Obrázok používateľa CEZ OKNO
Miloš Jesenský: BOHOVÉ A ASTRONAUTI

V roce 1986 přivedly služební důvody Roberta Leśniakiewicze do polsko-slovenského pohraničí pod Tatrami, kde si vedle povinností aktivní služby našel čas na zkoumání záhad spojených s těmito „kapesními velehorami“. Kromě vícero pozorování UFO a nevysvětlitelných zmizení lidí v této oblasti, které vyšetřoval, byl nadšen mysteriózní atmosférou pohoří, které se celé věky těšilo zájmu ze strany středověkých prospektorů, alchymistů, přes agenty tajných služeb až po současné hledače vysokohorské romantiky. Toto vše najdeme v jeho knize ´Projekt Tatry´.

 

„Když jsem se přestěhoval od baltského pobřeží do Tater, měl jsem dostatek času, abych tyto hory blíže poznal. S ohledem na skutečnost, že jsem tehdy velmi často uvažoval o možnosti existence mimozemského života, vrátil jsem se ke studiu ekologie, abych pochopil, že život je ve vesmíru opravdu unikátním jevem a že můžeme žít pouze v úzkém spektru fyzikálních podmínek naší planety. Ale to se týká pouze nás – pozemšťanů. A ONI? V jakých podmínkách žijí ONI? V podobných, ačkoli ne zřejmě totožných, což se projevuje na jejich vzhledu a fyziologii. Tak jsem tehdy přemýšlel při toulkách po tatranských stezkách. Dnes si tím nejsem zcela jist, jelikož můj pohled na tento problém se změnil úměrně s poznáním faktů a událostí, které se odehrály během mých vysokohorských toulek. Tatry kromě rázovitosti mají v sobě něco tajemného, hrozivého a neuchopitelného. To něco nás svádí k tomu, abychom vykročili z teplého a pohodlného domova a kráčeli s těžkým batohem a botami, snášeli strasti a potíže pouze proto, abychom se pokochali pohledem na tento podivný pomník, vybudovaný samotným Stvořitelem z kamenů, světla a povětří. Právě zde, uprostřed šedého granitu a bílých vápenců, na slunci vonící kosodřeviny a bylin, se střechou blankytného nebe nad hlavou a se sluncem v očích, jsou lidé opravdu svobodní. Zde prožívají nejosobnější, téměř mystické vytržení. Zde potkávají svého Boha. Právě zde se mohou dotknout svatého grálu a překročit nejeden Rubikon.“

 

HRANIČÁŘ NA HRANICI NEZNÁMA

Jeden ze svých Rubikonů překročil ›› Robert Leśniakiewicz v roce 1994, kdy odešel do výslužby. Již jako emeritní kapitán se začal plně věnovat pátrání po nevysvětlitelných jevech, jehož výsledkem bylo několik knih včetně nejnovější trilogie UFO a vesmír, UFO a atom, UFO a čas. Současně se vypracoval na jednoho z předních odborníků rádiové komunikace s případnými mimozemskými civilizacemi, o čemž přednášel i v Budapešti na mezinárodní konferenci „Kosmické spojení“. Hledání signálů, pocházejících z hlubokého vesmíru je přitom dlouholetou reminiscencí nevšedních zážitků, jimiž ho obohatilo již dětství.

 

„Pro mě všechno začalo jednoho večera na podzim v roce 1967. Byla sobota a já se hrozně nudil. Pro šesťáka asi není nic horšího než nuda sychravého večera. Možná proto mi moje matka, vedená neomylným instinktem, nebo – právě proto, že mě znala lépe než já samotný – položila pod nos fantastický román Marie Kannové ,Bílá planeta‘. Název i obsah mě upoutaly, proto jsem knihu ještě ten večer a část noci doslova zhltnul. V knize mě nejvíce zaujal popis pocitů hrdinů, kteří se vypravili do tajemných hlubin vesmíru, aby vzápětí zaslechli silné hřmění slunečních bouří, výbuchy hvězd a ozvěny dalekých galaxií. A to mě úplně vzalo, tím začaly moje sny o zachycení mimozemských signálů z vesmíru.“

 

U Leśniakiewiczových se rádio poslouchalo odjakživa. Malého Roberta fascinovalo, že ta malá důmyslná skříňka se stupnicí, plná koleček a páček potenciometrů, vyluzovala zvuky, vypovídající o tom, že kromě jeho rodného městečka existuje ještě celý obrovský svět. Fantastické knihy ho zase utvrdily v tom, že kromě světa kdesi tam venku existuje obrovský a tajemný vesmír.

 

„Moje flirtování s rádiem začalo jednoho lednového dne v roce 1968. Teta měla právě svátek a já – unuděný z dospělých, kteří pouze seděli, jedli a vyprávěli si o milionu nezáživných věcí – jsem si sedl do kouta k tetině rádiu a potichu poslouchal vše, co se mi podařilo zachytit. Procházel jsem stupnici aparátu od začátku až do konce, nejdříve na dlouhých, poté na stále kratších vlnách. Nejzáhadnější to bylo na krátkých vlnách – ozývalo se zde něco jako hlasy muezínů, přerývané šeptáním a výkřiky v neznámých jazycích, hlasy syčící nenávistí, mňoukající čínské opery a rádio Luxemburg, vysílající hudbu do celého světa. Rád jsem těmto zvukům naslouchal, cítil jsem se jako jeden z hrdinů fantastických románů hledající signály z vesmíru. A tak jsem otáčel ovladačem, zaposlouchán do hlasů světa. Za okny se rychle stmívalo a vycházely první chladné hvězdy mezi holými větvemi stromů. V éteru bylo čím dál rušněji a moji pozornost upoutávaly jakékoli tajemné zvuky na hranici slyšitelnosti, prostupující mezi útržky hlasů a hudby, za nimiž jsem si představoval signály od mimozemšťanů. To vše se mi vybavuje ještě i dnes, když ve svých knihách píšu o pátrání po inteligentním životě za hranicemi naší Sluneční soustavy.“

 

Při širokém záběru svých zájmů se polský spisovatel zabýval i výzkumem a popularizací kruhů v obilí, které tak vzrušovaly světovou veřejnost na přelomu milénia. V případě záhadných agrosymbolů nemáme dodnes jasno. Tento jev, kdy se v lánu obilí (nebo jiné plodiny) vytvořily pravidelné geometrické obrazce polehlých rostlin, nebyl ještě zatím věrohodně vysvětlen. Podle tvrzení badatelů nebylo polehnutí rostlin způsobeno mechanicky, ale zatím neznámým vlivem bránícím se přirozenému vysvětlení.

 

„Měl jsem to štěstí, že jsem se dvakrát s tímto fenoménem v Polsku setkal – v září 1998 a 1999 v okolí Polanky u Myslenic a v Pigžy u Piwnice. Média patřičně nafoukla obě události – psalo se nejen o vzdušném víru, meteoritu, úderu blesku, ale i o přistání mimozemšťanů. Vrcholem všeho bylo tvrzení jednoho univerzitního profesora, který usoudil, že záhadné kruhy vznikly následkem přistání vrtulníku, jehož posádka vykonala neodkladnou potřebu a odletěla, čímž podle své profesorské reputace celou záležitost plně objasnil. Přitom se vskutku jedná o seriózní problém, který dodnes neobjasnil nikdo. Pod palbou kritiky neobstojí žádné exotické hypotézy podobné té, kterou formuloval jistý oxfordský vědec, domnívající se, že ›› kruhy v obilí způsobují ježci v období zásnubních tanců. Ani domněnky o technickém původu se neobhajujísnadno, protože při přistání vrtulníku by musely na zemi zůstat nějaké stopy. Stébla pšenice by musela být polámaná, nikoliv ohnutá, jak jsem to měl možnost vidět na vlastní oči. Musela zde působit jakási síla, která stébla sice ohnula, ale nepolámala. Současně musela být neobyčejně šetrná ke klasům – ani jeden z nich nebyl rozdrolený, žádný neměl poškozená jemná vlákna. Zvířata by klasy vymlátila doslova do posledního zrna. Ptáci by je spolehlivě vyzobali a nechali pouze prázdné klasy. Něco takového ale nikdo nezpozoroval – a přitom jsme porost zkoumali velice pečlivě. Tím spíše to nemohl způsobit člověk, neboť stopa v obilí by byla zcela jiná; nemluvě o tom, že člověk by nejdříve musel přijít do středu pole, kde by pak vydupal kruhy či velmi komplikované piktogramy.“

 

To ale není všechno. V Čechách se spisovatel setkal s kruhy, vytvořenými v řepě, bramborách a kukuřici. Na Slovensku zase posuzoval kruhy vytvořené v ovsu.

 

„Nejzajímavější je však to, že v létě 1998 jsem odebral vzorky obilí z kruhu nalezeného v okolí Polanky. Tyto vzorky jsem uložil do hermeticky uzavřených nádob a postavil na polici, kde jsem na ně až do podzimu zapomněl. Koncem listopadu jsem nádoby otevřel a s údivem zjistil, že vzorky odebrané mimo kruh zplesnivěly, ale ty zevnitř byly zcela čisté. Prostřednictvím přátel jsem vzorky poslal na jednu z našich univerzit. Výsledky zkoumání byly nadmíru zajímavé. Ukázalo se totiž, že schopnost klíčení byla stoprocentní a na stéblech slámy byly pozorovatelné účinky silného magnetického pole. Kde se ale vzal elektromagnet uprostřed obilného pole? Bez váhání odpovím, že předem vylučuji veškeré pozemské zdroje, přičemž nemůže být ani řeč o vrtulnících či balónech, které by létaly nad lány a vytvářely tyto obrazce. Okolní obyvatelé by je totiž museli pozorovat. Všichni mi však jednohlasně tvrdili, že neviděli nic kromě zvláštních světel, vznášejících se nad neposečenou pšenicí, dokud ráno nezpozorovali kruhy.“

 

Robert Leśniakiewicz formuloval vlastní vysvětlení zmíněných jevů podle hypotézy o Zemi jako o obrovském planetárním organismu s vlastním vědomím. Podle něho by neznámé létající objekty, objevující se v blízkosti záhadných kruhů v obilí mohly představovat cosi na způsob smyslových receptorů naší planety.

 

„Možná to jsou první projevy toho, co nám chce matka Země říci. A proč vlastně na takovýchto místech a ne někde jinde? Je to jednoduché, vždyť jsou to přece naše pole, vytvořená lidmi, kteří se o ně neustále starají. Agrosymboly, vytvořené na polích kulturních rostlin, tvořících základ přežití obyvatelstva, jsou tedy nejrychleji pozorovatelné. Přesto zastávám názor, že nejde o jakési vesmírné vandaly či vyslance cizí kosmické civilizace, varující nás před nepromyšleným jednáním a hrozbami, které nás teprve čekají. Celá pointa spočívá v tom, že momentálně ještě nedokážeme tato znamení přečíst, jelikož úroveň našeho poznání je na stupni, který prezentoval již zmíněný univerzitní profesor. Je to žalostné a zahanbující zároveň, ale ještě to stále není všechno. Planeta Země nás zatím loajálně varovala. Jenomže my děláme všechno pro to, abychom si této výstrahy nevšímali a nepoučili se z ní. A jak se zdá – draze za to zaplatíme.“

 

Za poslední tři roky Robert Leśniakiewicz pravidelně cestuje každé léto zpod Tater k Baltskému moři na výzkumnou mořskou stanici Gdaňské univerzity na poloostrově Hel. I díky svým povinnostem dobrovolníka při záchraně mořských vyder našel inspiraci pro přípravu knihy, zdánlivě poeticky věnované mořským pannám a nerozluštěným tajemstvím mořských hlubin. Že by právě toto byl důvod, proč se hlavním motivem jeho knihy staly právě rusalky?

 

„Kromě jiných v hlavní míře právě tento. Samozřejmě, že vydry a sviňuchy nejsou žádné rusalky, ale domnívám se, že se dopracuji k čemusi, co mi umožní potvrdit anebo vyvrátit představu o existenci takzvané třetí síly, která se může nacházet pod hladinou oceánů. Jde mi o mytologické bytosti, jakými jsou najády, rusalky, Tritoni či sirény známé nejen z Homérových eposů, ale i ze zpráv pocházejících ze všech století naší historie. Zaměřuji se především na legendy, odedávna kolující po baltském pobřeží. Samozřejmě z pohledu ekologa mohu zodpovědně říci, že současný Balt s jeho otrávenou, biologicky a chemicky znečištěnou vodou, není pro rusalky žádnou idylkou. To, co mě fascinuje, jsou příběhy o vztazích mořských bytostí s pozemšťany, v nichž je zřejmě mnohem více pravdy, než by se na první pohled mohlo zdát.“

 

-pokračovanie-


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.


Miloš Jesenský

www.jesensky.sk

Úryvok z knihy Miloša Jesenského “Bohové a astronauti”

S dovolením autora


KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese.



 

Súvisiace:

Robert K. Leśniakiewicz
http://www.cez-okno.net/autor/robert-k-lesniakiewicz

Seriál: Akty X Dr. Jesenského
http://www.cez-okno.net/rubrika/serial-akty-x-dr-jesenskeho

►Exkluzívny rozhovor s Dr. Milošom Jesenským (2017)
http://www.cez-okno.net/clanok/exkluzivny-rozhovor-s-dr-milosom-jesenskym

MILOŠ JESENSKÝ Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/milos-jesensky-vyber

 


február 28, 2018 23:29 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top