Obrázok používateľa CEZ OKNO
E. T. - Extra terrestrial II.

Nebudeme se zabývat množstvím forem a tvarů vnější části očí různých pozemských živočichů, které se stavbou velmi liší. Protože vycházíme z předpokladu, že jsme stvořeni k „obrazu“ Tvůrců, zaměříme se na zrakový orgán podobný oku člověka. Oko je komplikovaný systém sloužící k vnímání a zpracování optických jevů. Samotné oko (bulva) nic nevidí – je pouze optickým zařízením, do jisté míry podobným barevné televizní kameře. Místo CCD čipu je na sítnici množství senzorů, tyčinek a čípků (souhrnně receptorů), citlivých na vnímání paprsků omezené části spektra elektromagnetického záření. (Srovnání s kamerou ovšem značně pokulhává; systém plně odpovídající schopnostem vidění ještě nebyl a patrně nebude tak brzy zkonstruován.)

 

 

Na jednotlivé senzory jsou napojeny nervy, spojené do jakéhosi „kabelu“ – očního nervu, přenášejícího přijímané signály do úzce specializované oblasti mozku. Teprve zde jsou interpretovány jako vnímaný „obraz“. Tato mozková funkce sama o sobě vysoce předčí schopnosti sebemodernějších počítačů…

Rozlišujeme dva druhy světlocitlivých receptorů. Čípky reagují na světelné spektrum (zhruba) v rozsahu RGB (Red, Green, Blue – červená, zelená a modrá), jejich směsí a viditelných interferencí. Druhým typem senzoru, tyčinkou, vnímáme „pouze“ šedé odstíny. Tyčinky jsou vysoce citlivé – k vybuzení nervového signálu stačí jediný foton. Umožňují nám vidět při snížené hladině světelného záření, tedy zejména v době, kdy jsou „barevné“ receptory (čípky) mimo činnost. Tehdy nevnímáme barevně v důsledku nepřítomnosti dostatečně intenzivního záření v potřebném spektrálním rozsahu.

• Narýsujeme−li v zastoupení rozsahu známého spektra vlnových délek úsečku dlouhou jeden metr, zaujme námi viděná část sotva milimetrový úsek kdesi na konci její první třetiny. Po jeho stranách leží prahy možností lidského oka.

• Oko vnímá jen omezenou část přímých nebo odražených (reflektovaných) paprsků úzce vymezeného spektra (slunečního) záření. Viděné se díky jednoduché optice zobrazuje na sítnici „vzhůru nohama“ (asi tak, jako v lupě, kterou podržíte dále od sebe). Správnou polohu získává obraz až interpretací v mozku – tedy až v „představách“!

• Některé povrchy určitou část viditelného spektra absorbují (pohlcují), jiné reflektují (odrážejí). Předmět, který v rámci definice rozeznáváme jako „červený“, tedy v podstatě červený není, ale jeho povrch, velmi zjednodušeně řečeno, obsahuje látky absorbující záření ostatních (konvencí daných) základních barev (žluté a modré), zatímco složku definovanou jako červená reflektují.

• Vnímání viděného (a o barevném to platí dvojnásob) je dáno schopností příslušného mozkového centra, ve kterém probíhá analytické zpracování a interpretace vzruchů, dodávaných optickými nervy.

• Sdělování viděného spočívá na konvencích – naučených definicích pojmů. Definice barev jsou získávány formou zkušeností, předávaných z rodičů na děti a podobně.

Barvoslepý člověk, který se jako my všichni „naučil rozeznávat“ barvy v dětství, pod pojmem „červená“ ovšem vnímá něco jiného než ostatní. To, co vnímají při pohledu na červenou barvu „nebarvoslepí“, nikdy v životě nepozná a naopak. Příčina barvoslepého vidění většinou (až na některé vrozené deformace čípků) netkví v optické části zrakového systému, ale v příslušném interpretačním bloku mozku a neschopnosti porovnat viděné jinak než zprostředkovaně – použitím obecných termínů, mezi něž patří i označení barev.

Doslova mne dojímá, jak se nám různí specialisté snaží namluvit, že vědí, jak vidí například pes. Nikdo, opakuji nikdo, nemůže srovnávací metodou objektivně posoudit vyhodnocovací schopnosti zrakového centra psího mozku studiem optické části oka, tedy bulvy a pozadí! (Ale možná se toho psa zeptali a měli štěstí. Ten můj mi to, potvora, neřekne…)

Zde by mohla najít silnou oporu dlouho diskutovaná možnost přenosu myšlenek formou „obrazových sdělení přímo do mozku“. Nejschůdnější cestou k dorozumívání zástupců odlišných kultur, používajících odlišného jazyka, je optická (obrazová) informace. Za její vyšší formu lze považovat přímou stimulaci centra vyhodnocování optických signálů prostřednictvím jakési „boční přípojky“ na oční nerv. Tato možnost by snad vysvětlovala způsob, jímž jsou vnímána takzvaná „zjevení“ a rozporuplné výpovědi zúčastněných osob.

Mozek kontaktované osoby ovšem není schopen interpretovat touto cestou přijímaná obrazová poselství jinak než prostřednictvím zpětné vazby na obrazové idiomy, a to pouze v rámci odpovídajícím jejím zkušenostem, naučeným konvencím (náboženství!) a osobním zážitkům. Při pokusech předat „viděné“ okolí pak hraje nemalou roli slovní zásoba a vzdělání. Zdá se ale, že pro tento způsob komunikace jsou nejvhodnější děti, mladiství a domněle „duševně zaostalejší lidé“, jejichž mozek (ještě) není blokován či zcela zahlcen stínem konvenční „výchovy“ a jinými zápornými „vymoženostmi“.

 

Infračervené „slunce“

Lidské vidění začíná v horní části spektra fialovou a končí červenou. Nad fialovým prahem se rozprostírá škála pro nás neviditelného ultrafialového a pod rudým neviditelné pásmo infračerveného záření – IR. U toho se trošku pozdržíme.

Infračervené záření, které při dostatečné intenzitě vnímáme pokožkou jako teplo, do jisté míry odrážejí předměty všech barev. Na rozdíl od ostatních složek spektra je však teplo jejich hmotou akumulováno. Zahřáté věci je pak postupně vyzařují zpět. Nejvíc IR záření pohlcuje matně černý povrch. Kovy je akumulují a vyzařují rychleji, voda a horniny pomaleji. Lesklými povrchy je odráženo nebo směrováno, stejně jako viditelné záření. Soustředěním slunečních paprsků spojnou čočkou (lupou) lze zapálit například papír. Efekt je způsoben koncentrací infračervené složky slunečního záření do jednoho bodu – ostatní druhy společně soustředěných paprsků se na něm nepodílejí.

Tento obecně známý pokus dokonale dokládá schopnost spojné čočky vychylovat a soustřeďovat nejen světelné, ale i IR záření. Optika oka je podobná lupě, takže by je teoreticky byla schopna zpracovat.

Před nějakým časem byl vynalezen způsob umožňující částečné infravidění. (Nemám přitom na mysli modernější zesilovače zbytkového světla, fungující na poněkud jiném principu, jde mi o takzvaný noctovizor.) Tato technologie, spolu s jiným známým způsobem využívajícím citlivých filmových emulzí, pootevřela škvírku do tajuplného světa „viděného tepla“. Škvírku proto, že jsme přitom ošizeni o barvy – filmy i stínítka přístrojů ukazují jen černobílé, případně zeleně nebo oranžově fosforeskující odstíny. Proč IR záření nevidíme?

 

 

Vrozený filtr

Oko pozemšťana je vybaveno receptory, které jeho mozku umožňují interpretovat signály z okolí optimálně ozářeného slunečním zářením, dopadajícím na Zemi v intenzitě odpovídající její vzdálenosti od Slunce. Této intenzitě a rozsahu je přizpůsoben práh citlivosti pozemských optických senzorů.

Pokud by pozemšťan měl opticky vnímat i IR složky slunečního záření, které v podstatě „vidíme“ tepelnými senzory rozmístěnými v pokožce, bylo by zapotřebí úměrně komplikovanější skladby receptorů, a tedy i mnohem složitější stavby očního pozadí. (Jiným řešením jsou speciální IR senzory, jimiž jsou vybaveni někteří plazi.)

U člověka, který původně byl v noci odpočívajícím denní tvorem, by komplikovanější stavba oka představovala neúměrný luxus. Mozku je přitom zcela lhostejné, v jakém rozsahu pracují receptory dodávající zpracovávaný vzruch. Pokud by optické senzory byly schopny vnímat v infračerveném spektru (rozlišovat teploty vyzařované předměty nebo živými bytostmi), byl by mozek tvora obdařeného IR viděním schopen interpretovat barevnou škálu, o jejímž rozsahu se nám ani nezdá.

Aby se zachovaly rozlišovací schopnosti optické části systému oka, musí rozměrnější receptory pro příjem delších vln infračerveného záření s největší pravděpodobností zabírat větší plochu. Muselo by se zvětšit celé oko; asi tak jako u nočních živočichů (sovy, lemura a podobně). Infračervené vidění leží v rámci možností živých bytostí.

Je−li práh viděného pásma vymezen tak, aby IR složka sídlila uprostřed vnímaného spektra (u nás tam je žlutá), musíme připustit možnost „vidění“ pro nás neviditelných a ve své mnohotvárnosti neměřitelných interferencí, interpretovaných mozkem takto vidící bytosti jako běžná součást barevné škály.

Posun prahu vidění s největší pravděpodobností dovoluje přímá pozorování nám neznámých projevů energií, jejich dokonalé pochopení a následné ovládnutí. Údaje o rychlosti světla a jeho šíření v prostoru, byly získány pomocí primitivních optických přístrojů, sestavených z obyčejných zrcadel. Tak jako jsme (zčásti) ovládli síly, jejichž projevy jsme schopni vnímat našimi smysly, mohly bytosti opatřené jiným druhem vidění zvládnout energie, generované střety silových polí, o kterých nevíme nic.

Naše údajně vyspělá věda používá řady velmi složitých přístrojů, jimiž ohmatáváme tajemství hmoty a kosmického prostoru. Jsou jen „nástavci“, prodlužujícími dosah našich smyslů. Jiné smysly a vjemy – jiné přístroje, jiná technologie. Co si neosaháme, nevidíme, nemůžeme změřit a zvážit, to pro nás existuje jen ve formě abstrakce. Vyspělost technologie nelze posuzovat podle složitosti. Naopak. Dokonalost technického zařízení se dá posoudit pouze z hlediska účelnosti a účinnosti. Jak na tom jsou naši hypotetičtí mimozemšťané, žijící v „infračerveném světě”?

Pokud je jejich životní prostředí závislé na energii produkované mateřskou planetou, zastávající funkci generátoru, je jim využití magnetických a jiných, nám neznámých nebo dosud opomíjených polí, vyzařovaných do okolí planet, velice blízké. Jejich ovládnutí, nebo přeměna na použitelnou formu elektromagnetického záření, případně jeho antipolace, třeba může být vysvětlením záhady pohonu UFO.

Loď vybavená vnějším energetickým ochranným polem a pohonem tohoto typu by v bezpečné výšce nad zemským povrchem pouhou změnou polarity EMZ dosáhla (pro pozemského pozorovatele téměř okamžité!) zdánlivé rychlosti asi 1788 kilometrů za hodinu (rychlosti, kterou se pohybuje Země kolem Slunce) bez jakéhokoli pro posádku nebezpečného zrychlení! Prostě: stroj „zakotvený“ ve vrstvě energetického pole zůstane stát na místě a nechá pod sebou „ulétnout“ Zemi…

Vím, že mnozí okamžitě namítnou, že by k tomu bylo zapotřebí „pevného bodu“, po němž ostatně toužil už Archimedes. Silové protipole negující frekvenci elektromagnetického pole jiného tělesa nebo systému postačí. Hypotetický pevný bod vzniká v libovolném místě křížení obou sil.

Pokud se tato domněnka někomu zdá být neudržitelná, nechť je tak laskav a předvede důkaz nemožnosti zmíněného postupu. Jediným problémem je vhodný výkonný energetický zdroj. V dalších kapitolách si ukážeme, že tyto možnosti leží doslova na dosah ruky. Jen ji chtít vztáhnout!

Je nejvyšší čas začít jinak! Je načase oprášit původní práce zapomenutého génia tohoto tisíciletí Jamese Clerka Maxwella. Z jeho doslova a do písmene vykastrované teorie hyperdimenzionálního prostoru extrahoval excentrický matematický ekvilibrista Oliver Heaviside čtveřici „moderní fyzice“ tolik posvátných „Maxwellových rovnic“, které se mají k původní teorii asi jako malá násobilka k integrální rovnici…

Ne. Tudy cesta nevede! Zkušenost ukazuje, že budeme−li se držet jen ustálených konvencí, brzy ve všech vědních oborech narazíme na nepřekročitelné hranice. Nejnepřekonatelnější bariéry jsou ty, které jsou vytvořené z myšlenek…

 

Širší způsob vnímání?

Člověk neustále hledá cesty, jak se spojit s tušeným „nadsvětem“. O této možnosti se ostatně zmiňují i všechny staré legendy. V některých indických (i jiných) textech najdeme zmínky o „třetím oku“; názory se různí – snad je tím myšlena epifýza, šišinka, nebo podvěsek mozkový. Nejde o skutečné oko.

Je míněn senzor, skenující jakousi opticky nevnímatelnou část spektra EMZ? Podle tradice některých národů tento orgán údajně slouží k dokonalejšímu vnímání (rozšířením stereoskopického vidění o další rozměr) nebo k přizpůsobení metabolismu momentálním podmínkám, daným úrovni energetického vyzařování centrálního tělesa. Jsou zde ovšem i jiné možnosti. Řídí−li se metabolismus „božských“ bytostí mnohem delším časovým cyklem, umožňujícím z lidského hlediska velmi dlouhý život, je pro ně nám zdánlivě nepotřebná zásoba mozkových buněk nezbytnou nutností!

Zdědili jsme námi spoře využívanou rezervu mozkové kapacity po Tvůrcích, jimž slouží ke složitějšímu rozboru a interpretaci vnímání jinými smysly, nebo jejich větším počtem? Je tato „rezerva“, v životních podmínkách diametrálně odlišných od pozemských, využívaná a nezbytná? Mozek nám druhově velmi blízké bytosti, žijící podle pozemských měřítek

v životu relativně nepříznivém prostředí, musí v okolí s příznivějšími podmínkami vykazovat podstatnou výkonovou a kapacitní rezervu. Prozatím platí odhad, že jedinci považovaní za geniální využívají necelých 7% mozkové kapacity (běžně jsou to jen asi 4%!). Člověk schopný plně využít možnou kapacitu svého mozku by se ostatním nutně jevil jako božstvo – neskutečný supergénius – nebo absolutní blázen.

Obecně vzato je mozková kapacita využívána jen v rozsahu potřebném pro život v určitém prostředí. Pro potvrzení této domněnky nemusíme cestovat do vesmíru. Stačí se rozhlédnout po staré dobré Zemi. Dodavateli většiny nových myšlenek a technologií, převážně úzce souvisejících se získáváním a využitím energie, jsou v drtivé většině národy obývající chladnější pásmo, zatím co většina národů žijících v klimaticky příznivějším prostředí se spokojuje s jejich částečným využitím.

Nelze tvrdit, že by některé národy nebo v přeneseném smyslu dokonce rasy byly „hloupější“ než jiné. Jejich chování je úplně přirozené, řídí se prioritami. Nemusí se starat o zásoby potravin a energie na období vegetačního klidu, čelit mrazu, sněhu a podobným nepříjemnostem. Mají své problémy, kterých ovšem je ve vztahu k energii, modle současné technické civilizace, podstatně méně.

Mozková kapacita není neměnná, objemem a vahou tohoto orgánu daná konstanta. Schopnost užívat mozku ve větším rozsahu se rozvíjí úměrně tlaku nutnosti a množstvím požadavků kladených na náš biologický „computer“.

Výzkumy v USA přinesly zajímavý poznatek: mozkové buňky oproti dosavadnímu názoru neodumírají očekávanou měrou! Nejsou−li v dostatečné míře využívány (namáhány myšlením), prostě zakrní. Přitom ovšem nevymizí, jen zmenší svůj objem. To potvrzuje předchozí pozorování a poznatky: zdraví lidé, kteří neustále cvičí svou paměť, si uchovají neporušenou mozkovou kapacitu až do vysokého stáří. Jinými slovy: senilita není nemoc, ale důsledek myšlenkové lenosti…

 

 

Klimatické vlivy

Za to, že se jižněji a v okolí rovníku žijící národy setkávají s neřešitelnými problémy, nese hlavní odpovědnost nesmyslné politicko−státní uspořádání světa rozděleného do zájmových „ekonomických“ sfér, neumožňujících globální kompenzaci. Příčina problému tkví v současné vzdálenosti Země od Slunce, ve stupni jeho aktivity a (to není vtip!) ve sklonu zemské osy.

Za pozemské klima vděčíme téměř kruhové oběžné dráze Země, jejíž střední vzdálenost od Slunce činí 149,6 milionů kilometrů (1 AJ), aphel (největší vzdálenost od Slunce) 1,02 AJ – 152,65 a perihel (nejblíže ke Slunci) 0,98 AJ – 146,59 milionů kilometrů. Oboustranný odklon od ideálního kruhu tak činí zhruba 2%, to je asi 3 miliony kilometrů.

Uvědomíme−li si, že již pouhý sklon zemské osy je údajně příčinou citelné každoroční změny počasí (střídání ročních období), pak by jakékoli větší odchýlení Země od této dráhy by mohlo mít nedozírné následky. Naštěstí jsou současné výkyvy kompenzovány teplem shromážděným ve vodě, jíž má Země opravdu dostatek. (Na severní polokouli navíc máme štěstí, že je Země v zimním období v perihelu.)

O tom, že v minulosti muselo dojít minimálně k jedné významné změně sklonu rotační osy, dnes již nemáme nejmenší pochyby. Množící se geologické důkazy, zdá se, potvrzují, že se její sklon změnil v minulosti už mnohokrát. Často byl provázen i změnou polarity geomagnetického pole. Nejslabším, ale dlouhodobým průvodním jevem byla dlouhodobá zalednění.

Není to tak dávno, kdy rozsáhlou část Evropy a Severní Ameriky pokrývala místy až několikakilometrová vrstva ledu, zatímco se na území Sahary proháněla bujnou zelení stáda antilop…

Nestranné vyhodnocení kalendářů starých kultur vynáší na světlo překvapivou věc: délka slunečního roku v nich kolísá v rozmezí ± 2 dnů…

Velkou slabinou je naše „schopnost datovat geologické události“. Nemáme totiž žádný spolehlivý referenční bod, takže chyba může zahrnovat desítky či stovky milionů nebo i miliard let…

Ale zdánlivě jsme zapomněli na naše ET!

 

- pokračovanie -

Z Knihy Tunel do kosmu, autor Jiří Wojnar.
Knihu v elektronické podobě si můžete objednat v našem e-shopu: www.wmmagazin.cz/eshop

 

Zdroj: WMmagazin.cz

 


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

 

 

júl 30, 2011 21:37 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top