nemusí podařit opět zavřít.

Nelituji svého rozhodnutí v tom pokračovat. Přineslo mi to nový klid, který však nedokážu plně vysvětlit. Rovněž to nastolilo nové problémy, ale ty již nejsou mlhavé nebo zlomkovité.

Pokud jde o mé vzpomínky a probíhající události dostává se mi značné podpory. Tyto události jsou časté, ale nějak cítím, že jsem schopna se s nimi lépe vypořádat. Při spánku je na mě zamířena videokamera. Poskytuje mi to úlevu, při níž vnímám úbytek událostí a pocit bezpečí, který mi dovoluje spát s menšími obavami. Nic nefunguje na 100%, avšak já jsem ochotna akceptovat cokoli, co funguje třeba jen na 80%. Občas cítím, že prožívám dva životy, jeden, který sdílím s každým, a druhý, který se týká únosů. Protože toto uvědomování je pro mě nové, stále se učím sjednotit všechny tyto informace. Šediváci nejsou duchovní rádcové a já nevěřím, že chtějí tady komukoli pomoci kromě sobě samým. Jak mi jednou řekl Dr. Jacobs, prolomila jsem jejich tajemství a nyní cítím, že mám naději...

David Jacobs, ICAR - International Center for Abduction Research

http://www.ufoabduction.com/laura4.htm

Preklad: Ladislav Matějka

Zdroj: http://www.exopolitika.cz/

Kresba: © Česká exopolitika; art by Sandra


Súvisiace:

Greys (Šediváci, Strieborňáci)
http://www.cez-okno.net/stitok/greys-sedivaci-striebornaci

UFO únosy
http://www.cez-okno.net/rubrika/ufo-unosy

Seriál: Projekt Alfa
http://www.cez-okno.net/rubrika/serial-projekt-alfa


október 24, 2013 21:05 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top