Obrázok používateľa CEZ OKNO
Prof. Milan Rýzl: VĚDECKÝ ÚVOD DO PARAPSYCHOLOGIE - 2. SVĚT PSYCHICKÝCH JEVŮ PRIZMATEM STALETÍ

Různé psychické jevy, překračující hranice každodenní zkušenosti i obecně známých přírodních zákonů, poutaly už od starověku zájem a podněcovaly pozornost mnoha lidí. Moderní věda rozeznává v pravém slova smyslu jen dva psychické jevy: mimosmyslové vnímání (ESP − z anglického Extra-Sensory Perception) a psychokinezi (PK). Parapsychologie − věda zabývající se výzkumem zmíněných jevů – dospěla k zjištění, že za určitých okolností, obvykle spojených s mimořádnými stavy mysli a vědomí, člověk může zachytit informaci o okolním světě i mimo rámec svých pěti fyzických smyslů (= ESP). K opačnému projevu těchto jevů dochází tehdy, kdy za určitých výjimečných okolností člověk naopak může přímo − jakoby “silou myšlen-ky” − ovlivnit děje v okolním světě (PK).

Tyto jevy se vyznačují neobvyklými vlastnostmi:

1) jejich účinek nelze odstínit (zrušit) působením hmotných překážek (stínidel);

2) nejsou ovlivněny vzdáleností v prostoru (v kontrastu s fyzikálním působením, které slábne se čtvercem vzdálenosti);

3) mohou překonat bariéru času, tj. působit i do “jiného času”, do minulosti či do budoucnosti (v kontrastu s fyzikálním působením, k němuž dochází − odmyslíme-li si zdržení v důsledku konečné rychlosti šíření účinku − výlučně v současnosti). Je tedy patrno, že psychické jevy nezávisí na běžných zákonech fyzikální interakce, ale spíše na zákonitostech psychologického dění.

U mimosmyslového vnímání v přítomnosti obvykle rozlišujeme:

1) jasnovidnost (= vnímání objektivních událostí okolního světa)

2) telepatii (= přímé vnímání subjektivních prožitků jiné osoby).

Obecně lze tyto jevy definovat tak, že jde-li o ESP do minulosti, mluvíme o retroskopii nebo retrokognici a jde-li o ESP do budoucnosti, mluvíme o proskopii nebo prekognici. Ve skutečnosti zde však jde v podstatě o jednu a tutéž schopnost – nikoliv o dvě. Rozlišování mezi telepatií a jasnovidností má spíše historické příčiny. Počátkem 20. století badatelé přirovnávali “přenos myšlenek” k radiokomunikaci (bezdrátové telegrafii) a představovali si − mylně − že ESP je elektromagnetické povahy, tj. že elektrické procesy v mozku generují elektromagnetické signály, které jsou zachyceny jiným mozkem. Pak pochopitelně považovali jasnovidnost – zase mylně − za obtížnější úkol, neboť neživé objektivní předměty a události nevyzařují elektromagnetické signály, jako to dělá živý mozek. Zdařilé projevy jasnovidnosti pak byly (opět mylně) vysvětlovány buď jako telepatické odečítání informace z vědomí (nebo podvědomí či paměti) jiného živého člověka, který to ví, nebo jako odečítání informace z vědomí jiné „osobnosti“ − jako třeba z vědomí „Boha“, jiné kosmické inteligence, či sdělení „duchů“ zemřelých osob nebo dalších domnělých duchovních bytostí (andělů, démonů atd.) anebo konečně – s použitím sanskrtského pojmu akáša (= prostor, éter ), převzatého z indické filozofie – jako odečítání z „akášické kroniky“ − předpokládaného celosvětového rezervoáru informací o všem, co se kdy ve světě odehrálo, jakési kosmické paměti.

[Použití termínu "akášická kronika" je ústupek myšlení lidí, kteří nemohou pochopit, že by se nějaký "orgán ESP" mohl přestěhovat v čase do minulosti (na jiné místo v čase i prostoru – a to přesto, že naše životní zkušenost nám říká, že cestování v čase s tělem není možné), a tam přímo pozorovat, co se tam děje. Tito lidé potřebují primitivní představu, že každá informace o minulém dění je nějak uměle zaznamenána v nějakém záznamníku (jako v dopise, paměti nebo v osobním deníku), odkud je pak v přítomnosti odečítána.

Toto je velmi názorné, snadno pochopitelné, ale podle moderních představ o prostoročase není třeba nic zaznamenávat. Stejně jako je možné udělat si výlet na jiné místo v prostoru a pozorovat, co se tam děje, zde je předpoklad, že jasnovidcův myšlenkový "orgán ESP" se přestěhuje do minulosti (která je mu přístupná, i když to naše tělo nedokáže) a tam pozoruje tehdejší událost. Informace o tom, co zjistil, je pak nějakým neznámým způsobem přenesena do přítomnosti, do jasnovidcova mozku, kde je zpracována v příslušný zážitek. Ale není zapotřebí žádný záznamníkový system, který by jako paměť přetrval do přítomnosti, abychom z něho mohli informaci odečíst.

Zde se ovšem musíme podivovat postřehu starověkého filosofa, který použitím sanskrtského slova "akáša" správně identifikoval podstatu tohoto "záznamníku" jako "prostě jiného místa v čase a prostoru" – což se plně shoduje s pojetím moderní fyziky o 4-rozměrném "prostoročase".]

Posuzování těchto starších pokusů o výklad je dále komplikováno tím, že terminologie používaná v tehdejší době se obvykle liší od té dnešní. Nekritické přejímání zastaralé terminologie některými současnými autory pak situaci ještě dále zatemňuje.

V počátečním období zkoumání psychických jevů byla zdůrazňována forma prožitku: „jasnovidnost“ byla chápána jako vidění vizí (bez ohledu na to, zda správných či nikoliv), slyšení hlasů bylo označováno jako „jasnoslyšení“, telepatie byla pojímána jako „vycítění“. Dnes však zásadně zdůrazňujeme zachycení správné informace bez ohledu na formu prožitku. Proto např. hovoříme o jasnovidnosti, i když zachycenou informaci o okolním světě slyšíme jako by sdělenou hlasem „du-cha“.

S ohledem na možnost ESP zachytit informaci i „z jiného času“ rozlišujeme kromě jasnovidnosti a telepatie též retroskopii (jasnovidnost či telepatii do minulosti, tj. přímé zachycení informace o minulých událostech) a proskopii (přímé zachycení informace o událostech budoucích). Existence proskopie nás staví před obtížné filozofické problémy. Nutí nás přehodnotit dosavadní kategorie našeho vžitého pohledu na svět − jako např. naše představy o kauzalitě a svobodné vůli.

V dřívějších pokusech o výklad proskopie se mylně soudilo, že při ní jde o telepatické odečítání plánu, co zúčastněné osoby chtějí učinit v budoucnosti. Dnes se spíše kloníme k představě, že proskopie spočívá v přímém pozorování událostí odehrávajících se v jiném čase. Tomu nasvědčují četná pozorování, kdy byly správně předpověděny události, které byly plánovány jinak, ale v důsledku složité interakce neočekávaných faktorů se nakonec odehrály proti původnímu záměru. V takovém případě ovšem vyvstává otázka, odkud je informace vlastně odečítána, když sama naše každodenní zkušenost nám říká, že pouze přítomnost je reálná, za-tímco minulost a budoucnost vlastně neexistují. Řešení snad může spočívat v proměně našeho pohledu na základní kategorie času a prostoru. Naše vžitá koncepce, že jedině přítomnost je „skutečná“, zatímco minulost „už není“ a budoucnost „ještě není“ je vlastně iluzí a musí ustoupit pojetí, v němž minulost, přítomnost i budoucnost existují jako paralelní reality přístupné pro ESP. To by ovšem zase předpokládalo přijetí striktního determinismu přírodního dění, kdy budoucí události jsou vlastně už „hotovy“ a jen čekají na chvíli, až je při svém pohybu v čase „potkáme“.

ESP probíhá ve dvou zřetelně odlišných fázích. V té první jde o zachycení in-formace v mysli (můžeme říci „v podvědomí“) percipienta, v té druhé se pak zachycená informace projevuje. Formy jejího projevu přitom vynikají značnou rozmanitostí − a to v závislosti na psychologii percipienta. Často nastávají vize podobné halucinacím, jež mohou být i překvapivě živé a jasné, někdy se zase dostavují prožitky všech smyslů (slyšení hlasu, vůně, tělesné pocity atd.). Jindy nastávají jen neurčitá tušení či pouze nevědomé tělesné reakce. Poněvadž k ESP často dochází ve spánku či spánku podobných stavech (hypnóza, autohypnóza, meditace), mají ESP prožitky často podobu snu. V této fázi také dochází k četným zkreslením a omylům v závislosti na psychologii percipienta, jeho představách, přáních, obavách a očekáváních. Podobně jako ve snech může být informace vyjádřena také symbolicky. Podobnost se sny není náhodná − ESP se totiž často vyskytuje ve stavech změněného vědomí, tj. ve spánku, v transu, při hluboké myšlenkové koncentraci či v silně emocionálně podbarvených situacích.

Je-li ESP informace symbolicky zkreslena, je třeba zážitek interpretovat. A poněvadž symboly závisejí na psychologii prožívající osoby, jejích minulých zážitcích a asociacích, správná interpretace vyžaduje hluboké psychologické vědomosti a intimní znalost prožívajícího.

ESP informace bývá často prožita jako zážitek někoho jiného. Například ve spi-ritismu má prožívající médium pocit, že je jinou osobností − třeba duchem zemřelého. To ovšem ještě neznamená, že by šlo o skutečnou změnu osobnosti (stejně jako herec na jevišti se nemění v osobu, kterou hraje), ale jen o prožitek, že člověk je někým jiným. Takový pocit lze ostatně někdy zažít i ve snu nebo v hypnóze. Ve všech těchto případech je to výlučně prožívající osoba, která mimosmyslově vnímá, a zdánlivá změna osobnosti nastává jen v jejím subjektivním snovém prožitku.

Podobně je tomu v případech, kdy má prožívající osoba pocit, jakoby opouštěla své tělo a dívala se (na své tělo či na jiné objekty) z jiného místa v prostoru. V moderním hnutí New Age bývá tento zážitek často interpretován jako skutečné vymístění vědomé „duše“ („já“ příslušného člověka) z těla ven na jiné místo prostoru. Tato skutečnost je implikací dále vykládána jako důkaz, že i po smrti těla může duše tělo opustit se zachovaným vědomím.

(...)

Prof. Milan Rýzl

Zdroj: CADPRESS.sk


Redakcia ďakuje pánovi Hrabalovi za dovolenie zverejniť úryvok z knihy


exkluzívne.cez.okno

Knihu možno objednať na tejto mailovej adrese.

október 14, 2010 15:26 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top