Obrázok používateľa CEZ OKNO
Okolnosti zrodu ČSR 3

Masaryk a Beneš se lišili nejen věkově, nýbrž i svými názory na svět. Masaryk dokázal připustit, že se dopouštěl taktických chyb a v diplomatické činnosti improvizoval [Masaryk 2]. Toho Beneš schopen nebyl a chlubil se, že hlavním důvodem úspěchu zahraničního odboje bylo, že „dělal vždy politiku vědomě vědecky“ – filozofii, sociologii a vědeckou metodiku aplikoval soustavně na politické problémy [Kalvoda]. Přesto měli mnoho společného. Oba měli silnou tendenci zaměňovat politické iluze za realismus a střízlivost, což dokládá Masarykův postoj k bolševikům a Benešovo okouzlení Společností národů, spojeneckými smlouvami a později Stalinem. Oba, Masaryk a Beneš definovali český národ jako výsledek kmenového společenství; pojem politického národa jim byl cizí. Ve svých spisech podřizoval Masaryk politiku etice – v praxi se tím vůbec neřídil. Nevyšší morální hodnoty, jako je například obrana pravdy, byly Masarykovi cizí [Kalvoda].

Osobnost Masaryka a Beneše

Masaryk, Beneš, Štefánik a Voska byli špióni, Masaryk a Voska britský (Voska později také americký), Beneš a Štefánik francouzští. Morálka, jakou praktikují špióni, není, jak známo, morálkou etického člověka, který nelže a nic nezatajuje. Tedy jejich politická praxe bývala často amorální, ba nemorální a v přímém rozporu s jejich vyhlášenými etickými principy a demokracií, zejména nápadné je to u Masaryka.

Masaryk byl chladný člověk, bez zjevných emocí. Rád jezdil na koni, ale k němé tváři jej nevázal žádný cit. Když zchromil koně, prostě ho vyměnil a o jeho další osud se nestaral – byl mu prostředkem k vlastní tělesné svěžesti [Klimek]. Masaryk převzal do svých služeb bývalého komorníka císaře Františka Josefa (nabízí se otázka: proč zrovna jeho?). Ten si pak stěžoval: Jen kdyby se pan prezident jednou usmál a ztratil s ním jediné slovo! Už rok mu otvírá dveře a on se ani jednou nezeptal, jak se mu daří, to císař pán byl v tomto ohledu jiný [Klimek]. Franz Josef I., když vešel k němu do místnosti, vždy smekl a poprosil jej o to či ono [Groulík]. Masarykův majordom Felix Nevřela, bývalý legionář vzpomíná na Masarykovy rozkazy beze slov, jen pohybem ukazováčku a dodává: „Za sedmnáct let služby prezidentovi slyšel jsem ho jen jedenkrát vyslovit pochvalu a to ještě tak nepřímo, rozuměj nikomu konkrétnímu, neadresovanými slovy: ,Hm, tož to je pěkné´“ [Klimek]. I s pracovníky Kanceláře prezidenta republiky jednal Masaryk velmi odměřeně. Referovali mu vlastně v pozoru a též náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky Otakar Husák vzpomínal, jak si musel stále uvědomovat, kdy má s hlášeními skončit podle Masarykových gest – dva vztyčené prsty, pohyb špičky nohy přehozené přes koleno nebo utkvělý pohled znamenaly: „Dost!“ [Kalvoda, Husák].

Neshody

Jako Masaryk a Štefánik nesnášeli Düricha, neměli se rádi Štefánik a Beneš. Zejména Beneš byl žárlivostí vůči Štefánikovi, posléze pomstychtivostí, přímo posedlý. Byl schopen tři hodiny rozkládal o „tomto astronomovi, jenž se domnívá být vojákem, tomto rolníkovi, který se považuje za aristokrata, tomto politikovi, který se pokládá za génia, ale ve skutečnosti je pouhým popletou“. Beneš totiž nedokázal bez závisti pozorovat auru, kterou byl Štefánik obklopen. Nutno dodat, že Štefánik mu to oplácel krátkými poznámkami o Benešovi jako „o prvořadém socialistovi, papírovém revolucionáři a pokřiveném diplomatu“ [Kalvoda]. Oba, Beneš i Štefánik, aspirovali na post ministra zahraničí, na nějž Masaryk, bez konzultace s kýmkoliv, jmenoval Beneše. Korespondence mezi Masarykem a Benešem prozrazuje, že se chystali Štefánika odsunout na nějaký diplomatický post [Kalvoda]. Kdyby k tomu došlo, mohlo by se stát, že by výbušný Štefánik promluvil o jejich činnosti za války, kterou pečlivě tajili před jinými.

Podle dvou zaznamenaných svědectví, měl Beneš prohrát za války ve Francii v ruletě vysoké sumy z jemu svěřených peněz, o čemž psal i list Le Petit Parisien. Na schůzce ve Švýcarsku trval Štefánik na Benešově vysvětlení. Beneš zrudl a odepřel odpověď. Štefánik tehdy prohlásil, že to po válce vyjasní národní soud doma [Ludvík]. Ovšem, představit si asketického Beneše, jak prohrává velké obnosy v ruletě, vyžaduje nadměrnou dávku fantazie. Nicméně, ona svědectví patří do orální historiografie. Beneš v důvěrném dopisu Rudolfu Markovičovi z 9. dubna 1919 napsal: „Se Štefánikem jsem měl konflikt. Je třeba, abyste to věděl, ale je to jen pro Vás. Je mezi námi konec – myslím úplně“ [Ďurica]. R. Markovič se pak stal čs. vládním komisařem pro Zvolenskou župu.

Hypotézy, které nelze prokázat

4. května 1919 se Štefánik vracel italským vojenským letadlem do vlasti, na letiště Vajnory u Bratislavy. Zahynul těsně před přistáním, při zřícení letadla z malé výšky. S československými vojáky, kteří se zúčastnili sestřelení jeho letadla a nedrželi jazyk za zuby, byl ještě v roce 1919 zahájen neveřejný soudní proces. Již po prvních policejních výsleších začali náhle umírat. Při přeletu letadla nad kasárnami totiž na rozkaz vystřelili na letadlo letící asi ve stometrové výšce salvu z pušek a pak pálili jednotlivě. Letadlo začalo hořet. „Dostali jsme rozkaz, že přiletí nepřátelské letadlo a že ho musíme sestřelit“. Dav, shromážděný na letišti, hluk střelby také slyšel. Dva z oněch vojáků, Jiří Forman z Plzně a Oldřich Fořt z Litomyšle, zpozorovali, že jsou předmětem státního zájmu a raději se spasili v témže roce útěkem do Francie, kde se živili tapetováním a malováním pokojů. Vrátili se zpět do vlasti až po odletu Beneše do Anglie na podzim roku 1938. Zjistili, že z jejich kolegů jsou v ČSR naživu jen dva, kteří udrželi jazyk za zuby. Hned v květnu 1945 byli všichni tito poslední čtyři bývalí vojáci zatčeni a odsouzeni na 16 a 20 let vězení [Ludvík]. V oficiálním protokolu vyšetřování havárie letadla se Štefánikem se uvádí jako příčina náhlý poryv větru při přistávacím manévru. Štefánik byl nalezen dále od ztroskotaného letadla než italští letci, takže spíše z letadla vyskočil kvůli plamenům, než byl při pádu vymrštěn. Vyskytla se i vážně míněná tvrzení, že italští letci vezli s sebou Štefánikovu mrtvolu, protože byl v Itálii zavražděn, nebo že Štefánik při pádu třímal pevně v rukou originál Pittsburské smlouvy. Jakákoliv jiná verze smrti Štefánika než oficiální, se dnes nedá dokázat.

Další, kdo se pravděpodobně sháněl po penězích přivlastněných si Masarykem, Benešem a po devizách Legiobanky a Centrokomise pro československý stát, avšak neveřejně, byl první ministr financí ČSR Alois Rašín. Rašín byl právník, ekonom-samouk. Jeho nacionalismus nepřipouštěl kurs koruny vůči světovým měnám než vysoký – pokles hodnoty koruny považoval za národní potupu (navzdory jeho přání k velmi výrazné devalvaci koruny později došlo). Jako ministr financí vyznával politiku vyrovnaného rozpočtu, nechtěl stát zadlužovat, obával se inflace. Činil tak různými způsoby, zejména rigidně střežil výdaje. Oddělil čs. měnu od rakousko-uherské okolkováním (po dobu kolkování i uzavřením hranic) a uchránil ji tak před devalvací, neb rakouská tiskárna tiskla nové peníze bez jakýchkoliv omezení. Málo se ovšem ví, že polovinu okolkovávaných bankovek zabavil – majitelé je museli při kolkování poskytnout státu jako půjčku za neslýchaně nízký úrok 1% [Peroutka] – stát je tím stáhl z oběhu. Tím a vysokým kursem koruny Rašín velmi poškodil čs. hospodářství, protože investorům pak léta scházel vlastní kapitál na investice, tedy i na technický rozvoj, čs. banky měly velmi málo volného kapitálu nazbyt, takže nepůjčovaly, směnečný kurs koruny bránil vývozu zboží. Dá se tedy říci, že výrazně zbrzdil rozvoj čs. průmyslu a hospodářství na více než desetiletí a snížil tím už tehdy nevalnou konkurenceschopnost a technickou úroveň průmyslu (po průmyslovém zboží byla před válkou v zemích rakousko-uherského mocnářství velká poptávka, prodalo se vše, na rozdíl od Německa scházel tlak k inovacím). Byl tak neochotný vydávat devizy, že například odmítal podepsat jejich uvolnění pro nákup lokomotiv a železničních vagónů, které republika nutně potřebovala [Peroutka]. Musel ovšem sledovat, jak Masaryk, Beneš, Legiobanka a jí podřízená Centrokomise v Rusku disponují obrovskými devizovými prostředky, jež se mladému čs. státu zoufale nedostávaly. Kolik konkrétních důkazů nebo indicií měl ohledně státu neodevzdaných deviz, není známo. Byl zastřelen levicovým anarchistou, když vycházel ze svého domu. Policejní vyšetřování bylo uzavřeno bez jakýchkoliv pochybností. Ale komu především prospěla jeho smrt? Je zaznamenáno svědectví, že Jan Masaryk se v soukromí obával, aby ho „neodpráskli jako Rašína“ [Ludvík]. Nic z toho se nedá prokázat. Pravdu se už zřejmě nedovíme.

Případ Karla Perglera

Vůdcem české politické akce v USA za 1. světové války byl Karel Pergler. Po válce se stal prvním diplomatickým zástupcem (chargé d´affaires) československého státu ve Washingtonu, posléze, v roce 1920 vyslancem v Japonsku. Benešovi se nelíbil a tak s ním do Tokia poslal spolupracovníky, kteří měli najít záminku pro jeho odvolání. Jeden z nich, Barbara Eliášová bezelstně psala Haně Benešové: „Byli jsme, jak víte, posláni s Perglerem, abychom mu zlomili vaz.“ Hlásili třeba do Černínského paláce, že Pergler se obohacuje prodáváním klavírů vyslanectví (sic) [Klimek], nebo na základě zfalšovaných dokumentů si udělovali pochvaly a zvyšovali platy [Kovtun]. V Japonsku se Pergler zřejmě dostal na stopu obrovským obchodům Legiobanky, Centrokomise a čs. legií v Rusku, které se děly hlavně přes Japonsko. Když se valná část obvinění proti Perglerovi neprokázala, Beneš zničil jednoho ze svých emisarů, kterého poslal do Tokia s Perglerem, aby ho usvědčil, Jana Reichmanna – byl disciplinární komisí vyřazen ze státních služeb [Klimek 2]. Karel Pergler byl pak spíše na pokyn TGM, než Beneše v roce 1921 odvolán s odůvodněním, že měl ve vyslanectví nepořádek. Dověděl se o své suspendaci z novin. Vyobcován z československých diplomatických služeb setrvával v USA, kde kritizoval především Beneše a vystudoval práva. Podle Perglera postrádal Beneš základní znalosti o mezinárodní politice a dokumenty předložené v britském parlamentě jasně dokazovaly, že Beneš na pařížské mírové smlouvě lhal. Z Ameriky Pergler neustále naléhal na federalizaci čs. státu ve formě zemského systému.

Pergler se posléze dostal v roce 1929 do čs. Národního shromáždění jako kandidát Ligy proti vázaným kandidátkám (rozuměj: proti vázaným poslaneckým mandátům, což byla písemná prohlášení, kterými se poslanci vzdávali svých funkcí, jimi podepsaná, avšak nedatovaná, která odevzdali před nastoupením do poslanecké funkce svým politickým stranám). Pak požádal v Národním shromáždění, aby parlament na své půdě vyšetřil způsob, jak vládní představitelé a poslanci včetně Beneše nabyli svůj majetek – a byl z parlamentu vykázán. Okamžitě byl obviněn, že poslanecký mandát získal neoprávněně, neb nemá československé občanství. (To je sám o sobě podle mezinárodního práva nesmysl, protože člověk jmenovaný diplomatickým zástupcem některého státu už tímto aktem získává jeho občanství. Navíc v hradním trezoru byly dokumenty, že čs. občanství měl [Klimek 2].) Čs. soudy, dokonce i nejvyšší soudní instance, odmítly verifikovat Perglerův poslanecký mandát. To už bylo horší – čs. soudy ztratily nezávislost, plnily přání vládnoucí kliky. Roztrpčenému Perglerovi byl vysloven zákaz pobytu a pozdějšího vstupu do Československa, ale na cestu do USA mu však chyběly peníze. Pár set tisíc korun se pro něj z tajných fondů Masaryka a Beneše nakonec našlo a Pergler v roce 1932 navždy odjel z Československa [Klimek 2]. V USA se stal vysokoškolským profesorem a pak i děkanem Právnické fakulty Národní univerzity ve Washingtonu.

Za aférou Perglera v parlamentu se skrývala oprávněná obava, že by zkoumání způsobu nabytí majetku politiků mohlo vést k velmi překvapivým odhalením, zejména u Beneše, a mohlo by to nakonec zasáhnout i Masaryka. Hrozilo akutní nebezpečí, že by mohlo vyplout na povrch, že si Masaryk za války nejen přisvojil obrovské sumy od amerických Čechů a Slováků, nýbrž že také dostával od Britů za zpravodajské informace a propagandistické služby velmi dobře zaplaceno. Masaryk z toho za války financoval živobytí své, dcery Olgy a Edvarda Beneše [Kalvoda]. Po válce avšak jak Beneš tak Masaryk tvrdili , že v exilu žil každý z prostředků vlastních.

Patnáct let po završení své snahy o českou samostatnost prohlásil Pergler na velkém veřejném shromáždění v Chicagu, že režim Masaryka a Beneše v Československu není právním státem, jak ho předepisuje československá ústava. Práva jednotlivců, kteří se jim znelíbili, nejsou respektována a cenzura je mnohem horší než byla v Rakousko-Uhersku za bachovského absolutismu. Ve státě řádí tzv. „realistická” klika, jež má však tentokrát k dispozici státní moc, což předtím neměla. Navíc paragraf 11 zákona na ochranu republiky (č. 50/1923 Sb.), zabývající se prezidentem republiky, zakazuje jeho kritiku a nepřipouští důkaz pravdy každého takového obvinění před soudem. Prezident byl ve skutečnosti nad zákonem. O jeho činech a výrocích, byť filozofických, se nesmělo pod hrozbou trestu odnětí svobody pochybovat.

Karel Pergler kritizoval také zacházení se Slováky, protože v roce 1929 zašel Masaryk tak daleko, že označil Pittsburskou dohodu (Česko-Slovenská dohoda uzavrená v Pittsburghu, Pa., dňa 30. mája 1918) za padělek; byla prý „míněna pro Ameriku a americké podmínky”, jako kdyby se autonomie Slováků v Československu mohla uplatnit v USA! V roce 1918 Masaryk potřeboval finanční, politickou a morální podporu amerických Slováků a proto navrhl a podepsal tuto dohodu. Revoluční Národní shromáždění ratifikovalo 12. listopadu 1918 všechny závazky učiněné Masarykem a on sám 14. listopadu, v den své volby prezidentem Československé republiky, podepsal znova kaligrafickou kopii Pittsburské dohody. Byl to jeho druhý podpis tohoto dokumentu. V ní stálo mj.: „Slovensko bude mať svoju vlastnú administratívu, svoj snem a súdy“. Po válce už jejich podporu nepotřeboval a tak Pittburskou dohodu ignoroval.

Pergler nebyl prvním pronásledovaným Hradu za snahu vyjasnit, kam se poděly peníze ze sbírek Čechů a Slováků v USA. Již před ním se veřejně dotázal po osudu peněz vybraných mezi krajany v USA Vácslav Vondrák, zakladatel první české vojenské jednotky v Rusku, České družiny. Masaryk jej vzápětí křivě obvinil a Vondrák se kvůli zákonu na ochranu republiky z roku 1923 nemohl bránit, důkaz nepravdy prezidentových výroků se podle zákona nepřipouštěl. Znechucený Vondrák v roce 1927 svou vlast opustil [Kalvoda 2].

Závěr

Historik Herbert A. L. Fisher, za první světové války britský ministr, popsal ve svých Dějinách Evropy, mnohokrát již od roku 1935 vydaných, vznik ČSR takto: „Pravděpodobně nejvýraznějším pomníkem úspěchu válečné propagandy je náhlé vynoření se republiky Česko-Slovenské… Většina států byla vytvořena mečem či vyrostla z kolonizace. Česko-Slovensko je dítětem propagandy” [Klimek 4]. A propaganda se skládá, jak známo, ze zamlčování důležitých skutečností, pomluv a lží.

Masaryk, Beneš, Štefánik a Voska odmítali a snažili se zmařit každý pokus o mír do doby, než bylo jasné, že vznikne Československo, tj. bez čtyř měsíců po celou dobu války. Jejich styky s vlivnými osobami států Dohody jim to umožňovaly a měli úspěch. Jsou tedy významnými spoluviníky hekatomb mrtvol a zbytečného dalšího utrpení způsobeného světovou válkou. Výčitkami svědomí ale nikdy netrpěli. Beneš to později napsal diplomaticky, ale jasně: „Věděli jsme, že můžeme dosáhnout našich národních cílů, jen když bude válka trvat tak dlouho, dokud nepřipravíme naše vítězství“ [Beran 3]. Tím se ale už zabývá článek Ladislava Josefa Berana Strategie našeho „osvobození“.

Literatura:

Beneš, Edvard: K budoucímu míru, Praha 1919 Inc, Toronto 1995, 1996, Dílo 1998Rusku (1919-1920),
Beneš 3, Edvard: Odpověď ministra věcí zahraničních na interpelaci posl. dra Lodgmana a druhů o
spojitosti mezi ruským zlatým pokladem a legionáři (tisk 5211/IV) z 24. 08. 1925, http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t5337_01.htm
Beran 3, Ladislav Josef: Strategie našeho „osvobození“, CS-magazín 06/2007, www.cs-
magazin.com
Boj o směr vývoje československého státu, Praha 1965
Brož, Ivan: Masarykův vyzvědač, Mladá fronta, Praha 2004
Clementis, Svätoboj: Zlaté preklatie, www.prop.sk/zlate.htm
Ďurica, Milan S.: Dejiny Slovenska a Slovákov, Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava

1995
Firt, Julius: Knihy a osudy, Köln, 1972
Groulík, Karel: Böhmens Irrweg durch das 20. Jahrhundert, České Budějovice 1994
Husák, Otakar: Můj Masaryk, Praha 1948
Irwing, William Henry, Voska, Emanuel Victor: Spy and Counterspy, New York, 1940
John, Miloslav: Čechoslovakismus a ČSR 1914-1938, Baroko & Fox, Praha 1994
Jaksch, Wenzel: Cesta Evropy do Postupimi, Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku,
Praha 2000. Pozor! České vydání je neúplné, z pěti kapitol originálu jsou v českém vydání pouze tři

Jaksch 2, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam, Wissenschaft und Politik, Köln 1970
Kalvoda, Josef: Geneze Československa, Panevropa, Praha 1998
Kalvoda 2, Josef: Role Československa v sovětské strategii, Dílo, Kladno 1999
Kalvoda 3, Josef: Z bojů o zítřek, Moravia Publishing
Klimek, Antonín, Boj o Hrad I., Panevropa, Praha 1996
Klimek 2, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIV., Paseka, Praha 2002
Klimek 4, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII., Paseka, Praha 2002
Kovtun, Jiří: Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918-35, Torst,
Praha2005

Kvasnička, Ján: Československé légie v Rusku 1917-1920, Bratislava 1963
Lodgman, Rudolf: Interpelace poslance dra Lodgmana a druhů ministrovi pro věci zahraniční o
spojitosti mezi ruským zlatým pokladem a legionáři ze dne 04. 06. 1925, http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t5211_01.htm; větší část interpelace tvoří citace článku z Osteuropäische Korrespondenz 11/1925 „Osud bývalého ruského zlatého pokladu a česká emigrační politika“
Lazarevský, Vladimír: Rusko a československé znovuzrození, Praha 1927
Ludvík, Zbyněk, Bureš, Václav: Černá kniha minulosti, Frankfurt am Main 2001
Masaryk, Tomáš: Rukověť sociologie: podstata a methody sociologie, Naše doba, 8/1901
Masaryk 2, Tomáš: Otázka sociální, Praha 1947
Masaryk 3 a revoluční armáda, Praha 1922
Medek, Rudolf (ed.): Za svobodu. Obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi

1914-1920, Za svobodu, s. s r. o., Praha 1929
Motl, Stanislav: Ukradli češi ruské zlato?, Reflex 43/2006
Na vlastní oči, TV NOVA, 28. 03. 2007
Pecháček, Jaroslav: Masaryk, Beneš, Hrad, München 1984
Pekař, Josef: Masarykova česká filosofie, Český časopis historický, XVIII/1912
Peroutka, Ferdinand: Budování státu, Lidové noviny, Praha 1991
Sak, Radim: Anabáze: Drama československých legionářů v Rusku (1914-1920), H&H, Jinočany
1996

Sládek, Zdeněk: Ruský zlatý poklad v Československu?, Slovanský přehled č. 3/1965
Sládek, 2, Zdeněk: Evakuační akce československých vojsk v sovětském
Československo-sovětské vztahy IV, Univerzita Karlova, Praha 1975
Spahn, Martin, Sakharow, Konstantin W.: Die Wahrheit über die tschechische Legion im Weißen
Sibirien, Berlin 1936
Sychrava, Lev: Duch legií, Památník Odboje, Praha 1921
Urban, Rudolf: Tajné fondy III. sekce. Z archivu ministerstva zahraničních věcí Republiky česko-
slovenské, Praha 1943
Voska, Emanuel Victor: Paměti kapitána E. V. Vosky, Jas VII-XIX, Praha 1933, 1934, 1935

Weikert, Josef: Wie ein „Kuttelwascher“ und ein „Schuster“ einen Goldschatz erbeutet haben,
Sudetenpost, Linz 4/2007


Tomáš Krystlík

Zdroj: CS-magazin.com


Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Súvisiace:

Dr. Gen. Milan Rastislav Štefánik
http://cez-okno.net/rubrika/dr-gen-milan-rastislav-stefanik


september 02, 2009 03:40 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top