Obrázok používateľa CEZ OKNO
Marion Weinsteinová: CESTA, JAK POMOCI SOBĚ SAMÉMU - ODVĚKÁ TRADICE MAGIE

Kořeny magie sahají tisíce let do minulosti, daleko před křesťanství a vůbec dochované historické záznamy. Eleuzínská mystéria, staroegyptské školy mystérií i okultní kultura Atlantidy, to vše vychází ze stejných kořenů. Magické tradice vyrůstaly spolu s monoteismem: křesťanský gnosticismus, obřadní magická společenstva, alchymie i astrologie. A ve všech těchto oborech vědy magické (která nás provází dodnes), nacházíme sjednocující téma: rozvíjení našeho bytostného já, cíl i výchozí bod všeho magického díla. Základní myšlenka je taková: nejprve je třeba si uspořádat vlastní život - uvést jej do harmonie - tělesné, duševní, citové i duchovní.

 

ČÁST 1 - ZÁKLADNÍ OKULTNÍ INFORMACE

Kapitola I - MAGIE, SVĚT SÁM O SOBĚ

Jedině pak budeme schopni započít ono velké dílo. A co je nejvyšším smyslem magického díla? Naplnit, uspokojit své já na ještě vyšší úrovni. Změnit, povznést, a tak plně rozvinout své bytostné já pro blaho celého Universa.

Ponoříme-li se do důkladného studia magie či okultních věd, nalézáme hotový poklad metod, jak pomoci sobě samým. Jak to, že tyto techniky nejsou známy každému? Proč je nezkusí všichni? Ve výchově a vzdělávání západního člověka dnes magie nemá místo. Tato oblast poznání zůstávala neodhalena "díky" tendenčně chápaným dějinám středověkých inkvizitorů, kteří usilovali o vymýcení magie z naší kultury. Jejich dílo bylo vpravdě úspěšné - až donedávna. Než jsem přišla na to, co je pozitivní magie, stálo mě to skutečně nesmírné úsilí. Musela jsem se přebrodit záplavou všech těch pověr, dezinformací a obecně rozšířených nesmyslů a poznat, jak je možné magii zneužívat (co je tzv. "černá" magie), abych se vůbec k tomu správnému materiálu dopracovala. A během své pouti jsem se toho hodně dozvěděla:

 

MAGIE VERSUS FANTAZIE

Pro mnohé je setkání se světem magie jakýmsi výletem do Disneylandu, lépe řečeno do těch starých disneyovek jako je Šípková Růženka, Popelka či Pinocchio. Kde Walt Disney bral náměty? Nacházel je v pohádkách; v příbězích pramenících z dávných lidových legend. Všichni důvěrně známe ty, o kterých se v nich vypráví - kouzelné babičky nebo dobré víly. Někdo, kdo dokáže splnit přání. Určitě si vybavíte i další příběhy a pohádkové bytosti - jako jsou elfové, kouzelníci a hodné čarodějnice (které mám tak ráda). Všechny spojuje známý motiv - jsou to kouzelní pomocníci. Někdy na sebe taková čarodějná bytost bere podobu prostého člověka, často chudého. V pohádce se vypráví o hodném smrtelníkovi, ocitnuvším se v krajní nouzi, když tu náhle do jeho života vstoupí kouzelný pomocník a splní mu přání (nebo také tři přání, jelikož trojka je tradičně magické číslo).

Čáry máry - a život smrtelníkův se úplně změní. Žabák se promění v prince, z kamení jsou drahokamy, a práce, která by trvala týden, je hotova během jediné noci!

Někdy ani takový šťastlivec neví, jak s kouzelným darem naložit.
Jako v té legrační pohádce, kterou známe v tolika obměnách: Muž se ženou se nedokážou dohodnout, co si mají přát:

MUŽ: Bodejž by ti frňák upadl!
ŽENA: Kéž by upadl tobě!
(Oběma upadnou nosy)
ŽENA: Ó jé, kéž by nám ty nosy zase přirostly!

Nosy jsou tedy zase na svém místě - jenže přání jsou fuč! Jindy je ovšem přání vysloveno správně a smrtelník zatouží po něčem rozumném. Přeje si třeba dostatek jídla, hodně peněz a bezstarostný život, lásku - tedy to, co si dnes můžeme přát i my.

A když se přání stala skutečností, žili všichni šťastně až do smrti.

Podle mého přesvědčení se tyto legendy zakládají na pravdě. I řecké báje a pověsti byly považovány prostě za - báje a pověsti - dokud Schliemann neobjevil zbytky Troje. A také mnozí z těch, pro které byly pradávné legendy o andělech a "ohnivých vozech" také takovou bájí, přehodnotili své názory, když von Däniken zpopularizoval svoji teorii o prehistorických astronautech.

Pro legendy o splněných přáních mám vlastní teorii: Na Západě stejně jako na Východě odjakživa existovaly ojedinělé kultury a subkultury zachovávající odvěké mystické tradice. Příslušníci takových kultur obyčejně žili v ústraní, ničím nerušeni. Jako příklad mohou sloužit čarodějnice a druidové, ale jistě znáte pověsti o dalších "ztracených", skrytých, izolovaných skupinách, kde lidé vládli "mimořádnými schopnostmi". Mohlo se docela dobře stát, že tito mystikové si čas od času zamilovali nějakého prostého člověka pro jeho dobrou povahu, nebo se slitovali nad někým, kdo se ocitl v nouzi, a rozhodli se mu pomoci. Nám mohou tito adepti připadat jako kouzelné bytosti; nezasvěcený může jejich pomoc považovat za nadpřirozený, těžko pochopitelný čin.

Ale pro adepta - člověka z rozvinutější kultury - to bylo něco běžného.

"Adept" znamená v běžném jazyce (v angličtině) expert, odborník. V okultismu je adeptem myšlen "magik (magical worker - praktikující magii)" či "mág".

Takové legendy k nám přicházejí viděny ze zorného úhlu obyčejného člověka, který se právě s takovou kouzelnou službou setkal. Příběhy byly během doby překrucovány, přikrášlovány a zveličovány - jako ostatně všechny ústně tradované lidové pověsti předávané z generace na generaci, aniž by si tito lidé uvědomovali, co vlastně uchovávají. A tak než se legendy dostaly k nám, staly se surovinou pro disneyovskou mlýnici - jsou z nich pohádkové příběhy, fantazie. Pokud je budeme i nadále vnímat z pohledu neadepta.

Budeme-li však takové legendy nazírat ze zorného úhlu poznané mystické tradice, odhalí se před námi úplně nová oblast možností. Všechno je jen záležitost určitého úhlu pohledu, rámce souvislostí. V jižním Tichomoří kupříkladu žijí kultury, jejichž příslušníci uctívají košile amerických vojáků z druhé světové války.1 Pro ně jsou to památky na kouzelné bytosti, jež se kdysi za velkého hromobití snesly shůry na svých podivných velikých ptácích. Uctívači košil dodnes stavějí z listí a větví podivuhodné, anténám podobné konstrukce jako přípomínku kouzelných přístrojů, jimiž ta nadpozemská stvoření získávala zprávy z záhadném jazyce; zprávy přicházející v podobě praskavých hlasů z čisté oblohy! Z pohledu této víry v příchod nadpřirozených dobrodinců, v Tichomoří poměrně obvyklé (tzv. "cargo cults"), se mohou normální vojenští piloti jevit jako čarodějové. Legenda je na světě. Ovšem z hlediska moderní
aviatiky je pilot prostě jen člověk vykonávající svoji práci - tady není nic k uctívání. Všechno tedy závisí na úhlu pohledu, na naší vlastní hodnotové soustavě.

Vzpomeňte si na další kouzelný příběh: Pohádku o princi Žabákovi.

Byla jednou osamělá krásná dívka, a ta velice toužila po hezkém princi, kterého by si mohla vzít za muže. Jednoho dne zaklepala na dveře její chaloupky unavená a hladová stařenka. Děvče se s ní dobrosrdečně rozdělilo o tu svou trochu jídla. "Děkuji ti, děvenko," řekla stařenka, "jsi ke mně tak laskavá! Za to ti splním jakékoliv přání." Dívka si tedy z celého srdce přála, aby se její ochočená žabka proměnila v krásného prince. Vyšla na dvůr a žabku políbila. A ejhle! - žabka se proměnila v krásného prince, který ji vzápětí požádal o ruku.

Takto by to viděl nezasvěcený. Změňme teď úhel pohledu a poslechněme si stařenčinu verzi:

Jednou jsem se vydala do lesa na bylinky; potřebovala jsem nějaké to středověké antibiotikum. Trochu jsem si zašla a náhle jsem se ocitla daleko za naší vsí. Byla jsem unavená a měla jsem hlad. I vyslala jsem do okolí telepatickou zprávu v tomto smyslu: "Nabízím dokonalé služby tomu, kdo mi poskytne útočiště a dá mi najíst a napít." Moji telepatickou zprávu podvědomě přijala jedna senzitivní venkovská dívka. Sledovala jsem její vibrace a došla jsem až k její chaloupce, a ona mě bez řečí šťedře pohostila. Aby byla výměna služeb dokonalá, zeptala jsem se jí, co žádá na oplátku. Jelikož nevěděla nic o psychických jevech, musela jsem jí nějak vysvětlit, jakým způsobem má soustředit psychickou sílu, a nejjednodušší bylo poradit jí, aby vyslovila nějaké přání.

Přála si tedy z celé duše to, po čem nejvíce toužila - lásku. V tomto případě se jednalo o vzájemný vztah s nějakým přijatelným mladíkem. Okamžitě jsem vyslala telepatickou výzvu odpovídajícímu mládenci, který by měl stejné přání. Ve skutečnosti to byla vlastní energie dívčina, která vyslala výzvu, a já jsem jen pomohla řídit tuto energii podle našich tradičních telepatických metod. Dívka ovšem trvala na jakémsi prapodivném obřadu, který zřejmě nějak souvisel s její kulturou; považte, popadla žábu a políbila ji! Když se pak ten mládenec objevil (byl to syn zdejšího kupce, hezky ustrojený), vyděšená žabka někam odskočila. Děvče pak trvalo na tom, že se žába proměnila v prince. A nedalo si to vymluvit.
To byl typický případ transcendence, čili překročení jistých mezí v běžném životě, prostřednictvím okultních metod. Takové metody okultisté používají již celá staletí. A vy jich můžete využívat rovněž. Jediný rozdíl je v tom, že adepti kdysi konali dobré skutky pro obyčejné smrtelníky, pro ty, kteří vyslovili své přání. V našem případě ten, kdo si něco přeje, může vykonat dobrý skutek přímo sám pro sebe.

Tyto metody jsou základem určitých tradic, jež existují všude na světě a byly zde odjakživa. Lidé naplňující takové tradice patří mezi mystickou elitu - jsou to šamani, medicinmani, čarodějové - ať už jim říkáme jakkoliv. Ti, kteří přistupují k životu takovým způsobem, vědí - a je to součást jejich hluboce zakořeněných tradic - že umět splnit přání není žádnou fantazií; je to skutečně možné. Nic jim v tom nebrání, neboť díky svému způsobu nazírání světa se dokázali zbavit všech omezujících myšlenek.

 

SYNDROM "JE TO PŘÍLIŠ KRÁSNÉ, NEŽ ABY TO BYLA PRAVDA"

Pro moderní západní společnost je vskutku příznačné, jak hluboce tato myšlenka dokáže proniknout do našeho způsobu myšlení, aniž bychom si uvědomili, nakolik nás ovlivňuje. Myslím, že právě tento syndrom je pro mnohé primární příčinou jejich nedůvěry v okultní jevy (mám na mysli pozititivní okultní jevy), jako je například spirituální spojení s milovanými, život po smrti, telepatie a také ovšem schopnost splnit přání. Všechno, co napovídá, že Svět neviditelna nejen existuje, ale že nám dokonce může být ku prospěchu, se zdá doslova příliš dobré, než aby to mohla být pravda. I když lidský duch přímo prahne po tomto neviditelném dobrodiní, ostýchá se v něj uvěřit. A to proto, že mnohým to připadá stejně pošetilé jako dávat veškerou důvěru - nebo dokonce vkládat nejvyšší naděje - ve vzduchoprázdno.

Kdo se zdráhá v něco uvěřit, ten se toho ani neodváží využít. Nejde jen o uvěření v okultní jevy (a jejich další zkoumání). V psychologii dobře známe princip, na základě něhož naděje vyvolává úzkost2, a který se projevuje určitým vzorcem obranného chování.

K takovým obranným reakcím dochází zejména u tvůrčí činnosti. Vidina odměny za tvůrčí schopnosti může být natolik veliká, že případné selhání by mohlo být stejnou měrou zničující. Právě ze strachu z neúspěchu pak člověk odmítá vůbec se do něčeho pouštět.
Domněnka, že je "jistější" raději se o nic nepokoušet, je prostě jen obranný mechanismus.

K tomu, abychom se mohli vydat na neprobádanou půdu vlastní individuality, abychom dokázali tvůrčím způsobem využít všech možností života a rozhodnout se tak, jak nám dovolí vlastní rozum, musíme být schopni unést onu úzkost, jež se s tvůrčím přístupem pojí... Pak zjistíme, že tvůrčí přístup k životu - ať už jde o umění, vědu, či jiný kontext života - se může rozvíjet jen tehdy, dokážeme-li dostatečně ohodnotit své vlastní já.3

Jak tohle platí v okultismu? Veškerá okultní práce je samou esencí tvůrčí činnosti; okultní způsob jednání je nejniternějším vyjádřením sama sebe. Uvěřit ve Svět neviditelna a spoléhat se na něj, využít dosud neznámé součásti svého já - to byl tradičně základ okultní vědy. Kdyby se adept neodvážil vydat se po této tolik slibné cestě, ustrnul by na místě. Naštěstí okultismus nabízí, řečeno jazykem moderní psychologie, pozitivní pomoc.
Tento tradiční způsob myšlení klade důraz na sebeúctu, víru a přesvědčení a je účinný tehdy, chápeme-li jej z pozice adepta.
Nebude fungovat, budeme-li jej chápat z pohledu dětinsky nedůvěřivého bázlivce, který se neodváží riskovat úzkost z možného zklamání.

 

HLEDISKO ADEPTA

V kulturách, jež jsou tak odlišné od naší společnosti, v tradičních společenstvích, kde má okultní činnost příznivé podmínky, již samotné společenské klima podněcuje adepta k tomu, aby se vydal cestou magie. Ti, kteří se v takových společnostech narodili, měli od nejútlejšího dětství oproti nám značné výhody.

Pro nás vstup do magického světa znamená velký skok, a pomoc musíme hledat přímo v samotném okultismu. Ale jak už jsem řekla, okultní práce nám tuto možnost rozvoje poskytuje. Blahodárný životní koloběh se dá do pohybu díky samotné podstatě okultního přístupu k životu.

Jak tedy začít?

Adept ví, že magie funguje. A že funguje specifickým způsobem. Není třeba se trýznit v potu tváře jako Horatio Alger; magie působí přirozenou cestou.

Uvedu několik analogií: Magii lze využívat právě tak, jako lze využít přirozeného talentu. V případě magie jde o nadání vlastní každému z nás. Umíte-li zpívat, tančit, hrát na nějaký hudební nástroj, sportovat, malovat, psát, stavět modely letadel nebo třeba vařit - víte sami, že se v tom musíte cvičit. S magií je to stejné, i v tomto případě je třeba praxe. Jako v tom starém vtipu - opakujte to tak dlouho, dokud se vám to nepodaří.4 Chceme-li se dostat na úroveň adepta, musíme prolomit svoji psýché, abychom nalezli pevné místo. Tehdy zjistíme, že všechno je možné a nic není tak dobré, aby to nemohla být pravda. Pro některé z vás tyto myšlenky budou znamenat zcela radikální krok. Ale dnes, naštěstí, nám moderní psychologie usnadňuje cestu.

Poznámky:

1) The New York Times, 10. duben 1970, "On a Pacific Island, They Wait for the G. I. Who Became God."

2) Samuel J. Warner, Ph. D., Self-Realization and Self-Defeat, Grove Press, Inc. New York 1966, Kapitola IX, "Significance and the Creative Approach."

3) Tamtéž, str. 168, 169.

4) Stará anekdota: Sopranistka na koncertě zpívá árii z Aidy. Když skončí, zazní hromový potlesk a pak se ozve hlasité: "Opakovat, opakovat!" Zpěvačka pozvedne ruku, předstoupí před obecenstvo a prohlásí: "Děkuji. Dále vám přednesu..." Větu však nedokončí, protože na balkoně vstane nějaký chlapík a řve jako pominutý: "Opakovat, opakovat!" Sopranistka se chce této situace zhostit s grácií: "Děkuji, pane," říká, "ale ráda bych pokračovala v programu." Muž se nahne z balkonu a zahrozí jí prstem: "Tu Aidu zazpíváte znovu! A nepřestávejte! Dokud se vám to nepovede!"

 

exkluzívne.cez.okno

 


KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese

 


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

 

 

august 04, 2011 03:36 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top