“Pojďme odhalit i další «úskalí» všeobecně známých teorií vesmíru. Především, vymezíme pojem hmoty. Jako hmota se rozumí, objektivní realita, kterou vnímáme. Vnímání – informace která vstupuje do mozku z okolního světa prostřednictvím smyslových orgánů. Účelem smyslových orgánů je zajištění optimální existence člověka jako živého organismu v okolním prostředí. Smyslové orgány člověka se zformovaly jako výsledek adaptace člověka na podmínky existující v zaujímané ekologické nice. Proto rozvoj smyslových orgánů šel cestou optimálního přizpůsobení se lidského organismu ekologickému systému.”
Kapitola 2. Nestejnorodost prostoru
2.1. Vymezení problému
Dříve než přistoupíme k vytvoření jakékoliv teorie vesmíru, je nutno vymezit pojmy, jež vytvoří základ této teorie. Bez pevně stanovených prvotních a mezních podmínek, nemůže být plnohodnotná teorie vytvořena.
Pojďme vymezit, co je to čas. Dlouhou dobu byl čas považován za absolutní, až Einstein ve 20. stol. vytvořil teorii, v níž předkládá ideu o relativní podstatě času a zavedl čas jako čtvrtý rozměr.
Dříve než vymezíme absolutní, nebo relativní podstatu času, je nutno vymezit – co že to je ten čas?! Jak to, že všichni zapomněli, že čas je dohodnutou veličinou, uvedenou samotným člověkem a v přírodě neexistuje.
V přírodě existují periodické procesy, které člověk používá, jako jednotku srovnání svých pravd s okolními. V přírodě existují procesy přechodu hmoty z jednoho stavu, nebo formy do druhé. Tyto procesy probíhají rychleji, nebo pomaleji, a jsou reálné a materiální.
Ve Vesmíru neustále probíhají procesy přechodu hmoty z jednoho stav u do druhého, z jedné kvality do druhé, mohou být vratné a nevratné. Vratné procesy se nedotýkají kvalitativního stavu hmoty, Probíhá-li kvalitativní změna hmoty, lze pozorovat nevratné procesy. Při takových procesech evoluce hmoty jde jedním směrem – od jedné kvality k druhé a proto je možné tyto jevy kvantitativně zhodnotit.
Takto v přírodě pozorujeme proces změny hmoty probíhající jedním směrem. Vzniká osobitá «řeka» hmoty, mající svůj pramen a ústí. Hmota vyňata z této řeky v sobě zahrnuje minulost, současnost i budoucnost.
Minulost je ten kvalitativní stav hmoty, který měla dříve, současnost – kvalitativní stav v daný moment, a budoucnost – kvalitativní stav, který hmota získá po zničení současného kvalitativního stavu.
Nevratný proces kvalitativního přetváření hmoty z jednoho stavu do druhého, probíhá určitou rychlostí. V různých bodech prostoru jeden a tentýž proces může probíhat různou rychlostí, přičemž v některých případech kolísá poměrně v širokém rozpětí.
Pro změření této rychlosti člověk vymyslel smluvenou jednotku, již označil jako sekundu. Sekundy se spojovaly do minut, minuty – do hodin, hodiny – do dnů a nocí atd. Za jednotku měřitelnosti posloužily periodické procesy v přírodě, takové jako denní otáčení planety kolem své osy a perioda oběhu planety kolem Slunce. Důvod takové volby – je jednoduchá: pohodlí využití ve všednodenním životě. Tuto měrnou jednotku nazvali jednotkou času a začal ji všeobecně používat.
Zajímavá je ta skutečnost, že mnohé národy zpočátku vzájemně izolované vytvořily velmi podobné kalendáře, které se mohly lišit počtem dnů v týdnu, začátkem nového roku, ale délka roku byla u nich vcelku shodná.Právě zavedení sjednané jednotky času umožnilo lidstvu organizovat svoje činnosti a zjednodušit spolupráci mezi lidmi.
Jednotka času – jeden z největších vynálezů člověka, ale musíme vždy pamatovat na prvotní fakt: že je- uměle vytvořená veličina, označující rychlost kvalitativního přechodu hmoty z jednoho stavu do druhého.
V přírodě existují periodické procesy, které byly základem pro vytvoření této smluvené jednotky. Tyto periodické procesy – jsou objektivní a reálné, a člověkem vytvořené jednotky času – smluvené, nereálné.
Proto jakékoliv používání času, jako reálného měřítka prostoru, nemá žádný základ. Čtvrtý rozměr – rozměr času – jednoduše v přírodě neexistuje. Zejména každodennost a všudypřítomnost používání jednotek času, které doprovází člověka od prvého do posledního momentu jeho života, velmi často vytváří iluzi reálnosti času.
Reálný není čas, ale procesy probíhající ve hmotě, jejichž měrnou jednotkou je jednotka času. Probíhá podvědomá záměna jednoho s druhým a tím i nevyhnutelný závěr podobný podmínění reálného procesu jeho měrné jednotce – splynulo v lidském vědomí jedno s druhým – to sehrálo s Homo sapiens krutý žert.
Začali vytvářet teorie světa, v nichž byl čas přijímán jako objektivní realita. Objektivní realitou jsou procesy, probíhající ve hmotě, a ne smluvená jednotka měření rychlosti průběhu těchto procesů.
Jinými slovy do prvotních a mezních podmínek formování stavby světa byla chybně vložena subjektivní veličina. A tato subjektivní veličina, při rozvíjení těchto teorií vesmíru se stala jedním z «úskalí», o níž se tyto teorie vesmíru «rozbily».
Pojďme odhalit t i další «úskalí» všeobecně známých teorii vesmíru. Především, vymezíme pojem hmoty. Jako hmota se rozumí, objektivní realita, kterou vnímáme.
Vnímání – informace která vstupuje do mozku z okolního světa prostřednictvím smyslových orgánů. Účelem smyslových orgánů je zajištění optimální existence člověka jako živého organismu v okolním prostředí. Smyslové orgány člověka se zformovaly jako výsledek adaptace člověka na podmínky existující v zaujímané ekologické nice. Proto rozvoj smyslových orgánů šel cestou optimálního přizpůsobení se lidského organismu ekologickému systému.
Takto se smyslové orgány rozvíjely a formovaly jako následek adaptace na podmínky existence v přírodním prostředí a slouží těm formám hmoty, které zformovaly ekologický systém jako celek, a ekologickou niku, která je obsazena Homo Sapiens jako druhem. To je – předurčení smyslových orgánů člověka, a proto vjemy získané přes tyto smyslové orgány budou shodné s kvalitativní strukturou hmot, vytvářející ekologický systém.
Vznikem rozumu u člověka, se nezměnila podstata jeho smyslových orgánů, proto naše smyslové orgány nám mohou dávat informace jen o té hmotě, která formuje ekologické prostředí, v němž se člověk vyskytuje. Člověkem vytvořené přístroje jen dovolily rozšířit rozsah vnímání našimi smyslovými orgány, ale ne proniknout do nových kvalit hmoty. Naše smyslové orgány jsou omezeny, a proto nevyhnutelně budou omezeny naše představy o podstatě hmoty.
Adaptace na podmínky existence v ekologickém systému a poznání podstaty hmoty – jsou dvě absolutně různé věci, které nelze libovolně zaměňovat. Absolutizace našich smyslových orgánů je ještě jedním úskalím stávajících teorií.
Naše smyslové orgány nám dají představu o čtyřech agregátních skupenstvích fyzicky pevné hmoty – pevném, kapalném plynném a plazmatickém a také o světelném rozpětí podélně příčných vln a o akustickém rozpětí dlouhých vln. Všechno ostatní není našimi smyslovými orgány přijímáno a nemůže být «objektivní realitou» kterou vnímáme.
Jestliže to znamená, že nic víc neexistuje, ano, ale proč naše vnímání musí být absolutním kriteriem existence hmoty?
Je naprosto přirozené, že poznatky o okolním světě dostáváme prostřednictvím našich smyslových orgánů a jen přes ně, ale to neznamená absolutnost našeho poznání. Je potřeba připomenout, že člověk žije« uprostřed» světa – mezi makrokosmem a mikrokosmem, a proto se všechny naše poznatky skládají jako výsledek pozorování tohoto přechodného světa přírody Zatímco zákony přírody vrcholí zejména na úrovni makrokosmu a mikrokosmu, člověk se musí vypořádat jen s projevy těchto zákonů v přechodném světě působení člověka.
Pozorováním projevů zákonů mikro – a makrokosmu v přechodném světě, člověk vytvářel obraz tohoto probíhajícího světa, který poměrně přesně odráží stav tohoto přechodného světa bytí člověka. Ale tento obraz neodráží podstatu makro-a mikrokosmu kompletně a proto nemůže aspirovat na úplnost přenosu obrazu vesmíru jako celku.
A tak současné představy o přírodě jen částečně odráží existenci a univerzálnost zákonů, které člověk vytvořil, časem přinášely neočekávaná překvapení, při pokusech člověka proniknout do hlubin jak makrokosmu, tak mikrokosmu.
Jedním z takových fundamentálních zákonů současných věd je zákon o zachování hmoty. Objevy poslední čtvrtiny 20. stol. v oblasti jaderné fyziky rozvrátily tento fundamentální opěrný bod současné fyziky. Základní zákon o zachování hmoty byl zničen výsledky experimentů jaderných fyziků.
Podstata tohoto postulátu – je v tom, že hmota se odnikud neobjevuje a nikde se neztrácí. V závislosti na syntéze částic v průběhu jaderné reakce je možné tento zákon zapsat následovně:
m1+ m2 ≥ m3 ( 2.1.1)
Jinými slovy, masa vzniklá jako výsledek syntézy částic musí být menší, nebo rovna celkové mase částic, které ji tvoří. Výsledky experimentů způsobily šok jaderným fyzikům, z něhož se nejsou schopni dosud vzpamatovat. Celý vtip je v «jen» tom, že v některých experimentech masa vznikající částice někdy řádově převýšila masu částic, z nichž je složena:
m1 + m2
Reálné experimenty, reálné přístroje, a výsledky – absolutně fantastické. Látka se vzala odnikud. Přičemž odchylka výsledku od zákona neleží v mezích chybovosti přístrojů. Přístroje s chybovosti v rozmezí více jak 5%, se prakticky pro vědecké výzkumy nepoužívají.
Proto v případě, kdy se výsledky řádově liší od očekávaných, chybovost přístrojů nemá žádný význam. Problém je v tom, že vědci nemají, a nemohou mít žádné vysvětlení. Ty jevy, které získali pomocí přístrojů, nebo vizuálně, jsou projevy reálných zákonů přírody. Reálné zákony přírody se formují na úrovni makrokosmu a mikrokosmu.
Všechno, s čím se člověk ve svém životě setkává, se nachází mezi makrokosmem a mikrokosmem. Právě proto, když člověk s pomocí přístrojů mohl nahlédnout do mikrosvěta, poprvé se setkal se zákony přírody, a ne s jejich projevy. Hmota se nezjevuje odnikud.
Všechno je mnohem jednodušší a složitější současně: to co člověk o hmotě zná a má za, úplné absolutní poznání, ve skutečnosti je jen maličkou částí tohoto poznání. Hmota se skutečně nikde neztrácí a odnikud se nezjevuje; skutečně existuje Zákon o Zachování Hmoty, jen – ne ten, který si lidé představují. Fyzicky pevná hmota – je jedna z forem hmoty, kterou může člověk vnímat smyslovými orgány.
A nyní se pusťme do analýzy představ o samotném prostoru, na nichž bazírují současné vědecké poznatky. Prostor je vnímán jako trojrozměrný a stejnorodý. Chtělo by to zpřesnit, že okolní prostor je vnímán našima očima jako trojrozměrný.
Uzpůsobení našich očí – optických snímačů, vytvořených přírodou – pro zajištění adekvátních reakcí na okolní prostor. Naše očí dovolují našemu mozku vytvořit přesný obraz okolního prostředí, bez něhož člověk nemůže existovat jako živý tvor. Přičemž oči člověka jsou adaptovány k fungování v plynném prostředí, jakým je atmosféra planety. «Obraz», který vidíme, vnímáme jako trojrozměrný prostor.
Ale když se ponoříme do vodního prostředí, podle nás, také trojrozměrného, tak v tomto prostředí nám naše oči dávají zkreslený obraz tohoto prostředí, což nám nedovoluje se v něm správně orientovat.
Zatímco oči mořských živočichů jim dovolují orientovat se ve vodním prostředí bez jakýchkoliv problémů, tak ve vzdušném prostředí bude jejich orientace narušena, tak jako naše ve vodním prostředí. Obraz, který vidíme ve vodním prostředí, se bude lišit od trojrozměrného obrazu, na který jsme zvyklí.
Děje se to proto, že vodní prostředí je kvalitativně odlišné od vzdušného. A tento rozdíl je nejen v rozdílné hustotě vzájemného rozložení molekul ale i v kvalitativní struktuře těchto molekul. Bezesporu tyto faktory mají význam. Otázka je jen v tom – zda?! V tomto bodě jsme došli k otázce: je-li prostor stejnorodý?!
-pokračovanie-
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
Nikolaj Levašov
Z knihy “NEHOMOGENNÍ VESMÍR”, preložila Marie
Zdroj: http://files.leva-net.webnode.cz/200000892-6cc306dbcf/Nehomogenn%C3%AD%2...
Súvisiace:
NIKOLAJ LEVAŠOV Výber
http://www.cez-okno.net/rubrika/nikolaj-levasov-vyberSvetlana Levašová: ODHALENIE (obsah)
http://www.cez-okno.net/clanok/svetlana-levasova-odhalenie-obsah
