Obrázok používateľa CEZ OKNO
Matematika v džungli

Úvodem žertovně - domorodé ženy ceněním svých zubů ocenily, že někteří vypočítaví cizinci jim darovali zrcátka, případně i pozornost. To jim potom jejich muži spočítali, s čímž indiánky nepočítaly – dostat nepočítaných.
V amazonské džungli žije jistý kmen indiánů, kteří prý mají mimozemský původ. Příchod jejich neznámých předků by musel být dávný, nejspíš před tisíciletími. Údajně mluví o přistání talíře – doslova „plecháče“ - na Zemi, ze kterého měli vystoupit jejich vzdálení předci.

O žádném kmeni, který by jim byl příbuzný, není nic známo. Ostatní indiáni vždy sledovali tyto odlišné divochy spíš jen z dálky. Nějaké konkrétní poznatky či snad důkazy jejich původu nelze zjistit, přesto jedna souvislost překvapí.

Jistý příznak naznačuje zvláštnost tohoto pralesního lidu. Mají až ohromující schopnost počítat. Sice neovládají vyšší matematiku, takže jde jen o znalost počtů, přesto však je to umění, jež jim v džungli není potřebné. A přece - ovládají nejen sčítání, odčítání, násobení a dělení, ale prý i práci s mocninami a logaritmy. Čísla mají různě pojmenovaná až do šedesáti. Vlastně se tak jedná o číslice. A další, větší čísla, pak odvozují složitým systémem - jakoby propojením podstat římských a arabských čísel. Používají i záporná čísla. Pokud však jim ve výpočtu vychází nula, pro niž nemají žádný název, vyjadřují ji jakýmsi posunkem obličeje. Písmo neznají, počítají jen zpaměti, takže zapsaný znak pro nulu jim nechybí.

Dvanáctkovou soustavu užívali například lidé ze střední Afriky. Zdůraznění tuctů a jejich pětinásobku – kopy, dbala i Evropa. Ovšem ta neměla pro každé číslo kopy zvláštní číslici.

Jejich děti neznají žádnou školu. Je to věcí cti, ovládnout staré umění, kterým se odlišují od všech ostatních kmenů. Mladí se učí nasloucháním starcům.

Ženy toto umění neovládají a dokonce je považují za pošetilost. Smějí se, když muži zjišťují násobením, kolik jedinců čítá letící hejno tukanů (ramphastos toco), jejichž pravidelný útvar – obdélník má, jen na chvíli, vpředu například šest ptáků a za sebou je jich seřazeno ještě víc. Dovedou také spočítat určitý hmyz, který lozí v sestavě jakéhosi trojúhelníka. Náročný způsob má nějak připomínat postup, kterým kdysi udivil svého učitele chlapec – žáček C. F. Gauss - při rychlém sečtení řady čísel až do sta.

Tento kmen byl objeven v blízkosti nové dálnice, jež vede skrz džungli. Tak jako jiné, je i on ohrožený moderní dobou, jež jim zmenšuje obývané území. Ukázalo se, že je velmi zaujal provoz aut. Dal jim totiž nové možnosti k uplatňování výpočtů.

Naměření délky je jim jednodušším úkolem, a pak z ní a z času následně vypočítají rychlost jízdy. Nikdo nechápe, jaký to má pro ně smysl. Asi jako když v naší civilizaci atleti běží o závod, ačkoliv to lidstvu stěží co využitelného přináší.

Čas měří zvláštním způsobem, odvozeným z chodu jejich těla, zřejmě z tlukotu srdce. Brazilští vědci zjistili, že indiáni vědomě stabilizují svůj tep; například nezávisle na teplotě okolí nebo na vzrušujících řečech.

Některá projíždějící auta se odlišují svou výškou - tu změří a pak počítají poměr, kolikrát je to které auto vyšší než tamto. Vozidla samozřejmě pro jejich potěšení nezastaví. Kartografové usuzují, že muži užívají metody paralaxy.

Protože velmi dlouhá jízda pralesem, nedávno zkroceným, není příjemná, stěží kdy se jí odváží motocyklista. Skoro žádné benzínové stanice na dlouhé trase nejsou. Když indiáni poprvé viděli jednostopé vozidlo, hleděli dost ohromeně. Nám přijde jako samozřejmé, že motocykl udržuje rovnováhu v jízdě nepatrnými obloučky; často si tento princip ani neuvědomujeme. Zato stát na zabrzděném jednostopém vozidle dovede málokdo z nás.

Zajímavé, ale až snad politováníhodné bylo jejich sebevědomí při setkání s vědci. Vyzvali je ke spočítání hejna, jež letělo docela uspořádané. A protože vědci nebyli na takovou činnost připravení - nikdy to nedělali, domorodí muži se k nim začali chovat s blahosklonností, či snad až s opovržením.

Vědci indiánům nabízeli vysvětlit příčinu, proč auta sama jezdí; bez viditelného poháněcího zdroje. Ale to muže nezajímalo, měli to jaksi za samozřejmost. Vždyť to vidí každý, že auta jezdí, co na tom hledat divného. Tak jako neposuzují, jak a čím to, že člověk běhá. Prostě to umí. Nýbrž důležitá jim je velikost té které vlastnosti, kterou dokážou vymyslet – například rychlosti či poměru velikostí, jak bylo výše uvedeno.

Auta při jízdě pravidelně zvučí, a navíc sama mění výšku tónu během přibližování a pak při vzdalování? Co s tím, i indiáni dovedli pískat podobným způsobem, a k tomu přece stačí rozličně špulit své rty, nastavit jazyk. Z celého světa okolo nich se zajímali ponejvíc o výpočty, ale to podstatnější, hlubší souvislosti či konstrukce různých mechanismů je nechávaly lhostejnými.

Princip kola do té doby neznali a i nadále mu nevěnovali pozornost. Pouze nějak dokázali spočítat obvod kola osobního auta. Znali domorodci konstantu potřebnou k výpočtu? To vědci nezjistili. Převažoval jen odhad? Ohromeně hleděli na obrovská kola speciálního nákladního vozu.

Ale jaký má auto smysl? Ani o tuto záležitost neprojevili žádný zájem. Že dopravuje lidi z jednoho místa, z jednoho města do druhého – smích. Neměli chuť přemýšlet nad městy, nad naprosto odlišně organizovanými prostory. Na takové pohádky nevěřili. Chatrče postavené na poschodí? I tomu se smáli. Lidé bez lesů a divokých zvířat?

Tito obdivuhodní lidé znali svou džungli, jenže pochopili jen to, co věděli, co viděli a hmatali, co vypočítali. Dálnici – zkamenělou cestu. Svůj k svému. Divoši nesledovali vývoj, potřebu kvalitativně nového poznávání světa.

Bohumír Tichánek

http://www.tichanek.cz/


Súvisiace:

Matematika
http://www.cez-okno.net/rubrika/matematika


Štítky: 
február 24, 2016 23:11 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top