Obrázok používateľa CEZ OKNO
Něco nového o „Deskách z vesmíru“ 3.

Obzvlášť nápadná na mrtvém v Mexiku byla jeho abnormálně působící stavba těla. Paže muže z hliněné jámy sahaly - na to Niven upozorňuje několikrát obzvlášť důrazně - až ke kolenům. „Lidé z oblohy nebyli příliš velcí, asi jako osmileté dítě," tak zní legenda z horské oblasti Bajanchar-úlu. Mohly by existovat souvislosti mezi senzačním objevem Williama Nivena v Mexické vysočině a nálezem koster ve střední Číně ve skalních jeskyních?

BAJANCHAR-ÚL


Niven odhaduje stáří mrtvého na přibližně 16 000 let. Údajné opičí hroby lidu Dropa byly svého času odhadnuty na stáří kolem 12 000 let. Jednalo se snad na obou místech o bytosti stejného původu? Nalezl zde Niven důkaz - „missing link" - kulturního souladu mezi Čínou a Amerikou?

Dnes už se považuje za dokázané, že sice Kolumbus vstoupil na půdu Ameriky, ale tento kontinent „neobjevil". A ani Vikingové, kteří zde byli dávno předtím než tento ve španělských službách stojící pionýr, se nemohou zdobit vavříny objevitelů.

Podle četných dochovaných zpráv přísluší tento triumf návštěvníkům se žlutou barvou kůže, kteří tehdy díky své pigmentaci vzbudili u Indiánů velikou úctu a obdiv. Je zajímavé, že u praobyvatel Ameriky platila žlutá barva za „svatou" - a to určitě není žádná náhoda. Čínské džunky přistály kolem roku 458 př. n. 1. na pobřeží dnešní Kalifornie, což, jak se zdá, potvrzují některé indiánské mýty. Je v nich řeč o „božských poslech" světlé barvy kůže.

Čínský učenec Čchen Chua-sin tvrdí ve svém článku, který byl vydán v prosinci 1961 v jednom deníku v Pekingu, že Číňané objevili Ameriku přinejmenším 1000 let před Kolumbem. „Nechci snižovat zásluhy tohoto velkého janovského mořeplavce," píše Čchen, „objevil zcela jistě novou cestu z Evropy do Ameriky. Ale data, na nichž jsou založeny moje zprávy, jsou nepopiratelná." Historik se odvolává především na jeden starý cestovní deník. Je v něm uvedeno, že jeden obyvatel staré císařské říše odcestoval „do buddhistické země na druhé straně moře". Čchen Chua-sin si je zcela jistý, že se zde jedná o Mexiko. Pokusy jeho akademických kolegů tuto hypotézu zesměšnit se ho nedotkly.

Ve své další argumentaci se odvolává Čchen na vykopávky z Mexika a Peru, kde tyto nálezy podle jeho názoru zřetelně prozrazují čínský, dá se říci dokonce buddhistický původ. Tak byly objeveny v jednom hrobě v Panamě nápisy se jmény, která znějí asijsky.

Autor pocházející z jižních Tyrol, Peter Kolosimo, měl podobný názor. „Bezpochyby se to v předkolumbovské Americe přímo hemží asijskými prvky," míní - a dodává vlastní názor: „Pokud se nacházejí tyto stopy Aztéků, Mayů, Inků a jiných národů, potom jistě ne proto, že pocházejí od Číňanů, nýbrž proto, že tyto národy byly dědici nějaké velké kultury, která mimo jiné spojila velkou část Asie a Ameriky." Je tato hypotetická velká kultura pozemského původu, nebo pochází „tam odjinud"? Pochází z hvězd?

„ASTRONAUTI V MEXIKU"?

Tuto otázku jsme nepoložili bezdůvodně, neboť právě mexická půda poskytuje takové nálezy, jaké můžeme najít málokde jinde. Objevili jsme zde mnoho věcí, které lze vykládat jako „kosmické". Nehledě na obří pyramidy, jejichž architektonická podobnost s těmi, které jsme objevili v Číně a na které jsme jako první cizinci vystoupili, je nepřehlédnutelná.

Ona čínská figurka, jež byla svého času vykopána Williamem Nivenem, ztrácí svůj význam ve srovnání s jinými nálezy. Např. nález, který učinil mexický vědec dr. Milton A. Leof se svou ženou. Našli při vykopávkách v ruinách u Xochipala 17 cm velkou sošku z načervenalého pískovce (viz, také kap. 1). Kdo nezaujatě pozoruje tuto figurku, dojde bezděčně k závěru, že se zde musí jednat buď o znázornění potápěče, nebo astronauta! Poslední srovnání je provokativní, ale v žádném případě není od věci. Zvláštní helma vůbec neodpovídá pokrývkám hlavy, které jsou nám známy z amerického kontinentu. Člověk se zde pokouší představit si skleněný kryt obličeje, který vzduchotěsně odděluje oči, ústa a nos od vnějšího světa. Tento dojem je ještě zesílen jakýmsi nákrčníkem, který přiléhá zespodu k helmě. K tomu všemu se ještě zdá, že bytost nosí rukavice. Jenom nohy se zdají neoblečené. Snad chtěl neznámý umělec, který sošku vytvořil, vědomě ztvárnit jakýsi druh symbiózy mezi lidským a zvířecím. Pro to mluví nohy, které mají podobu zvířecích pařátů.

Může to být však i něco zcela jiného. Archeologové zde v každém případě velice rádi mluví o tzv. „kultu jaguára". O co se vlastně jedná? Víme o tom jen velmi málo. Ze starých mýtů pouze vyplývá, že se muselo jednat o něco, co bylo tehdejším obyvatelstvem respektováno. Jakýsi zvyk, který byl zachováván a ctěn.

Z různých zpráv, které se nám uchovaly ze staré Ameriky, je řeč o „bytostech přicházejících z oblohy" - můžeme srovnat se syny nebes z Číny -, které působily na vývoj kultur tohoto světa. V některých legendách najdeme také zmínky o „jaguářích lidech, kteří přišli z hvězd". Zdá se tedy, že u této figurky s helmou se nejedná o dílo obzvlášť fantazií nadaného sochaře, neboť vyobrazení domnělých „jaguářích lidí" můžeme najít na všech místech prehistorických nálezů v Americe.

Nemusíme dumat o tom, zda tato zobrazení, která v protikladu k figurce nalezené v Xochipala (Guerrero) byla bez výjimky vymodelována bez této pokrývky hlavy - zobrazují skutečnou formu života nebo mají pouze symbolický charakter. Daleko podstatnější se nám zdá, že tento záhadný kult, ve kterém byl jaguár uctíván jako božstvo, skutečně existoval. To, co není možné zjistit u této figurky s helmou, čemu její pokrývka hlavy brání, lze bez námahy poznat na ostatních figurkách. Jejich lebky jsou deformovány právě takovým způsobem, s jakým se můžeme setkat také u napodobenin vyšších bytostí, jak je známe z různých kultur po celém světě: od střední Afriky po Nové Hebridy, od Indonésie po Polynésii stejně jako v západní Americe. Sošky jsou vesměs připisovány kultuře Olmeků - i když pochybovat se jistě o této teorii dá. Neboť Olmekové, jimž jejich věčný zastánce dr. Milton A. Leof připsal pískovcovou figurku „astronauta", neměli s těmito deformacemi co dělat.

To nás vede opět k oněm , jaguářím lidem", jejichž pravá identita je pohřbena v temnotě. Zatímco byla figurka z Xochipala vyrobena z načervenalého pískovce, jsou figurky bez helm různé barvy - zelené, bílé nebo červené. Stáří jejich vzniku - a jejich neznámých předloh - se ztrácí v dávné minulosti. Archeologický nález dr. Leofa a jeho manželky byl na počátku sedmdesátých let nejvíce obdivovaným exponátem „Metropolitan Muzeum of Art" v New Yorku, a byl uveden také v oficiálním katalogu výstavy. „Astronaut" byl zařazen do prehistorické epochy, možná doba jeho vzniku byla stanovena velkoryse: někdy mezi 1150 a 100 př. n. l.

V každém případě je tento nález považován za raritu a je soukromým vlastnictvím manželů Leofových - o tom se zmiňujeme jen pro úplnost. Co je pro všechny sošky nalezené v půdě Mexické vysočiny charakteristické, je stejná fyziognomie - výraz obličeje s asijskými rysy. Jejich vzory byly zjevně právě tak malého vzrůstu jako onen mrtvý, kterého objevil archeolog William Niven. S velkou pravděpodobností měli obyvatelé této oblasti asijské rysy, ale přece jen je označit zjednodušeně za čínské potomky se nám zdá předčasné. Z ústních právě tak jako z písemných zpráv víme o dřívější existenci jakéhosi pranároda, který se usídlil v oblasti Mexického zálivu. Jeho původní vlast neznáme, ale víme, že tito lidé vzývali měsíc a vládl jim údajně všemocný kouzelník. Traduje se také, že kněží tohoto v temnotě minulosti zmizelého národa byli strážci zapomenutých věd, které se opíraly o nepředstavitelné kosmické vzpomínky.

Vzpomínky - ale na koho? Na ony „jaguáří bohy", kteří i později, kdy už dávno na zemi nepobývali, byli uctíváni? Nejedná se zde spíš o kosmonauty ze vzdálených světů? Zdá se, že pro to existují určité náznaky. Vědci, kteří objevili tyto zvláštní mexické figurky s asijskými rysy v obličeji, žasli také nad jinými relikty, které byly nalezeny v jejich sousedství. Malé válcovité sloupky, o nichž se zmiňují legendy kolující po Mexické vysočině. Tak jsme se dověděli o „kopích, kterými byla probodána obloha". Mohl by se snad za tímto popisem skrývat pojem „vesmírné lodi"? Poskytují nám snad tyto artefakty rozhodující impuls, který nás vede přímo do kosmu?

„MALÍ S VELKÝMI HLAVAMI" - ZPĚT Z EXKURZE

Při pátrání po stopách jednoho mýtu jsme urazili na předcházejících stránkách pozoruhodnou vzdálenost. Z horské oblasti ve střední Číně napříč Pacifikem jsme se dostali na náhorní planinu v Mexiku. K našemu překvapení jsme narazili všude na lidem podobné bytosti z dřívějších časů, které měly stejné anatomické rysy. Tato setkání jsou až příliš častá na to, abychom je mohli svést na náhodu. Vede to skutečně k zamyšlení, když se setkáváme v nejrůznějších částech světa s bytostmi, které jsou si nápadně podobné jak vzhledem, tak svým údajným původem. A stále znovu vyprávějí mýty, jak tito „malí s velkými hlavami" přišli sem k nám dolů z oblohy - v „oblačných lodích" nebo ve válcovitých vzducholodích. Člověk by mohl všechny příběhy tohoto druhu přehlížet, pokud by byly orientovány na jednu určitou zeměpisnou oblast - třeba na střední Asii. Ale takovéto téměř stejně znějící legendy existují po celém světě a tyto záhadné bytosti zneklidňují alarmujícím způsobem armádu a tajnou službu!

„TO VŠECHNO PATŘÍ DO STARÉHO ŽELEZA"

Naše želízko v ohni mezitím už opět zaměstnávalo média. Konečně byl podán důkaz, že mimozemšťané byli v minulosti na naší planetě. Ukázalo se, že celá tato záležitost je skutečností. Jeden z autorů byl pozván 3. listopadu 1995 v rámci cyklu nazvaného „Budoucí týden" do RTL - talkshow Ilony Christen. Mnohoslibující téma vysílání: „Horká linka do vesmíru."

Velkou část vysílání zabral pohled na pár obskurních postav, které byly neprávem vydávány za kosmické bytosti, popřípadě se zde tvrdilo, že v raném dětství přiletěly k nám s UFO z jiné planety. Po posledním vstupu reklam dostal slovo i spoluautor Hartwig Hausdorf. Jednalo se pochopitelně, jak jinak, o mysteriózní kamenné disky z Bajanchar-úlu. A zatímco režie zabírala fotografii páru lidí Dzopa, kterou udělal již dříve zmíněný britský vědec dr. Karyl Robin-Evans v roce 1947, odvážil se autor uvést následující úvahu: „Podle současného stavu poznatků můžeme vyjít z toho, že v jedné z horských oblastí ve střední Číně existuje dnes několik extrémně malých potomků oněch domnělých bytostí z vesmíru, které zde havarovaly."

A jako by se někomu šláplo na kuří oko! Byla to postava z publika, pověstný člen skupiny „CENAP", Rudolf Henke. Svým nenapodobitelným způsobem s bezpříkladně blahosklonnou arogancí, která přesahuje všechny hranice, pronesl zákeřně: „Pověsti, pověsti, pověsti. To, co autor - jaké bylo vlastně jeho jméno, úplně jsem zapomněl - ve svých knihách píše, jsou všechno věci, které už nejsou aktuální. Je přece všeobecně známo, že tato historie byla v sedmdesátých letech s konečnou platností odložena ad acta."

VESNICE TRPASLÍKŮ

Zde se tento muž, předstírající znalosti a jehož jméno jsem já nezapomněl, mýlil. Pasivní bojovník za psacím stolem. Nejlepší by bylo, kdyby v sedmdesátých letech odložili ad acta jeho, potom by totiž všichni zúčastnění včetně diváků u televizí zůstali ušetřeni jeho nekvalifikovaného útoku, který měl v nejlepším případě hodnotu zábavného vystoupení klauna.

Vhodná odpověď pro něj a jemu podobné následovala brzy poté, i když s malým zpožděním: bylo to hlášení agentury, které dorazilo jen o týden později z Čínské lidové republiky do redakce zpráv. Byli jsme oba jako elektrizovaní, když jsme si přečetli tuto zprávu v celé řadě deníků v Německu a v Rakousku. Stálo tu černé na bílém: „Vesnice trpaslíků - jsou tím vinny jedy v životním prostředí?" Vesnice v čínské provincii S'-čchuan. Mezi rýžovými poli a bambusovými háji stojí podivuhodně malé domky. Vesnice trpaslíků. Žije zde 120 mužů a žen se svými dětmi. Mnozí nejsou větší než 1,15 m. Nejmenší dospělý měří však jen pouhých 63,5 cm. Postavili svoji vesnici ve stylu domků pro panenky. Malé dveře, nízké schody, krátké postele. Všichni jezdí pouze na dětských kolech. Vesnice trpaslíků - pro experty hádanka. Normálně platí: Z 20 000 novorozenců přichází na svět pouze jeden s dědičnými poruchami růstu.

Vědci, kteří vesnici navštívili, dávají odpovědnost za trpasličí vzrůst zdejších lidí jedům v životním prostředí, např. nebezpečným odpadním plynům, chemikáliemi zamořené pitné vodě. Snad zde vymizel zvláštní gen, který umožňuje růst.

Potud zpráva, která k nám dorazila ze vzdálené Říše středu. Nebyli bychom zcela upřímní, kdybychom na tomto místě nedodali, že v nás právě citovaná zpráva vyvolala určitým způsobem pocit zadostiučinění.

JSOU TO ONI?

Vychutnávali jsme pocit škodolibé radosti, ale daleko více, přímo burcujícím způsobem, nás zasáhly samy tyto zprávy. Chtěli jsme o této agenturní novince vypátrat nějaké nové informace, které by nám potvrdily závěr, že se u těchto čerstvě objevených trpasličích bytostí musí jednat o tajemstvím opředený lid Dropa neboli Dzopa.

1. Více než často používaný faktor „náhody" zde můžeme vyloučit. Při statistické pravděpodobnosti 1:20 000 ve prospěch trpasličího růstu je šance mizivě malá. Každý, kdo alespoň jednou sázel, ví, jak to s pravděpodobností vypadá! Numerická hodnota pro tuto pravděpodobnost „náhoda x 120" by byla tak malá, že bychom nulami za čárkou mohli lehce zaplnit celou tuto knihu.

2. Také jedy v životním prostředí můžeme s jistotou vyloučit. Tato oblast leží podle jedné ze zpráv, které isme dostali mezitím od čínských úřadů, asi dvě stě kilometrů od Ccheng-tu, zcela stranou od jakékoliv industrializace. Ostatně: Číňané existenci vesnice trpaslíků v žádném případě nedementovali, naopak dostali jsme přesné informace o její poloze.

3. Přihlédli jsme k tomu, že se britský vědec dr. Robin-Evans setkal s dotyčným lidem Dzopa v roce 1947 pouze ve vysokohorských oblastech pohoří Bajanchar-úl. Z toho jsme odvodili následující závěr: Tento národ se teprve v poslední době - po 12 000 letech izolace - rozhodl vyjít z odlehlých oblastí, které mu byly domovem. Možná to bylo právě v roce 1995 a vedlo to k jejich neočekávanému objevení.

4. Současné místo jejich pobytu, tato „vesnice trpaslíků", hraničí s jihovýchodním výběžkem masivu Bajanchar-úl. Čistě náhodná existence další extrémně malé rasy v tomto geografickém prostoru by byla více než pravděpodobná!

ÚŽASNÉ: ŽÁDNÉ DEMENTI!

Jaké neuvěřitelné novinky bychom se mohli dovědět, pokud by se nám jednoho dne skutečně podařilo dostat se do této zakázané oblasti? První kontakty jsme už s čínskými úřady v této věci navázali. Až dosud jsme obdrželi, kromě potvrzení existence těchto lidí, opakovaně zprávu, že „tato oblast je pro cizince přísně uzavřena". Na náš dotaz jsme o týden později dostali následující odpověď:

„Věc: malá vesnice s trpasličími obyvateli Náš partner v S'-čchanu byl v kontaktu s úřady zabývajícími se turistikou v provincii S'-čchuan a byl informován, že ve správním okrsku C-čung se nachází malá vesnice, asi 200 km od Čcheng-tu; žijí zde trpasličí lidé, ale cizincům je na toto místo vstup zakázán."

První pokus na začátku léta 1996 dostat se do této tajemstvím opředené oblasti nevyšel. Vyčkáváme. Našli jsme tolik zatajované čínské pyramidy a tvrdohlavost patří mezi naše charakteristické vlastnosti... Nyní jsme se dostali v naší argumentaci k rozhodujícímu bodu, neboť všechny bohaté indicie, které jsme až dosud předložili, mluví jednoznačně pro to, abychom začali konečně brát vážně zprávy o tajemstvím zahalených kamenných discích ze skalních jeskyní Bajanchar-úl.

Zda se potomci ztroskotaných mimozemšťanů nazývají Dropa nebo Dzopa, je, jak bylo prokázáno, pouze lingvistická záležitost. Diskutované kamenné výtvory, které rakouský inženýr Ernst Wegerer vyfotografoval v roce 1974 v muzeu Pan-pcho v Si-anu a které byly zdokumentovány v obrazové části této knihy, jsou faktem, a žádným optickým klamem. Lhaní a zastírání je už nevymaže ze světa - poslední přežívající potomky „čínského Roswellu", UFO, které se zřítilo před více než 12 000 lety!

KDO BYL „TSUM UM NUI"?

Zůstává zde ještě jedna důležitá otázka, na kterou je třeba odpovědět. Kdo byl muž, který podle zpráv rozluštil části runového písma na zkoumaném kamenném disku. Skutečně tento Tsum Um Nui existoval, nebo jeho jméno vzniklo jen jako výplod fantazie? Jméno, které ve spisovné čínštině vůbec nemá existovat. Skeptici, kteří autenticitu tohoto příběhu popírají, považují toto jméno za zfalšované nebo vymyšlené. „Tsum", „Um" i „Nui" by se ve spisovné čínštině použilo jako jednoslabičné slovo („Mandarin"). Ačkoliv nemůže být zcela vyloučeno, že se tato slova vyskytovala v jednom z početných dialektů.

Již během jedné z dřívějších cest do Číny v roce 1982 se pokusil spoluautor Peter Krassa přijít tomuto zjevnému rozporu na kloub. Zeptal se na to svého tehdejšího vedoucího výpravy dr. Udo Weisse, který ovládal perfektně všechno, co se týkalo Cíny. Když profesor Weiss uslyšel poprvé o příběhu, který se pojil ke kamenným diskům, začal se o tuto záležitost velice zajímat. Především dal najevo, že se mu toto jméno nezdá, přesto však nemůže jeho možnou existenci jednoznačně vyloučit. „Snad je jméno Tsum Um Nui převzato z nějakého čínského dialektu," říká dr. Wiess. Stále ještě existuje v kantonštině jmenná slabika „Tsim", jak dokazuje mnoho názvů ulic v Kantonu a v Hongkongu. Tak by mohlo snad existovat i jméno člověka, které by obsahovalo spornou slabiku „Tsum".

Když tedy ještě jednou podrobně probereme tu část příběhu, která se točí kolem krátkého úseku odborného vývoje Tsum Um Nuje, je nápadné, že učenec v posledních letech svého života změnil zeměpisně místo svého působení. A sice že přesídlil v roce 1962 - po zveřejnění své senzační práce - do Japonska. Tam vydal knihu, ve které podrobně vyložil své výzkumy runového písma na discích. Přesný titul a přesný obsah práce Tsum Um Nuje však bohužel nikdy neopustily „zemi vycházejícího slunce". Nepoznaná světová senzace trouchniví pravděpodobně v nějakém univerzitním archivu nepovšimnuta odborným světem.

Zde se objevuje otázka, co přimělo profesora, aby se otočil zády k místu, které zastával na Akademii v Pekingu, a přestěhoval se do cizí země. Bylo snad Japonsko nakonec pra Tsum Um Nuje důvěrně známou zemí? Dají se tímto způsobem vysvětlit sporné hlásky ve jméně tohoto čínského učence? Byl snad Tsum Um Nui původem Japonec?

Pátrali jsme v této věci a nakonec jsme byli úspěšní! Žena jednoho našeho zpravodaje pochází z východní Asie a perfektně ovládá japonštinu. Vyslovili jsme své podezření o možnosti původu profesora Tsum Um Nuje, a také jsme položili otázku, zda by bylo možné tím vysvětlit, že ve spisovné čínštině údajně toto jméno neexistuje. Byli jsme ubezpečeni, že tato domněnka je dokonce velmi pravděpodobná. Jednalo se asi o případ „zeměpisného působení" původního jména vědce. Japonské slabiky byly přizpůsobeny čínské výslovnosti. Je to něco podobného, jako když se z pana Schmieda, který vycestoval do Ameriky, stane „Mr. Smiťh". Heureka! A tak mohla být jedna z oněch nejasností, které jsou používány jako argument proti pravdivosti této stoleté hádanky, objasněna.

ZVUKOVÝ NOSIČ PŘED 12000 LETY?

Pokud si čtenář vzpomíná: některé z těch kamenných výtvorů, jejichž stáří bylo datováno na 12 000 let, byly zaslány k podrobnějšímu prozkoumání do Moskvy. V době, kdy k tomu došlo, to znamená někdy v roce 1962, byly vztahy mezi Čínskou lidovou republikou s jejím všemocným vládcem Mao Ce-tungem a bývalým Sovětským svazem ještě poměrně dobré. Také spolupráce v různých oblastech vědeckého výzkumu fungovala tehdy ještě bez problémů. V laboratořích sovětského hlavního města pracovalo několik expertů na tom, aby tyto zvláštní artefakty pečlivě prozkoumali. To vedlo k překvapujícím objevům.

Chemickou analýzou byl prokázán nápadně velký obsah kobaltu. Tento kov je stejně jako železo magnetický a používá se v první řadě ve slitinách s chromém. Spolu s niklem se v rudě nachází kobalt především v Kanadě a střední Africe. V Číně se vyskytuje v bohatých ložiscích jen v provincii Čching-chej. Je to tedy přesně v oné oblasti, ve které najdeme Bajanchar-úl.

Jeden z autorů (H. H.) se domnívá, že mimozemšťané, kteří zde zanechali pro příští generace oněch 716 kamenných reliktů, přidali kobalt do svých kamenných disků zcela záměrně. Neboť i dnes se kobalt průmyslově zpracovává právě proto, aby se získala určitá tvrdost u speciálních nástrojů. To znamená, aby se staly odolnějšími. Byl snad toto důvod pro jeho použití u „poselství v kameni"? Aby byla zajištěna konzistence těchto disků po tisíciletí a uchována pro pozdější generace?

Jedna ještě odvážnější spekulace vychází z toho, že prvek kobalt je také radioaktivním izotopem vysokého stupně. Zde nám však chybí znalosti, zda se na kamenných discích dají prokázat stopy po kobaltu 60. To by nakonec vedlo k závěru, že nám po sobě zanechala úmyslně stopy technicky velmi vyvinutá civilizace, která chtěla jasně říci: „Byli jsme zde!"

V žádném případě jsme nevolili název této kapitoly náhodně. Dáváme do souvislosti 716 nálezů z jeskynních hrobů s pojmem gramofonové desky. Mentálně sice nejsme v situaci, kdy bychom mohli určit všechny vlastnosti těchto reliktů, přesto však závěrem našeho pátrání nemůžeme vyloučit následující úvahy. Bylo by tak těžké si pomyslet, že by tyto artefakty obsahovaly dva druhy záznamů? První ve formě neobvyklého runového písma, které profesor Tsum Um Nui částečně s velkým úsilím rozluštil, a druhé uložené v rýhách, které jsou podobné rýhám na našich deskách? Magnetický záznam, který by bylo ovšem nutné teprve dokázat a dešifrovat. Tato domněnka není v žádném případě pouhou spekulací.

Sovětským vědcům se přece podařilo, v době, kdy byly v Moskvě zkoumány kamenné disky, určit jako další příměsi ještě hliník a křemík. To nám dává podnět k domněnkám, že tyto prvky tvořily v rýhách disků jakýsi druh magnetické stopy podobným způsobem, jak to existuje také u našich magnetofonových pásků. „Gramofonové desky z vesmíru"? Proč ne?

Vyspělé, technicky vysoce vyvinuté rase z cizích světů musí být přiznány nutně i odpovídající vědomosti, aby takovéto signály mohla zanechat. Zdá se však, že na jedno tito „malí s velkými hlavami" nepamatovali. Nezávisle na našich vědeckých a technických možnostech nám netolerantnost a v určité míře i omezenost brání pokročit dál. Nový impuls je tady!

-koniec-


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Hartwig Hausdorf

Úryvek z knihy "Satelity bohů"

Zdroj: http://tajomstva.org/

Prevzaté z: http://matrix-2012.cz/


AUTOROVE KNIHY môžete zakúpiť ›› na tejto adrese.

Súvisiace:

Atomový reaktor ve starohorách
http://www.cez-okno.net/clanok/atomovy-reaktor-ve-starohorach


Štítky: 
december 14, 2014 21:48 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top