Obrázok používateľa CEZ OKNO
E. T. - Extra terrestrial I.

Mnoho autorů sci−fi románů se snažilo popsat možný vzhled mimozemšťanů. Některé konstrukce jsou velmi odvážné, jiné jen nápadité a do poslední kategorie se řadí ty odvážně nesmyslné. Věnujme se v této kapitole konkrétním bytostem, jejichž činy jsou popsány v sumerských textech a bibli. Literatura z oblasti non sci−fi vychází z poznatků, které jsou pro ortodoxní vědu stále ještě „out of limits“. Autoři se zabývají nejen bádáním, sběrem, vyhodnocováním a publikací seriózních důkazů a indicií, ale mnozí se až křečovitě snaží prokázat existenci inteligentního mimozemského života a jeho návštěvu na Zemi. V mnohdy neurčité směsi informací čtenář rychle ztrácí orientaci, což mu znemožňuje vyhodnotit cokoli.

Chceme−li se dopracovat ke konkrétnějším výsledkům, nesmíme udělat stejnou chybu. Nebudeme zbytečně pátrat po jejich stopách. Přímých důkazů je tolik, že existenci E.T. (Extra Terestrials – mimozemšťanů) musíme považovat za samozřejmost. Vím, co a proč to říkám.

Pokusme se radši udělat pár krůčků k jejich definitivnímu odhalení. Směrodatné jsou pro nás bytosti, které se až na některé bezvýznamné detaily téměř neliší od lidí. Tito ET by mohli klidně žít mezi námi, aniž bychom si jich povšimli. Na scéně je patrně ještě jedna, sice rovněž humanoidní, ale přesto velmi odlišná entita. V zájmu rozlišení jim říkejme E.B.E. (Extraterestrial Biological Entity). Těmto bytostem jsme v podstatě lhostejní. To jim ovšem nebrání v tom, aby člověka občas nepoužili jako pokusného králíka k různým biologickým pokusům. Zdá se, že se živě zajímají zejména o náš způsob rozmnožování a speciální funkce některých orgánů. Jejich chování však připomíná spíš jakýsi druh inteligentního biorobota, jednajícího v rozsahu vymezeném speciálním programem.

Odkud pocházeli Návštěvníci, ET, kteří tak významně ovlivnili náš vývoj? Dilematem, s nímž jsem se setkal při studiu Sitchinovy teorie o příchodu života a inteligentních bytostí z Nibiru (kterou jsem i přes častou citaci nikdy nepovažoval za dogma), je biologická nemožnost vývoje lidské formě blízkého inteligentního života v extrémních podmínkách, které na křižující planetě bezesporu panují.

Autor teorie o příchozích z Nibiru ve stěžejním díle Dvanáctá planeta i ve všech navazujících pracích se tomuto bodu důsledně vyhýbá. Přesto jsem se v knize UFO, bible a konec světa vyhnul polemice – na jádru tématu to totiž nic neměnilo. K mému velkému překvapení se ozvalo několik čtenářů, kteří si tohoto rozporu povšimli! To je nádherné! Znamená to, že knihu nečetli jako jakési sci−fi a opravdu nalezli čas k přemýšlení. A nejen to. Napsali, a mnozí i z ciziny. Díky! Teď ovšem nastává čas probrat určité rozpory. Ale ani tentokrát nebudeme nic vyvracet. Naopak. Pokusíme se nalézt logicky odůvodnitelné spojitosti.

Rozbouřená planeta

Kosmický vetřelec, Dvanáctá planeta, posvátná Anova planeta Nibiru (Marduk) se podle sumerských a chaldejských astronomů pohybuje po extrémně dlouhé eliptické dráze kolem Slunce. Podle Sitchinovy interpretace historických dat by měl jeden jeho oběh trvat 3600 pozemských let (sar). Sitchin ale přehlíží velmi významný fakt: dráha tohoto tělesa není, a ani nemůže být konstantní! Jeho ke všemu ještě protiběžná eliptická dráha je zákonitě ovlivňována gravitací ostatních planet, především obrů Jupitera a Saturna. Uran a Neptun ostatně také nejsou zrovna drobečkové.

Každá nová odchylka ovšem znamená i jiný úhel příštího oběhu. (Astronomové donedávna zatvrzele trvali na tom, že planety s kometární eliptickou oběžnou dráhou nemohou existovat, než zásluhou teleskopu Hubble dostali nečekanou příležitost přesvědčit se o opaku.)

Nejen moderní počítačové simulace, ale už i staré klasické výpočty dráhy Halleyovy komety vykazují změny v rozpětí zhruba sedmi let. To dokazuje, že těleso obíhající dominantní gravitační centrum a ovlivňované jinými tělesy soustavy může získat nejen vždy pozměněný sklon oběžné dráhy vůči ekliptice, ale působením „prakového efektu“ se zákonitě mění i dobu oběhu, závislá na rychlosti pohybu a délce oběžné dráhy. To platí i pro asteroidy.

Tento stav není konečný, ale může trvat miliony let. Dráha ostatní orbity křižujícího tělesa se buď ustálí, anebo skončí kolizí – „bitvou“ s planetou míjenou v kritické vzdálenosti a pak propukne další chaos. Přitom nelze zanedbat zmíněnou Sitchinem přehlíženou okolnost – působení gravitace míjených planet se nutně musí projevit na povrchu jakkoli velkého tělesa s abnormální dráhou, přinejmenším formou rozsáhlých tektonických poruch.
A toto ovlivnění je vždy vzájemné!

Bytosti ze světa zdánlivé tmy

Jak asi vypadají ET? Ať už se přidržíme sumerské nebo pozdější, silně zkrácené biblické verze, jsme jednoznačně bytostmi „stvořenými k jejich obrazu“.

Máme stejný genetický základ! Z této křížově potvrzené skutečnosti budeme vycházet i v dalších úvahách. Sitchin se zde dostává do zdánlivě nepřekonatelného rozporu. Odhlédneme−li od výše popsaných anomálií, přirozené podmínky na Nibiru musí být vysloveně nepřátelské životu našeho typu. Už jen proto, že ve sféře, v níž se dostatečnou měrou projevují složky slunečního záření nezbytné pro život shodný s pozemskými formami, se pohybuje jen po dobu, již odhaduji na maximálně čtyři až šest set let.

Pokud přibližně odpovídá Sitchinem udávaná doba oběhu, putuje Nibiru zhruba tři tisíciletí tmou a mrazem kosmického prostoru! V prvním fragmentu kumránského textu, vedeném pod pořadovým číslem 4Q392, najdete tato slova:

„Pro sebe sama stvořil světlo a temnotu, ale v jeho příbytku je světlo jejich světla a také temnota před ním spočívá. Nemusí rozlišovat mezi světlem a tmou, pro syny člověka však udělal rozdíl mezi denním světlem slunce a tmou s měsícem a hvězdami. Má světlo, které nelze prozkoumat a definovat a nikdo nepozná (nedohlédne) jeho konce.“

Ve druhém dílu knihy „12 čísel z kosmu“, jejíž první díl by stejně jako bible a Dvanáctá planeta neměl scházet v knihovně žádného samostatně uvažujícího člověka, popíše Ludvík Tuček (alespoň to slíbil) humanoidní bytosti, mimochodem v mé tabulce už třetího typu. Připomínají indického Ganešu nebo jiné, jakýmsi tapířím chobůtkem opatřené tvory známé z jihoamerických obrázků a skulptur. Podle sekvencí genetického kódu, kterou odesilatelé údajně vložili do poselství, nemohou být našimi předky. Viděl jsem Tučkovy fascinující podklady a mohu konstatovat, že odesilatelé zprávy „Wow!“ jsou nanejvýš našimi velmi vzdálenými bratranci.

Zmíněná kniha opravdu zaslouží pozornost. Tučkovi se během osmi let podařilo objevit klíč a dekódovat zprávu mimozemské inteligence, zachycené roku 1977 v rámci programu SETI anténou radioteleskopu univerzity Ohio.

Protože byl signál přijatý na frekvenci vodíku (21 cm) zachycen jen jediným teleskopem, a navíc je v desítkovém kódu, považují ho „špičkoví odborníci“ za rušení vyprodukované na Zemi mikrovlnami.

Američtí odborníci nad nabízenými údaji (aniž by se s nimi seznámili!) „velkoryse“ mávli rukou. Nikdo se tím nezabýval a v duchu manýru: „Na co jsme sami nepřišli, neexistuje“, byl geniální grafik ze severu Moravy odkázán do příslušných míst… U nás naproti tomu měl možnost rozšířit své obzory o zjištění, proč jistá vědecká zařízení zovou observatoř…

Doufám, že po pozdní lektuře knihy vydané na podzim 1997 dojde dokonce i polobohům v NASA, jak obrovského a neodpustitelného omylu se dopustili, a vyvodí z toho patřičné důsledky. U nás to asi vůbec nikdy nehrozí…

Obsah dešifrovaného signálu s devadesátidevítiprocentní pravděpodobností potvrzuje existenci inteligentního života ve velmi vzdáleném vesmíru.

Umělci v přežití

Mezi přežitím, tedy úspěšným přizpůsobením se extrémnímu prostředí, a podmínkami nutnými pro samotný vznik a další vývoj je obrovský rozdíl. Známe mnoho pozemských organismů, které sluneční světlo k životu nepotřebují. Jsou to především mořští živočichové a rostliny, na souši představitelé flóry a fauny žijící jen v temnotě jeskyň či hluboko pod zemí. Původní modrošedé prařasy dodnes žijí v temných hlubinách Pacifiku.

Fotosyntézu nahrazují zcela jiným chemickým procesem. Prostředí, v němž žijí, garantuje velmi stabilní teplotu. Jednoduché organismy prokazují extrémní odolnost vůči „nepříznivým vlivům prostředí“. Existují dokonce kmeny bakterií žijících v potrubí chladicích soustav jaderných reaktorů…

Nedávno byly objeveny živé bakterie v kompaktním žulovém jádru odvrtaném v hloubce několika set metrů! Opačným extrémem jsou bakterie, jejichž objev ohlásil tým nositele Nobelovy ceny Chandry Wickramasinghe, který svého času společně s Fredem Hoylem přišel s teorií panspermie. Tyto bakterie přinesl na zem speciálně upravený meteorologický balon z výšky asi 12 kilometrů! Vědci studující nově objevený kmen prohlásili, že se tyto bakterie nepodobají ničemu, co je dosud na Zemi známo.

Wickramasinghe, který je přesvědčen o mimozemském původu těchto bakterií, míní, že se dostaly do horních vrstev atmosféry spolu s částicemi, uniklými z ohonů komet, což na jednu stranu opět potvrzuje myšlenku panspermie, ale na druhou pochopitelně vyvolalo sérii námitek a vědeckých sporů. (Science, 22. 11. 2000; Scientist’s extraordinary claim: Alien microbe discovered).

Výtrusy jednobuněčných organismů (spory) za jistých podmínek umí přežít sucho, poměrně vysoké teploty a nepochybně i kosmický chlad. U vysoce vyvinutých organismů ovšem je všechno jinak. Jsou doslova kompiláty řady složitých a vzájemně se doplňujících systémů. Jejich vývoj a přežití vyžaduje konstantní, optimální podmínky.

Suchozemští teplokrevníci, tedy i humanoidi, mohou žít jen ve velmi stabilním prostředí zaručujícím výkyvy teplot, pohybujících se v rozmezí odpovídajícím možnostem termoregulace organismu. A existuje ještě i jiná než všeobecně známá biologie…

Krev a látková výměna

Krev, kterou část živých bytostí nezbytně potřebuje jako médium zprostředkující okysličování, látkovou výměnu a s výjimkou obojživelných studenokrevníků i k termoregulaci organismu (abychom si vyjmenovali jen hlavní funkce), je červená. To ví i malé dítě. Zbarvení jí dávají červené krvinky (erytrocyty, 4,55 mil/mm3), obsahující krevní barvivo hemoglobin.

„Hemo“ je bílkovinné krevní barvivo, které oxidací a redukcí v něm obsažených molekul železa zásobuje organismus kyslíkem. „Globulin“ je bílkovina „držící krvinku pohromadě“.

Každá „hemomolekula“ na sebe umí v plicích navázat 8 molekul kyslíku, které pak dopraví cévami krevního oběhu k jednotlivým orgánům. Červené krvinky se tvoří především v houbovité kostní dřeni a pravidelně se obnovují. Odumřelé krvinky jsou z těla vyloučeny poté, když jim předtím bylo odňato železo a jiné znovu využitelné látky.

U některých hlubinných mořských ryb a chobotnic, žijících i v mělkých vodách, je složka „hemo“ nahrazena nosičem, který k okysličování organismu využívá měď. „Oblak“ modré barvy za prchající chobotnicí je vyvolán přimíšením rezervy krevního barviva do vodního proudu, používaného k pohybu.

Ze starých legend se dovídáme, že údajní bohové měli modrou krev („achor“). Tradice se posléze přenesla i na vládce lidského původu – o „modré krvi“ šlechticů a příslušníků starých vládnoucích rodů ostatně hovoříme dodnes. Zmínky o modré krvi se zřejmě poprvé objevují v Egyptě, kde jsou běžná vyobrazení bohů s modře zbarvenou pokožkou. Také na obrázcích indických bohů vidíme lidské bytosti s nezvykle velkýma tmavýma očima a zřetelně namodralou pletí. Co se skrývá za těmito indiciemi? O tom snad až jindy a v jiné knize.

Teplo

Výsledky průzkumu oceánských hlubin podporují domněnku, že na uvnitř „živých“ planetárních tělesech, jejichž povrch tvoří z převážné většiny voda, by se během desítek miliard let mohl snad vyvinout, ale zcela jistě udržet primitivní život, který by tam byl přenesen tak jako na Zemi. Život může existovat v hlubinách vod satelitů velkých planet, a to nezávisle na složení spektra záření dopadajícího na jejich povrch.

Voda je výjimečná látka, bez níž by byl jakýkoli život vyloučen. Ve schopnosti absorbovat teplo desetkrát předčí železo, a kromě toho se jen velmi pomalu vypařuje. Mezi speciální vlastnosti jejích molekul patří změna objemu v tuhém skupenství. „Mezery“, vznikající mezi jednotlivými molekulami, nedovolí ledové vrstvě aby se potopila. Led pokrývající vodní hladinu působí jako izolační vrstva.

Jinou významnou specialitou je okolnost, že voda nad +4°C má větší hustotu než chladnější, která naopak opět zvyšuje svůj objem. Něco přes čtyři stupně teplá voda proto klesá ke dnu. Díky tomuto mechanizmu různí živočichové, ryby a amfibie, přežívají chladná období.

Voda ohřátá na teplém dně opět zvyšuje objem a stoupá vzhůru. Tím dochází k cirkulaci tepla a zahřívání podchlazených svrchních vrstev. Nikdy neustávající proces mísení vysvětluje její obrovskou tepelnou jímavost. Přitom je samozřejmě lhostejné, nachází−li se zdroj tepla nad, nebo pod vodní hladinou.

Cirkulující voda, chráněná povrchovou vrstvou ledu a zahřívaná planetárním teplem vyvíjeným v oblasti jádra a podpovrchovou indukcí (vířivými proudy), může místy dosáhnout optimální hodnoty vyhřívaného akvária. V určitých vrstvách vod, pokrývajících povrch velkých planet nebo jejich satelitů, nutně musí být ideální podmínky umožňující kromě řas i existenci přinejmenším primitivních forem života. Jak je to s vodou na tělesech našeho slunečního systému? Dnes už není pochyb, že voda je prakticky na všech dosud známých planetách. Na některých dokonce v překvapujícím množství a pod vrstvou ledu v tekutém stavu.

Planety Uran (průměr 47 600 km, vzdálenost od Slunce 19,2 AJ) a Neptun (44 600 kilometrů, ve vzdálenosti 30,09 AJ) jsou s největší pravděpodobností pokryty 10 000 kilometrů tlustou vrstvou přehřáté vody. Její teplota dosahuje u dna podle odhadu až 4500 °C! Ne, to není překlep. Slovy: deset tisíc kilometrů a čtyři tisíce pět set stupňů Celsia. Je to vůbec ještě voda?

V hloubce 10 000 kilometrů by v podmínkách pozemské gravitace musel být tlak 100 000 atmosfér. Na obou planetách s daleko větší gravitací to jistě bude mnohem víc. Ale tlak nepatří mezi faktory omezující rámec životních podmínek. Víme, že hlubiny Mariánského příkopu (hloubka 11 022 metrů, tlak 1102 atmosfér) se přímo hemží nezvyklými živočichy, kteří obrovský tlak prostředí naprosto ignorují. Naopak – jinde přežít nemohou.

Vodní plášť obou zmíněných planet skrývá jádro, ve kterém probíhají jaderné nebo možná jiné, nám dosud neznámé procesy, produkující obrovské množství tepla. Zvláštní je, že povrchová teplota obou planet je přibližně stejná, přestože je Neptun o 10,82 AJ dále od Slunce než Uran.

Jádro o tři tisíce kilometrů „hubenějšího“ Neptuna z jakési příčiny zřejmě produkuje více tepla než jádro Uranu, čímž se rozdíl vzdálenosti od Slunce vyrovnává. Bylo zjištěno, že tyto planety, včetně Saturna, vyzařují až třikrát více tepla, než na ně dopadá od Slunce.

Vypadá to, jako by jejich „srdce“ pracovala tím lépe, čím menší je vliv účinků silových polí mateřské hvězdy. (Základní údaje: JPL – Pasadena; USA. Mise Voyager 2.)

- pokračovanie -

Z Knihy Tunel do kosmu, autor Jiří Wojnar.
Knihu v elektronické podobě si můžete objednat v našem e-shopu: www.wmmagazin.cz/eshop

Zdroj: WMmagazin.cz


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

júl 29, 2011 11:50 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top