Obrázok používateľa CEZ OKNO
LOBSANG RAMPA: Tretie oko II.

Život ale nebyl jen ucení a smutek. Venovali jsme se stejne intenzívne hrám jako studiu. Úcelem všech našich her bylo otužit nás a upevnit naši schopnost prežití v drsném Tibetu s jeho teplotními výkyvy. V léte za poledne muže teplota dosáhnout až 35°, ale za téže letní noci muže poklesnout až na 8° pod nulou. A v zime bývalo ješte mnohem chladneji.

Lukostrelba byla zábavná a posilovala svaly. Používali jsme luky zhotovené z tisového dreva dováženého z Indie a nekdy jsme si vyrábeli samostríly ze dreva tibetského. Coby buddhisté jsme nikdy nestríleli na živé terce. Ukrytí sluhové tahali za dlouhý provaz, címž dosahovali toho, že terc poskocil nahoru nebo dolu: nikdy jsme nevedeli, který pohyb ocekávat. Vetšina ostatních umela zasáhnout terc, když stáli v sedle cválajícího poníka. Já jsem se ale na nem nikdy nedovedl tak dlouho udržet! Neco docela jiného byl skok daleký. Tady se clovek nemusel soužit s žádným konem. Rozbehli jsme se co nejrychleji s tycí ctyri a pul metru dlouhou, a když jsme dosáhli dostatecné rychlosti, pomocí tyce jsme se odrazili ke skoku. Ríkával jsem, že ostatní tak dlouho jezdili na koni, že pak už nemeli v nohách žádnou sílu; zato já, který musel víc používat nohou, jsem skákat skutecne umel. Byl to docela dobrý zpusob, jak se dostat pres reku, a velké uspokojení mi prinášelo videt, jak ti, kterí se pokoušeli dostat se za mnou, jeden po druhém žuchli do vody.

Další naší kratochvílí bylo chození na chudách. Prestrojovali jsme se, abychom vypadali jako obri a casto se svádely souboje na chudách - kdo spadl, prohrál. Naše chudy byly vyrobené podomácku. Nemohli jsme si jen tak zaskocit do nejbližšího krámku a takovéto veci si koupit. Na dozorce skladište, což byl vetšinou správce, jsme uplatnovali veškerou svoji výmluvnost, abychom získali vhodné kusy dreva. Muselo mít presne ten správný druh vlákna a nesmely v nem být díry od suku. Pak jsme museli sehnat kusy dreva klínovitého tvaru na oprení nohou. Jelikož drevo bylo príliš vzácné, než aby se jím mohlo plýtvat, museli jsme pockat na vhodnou príležitost a v nejpríhodnejším okamžiku o nej požádat.

Dívky a mladé ženy se zabavovaly zvláštní hrou s opereným dreveným míckem. Do kousku dreva se v jeho horní hrane vyhloubily otvory a do nich se upevnila péra. Tento operený mícek se ve vzduchu udržoval nohama. Dívka si vykasala sukni do primerené výšky, aby mohla volne kopat, a pak už hrála jen nohama. Dotknout se mícku rukou znamenalo vyrazení. Obratná dívka tu vecicku udržela ve vzduchu i deset minut, než udelala chybu.

Ale nejrozšírenejší zábavou v Tibetu nebo alespon v oblasti U odpovídající správnímu obvodu Lhasa bylo pouštení draku. Dalo by se to nazvat národním sportem. Mohli jsme si ho ale doprát jen nekdy, v urcitých rocních obdobích. Pred lety se prišlo na to, že když se pouštejí draci na horách, lije pak jako z konve. V tech dobách vládlo mínení, že se bohové dešte hnevají, a tak bylo povoleno pouštet draky jen na podzim, kdy je v Tibetu suché období. V jistých údobích roku lidé na horách nekricí, protože ozvena jejich hlasu zpusobuje, že mraky z Indie, presycené deštem, odhazují svuj náklad príliš rychle a vyvolávají vodní srážky na nevhodném míste. A tak když nastal první podzimní den, ze strechy Potaly se vznesl osamelý drak. V nekolika minutách se nad Lhasou objevili draci všech tvaru, velikostí a barev, kterí se v silném vetru kolébali a škubali sebou.

Mel jsem pouštení draku rád a usiloval jsem o to, aby muj drak byl jeden z prvních, který vystoupí k obloze. Kostru draku jsme vetšinou vyrábeli z bambusu a potahovali ji témer vždycky jemným hedvábím. Tento kvalitní materiál jsme získali bez obtíží. Drak totiž musel být prvotrídní, nebot šlo o prestiž domu. Draci mívali tvar krabice a casto jsme k nim pripevnovali divoce vyhlížející drací hlavu, krídla a ocas.

Svádeli jsme bitvy, ve kterých jsme se snažili strhnout k zemi draky souperu. Na provaz draka jsme prilepovali strepiny rozbitého skla a cást provazu jsme natírali klihem a posypávali sklenenou drtí v nadeji, že se nám podarí preríznout provazy jiných a padajícího draka se zmocnit. Obcas jsme se v noci vytratili ven a vypoušteli draky s máslovými lampickami rozsvícenými uvnitr hlavy a tela. Oci treba planuly rudé a telo zas na pozadí temné nocní oblohy stavelo na odiv všelijaké jiné barvy. Zvlášt rádi jsme to delali, když se cekalo na príchod obrovských jacích karavan z oblasti Lho-cong. Ve své detské naivite jsme se domnívali, že prostacci ze vzdálených koncin nic netuší o takových "moderních" vynálezech, jako jsou naši draci, a proto jsme je chteli trochu vystrašit.

Jeden náš nápad spocíval v tom, že jsme urcitým zpusobem uložili do nitra draku tri ruzné mušle tak, že když do nich zafoukal vítr, vydávaly nadprirozený naríkavý zvuk. Prirovnávali jsme to k drakum chrlícím ohen a rvoucím do noci a doufali jsme, že budou mít na kupce blahodárný úcinek. Po zádech nám šlo príjemné mrazení, když jsme si predstavovali, jak ti lidé leží v hruze zachumlaní do svých pokrývek, zatímco naši draci se vznášejí nad nimi.

I když jsem to v té dobe ješte nevedel, moje hraní s draky se mi melo velice dobre hodit pozdeji, kdy jsem na nich skutecne létal. Prozatím to však byla jen zábava, trebaže vzrušující. Jedna z našich her pro nás mohla být docela nebezpecná: staveli jsme velikánské draky - porádné kusy o rozloze nekolika ctverecních metru s krídly vycnívajícími po obou stranách. Pokládali jsme je na rovný terén v blízkosti strže, kde stoupaly zvlášt silné vzdušné proudy. S jedním koncem provazu ovázaným kolem pasu jsme nasedli na poníky a ty pak privedli do co nejrychlejšího cvalu. Drak se vyhoupl do výšky a stoupal výš a výš, až narazil na tento zvláštní vzestupný vzdušný proud. Následovalo trhnutí a jezdec byl vyzdvižen do vzduchu prímo z poníka treba i do trimetrové výšky a pak se pozvolna kolébavými pohyby zas snášel zpátky k zemi. Pár neštastníku to témer roztrhlo na dva kusy, když zapomneli vytáhnout nohy ze trmenu, ale já, který jsem v jízde na koni nikdy moc nevynikal, jsem se vždycky umel odpoutat bez potíží. A být zvedán do vzduchu, to byla skutecná rozkoš. Že jsem byl tak nerozvážný dobrodruh, prišel jsem na to, že když trhnu provazem v okamžiku zdvihu, vznesu se výš a že další vypocítané trhnutí mi umožní prodloužit délku letu o celé vteriny.

Pri jedné príležitosti jsem za vydatné spolupráce vetru tak nadšene trhal provazem, že jsem pristál až na rovné streše domu jednoho zemedelce, kde bylo složeno palivo na zimu. Obydlí tibetských zemedelcu mají ploché strachy s nízkým ochozem, který zadržuje jací hnuj. Ten se suší a používá jako palivo. Dotycný dum byl z cihel vyrobených z bláta sušeného na slunci, místo obvyklejšího kamene a nemel "ani komín: k odvodu koure z vnitrního ohnište sloužil otvor ve streše. Když jsem tam zavešený na konci provazu tak necekane pristál, palivo se rozházelo a jak jsem byl vlecen po streše, vetšinu jsem ho vmetl otvorem na neštastné obyvatele uvnitr.

Necekaly me tu žádné projevy prízne. Muj vstup tímtéž otvorem byl pozdraven zlostným krikem a po prvním výprasku od hospodáre jsem byl dovlecen k otci pro další dávku nápravné medicíny. Tu noc jsem spal na briše!

Druhý den jsem dostal nevábný úkol projít stáje a posbírat jací hnuj, který jsem musel dopravit do sedlákova domu a srovnat zpátky na strechu, což byla docela drina vzhledem k tomu, že mi bylo necelých šest let. Všichni krome me však byli spokojeni; ostatní kluci se mohli uválet smíchy, hospodár získal dvojnásobek paliva a otec ukázal, jak je prísný a spravedlivý. A já? I další noc jsem ležel na briše a nebylo to tím, že bych byl rozbolavelý od jízdy na koni!

Muže se zdát, že takovéto zacházení bylo skutecne tvrdé, ale nikde v Tibetu není pro slabochy místo. Lhasa leží v nadmorské výšce tri tisíce šest set padesát metru a jsou zde extrémní teplotní výkyvy. Jiné okresy leží ješte výš a podmínky v nich jsou ješte drsnejší a slaboši by mohli snadno ohrozit ostatní. Z tohoto duvodu — a ne kvuli nejaké samoúcelné krutosti — byla výchova tak prísná.

Ve vyšších polohách ponorují lidé novorozence do ledových rícek, aby se ukázalo, zda jsou dost silní k životu. Dost casto jsem vídával i v nadmorské výšce nad pet tisíc metru pricházet k temto ríckám malá procesí. U brehu se pruvod zastavuje a babicka bere miminko. Okolo ní se seskupí rodina: otec, matka a nejbližší príbuzní. Díte je svleceno, babicka se skloní a ponorí telícko do vody, takže na vzduchu zustává jen hlava a ústa. V krutém mrazu díte zcervená, pak zmodrá a jeho protestující krik ustane. Zdá se, že je mrtvé, ale babicka má v techto vecech bohaté zkušenosti, a tak je díte vytaženo z vody, osušeno a obleceno. Pokud prežije, je to vule bohu. Zemre-li, byla mu na zemi ušetrena spousta utrpení. Je to skutecne nejmilosrdnejší rešení v tak mrazivé zemi. Je mnohem lepší, když nekolik detí zemre, než kdyby tito lidé žili jako nevylécitelní mrzáci v zemi, kde lékarská péce je tak skrovná.

Smrt mého bratra navodila nutnost zintenzívnit mé ucení, protože v sedmi letech jsem se mel zacít školit pro jakoukoliv životní dráhu, kterou navrhnou astrologové. V Tibetu se o všem rozhoduje pomocí astrologie, od koupe jaká až po životní dráhu cloveka. Ted už se blížil cas, kdy práve pred mými sedmými narozeninami maminka usporádá opravdu velikou slavnost, na kterou budou sezváni šlechtici a další príslušníci vyšších kruhu, aby vyslechli predpoved astrologu. Matka byla vyložene pri tele, mela kulatý oblicej a cerné vlasy. Tibetanky nosí na hlave jakýsi drevený rám, pres který se prekládají vlasy do úcesu co nejokrasnejších. Tyto rámy byly velmi peclive propracované, casto tmavocervené lakované, zdobené polodrahokamy a vykládané nerriry a koraly. S vlasy dobre napuštenými olejem byl efekt prenádherný. Tibetské ženy nosí velmi pestré šaty, ve kterých prevládá cervená, zelená a žlutá. Vetšinou na sobe mívají jednobarevnou zásteru s jasným vodorovným pruhem, kontrastní, ale harmonické barvy. Pak je tu náušnice levém uchu. Její velikost závisí na spolecenském postavení ženy, která ji nosí.

Matka, jelikož patrila k jedné z predních rodin, nosila náušnici delší než patnáct centimetru. Meli jsme za to, že ženy mají mít naprosto stejná práva jako muži, ale v rízení chodu domácnosti zašla matka ješte dál a byla nespornou samovládkyní, autokratem, který vedel, co chce a vždycky toho dosáhl.


KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

T. Lobsang Rampa: TŘETÍ OKO. Z anglického originálu "The Tbird Eye" přeložila Jitka Badoučková.
Ilustrace Zdenka Krejčová. Typografická úprav a obálka s použitím autorčiny kresby Vladislav Zadrobílek.

august 28, 2011 20:00 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top