Obrázok používateľa CEZ OKNO
Malá sonda do historie přírodních věd

Karel Wágner | V rámci daných historických faktů se zde pokusím nastínit jednu z kapitol historie vědy, ve které figuroval vý­zkum pro­jevů medi­umity, jímž se v minulosti zabývala celá řada renomovaných vědců. Pod­pora takovýchto vý­zkum­ných aktivit ze strany vědeckého establišmentu byla margi­nální, tedy okrajová. Což vedlo od ignorování takovýchto vý­zkum­ných aktivit vědeckým main­strea­mem až k jejich postupné de­ho­nestaci.


V dobách spiritistického boomu se vedle nadše­ných propagátorů záhrobního života na seancích objevovali i zvídaví přírodovědci. Tito bada­telé se řídili rozumnou zása­dou, podle které jsou fakta a teorie dvě rozdílné věci, pročež také nespojovali projevy mediumity se spiritis­tickými teo­riemi nebo naukami. Se spiritistickým učením nespojovali ani materializaci (zhmot­nění), tedy na seancích z volného prostoru vystupující údajné části lid­ských těl a z organismu média vy­stu­pu­jící shluky neidentifiko­vané, záhadné sub­stance. Díky vynálezu fotografie bylo na pře­lomu19. a20. století po­řízeno několik zajíma­vých, avšak sporných fotografií, které měly ma­terializaci do­kládat. Snímky „mate­ria­lizova­ných údů“ však nebyly vždy vydávány, jak se dnes obecně soudí, za důkaz exis­tence zá­hrobního ži­vota. Ve skutečnosti byly „éterické“ či „flui­dické“ ruce, objevu­jící se při seancích nad stolem či kolem stolu, označovány za ektoplazmu, tedy podle tehdej­ších představ za ja­kýsi vý­ron tělesné pod­staty či buněčných složek mé­dia, ko­lem něhož k takovýmto projekcím do­cházelo. Proto byly takovéto úkazy nazývány „materializace“, neboť vznikající ob­jekty tvořila „materie“, tedy hmota či hmotná podstata.

Termín „ektoplazma“ do tehdejší metapsychiky za­vedl původně vůči mate­rializaci značně skep­tický nositel Nobelovy ceny Char­les Richet, který si po­jem plazma vypůjčil z biologie, kde se pod plazmou rozumí tělesná teku­tina, například součást krve nebo obsah buňky. Podle jeho vyjád­ření ektoplazma představuje bělavou substanci při­po­mínající pastu, nebo tekutý či těstovitý ro­sol, nejčastěji vycházející z úst nebo hrudi média, který se „po­zne­náhlu organizuje a nabývá konkrétních tvarů lidských údů či obličeje“. Substance měla být značně cit­livá na světlo a tak se často na experimentálních seancích osvětlo­vala míst­nost červenou lam­pou, jaká se používala při vyvolávání fotografií. V několika málo pří­pa­dech se vědcům při seanci mělo podařit odebrat vzorek ektoplazmy do zkumavky, ale ještě než ji sta­čili uzavřít, se jim vzo­rek ve zkumavce roz­plynul. Fyziolog Charles Richet vlastní zkušenost s ektoplazmou po­pisuje těmito slovy: „Viděl jsem za velmi dobrých pozorovacích podmínek jak se tato fluidní pasta roz­prostírala na mém koleni a pomalu se organizovala tak, aby vytvořila zá­rodek vřetenní kosti, lo­ketní kosti, záprstí, jejichž zvyšující se tlak jsem na koleni cítil.“ Jindy se také v místnosti, ve které probíhala experi­mentální seance, měly ve volném pro­storu objevovat bě­lavé oblaky a světélkující páry, které pak „zkondenzovaly“ a na­bývaly tvaru lidského údu.

Pojem plazma do biologie v první polovině 19. století zavedl Jan Evange­lista Purkyně. V průběhu doby se v biologii a mineralogii slovo plazma pocházející z řečtiny začalo, po­dobně jako ve slovenštině či ruštině, u nás používat v ženském rodě. Naproti tomu do fyziky pojem plazma za­vedl americký chemik a fyzik Irvin Langmuir až roku 1927, kdy plazma ve fyzi­kálním významu do češtiny vstoupilo ve středním rodě. Minera­logie označuje slovem plazma ro­hovco­vitý, šedoze­leně zbarvený nerost. Naproti tomu ve fyzice se pod pojmem plazma rozumí ionizo­vaný plyn vy­kazující kvazineutralitu a kolektivní chování, přičemž navenek se může plazma jevit jako nenabitá ka­palina. Dnes se vzhledem k rozvoji plazmové medicíny často v jednom od­borném textu hovoří jak o „té“ plazmě (buněčné), tak o „tom“ plazmatu (ionizovaném plynu).

V šeru či tmě seancí do tvaru lidského údu materializovaná hmota měla podle badatelů, kteří se zabývali materializací, mnohé z vlastností živé lidské ruky. Ale na rozdíl od lidské ruky se nako­nec vždy demateriali­zuje, tedy rozplyne, rozpustí, prostě zaniká. Například fyziolog F. Bo­tazzi popisoval svým učeným kolegům jak takováto na seanci materializovaná ruka v jeho dlani ja­koby tála, rozpouštěla se. O něco později jiná ruka, tentokrát spočívající na jeho hlavě, se pod jeho pevným stiskem, ze kterého se rozhodně nevymanila, pomalu rozplývala, až opět úplně vymizela. Jako důkaz své existence však každá materializovaná ruka podle Richeta může zane­chat svůj otisk v hlíně nebo parafínu. Celý proces popisuje Richet těmito slovy: „Otisky se získají ná­sledujícím způsobem. Ruka (fluidická) se ponoří do roztaveného parafínu asi při 43°C. Když se ruka opět vyjme, je obklopená tenkou vrstvou ztuhlého parafínu. A potom, a to charakterizuje tyto nádherné a udi­vující experimenty, se ruka uvolní z pochvy ztuhlého pa­rafínu a vytvoří tak dosud teplý, ale pevný otisk, který je položen na stůl. Fluidická ruka zmizí, ale její otisk zůstává. Když se rozsvítí, nachází se na stole jemný a křehký parafínový otisk. Abychom získali před­stavu ruky takto vy­modelované, stačí nalít dovnitř sádru. Potom se od­straní parafín a zůstane sádrový otisk.“

Jelikož se při materializaci ektoplazma zdála nejčastěji vycházet z úst médií, byla jim experi­mentátory podávána, jako jednoduché preventivní opatření proti podvodům, borůvková zavaře­nina, která by nutně musela obarvit jakoukoliv v ústní dutině ukrývanou bělavou látku. Někdy byly podmínky ještě přísnější a médiím, která se podvolila experimentům, lékaři před seancí po­dávali dávící prostředek. Zrovna tak se zcela nahá média před tím, než se převlékla do bada­teli připra­veného jednoduchého trikotu, podrobovala lékařské prohlídce, aby se experi­mentátoři pře­svěd­čili, že média neukrývají něco, čím by mohla ektoplazmu napodobit. A jako by nestačilo, že mé­diím ex­perimentátoři v nastalém šeru při pokusech vždy pevně svírali obě ruce, v některých pří­padech byla lékaři prováděna i prohlídka rektální, u ženských médií pak i vagi­nální.

V obecnější rovině je třeba odlišovat dva různé, jen zdánlivě si podobné projevy mediu­mity: subjektivní realita nazývaná „zjevení“ či „přízrak“ (kdy se mají li­dem údajně zjevovat du­chové, nejrůznější božstva, démoni a tak podobně) rozhodně není to samé co objek­tivní rea­lita nazý­vaná „materializace“, za kontrolních podmínek studovaná na experimentálních sean­cích. S materializací bývají zaměňovány i spiritistické „přínosy“ či „apporty”. Těmi se ovšem ro­zuměly případy, kdy se nejrůznější předměty z jiných interiérů či exteriéru měly náhle z prostoru vynořit v blízkosti média uvnitř uzamčené experimentální místnosti, tedy když došlo k jejich ne­pochopi­tel­nému přemístění v časoprostoru. Takovéto úkazy bývaly považovány za teleportaci. Naproti tomu materializací (zhmotněním) se rozumí objevování se a mizení teleplastických útvarů, kdy z lidského or­ganismu, nebo volného prostoru, vystupují tzv. těles­né údy. Materiali­zaci, která před­stavo­vala relativně řídký jev a nebyla tedy pozorována na všech seancích, na po­čátku 20. století stu­doval lékař Gustav Geley, ředitel Mezinárodního metapsychic­kého insti­tutu v Paříži (Institut Mé­tapsychique International). Ze­vrubný popis materi­alizace (te­leplastiky) spolu s jinými metapsy­chickými fenomény najdeme též v publikaci Traité de Mé­tapsy­chique, ve které Charles Richet (1850-1935), profesor Lékařské fakulty v Paříži, ve­doucí zdejší fyziologické laboratoře a nositel Nobelovy ceny za fyziologii, v roce 1923 shrnul metody a vý­sledky výzkumu metapsy­chických jevů (Charles Richet - Pojed­nání o metapsychice, Volvox Globator, 2005).

Z hlediska historie výzkumu materializace sehrála podstatnou roli instituce British College of Psychic Science, kterou založil psycholog a psychoanalytik James Hewat McKenzie (1869-1929) v dubnu 1920 v Londýně. Jeho škola se zabývala studiem metapsychických jevů podobně jako Institut Méta­psychique International, roku 1919 založený v Paříži, aby se pak po smrti jejího zakladatele v prosinci 1938 tato britská škola metapsychologie jako Ústav ex­perimentální meta­fyziky sloučila s Mezinárodním institutem pro psychický výzkum (Inter­national Institute for Psy­chical Research), jenž při výzkumu projevů mediumity kladl důraz na experi­menty a do­kumento­vání s mediumitou spojených fyzikálních jevů všemi tehdy dostupnými tech­nickými pro­středky. James Hewat McKenzie připravil celou řadu experimentálních seancí, na kterých v roli média vystupovala Maria Silbert (1866-1936), za kterou obyčejně cestovali nejrůznější badatelé do Štýrského Hradce. Pomáhal také osobám nadaným mediumitou (Gladys Osborne Leonard, Fra­nek Kluski, Eileen J. Garretta) při seancích rozvíjet jejich neob­vyklé schopnosti.

Od 3. prosince 1921 do 1. července 1922 se v prostorách British College of Psychic Science zú­častnilo experimentálních seancí, jež měly verifikovat projevy fyzikální mediumity (fenomény te­lekineze a materializace) celkem 94 pozorovatelů, mezi nimiž bylo 23 vysoko­školských profe­sorů. Jmenovitě pak z řad známých právníků a filozofů to byli profesoři Oester­reich, Kalker, As­ter, Schmidt-Noehr a Geiger, z matematiků Hartogs a Lindemann, z fyziků Pauli a Graetz, z chemiků Wildstaetter a Vanino, profesoři lékařských věd Gustav Freytag, Salzer a Wiedersheim, psychologové a psychiatři Alrutz, Huber, Erich Becher a Gustav Wolf, biologové K. Gruber, Zimmer a Hans Dreisch. Podle experimentátorů téměř u všech projevů fyzikální mediumity byly kromě akustických projevů a „pohybu bez dotyku“ pozorovány formy „vznášejí­cích se po­hybli­vých světel, zářících bodů, či světélkujících beztvarých hmot“. Přičemž při vzniku těchto světel­ných jevů byl mnohdy cítit zápach provázející vznik ozónu (na seancích občas naměřenou ioni­zaci vzduchu) a současně bylo vidět cáry jakési mlhy či světélkujícího kouře, z nichž se měly v přítmí vyvíjet zá­kladní „materializační útvary“, nejčastěji připomínající lidskou ruku, někdy i nohu, výjimečně lid­ský obličej. Teleplas­tická substance, zvaná ektoplazma, ovšem podle docho­vaných zpráv ne­měla na seancích vy­stupovat (jak se do­sud mylně traduje) jenom z médií, ale mnohdy i z pří­tomných pozorovatelů, kteří nebyli nadáni mediumitou a sami nikdy žádné duchy na spiritistic­kých seancích nevyvolá­vali, ba ani na exis­tenci zbloudilých duší zesnulých osob ne­věřili. Při­čemž se údajná ektoplazma měla objevovat na jejich nohách, na rameni, nebo na zá­dech.

Pod pojmem „cytoplazma“ či „buněčná plazma“ se v biologii rozumí obsah buňky (s vý­jimkou já­dra) obklopené membránou. Cytoplazma buněk se pak rozlišuje na méně viskózní vnější vrstvu na­zývanou „ektoplazma“ (z řeckého ektos = vnější), tvořící lem kolem celé buňky nebo buněč­ných výběžků, a na hustší, viskóznější, zrnitou „endoplazmu“ (z řeckého endon = uvnitř). Krevní plazma je pak průzračná, slámově žlutá tekutina, kterou získáme odstra­něním červených a bí­lých krvinek, krevních destiček a ostatních buněčných složek krve. Biolo­gům a lé­kařům dnes dobře známá ektoplazma, ani endoplazma, se nemůže podle stávajících vědeckých poznatků z lidských buněk spontánně uvolňovat, či z lidského organismu vystu­povat do okolního prostoru. Kdyby k tomu snad přece jen docházelo, znamenalo by to pravděpodobně vážné poškození or­ganismu mé­dia, se kterým se žádný z očitých svědků materializace na spiritistických seancích nesetkal. Pro­ces materializace je tedy zřejmě bližší fyzikálním jevům, v nichž se v okol­ním prostoru uplatňuje čtvrté skupen­ství hmoty, tedy plazma coby shluk volných elektronů a iontů, jak je známe např. z plazmové ob­razovky, tedy plochého zobrazovacího zařízení, použí­vaného v televizorech a monitorech. Ozna­čení „plazmová“ je u televizních obrazovek odvozeno od tech­nologie využívající malé buňky s elektricky nabitými částicemi ionizovaného plynu. Ovšem v případě matapsychické „ekto­plazmy“ bychom o nějakých dvoj­rozměr­ných plochách nemohli hovořit. V tomto případě se totiž jedná o projekci ve třech prosto­rových dimenzích (3D), čímž je také dosaženo pat­řičné plasticity materializovaných útvarů. I když se tyto útvary do jisté míry podobají hologra­mům, o klasický hologram zde nejde, neboť vlastní podstatu materializo­vaných útvarů netvoří pouhé světlo, nýbrž sub­stance, kterou je člo­věk scho­pen vnímat i svým hmatem.

Zdrojem viditelného světla (elektromagnetického vlnění), díky kterému badatelé „materiali­zované údy“ mohli pozorovat, dle dochovaných po­pisů byla evidentně sub­stance, kterou Charles Ri­chet nazval ektoplazmou. Ta ve skutečnosti neodpovídá dnešní biolo­gické ekto­plazmě, ale svým charakterem odpovídá spíše fyzikálnímu plazmatu. Pokud nemáme nezvratný důkaz pro vy­místění biologické ektoplazmy či endoplazmy z lidského organismu, bylo možné v případě z prázdného prostoru vy­stupují­cích kontur mate­rializovaných ob­jektů hovořit například jako o formujícím se oblaku studeného (chlad­ného) plazmatu, kdy po­zorovatel v prvotní fázi materiali­zace vnímá vznikající objekt jen jako hypotetický plazmoid, tedy neurčitý shluk plazmatu, aby pak nako­nec ob­jekt s jeho vymodelovanými konturami spatřil v jeho úplné, plastické formě. Tomu by mohly nasvědčovat v prostoru se objevující údajné bě­lavé oblaky a světélkující páry, které pak „zkon­denzovaly“. V takovém pří­padě hmota (materie) nevychází z lidského organismu, ale do určitého objektu se eventuálně formují nejrůznější ionty, atomy a následně molekuly, na­cházející se v okolním prostředí, respektive ve vzduchu. Pro laika něco tak záhad­ného a nepo­chopitelného, jako systém zobra­zo­vání ve 3D bez kamery, jen za pomoci projektoru a jednopi­xelo­vých detektorů, objevující se v nejno­vější technologii zvané „ghost ima­ging“, se kte­rou ne­dávno přišli badatelé v týmu Milese Pad­getta z Univerzity v Glasgow při pro­cesu kvantového zobra­zování před­mětů.

Zde bude třeba však zmínit ještě jeden hluboký, v obecném povědomí zakořeněný omyl. V souvislosti s prostorovými rozměry se lidé obvykle snaží připisovat prostoru nějaký tvar. Ale prostor sám nemá žádný tvar. Ten mají jen nejrůznější objekty, jako třeba oblaka na obloze, stromy v krajině, nebo domy, v nich pak třeba stoly, židle, vázy, cukřenky či slánky, nebo i jed­notlivá zrnka soli ve slánce. Tedy všechny objekty (nikoli pouze to, co označujeme za předměty, ale všechny hmotné objekty), které svým zrakem vnímáme, mají určitý tvar. Tyto objekty s urči­tými tvary vnímáme zrakem díky elektromagne­tickému vlnění, kterému říkáme viditelné světlo. Díky těmto elektro­magnetickým vlnám, dopadajícím do našeho oka, se v naší mysli objekt zob­razuje, díky jim také můžeme objekty fotografovat, nebo filmovat. Ve výsledku tak pozorujeme různé objekty se třemi prostorovými rozměry (ve třech dimenzích), tedy ve 3D, které nám umož­ňují naše smysly vní­mat. Pokud vnímáme pouze plochu, vnímáme ji zrakem ve dvou prostoro­vých rozměrech, tedy ve 2D. Když ale vnímáme na plátně kina promítaný film (plocha plátna má jen 2 rozměry), pro­mítané obrazy ve 2D si vyhodnocujeme jako 3D, tedy vidíme před sebou scény, odehrávající se v kuli­sách třírozměrných objektů, jejichž prosto­rové rozměry, i když na plátně nejsou, si v souladu se svými zkušenostmi (díky funkcím našeho mozku) vždy domýš­líme. Ve stejné situ­aci se nachá­zíme i před televizní obrazovkou, kdy máme pocit, že vidíme tří­rozměrný svět, při­tom však sle­dujeme jenom hemžení pixelů, tedy jednotlivých bodů na 2D ob­razovce.

›› Pokračovanie

Karel Wágner

Zdroj: karelwagner.blog.idnes.cz


Súvisiace:

KAREL WÁGNER Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/karel-wagner-vyber


Autori: 
Štítky: 
január 03, 2015 17:35 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top