Obrázok používateľa CEZ OKNO
Zápisky z minulých životů: Mimozemšťané - Medúza (Poznání ve Světle)

Přilétám kosmickou lodí, je to koule s kapalinou, obal je živočišný. Nebyla vyrobená, ale přírodně narostla. Přistání je komplikované, nepříjemný průchod atmosférou. Bolí mě oči ze světla, v mé domovině je slunce červené. Tady je strašně jasné, kontrastní, bolí z toho oči, i když hodně zachytí obal. Vybírám si, kde přistát. Loď mentálně řídím, vnímám přitažlivost.

Při sestupu cítím houpavý tlak v žaludku, ale jsem klidná. Jen vybírám místo, kde přistanu. Snažím se přistát tam, kde je to podobné mým podmínkám. Pevniny nejsou dobré, lepší je kapalina, modrozelená, vlní se.

Ve vzduchu být nemůžu, táhne mě to k planetě. Volím kapalinu poblíž pevniny, zdá se mi to zajímavější, pro případný kontakt s místní civilizací.

Jsem na vesmírném průzkumu, žádnou civilizaci nečekám. Na naší planetě žádná pevnina není. Na průzkum jsem šla ze zvědavosti, touhy po poznání. Přilétávám sama náhodou na tuhle planetu. Lítá nás víc, každý jinam. Představa byla, že se zase vrátím, ale tady to nepůjde. Je tu velká přitažlivost a nevyhovující fyzikální podmínky. U nás to ovlivňují slunce. Je jich víc, ale červené je nejdůležitější. Můžeme planetu volně opouštět. Na své planetě se pohybuji volně. Koule, ve kterých cestujeme, jsou zárodky, plody. Rostou v kapalině na nějakém organismu. Jako pampeliška, rozšiřují život. Mohu na ní přiletět a založit nový život. Koule praskne. Je to symbióza dvou živočichů. Koule obsahuje naši domovskou kapalinu, dostaneme se do ní přes stěnu na jednom konci, přes ventil. Může nás tam být víc, ale nemá to smysl. Jsme jednopohlavní. Mohu se rozmnožovat i bez koule, ta je jen jako dopravní prostředek. Když koule někam doletí a najde vhodné podmínky, nese s sebou část našeho prostředí. Roste z ní organismus, ze kterého rostou další koule. My jsme jen cestující a využíváme možnost cestovat v prostoru. My jsme vývojově nejvýš, jsme inteligentní, máme netechnickou civilizaci. Komunikujeme spolu, vnímáme se navzájem.

Přilétám na cizí planetu, uvědomuji si podstatnou odlišnost, asi mi to tu nebude vyhovovat. Naděje vkládám do kapaliny, mohla bych v ní žít. Vnímám problém tlaku po těle, na kouli, je to nepříjemné. Náraz na vlny je tvrdý. Koule praská při dopadu. Nedokázala jsem to ubrzdit. Dostává se sem místní kapalina, je to hodně zásadité a slané, není to to, co potřebuji. Snažím se kouli utěsnit tím, že chci, ale místní kapaliny už jsem vniklo moc. Cítím nepříjemné pocity v hlavě. Otvory v mé hlavě hodnotím kapalinu. Jsem bezmocná. Je to spíš praktický pocit než emoce. Je mi z toho prostředí špatně. Bez pomoci tu dlouho nevydržím. Koule pozvolna odchází, taky jí to nevyhovuje.

Někdo nás vytahuje, jsem venku z kapaliny, oslňuje mě to. Je to zajíkavý pocit. Všude je samé světlo. Nemůže to být náhoda, museli sledovat můj dopad, že mě tak rychle našli. Uvědomuji si, že musí být inteligentní, dělají cíleně něco s předměty. Snažím se s nimi mentálně domluvit. Až mě z toho bolí hlava. Snažím se zvukově, ale nereagují. Otvírají bublinu, vylívají mě s obsahem do nádrže. Bublinu berou jako nepotřebný obal. Světlo je umělé a oslňuje mě. Musí být vyspělí, dolívají mi kapalinu, není to ta, co jsem do ní spadla, ale ta, co byla v kouli, jenže ta už byla smíchaná, takže mi to nevyhovuje. Takže umí udělat to, co potřebuji. Snažím se jim to sdělit. Cítím tlak v hlavě ze snažení. Je to beznadějná situace.

Bublinu nahradila otevřená skleněná nádoba. Nevím, co s tím. Cítím se špatně. Cítím bolest hlavy na čele, ve spáncích, od žaludku a tlak na prsou. Emoce žádné nemám, moje prožívání je ploché. Jen vnímám situaci, nejsem schopna reagovat. Neznám emoce. Potřebuji se s nimi domluvit. Mohou mi pomoci, ale jen když se spolu domluvíme. Jsem velká desítky centimetrů. Vznáším se v kapalině. Nemám z ní dobrý pocit, není to mé domovské prostředí. Tato kapalina je moc zásaditá. Jsem trochu nakloněná, koukám přes sklo. Vše vidím rozmazaně. Nahoře svítí světlo, jde z něj teplo. Mám hlavu, dvě oči, nemám uši ani nos, jen otvory, kterýma prochází kapalina, tím zároveň vnímám. Zvuky vnímám celým tělem, hlavně hlavou. Ústa mám bez zubů, jen sval. Živím se planktonem, nasávám kapalinu a s ní vše, co obsahuje. Vlním závojem a tím se pohybuji. Je tady málo místa. Cítím tlak na prsou, je to až zajíkavý pocit, jako bych se nemohl nadechnout. Bolí mě hlava, je mi na zvracení, ta kapalina mi nevyhovuje, světlo taky ne. Já bych chtěla spíš přítmí, dočervena. Bílé světlo mi vadí na oči. Nemám víčka, a proto se musím dívat jinam. Potřebuji s lidmi komunikovat. Potřebuji jim nějak říct, že mi to nevyhovuje, že myslím, že nejsem zvíře. Koukají na mě jako na exponát.

Přemýšlím, jak projevit inteligenci, neumím mluvit, nemám ruce. Nevidím, co se kolem děje, jsem oslněná světlem. Mají něco světlejšího na sobě, sami jsou tmaví. Jsou dva, občas jich je víc. Je to asi na Zemi. Neslyším, o čem si povídají, vnímám jen vlnění. My komunikujeme asi v pásmu ultrazvuku, toto je hodně jiné. Je to s nimi komunikační problém. Pokud se s nimi nedomluvím, v těchto podmínkách nepřežiji. Po těle cítím pálení a svědění od soli. Narušuje mi to tělo. Oni nějak komunikují, ale jen mezi sebou. Nenapadá je, že bych mohla být inteligentní. „Potřebuji se s nimi domluvit.“ Tlak v hlavě, na čele, v prsou narůstá. Zvedá se mi žaludek, pociťuji malátnost. Mám problém udržet se v bdělém stavu. Proč se s nimi potřebuji domluvit. Není mi jasná ta naléhavost, na životě nelpím, nemám strach ze smrti, chybí mi motivace. Už ta cesta byla riziko. Je to spíš intelektuální problém, který chci vyřešit, ne bytostná potřeba. Jako problém v komunikaci.

Dva inteligentní tvorové by se měli být schopni spolu domluvit. Důležité je dokázat to. Ani nejde o život, ale o vyřešení toho problému. Pociťuji beznaděj, nevidím možnost, jak se s nimi domluvit, dokázat jim, že jsem inteligentní. Nemám čím upoutat jejich pozornost. Pociťuji rezignaci, stejně to nejde. Mám nepříjemný pocit po těle, jsem z toho prostředí celá omámená. Intelekt se mi pomalu zastírá. Cítím tlak na prsou a v hlavě. Problém mě už tolik netíží, přešel do fáze lhostejnosti. Cítím tupost v hlavě. Tělo je lehčí, čím víc jsem otupělá. Volně se vznáším v kapalině. Nejsem schopna to ovlivňovat. Vynáší mě to k hladině. Už jen vnímám, jen si uvědomuji pocit blízkého konce. Cítím se normálně lehce. Už se na tom stejně nic nedá změnit. Teplo na hladině je větší. V hlavě mám prázdno. Už si uvědomuji jen hranaté tvary nádoby. To je poslední vjem, který si uvědomuji.

O nic nejde, je to jedno, v jaké formě budu existovat. Když tady skončím, přemístím se na domovskou planetu. Škoda jen, že to tady nepoznám. „Škoda, že jim nerozumím.“ Už se vznáším nahoře, nevnímám nic z okolí. Začínám registrovat, jak mě přitahuje domovská planeta. Jako bych se odpařil z těla, je to pozvolný pocit, nic ohraničeného. Jiné než prožívá lidský duch. Mám pocit obláčku, na krajích jsem řidší, až přechází do prostoru. Už se s lidmi nesnažím komunikovat, jen vnímám jejich emoce. Jsou to vědci, cítím jejich vzrušení nad setkáním s něčím novým. Je jim líto, že jsem zahynula, chtěli se o mě starat a zkoumat mě.

Vnímám jejich smutek a lítost. Já emoce nemám, jen vnímám jejich. Je to pro mě něco nového, nezvyklého. Jsem nad nádržkou. Oni mají delší světlejší vlasy a protáhlé hlavy. Rok nevím.

U nás na planetě je vývojová úroveň u všech stejná, na této planetě jsou značné rozdíly. Tam, kde jsou hodně vyvinutí, je klid a vyrovnanost. Tam, kde jsou zaostalí, je agresivita a nervozita. V nádobě a v těle jsem to tak nevnímala, nyní to vnímám jasněji. Napadá mě, jestli by nestálo za to cestovat po vesmíru bez těl, jen v duchovní podobě. Bylo by to dokonalejší. Mělo by to jít. Nevnímám už lidi kolem. Vnímám jenom naše červené slunce. Tělo nechávám v nádobě a letím zpět ke slunci. Cítím se dobře, přitahuje mě to k nově rodícím se bytostem. Vtěluji se do jedné z nich. Uvědomuji si disproporce toho malého, nového těla a té zkušenosti, co si nesu s sebou. Vybavuje se mi ta daleká planeta a prožitky na ní. I ostatní bytosti jsou na tom podobně, nesou si sebou svou zkušenost. Přeletěla jsem, jako když to táhne do světla. Tam se bez mezidobí vtělujeme do nových bytostí. Je to koloběh životů, nezapomínám na ty předchozí. Je to trvalé, vše si pamatuji. V okamžiku smrti to vím. Koloběhem se intelektuálně rozvíjíme. V každém dospělém jedinci jsou zárodky nových, ty se mohou narodit kdykoliv, ale rodí se, až se tam objeví to vědomí. Do té doby zůstávají uvnitř dospělého jedince. Je to jako úschovna, ze které se mohou dostat, až když je nablízku vědomí. Na mém těle zůstali taky nenarození jedinci. Teď si uvědomuji jaké je to tady příjemné, tmavé, všechno dočervena. Pociťuji spokojenost a volnost. Komunikuji s ostatními. Komunikace je dvojí, psychicky na dálku a vlněním na krátko. Rozdíl je i v kvalitě, nejde jen o obsah, ale i jiný rozměr, je to společenštější. Je to projev něčeho navíc, osobního vztahu s druhým.

Prosím o přečtení následujícího článku. Vodní planeta? Souhlasí! Červené slunce (trpaslík)? Souhlasí!
LF

Zdroj: probuzeni.blogspot.com


ČLÁNOK nájdete na tejto adrese

február 24, 2012 18:31 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top