Obrázok používateľa CEZ OKNO
Nibiru versus Atlantida 2

V následujících odstavcích opět upřeme pozornost k starobylém kontinentu a civilizaci – Atlantidě. Asi mi dáte za pravdu, když řeknu, že jednou z nejdramatičtějších epizod jmenované civilizace je finální kapitola její existence týkající se zřejmě velmi dramatického zániku této starobylé říše. Aktuálně tedy upřeme pozornost k této velmi pozoruhodné události, která je aktivním způsobem komentovaná mnohými historickými i prehistorickými prameny bez ohledu na nespočet soudobých hypotéz a teorií.



Již v předchozí části jsem naznačil poměrně silného vlivu Heleny P. Blavatské na esoterické pozadí 19. stol. Dodnes mnohé i z poměrně prestižních esoterických škol čerpají z jejího odkazu. V tomto ohledu mám na mysli především „Tajnou Doktrínu“, která ovlivnila mnohé z tehdejších i soudobých esterických myšlenkových směrů. Hovořím o tom také s ohledem na naše aktuální téma. Blavatská na mnohých místech zmiňuje a to velmi zajímavým způsobem zkázu Atlantidy.

Tak např. zrovna v Tajné Doktríně díl II. vyd.1888 poukazuje:

„Z prehistorického pohledu na tento kontinent (myšleno Atlantis) se jeho povrch změnil v rozsahu věků hned několikrát. Byly doby kdy delta egyptského Nilu a část severní Afriky byla spojena s Evropou a to ještě před geologickým vytvořením Gibraltarského průlivu. K poslední závažné změně došlo zhruba před 12 000 roky, přičemž se významným způsobem dotkla i jednoho z posledních menších ostrovů Atlantis, který se potopil stejně tak jako kdysi před tím velký kontinent Atlantidy.“

Pojďme se na malý moment u těchto informací zastavit a učiňme si jejich analýzu. Tak především zjistíme, že zhruba před 12 000 lety se potápí menší ostrov Atlantidy. Z kontextu informací pochopíme, že jde v podstatě o poslední geografický ostatek velkého atlantského kontinentu. Tato informace je skutečně velmi důležitá. Alespoň mne se to tak svého času jevilo. Přistoupil jsem proto k poměrně tvrdé konfrontaci s jinými zásadními materiály a zdroji, které mám k dispozici. Za pomocí systémové analýzy jsou dospěl k pozoruhodnému zjištění. Všechny podstatné zdroje informací hlubší povahy se shodují v tom, že v poslední fázi své existence byla Atlantis skupinou větších a menších ostrovů. Na tomto názorovém schématu staví mnohé z dalších důležitých hypotéz, které se rozdělují na dva proudy.

První z nich se opírá o názor, že Atlantida byla vždy od samého počátku geografickým souborem skupiny ostrovů (mělo jich být celkem 18), které se táhly v místech dnešního Atlantiku v jeho severní i jižní zeměpisné hemisféře.

Druhý názorový proud jde na to jinak. Vychází z tzv. „kontinentálního paradigmatu Atlantidy“, která se až ve své závěrečné fázi existence rozpadla na souostroví. Pod tlakem cyklicky se opakujících katastrof nakonec zůstal jeden jediný. Jde podle mého mínění přesně o ten, který ve svém sdělení cituje Blavatská. A je to právě ten ostrov, který se nacházel v jižní hemisféře dnešního Atlantiku někde mezi 40 až 50 stupněm jižní šířky. Tento ostrovní útvar byl výjimečný jednou zásadní věcí. Na jeho povrchu se nacházelo hlavní město Atlantidy – Poseidonie.

Samostatnou kapitolou je samotná Antarktida. I zde existují dvě hlavní linie hypotéz. Jedna se snaží definovat tezi o tom, že tento geografický útvar byl součástí Atlantského kontinentu. Pro tuto teorii existuje totiž minimálně jeden poměrně silný argument. Pod tíhou mnoha indicií je dnes zřejmé, že minimálně na dvou místech Antarktidy a to nezávisle na sobě byly nalezené starověké atlantské zbraně a jiná velmi zvláštní až exotická zařízení. Již ve dvacátých a třicátých letech minulého století s tím začali Němci a později se k tomuto systematickému „paběrkování“ starověkých technických artefaktů přidávají USA, tehdejší SSSR, Austrálie a Japonsko. Pokud mám dobré informace je v současné době v tomto ohledu situace poměrně nepřehledná.

Druhé názorová linie tvrdí pochopitelně opak a Antarktidu nedává do žádné souvislosti s Atlantidou, přičemž poměrně komplikovanými a složitými někdy až artistickými argumenty se snaží deklarovat proč. Osobně se stavím za první názorový proud a mám k tomu celou řadu důvodů. Záležitost Antarktidy je ale značně těžké sousto, které skutečně nelze rozmělnit v pár odstavcích textu. Znamená to, že se k tomuto veskrze zajímavému tématu vrátím v samostatné analýze později. Pojďme se raději vrátit k našemu původnímu záměru destrukce Atlantidy a pokračujme v dalších závěrech.

Naše myšlenky podporuje a v mnohém dále rozvádí médium známe jako Edgar Evans Cayce. Tento dozajista obdivuhodný muž vytvořil celou sérii poměrně unikátních sdělení využívající zvláštního typu mentálního transu. Dodnes se vedou spory o tom s jakými informačními zdroji vlastně pracoval. Nicméně jeho informační prostupy byly později po jeho smrti zkompilovány a v roce 1968 vydány knižně pod příznačným názvem „Edgar Cayce o Atlantis“. Pojďme nahlédnou do tohoto spisu neboť zde nalezneme velmi inspirativní materiál. Tak například na str. 28 sděluje:

„V oblasti Atlantis zjišťujeme první indikace geo-seizmických poruch již v období 50 000 př.n.l. Druhá vlna těchto kataklyzmatických jevů přichází v období 28 000 př.n.l. V tomto období se kontinentální Atlantis rozděluje na mnoho ostrovů. Třetí vlna pak přichází kolem 10 000 př.n.l. a tato je finální. Zkáza Atlantidy je neodvratná. Jde o poslední destruktivní vlnu, kterou popisuje filozof Platon. Každá zničující série katastrof trvala měsíce ne-li roky, nikoliv dny. V každém případě vidíme, že existoval dostatek místa pro varování aby mnohé z obyvatel unikly do Evropy, Afriky a Ameriky“.

Pokud budeme předchozí informace analyzovat hned zjistíme několik zásadních fakt. Tak především nám Cayceho sdělení umožňuje posunout se podstatně dál než jak tomu bylo u Blavatské. Máme zde potvrzující informace o tom, že Atlantis byla ve své původní a čisté geografické bázi jednolitý kontinent, který se teprve až pod vlivem druhé série zničujících kataklyzmatických jevů „porcuje“ na ostrovy. Cayce navíc přidává i poměrně přesné časové navigační údaje z nichž můžeme zjistit, že ke geografickému rozporcování Atlantidy došlo někdy kolem 28 000 let př. n.l.

Všimněme si ovšem další skutečnosti. Mezi první a druhou vlnou katastrofického scénáře se nachází období 22 000 let relativního klidu a mezi druhou a třetí finální vlnou indikujeme období 18 000 let relativního klidu. Je zajímavé, že tento fakt potvrzují i jiné zcela nezávislé informační zdroje. Pro nás z toho vyplývá kategorický závažné zjištění. Destrukce Atlantidy neprobíhala náhle a ani rychle,ale šlo o postupný deformační proces s postupně intenzifikující se progresí řádově v desítkách tisíc let.

Vezmeme-li v potaz technologickou úroveň Atlanťanů (s přihlédnutím k exaktním soudobým indiciím kterými disponujeme) musíme dojit nutně k těmto závěrům:

1) Atlanťané věděli dlouhodobě dopředu o přicházejícím nebezpečí

2) Atlanťané již někdy v období kolem 18 000 př.n.l. signifikovali neodvratný konec své domoviny a započali s přípravou jednoho z největších migračních projektů v historii lidstva

3) Migrační projekt byl velmi dobře a po všech stránkách připraven, tak aby zabezpečil genetické přežití atlantské civilizace na jiných místech planety a v jiných geografických a demografických podmínkách. Nedokázal však zvrátit postupnou degradaci v rovině sociální, kulturní a vědecké

4) Z výše uvedených důvodů bylo přistoupeno k „Projektu Phe–Ra –Chme“. Tento projekt definuje doslova gigantickou mašinérii aktivit vedoucí k zakonzervování atlantské vědy, kultury a technologie na různých místech planety Země. Vím o čem hovořím neb před 6-ti lety jsem byl do podstaty tohoto projektu zasvěcen tzv. „Strážci Phe-Ra-Chme“, kteří se nazývají „Pha-Ra-Ghor“. Všimněte si fonetické příbuznosti dnešním "faraon". V současné době jich celkem 16 žije na území České republiky zdánlivě běžným životem klasické občana. Ve skutečnosti jsou však ochránci množiny velmi důležitých míst, která budou hrát od roku 2008 velmi důležitou roli.


Nicméně je třeba si povšimnou Cayceho zmínky u místech určení jednotlivých migračních větví (Evropa, Amerika a Afrika). Tato informační stopa se fantastickým způsobem kryje se skutečnostmi, které prezentuje jiný iniciační materiál – „Cesta Zlatého Lvího Rouna“, viz. informace v předcházející části. Vše by v tomto ohledu poměrně dobře zapadlo, až na jednu skutečnost. U Cayceho chybí informace týkající se třetí migrační linie (Madrás – Tibet). Je to vskutku zajímavé neb právě zde narážíme na malou anomálii.

Podle materiálu „Cesty Zlatého Lvího Rouna“ byla ve své skutečné podobě třetí migrační vlna iniciována až ve chvíli ukotvení druhé migrační vlny v místě tehdejšího Starého Egypta. Když jsem byl do těchto skutečností iniciován pochopil jsem to tak, že teprve na území afrického kontinentu po prvotní stabilizaci druhé migrační linie pod vedením chiquetata Arlicha čili Herma Trismegista alias Imhotepa či Aeskulapa vzešla potřeba ustanovit třetí migrační frontu, která vznikla odštěpením části právě se adaptujících členů druhé migrační vlny. K tomuto ustanovení došlo na přímý povel chiquetata Arlicha a to pod tlakem neuvěřitelných, ale velmi zásadních až dramatických okolností. Jejich pojmenování si ale ještě chvíli nechám pro sebe, nezlobte se.

- pokračovanie -

© 2007 Jaroslav Chvátal

Zdroj: Matrix-2001.cz


september 23, 2008 23:07 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top