Obrázok používateľa CEZ OKNO
Něco nového o „Deskách z vesmíru“ 2.

Také my jsme se snažili během cesty po Čínské lidové republice, abychom zjistili přesnější, a především nové informace o kamenných discích a událostech, které je provázely. Příležitost k tomu se naskytla, když jsme v březnu 1994 navštívili muzeum Pan-pcho, kde je objevil cestovatel pocházející z Rakouska ing. Ernst Wegerer. Procházel muzeum se svou manželkou a jejich pozornost vzbudila vitrína, ve které byl umístěn popisu odpovídající disk.

 

HLEDÁNÍ STOP PŘÍMO NA MÍSTĚ


Také my jsme se snažili během cesty po Čínské lidové republice, abychom zjistili přesnější, a především nové informace o kamenných discích a událostech, které je provázely. Příležitost k tomu se naskytla, když jsme v březnu 1994 navštívili muzeum Pan-pcho, kde je objevil cestovatel pocházející z Rakouska ing. Ernst Wegerer. Procházel muzeum se svou manželkou a jejich pozornost vzbudila vitrína, ve které byl umístěn popisu odpovídající disk.

 

Byl zhotoven z velmi tvrdého materiálu – Wegerer ho tipoval nejdříve na mramor. Později se setkal manželský pár s ještě jedním exemplářem, který však měl tři praskliny a potřeboval by opravu. Patrné zde byly také otvory ve středu kotoučů ve velikosti lidského prstu a také něco, co by bylo možné interpretovat jako runové písmo. Artefakty měly podle Wegererových odhadů průměr od 28 do 30 cm a byly silné asi jeden cm. Pánové Luo a Sun, kteří byli Wegererovi nápomocni jako tlumočníci, byli o celém pozadí této záležitosti informováni. V jednom interview popsal ing. Wegerer reakce všech zúčastněných při konfrontaci s těmito mysteriózními artefakty: Ing. Wegerer: „Oba (tlumočníci Luo a Sun) to všechno považovali za nanejvýš neobvyklé, neboť také je napadlo, že ředitelka muzea, která nás prováděla halami, není schopná nám podat vůbec žádné informace o pravé identitě těchto disků, ačkoliv jinak měla výborný přehled o stáří všech ostatních nálezů, které byly v muzeu vystaveny. Když jsem ale poprosil ještě jednou naléhavěji o přesné údaje o původu obou kamenných disků, uchýlila se k vágnímu ujištění, že oba artefakty musí mít jistě něco společného s výrobou hliněných předmětů, jinak by určitě nebyly přivezeny do muzea Pan-pcho, kde jsou právě takové předměty vystavovány." Zejména tyto nejasné informace zesílily v tazateli přesvědčení, že buď ředitelka netuší vůbec nic, co se týká obou vystavených předmětů ve vitríně, nebo, což bylo pravděpodobnější, nechce žádné informace záměrně sdělit.

Ing. Wegerer: „Disky byly jednoznačně vyrobeny z kamene. Je možné, že to byl mramor. Mohli jsme tak usuzovat z šedivého zbarvení kulatého artefaktu." Váhu každého kamenného talíře odhadoval Rakušan na asi jeden kilogram. „Oba disky působily v každém případě velmi masivně," dodává. Když jsme však my procházeli v březnu 1994 prostory muzea Pan-pcho a pozorně prohlíželi všechny vystavěné předměty, nemohli jsme najít žádnou vitrínu, která by obsahovala alespoň jeden z námi hledaných objektů. Byli jsme sice zklamáni, ale ne sklíčeni. Prostřednictvím našeho tlumočníka v Si-anu Siung Úeje, jsme se zeptali dvou odborníků muzea, kde by se tyto námi hledané artefakty mohly nacházet. Jak profesor Wang Č-ťun, tak jeho kolega Kao Čchiang požádali o informace. Bylo jim sděleno, že o těchto discích není nic známo a že takovéto předměty by představovaly v muzeu, které je určeno především pro hliněné předměty, zcela cizí prvky, a proto snad byly odstraněny. Nemuseli bychom být senzibily, abychom pochopili, že oba učenci se v té chvíli necítili ve své kůži právě nejlépe...

 

KOPIE Z HLÍNY?

My jsme však přesto tvrdohlavě setrvávali u tohoto tématu a kladli další detailní otázky, až našim průvodcům brněla hlava. Nakonec nás zavedli do jednoho sálu, který se nacházel v jiném traktu budovy. Tam je umístěn výzkumný institut připojený k muzeu. Svým způsobem nejsvatější místo, kam za normální situace nesmí návštěvník vstoupit. V této místnosti byl postaven ohromný hliněný disk s otvorem uprostřed. Materiál byl ještě vlhký. Jednalo se totiž o právě vyrobenou napodobeninu na základě několika fragmentů. Šlo skutečně o nadměrně zvětšenou kopii námi hledaného originálu? A mohlo snad být něco takového vyrobeno v mladší době kamenné, když tehdejší obyvatelé vesnice byli konfrontováni s jedním z disků z vesmíru?

Překvapením však ještě nebyl konec, oba profesoři nám ukázali odbornou publikaci, ve které jsme objevili to, co jsme hledali. Byla zde skica, která věrně odpovídala popisu oněch dvou nálezů, které ing. Wegerer v roce 1974 vyfotografoval v muzeu Pan-pcho a zaslal nám. Šlo o disk s otvorem uprostřed. Zajímavé ale bylo uspořádání run na disku. Táhly se ve tvaru oblouku od středového otvoru až k okraji. Až dosud jsme se, hlavně díky srovnání s našimi hrajícími deskami, mlčky domnívali, že toto runové písmo je uspořádáno spirálovitě. Jedná se u tohoto zobrazení skutečně o kamenný talíř z pohoří Bajanchar-úl?

Některé skutečnosti pro to mluví, i když od profesorů Wang Č-ťuna a Čchianga jsme žádné vysvětlení nedostali. Je to bláznivá věc: stejně jako fatamorgána mizí vždy v okamžiku, kdy se nám zdá, že jsme narazili na správnou stopu. Jako by se rozpouštěla ve vzduchu. Ale přesto jsme objevili nové skutečnosti, které jednoznačně mluví pro existenci této hádanky století. Je to napínavější než nějaký kriminální případ a nám se až tají dech!

Nyní vlastníme vlastně již všechny čtyři existující fotografie těchto mysteriózních předmětů, i když ne dlouho. Pro obrazovou část této knihy se nám také podařilo pořídit kopii oné skici z archeologické odborné publikace. V tomto momentu mluví všechno pro autenticitu tohoto artefaktu. V této souvislosti nesmíme ostatně zapomenout, co se od roku 1974 všechno v Čínské lidové republice odehrálo. Poslední vzepětí ničivé kulturní revoluce pod vedením pověstné „Bandy čtyř" krátce po smrti Maa v září 1976. Jejímu vandalismu padlo za oběť nespočetné množství cenných kulturních děl. Také akademikům šlo o krk. Nemálo jich přišlo o život nebo bylo veřejně zostuzeno a nuceno popřít své schopnosti a vykonávat ponižující práci. Často byla zničena také jejich díla. Pokud tedy dostaneme dnes na otázku na pobyt určitého vědce negativní odpověď, potom z těchto důvodů. Také v jiných diktaturách mizeli lidé beze stopy. Další pátrání po nich narážela na zeď mlčení. Po zlikvidování „Bandy čtyř", které znamenalo současně také definitivní ukončení kulturní revoluce, musely být teprve znovu obnoveny zničené vztahy. A to i v kulturních centrech země; na univerzitách, v knihovnách a muzeích.

 

MYSTERIÓZNÍ ZMIZENÍ

Ti, kteří kdysi nesli zodpovědnost, nebyli buď už mezi živými, nebo byli kdoví kde. Také v Si-anu to nebylo jiné. Nynější vedoucí muzea Pan-pcho nám nemohl v žádném případě podat informace o člověku, který prováděl před dvaceti lety manžele Wegererovy prostorami, kde jsou umístěny cenné sbírky. Jen toto: krátce po návštěvě ing. Wegerera byla ředitelka překotně odvolána ze svého místa. Kam, to není schopen nikdo říci. Věděla snad příliš mnoho o tajemství, nad kterým se ještě stále vznáší tabu? Právě tak málo se ví o tom, kam se dostaly dva disky, které zde byly vystaveny. Ale bylo nám dáno čestné slovo, že ve vlastnictví muzea se již nenacházejí. Dá se dokonce říci, že tato ujištění zněla důvěryhodně, neboť- nebylo možné přehlédnout bezradnost, jakou projevovali naši partneři v této záležitosti. My jsme si nyní po těchto událostech rozebrali, ve vlastní interní diskusi, všechna pro a proti k tomuto tématu. Dalo se zcela jistě říci, že jsme u tohoto příběhu, který obklopoval kamenné disky, nenalétli na nějaký přízrak.

Velký zájem některých vědců, který jsme vzbudili fotografiemi nálezů z Bajanchar-úlu, byl nepřehlédnutelný a pravý. To nám vracelo naději a odvahu, že pátrání po onom zmizelém reliktu, i když je to v Říši středu, nemusí být marné. Přes politické mentorování, které bylo stejné dříve jako nyní, se vytvořily na různých úrovních liberální tendence. Platí to především o oblasti hospodářské, kde komunističtí mocipáni nastolili řekněme omezený kapitalistický kurs. Privilegium, které jsme získali, tzn. cestu k různým archeologickým vykopávkám v uzavřených oblastech, kam nemá normální smrtelník stále ještě přístup, bychom před několika lety vůbec nedostali. Tyto vztahy zde hrají neuvěřitelnou roli. Zvládnout byrokracii, která je stále ještě velice rozbujelá, vyžaduje určité kontakty. Ty bylo možné vytvořit až v poslední době na základě uvolnění celkové situace v Číně. Podle našich zkušeností věříme tomu, že tento stav se bude neustále zlepšovat a ambiciózní vědci nejen z Číny budou moci pátrat a odhalovat hádanky a mystéria této staré kulturní země. Jako kamenné disky. Zdá se, že cesta k cíli je připravena. Šance jsou dobré...

 

„MALÍ S VELKÝMI HLAVAMI" – EXKURZE

Mnozí z nás to tehdy viděli: Steven Spielberg a jeho filmový kontakt s mimozemskou civilizací. Většina návštěvníků kin si uchovala v paměti vzpomínky na „neobvyklé setkání třetího druhu". Ve Spielbergově dramaturgii měla posádka UFO prsty jak v únosu skutečně ztracené posádky letadla v roce 1946 v pověstném Bermudském trojúhelníku, tak v únosu malého chlapce. Ten však existoval pouze ve filmovém ději. Ve filmu dopadlo všechno nakonec dobře, všichni se vrátili zpět. V obrovském létajícím objektu, čímž chtěl slavný režisér asi vyjádřit, že cizinci z vesmíru nechovají v podstatě vůči nám lidem žádné nepřátelské úmysly.

Vzhled těchto bytostí si Spielberg nevymyslel. Naopak: Vytvořil tyto bytosti anatomicky stejně tak, jak byly popsány lidmi, kteří se s nimi většinou nedobrovolně setkali. To znamená těmi, kteří byli za mysteriózních okolností vtaženi do létajících objektů a tam podrobeni často bolestivým chirurgickým zákrokům. Takovéto únosy – pokud máme věřit očitým svědkům – se uskutečnily pod hypnotickým vlivem. Postižení se během těchto medicínských pokusů nacházeli v jakémsi transu. Je publikováno stále více podobných případů a tento jev dosahuje povážlivých rozměrů.

V Americe byl popsán autorem Buddem Hopkinsem, v německy mluvících zemích dr. Johannesem Fiebagem. Tyto zážitky se podobají jeden druhému přímo ohromujícím způsobem. Ale co nás překvapuje ještě více, jsou často přesně stejně znějící popisy tajemných okupantů. Jejich vzhled je neobvyklý. Jsou líčeni většinou jako velmi malí, tělo působí křehce, mají šedivou barvu kůže anebo je šedivé jejich oblečení. Nejvíce však jejich obětem uvízl v paměti fakt, že měli neuvěřitelně velké hlavy.

Tato exkurze nás tedy vede přímou cestou zpět do Bajanchar-úlu, k zachovalému popisu zjevu oněch „ošklivých malých, žlutých mužů z oblohy". Také tito cizinci, jejichž původ je podle údajů na kamenných talířích mimo naši planetu, mají zjevně stejné anatomické vlastnosti. Stejně tak jako jejich strach budící protějšky z dnešních dnů, byli malého vzrůstu, měli právě tak křehkou stavbu těla a v protikladu k tomu mimořádně velké hlavy. Výraz jejich obličeje odpovídá rovněž novodobým popisům.

Na tomto místě je vhodné udělat další odbočku, a to do Ameriky v období druhohor. V Americe byly v průběhu 60 let učiněny archeologické nálezy, které nás nutí pozorovat naše rané dějiny jinýma očima.

 

ŽLUTÍ POSLOVÉ VE STARÉ AMERICE

Je to daleká cesta, kterou musíme podniknout, abychom se dostali z Číny do Mexika. A přesto nemohla být tato obrovská vzdálenost žádnou závažnou překážkou, pokud seji podařilo překonat již před dávnými časy. „Z Číny víme, že Číňané podnikali se svými džunkami rozsáhlé cesty i po otevřeném moři," píše Hans Breuer ve své knize Kolumbus byl Číňan. Upozorňujeme také na zámořské cesty, jež byly podnikány ve 4. stol. – např. z Číny na Jávu -, které tehdy v žádném případě nebyly považovány za odvážné. „Ze starých časů pochází také zpráva, že obchodníci z Číny cestovali napříč Bengálským zálivem až na jižní výběžek Indie. Mohla se jim podařit cesta přes Pacifik? Že byli na dostatečné kulturní úrovni, aby mohli působit jako vnější impuls na kulturu tamních obyvatel, je mimo pochybnost."

Autor se odvolává na určité nápadné podobnosti jistých nálezů, které vykazují bezpochyby shodnost s podobnými nálezy v Číně. Podle Breuera se jedná především o nálezy jadeitových šperků v hrobech Olmeků. Vymodelované jadeitové figurky, jejichž hlavy byly miniaturním vydáním oněch kolosálních hlav Olmeků, které byly vytesány do kamene a dají se charakterizovat stejným způsobem: kulatý tvar, plochý nos a nápadně vyvstávající rty.

Zcela jinak je proti tomu prezentován onen typ lidí, který nám Olmekové zanechali na svých reliéfech, stélách a ornamentech. Podstatně se liší od nemotorně působících kamenných hlav, mají úzký obličej, často se šikmýma očima a jakousi kozí bradku.

Také Ivar Lissner, renomovaný autor literatury faktu, který pátral v průběhu 17 let na čtyřech kontinentech po pozůstatcích starých vysoce rozvinutých kultur na neprobádaných územích, poukazuje na existující podobnost mezi uměním staré Číny a uměním severozápadních oblastí Ameriky. Ukazuje zde paralelu mezi ikonami Šangů a některými symboly Mayů a Aztéků. „Jak by se ale vysvětlila časová mezera dlouhá 2000 až 3000 let, která zeje mezi prastarým čínským bronzovým uměním, mayskou kulturou 4. stol. a aztéckou 14. stol. našeho letopočtu?"

Jeden z kompetentních znalců předkolumbovské kultury, profesor Walter Krickeberg, poukazuje na jednu okolnost. „Zdánlivě bez kořenů, bez jakýchkoliv předstupňů se náhle objevují na scéně nejstarší americké vysoce rozvinuté kultury. Ve Střední Americe Olmekové, v zemích ležících v Andách kultury objevené Chavi-nem de Huantar. Tento podivuhodný jev se nechá uspokojivě vysvětlit pouze tehdy, pokud připustíme, že zde byl jeden nebo více vlivů, které zvenčí působily na starou Ameriku. Primitivní podmínky většinou existovaly nezměněné téměř 15-20000 let, potom prodělaly během 2-3000 let přímo bouřlivý vývoj a prošly všemi stadii vývoje až k vysoce vyvinuté kultuře.

U obou nejstarších amerických rozvinutých kultur o tom nemůže být vůbec řeč. Byly náhle zde... Bezprostřední souvislost se starou Čínou se již nezdá být tak scestná. Peter Kolosimo píše ve dvou knihách o podrobnostech bijících do očí: „Některé mexické kmeny vyprávějí v souvislosti s jadeitovými figurkami svých předků, že onen kámen je zde použit z jednoho zcela jasného důvodu. Jeho barva totiž odpovídá barvě kůže legendárních lidem podobných bytostí."

 

OBJEVY WILLIAMA NIVENA

Tyto skutečnosti nás vedou přímo za oním vědcem v oblasti starověku, který ve třicátých letech pobýval v Mexiku a učinil zde senzační objevy. Plukovník James Churchward, který vstoupil do povědomí především svou spornou teorií o domnělé existenci mytického kontinentu, jejž označil jménem „Mu", a který se v jedné ze svých knih přednostně zabýval také výzkumy Williama Nivena. Tyto nálezy byly etablovanou vědou velice málo prozkoumány. Udělejme to lépe!

Churchward ujišťuje ve své knize The Second Book of the Osmic Forces of Mu, že v ní jsou věrně otištěny zápisky jeho přítele Nivena. Podle jeho názoru jde u vykopávek a objevů tohoto výzkumníka a archeologa v Mexiku o obzvlášť cenné nálezy. Hned na začátku Churchwardem zveřejněných záznamů uvádí William Niven místo svých vykopávek: „Plocha o rozloze něco kolem 2000 čtverečních mil ve vysoko položeném údolí v Mexiku, od Tecoco do Haluepantla." V této rozsáhlé oblasti objevil Angličan „stovky, ba dokonce tisíce jam". Byly vyhloubeny ve 3. stol., aby zde byl získán stavební materiál pro Tenochtitlan (tehdejší Mexiko City).

Tak byl Niven nucen omezit svoje vykopávky na oblast o délce deseti a šířce dvaceti mil na severozápadě údolí. Jen tři míle od svého nejvýznamnějšího naleziště, ve vyschlém řečišti severozápadně od tohoto údolí, narazil archeolog na tisíce hliněných figurek. Jejich vzhled považoval Niven za zvláštní. Jednalo se výlučně o figurky, jejichž rysy odpovídaly východoasijské rase. Jedna z nich představovala bezpochyby zobrazení Číňana. „Postava a tvar obličeje vedou jednoznačně k závěru," píše Niven ve svých poznámkách, „že zde kdysi žili lidé, kteří měli asijské rysy, pokud nebyli přímo stejní."

V jedné jámě mezi San Miguejem a Haluepantlou získal archeolog ještě další důkazy pro své domněnky. Mezi ruinami, kde nalezl hliněnou figurku malého Číňana, narazil v desetimetrové hloubce na velký prostor, který obnášel asi 4 čtvereční metry a jehož zdi byly asi 30 cm nad podlahou zbořeny. Tam ho očekával zvláštní nález. Pod podlahou tohoto prostoru nalezl Niven kostru muže. Jeho výška byla pouze asi 1,50 m. Kostra ležela na cementové desce a její anatomický vzhled byl nanejvýš neobvyklý. Paže této bytosti sahaly téměř až ke kolenům a tvar lebky byl charakteristický pro Asijce. Kolem jejího krku ležel řetěz, který byl zhotoven ze zeleného jadeitu. Zelený jadeit se jako minerál v Mexiku vůbec nenachází. Vedle kostry ležel provaz, na kterém bylo připevněno 579 mušliček. Na jedné straně kostra muže s asijskými rysy – a nedaleko odtud malá hliněná figurka se zřetelně čínskými rysy v obličeji.

Pro Williama Nivena nepřehlédnutelná indicie, že „krev Indiánů v Mexiku má asijský původ". Je to všechno jen náhoda? Více než nález „čínské figurky" přitahuje pochopitelně naši pozornost neznámý mrtvý. Kostra tohoto malého muže byla bohatě ozdobena jadeitovými šperky podobně jako kostra údajného mayského knížete v sarkofágu v Palenque. U ozdoby se jedná zcela jistě o zelený jadeit – a zelený jadeit pochází, jak je známo, z Číny! Ve staré Říši středu platily takovéto šperky za „božské".

-pokračovanie-


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Hartwig Hausdorf

Úryvek z knihy "Satelity bohů"

Zdroj: http://tajomstva.org/

Prevzaté z: http://matrix-2012.cz/


AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť ›› na tejto adrese.

 

Súvisiace:

Atomový reaktor ve starohorách
http://www.cez-okno.net/clanok/atomovy-reaktor-ve-starohorach

 


Štítky: 
december 11, 2014 23:14 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top