Obrázok používateľa CEZ OKNO
Předmluva

Jsem manuálně velmi nešikovný a velmi toho želím. Byl bych lepší, kdyby mé ruce uměly něco vyrábět. Ruce, které dělají něco užitečného, se hrouží do hlubin jsoucna a narážejí tam pramen dobra a míru. Můj nevlastní otec, kterého zde budu nazývat otcem, neboť on mě vychoval, byl krejčovský dělník. Byla to mocná duše, duch vpravdě zvěstovatelský. Říkával někdy s úsměvem, že zrada vzdělanců začala toho dne, kdy jeden z nich zobrazil poprvé anděla s křídly; na nebesa se totiž stoupá rukama.



Přes svou nešikovnost jsem svázal knihu. Bylo mi tenkrát šestnáct let. Byl jsem žákem doplňovacího kursu v Juvisy, chudém předměstí. V sobotu odpoledne jsme si mohli vybrat mezi prací s dřevem, s železem, modelářstvím a knihvazačstvím. Četl jsem v té době básníky a zejména Rimbauda. Ale musel jsem se násilím přemáhat, abych nesvázal Sezónu v pekle. Otec měl asi třicet knížek srovnaných v úzké almárce ve své dílně spolu s cívkami, křídami, epoletami a střihy. V té skříni byly také tisíce poznámek napsaných drobným úhledným písmem za nespočetných nocí neúnavné práce. Mezi těmi knížkami jsem četl Svět před stvořením člověka od Flammariona a Kam spěje svět? od Walhera Rathenaua. A toto Rathenauovo dílo jsem začal vázat se značnými obtížemi. Rathenau byl první obětí nacistů a my jsme jí byli v roce 1936. V malé dílničce doplňovacího kursu jsem každou sobotu dělal ruční práce z lásky k svému otci a k dělnickému světu. Prvního května jsem mu přinesl svázaného Rathenaua se snítkou konvalinek.

V té knize si můj otec podtrhl červenou tužkou dlouhou větu, která zůstala navždy vryta v mé paměti:

„I skličující doba je hodna úcty, neboť je dílem nikoli lidí, ale lidstva, tedy tvořivé přírody, která může být krutá, ale není nikdy nesmyslná. Jestliže je doba, ve které žijeme, krutá, máme o to větší povinnost ji milovat, pronikat ji svou láskou, až odsuneme těžké masy hmoty, která nám skrývá světlo zářící na druhé straně.“

                                                      ■

„I skličující doba ...“ Můj otec zemřel v roce 1948 a nikdy nepřestal věřit v tvořivé síly, nikdy nepřestal milovat a pronikat svou láskou bolestný svět, v němž žil, a nikdy nepřestal doufat, že spatří zářit světlo za těžkými masami hmoty. Patřil ke generaci romantických socialistů, jejichž idoly byli Victor Hugo, Romain Rolland, Jean Jaurès, kteří nosili široké klobouky a střežili si malý modrý kvítek v záhybech rudého praporu. Na pomezí čisté mystiky a společenské akce, připoután po více než čtrnáct hodin denně k svému pracovnímu pultu – a to jsme žili na pokraji bídy – smiřoval můj otec planoucí syndikalismus s hledáním vnitřní svobody. Do úsporných a nenápadných gest svého povolání vnesl metodu soustředění a duchovního očištění, o níž zanechal stovky stránek. Když obšíval knoflíkové dírky a přejížděl žehličkou sukna, měl rozzářené vzezření. Ve čtvrtek a v neděli se moji kamarádi shromažďovali kolem jeho pultu, aby ho poslouchali a prociťovali tu silnou přítomnost. A změnilo to život většiny z nich.

Měl plnou důvěru v pokrok a vědu, věřil v nástup proletariátu a vytvořil si mocnou filosofii. Poznal cosi jako osvícení při četbě Flammarionova díla o prehistorii. Pak, veden svou vášní, četl knihy o paleontologii, astronomii, fyzice. Ač neměl průpravu, pronikal přece k jádru problémů. Mluvil trochu jako Teilhard de Chardin, kterého jsme tehdy neznali: „To, co prožije naše století, je závažnější než zvěstování buddhismu! Nejde už o to, abychom lidské schopnosti přizpůsobili tomu či onomu božstvu. Náboženská moc země v nás podstupuje definitivní krizi: krizi svého vlastního odhalení. Začínáme chápat, a to už navždy, že jediné náboženství přijatelné pro člověka je náboženství, které ho naučí především poznávat, milovat vesmír, jehož nejdůležitější složkou je vášnivě mu sloužit.“ Věřil, že evoluce se neomezuje na pouhý transformismus, ale že je nezávislá a vzestupná, že zvyšuje psychickou hustotu naší planety a připravuje ji, aby mohla navázat styky s inteligencemi jiných světů, přiblížit se samé duši vesmíru. Vývoj lidského druhu nebyl pro něj ukončen, ale pokračoval k jakémusi stavu nadvědomí prostřednictvím stálého vzestupu kolektivního života a pozvolného vytváření unanimistického psychismu. Říkal, že člověk není ještě dotvořen a spasen, ale že zákony hromadění tvůrčí energie nám umožňují kojit se v kosmickém měřítku úžasnou nadějí. A nespouštěl tuto naději z očí. A z tohoto hlediska posuzoval nábožně a dynamicky záležitosti tohoto světa a vypravoval se co nejdál a co nejvýš, aby hledal optimismus a odvahu bezprostředně a skutečně upotřebitelné. V roce 1948, nedlouho po válce, hrozby nových bitev, tentokrát atomových, znovu vyvstávaly. A přesto pohlížel na přítomné obavy a bolesti jako na negativy velkolepého obrazu. Byl těsně spjat s duchovním osudem Země a vkládal do stísněné doby, v níž končil svůj život dělníka, přes nesmírný niterný smutek mnoho důvěry a mnoho lásky.

Zemřel v mém náručí v noci 31. prosince a řekl mi, než zavřel oči:

„Nesmíme moc počítat s Bohem, ale možná, že Bůh počítá s námi.“

Bylo mi osmadvacet let v roce 1940 ve chvíli obecné pohromy. Na přelomu doby patřil jsem ke generaci, která viděla, jak se zhroutil jeden svět, byla odříznuta od minulosti a pochybovala o budoucnosti. Že by ta stísněná doba byla hodna naší úcty a že bychom ji měli pronikat svou láskou, tomu jsem ani zdaleka nevěřil. Zdálo se mi spíše, že jasný pohled na věci nás vede k tomu, abychom odmítali hrát hru, v níž každý podvádí.

Za války jsem se utekl k indické filosofii. To bylo moje „maquis“. Žil jsem tam v naprostém odporu. Nehledejme oporu v historii a mezi lidmi, taková opora nám stále uniká. Hledejme ji v sobě. Buďme z tohoto světa tak, jako bychom z něho nebyli. Nic mi nepřipadalo tak krásné jako potápka z Bhagavad Gíty, „která se potápí a vynořuje, aniž si smáčí peří“.

Když proti událostem nic nezmůžeme, říkal jsem si, počínejme si tak, aby ony nezmohly nic proti nám. Trůnil jsem u stropu, usazen na lotosu, na obláčku, který připlul z východu. V noci čítával můj otec potají mé oblíbené knihy, aby se pokusil pochopit mou zvláštní nemoc, která mě od něho tak vzdalovala.

Později, nazítří po osvobození, jsem si vybral jiného učitele života a myšlení. Stal jsem se Gurdjievovým žákem. Usiloval jsem, abych se odloučil od svých emocí a citů a nadšení, abych našel za nimi něco nehybného a trvalého, němou, anonymní, transcendentní přítomnost, která by mě utěšila z mého nedostatku reality a z absurdity světa. Posuzoval jsem svého otce s útrpností. Věřil jsem, že ovládám tajemství vlády ducha a všeho poznání. Ve skutečností jsem ovládal jen iluzi, že ovládám, a hluboce pohrdal těmi, kdož nesdíleli tuto iluzi.

Naplňoval jsem svého otce zoufalstvím. A naplňoval jsem zoufalstvím i sebe. Sesychal jsem se až na kost v odmítavém postoji. Četl jsem Reného Guénona. Myslel jsem si, že máme to neštěstí, že žijeme ve světě od základů zvrhlém a právem odsouzeném k apokalyptickému zničení. Ztotožňoval jsem se s Cortesovým proslovem v poslanecké sněmovně v Madridu v roce 1849: „Příčina všech vašich omylů, pánové, je v tom, že nevíte, kam míří civilizace a svět. Vy věříte, že civilizace a svět jdou vpřed, ale ony jdou zpět!“ Moderní věk byl pro mne černým věkem. Zaměstnával jsem se tím, že jsem vypočítával zločiny moderního ducha proti duchu. Od 12. století se Západ, který se odtrhl od svých principů, řítil do zkázy. Živit nějakou naději znamenalo přidat se na stranu zla. Odhadoval jsem každou důvěru jako spoluvinu. Zbýval mi zápal jen k odmítání a zběhnutí. Ve světě už ze tří čtvrtin pohlceném, kde mi kněží, vědci, politikové, sociologové a organizátoři všeho druhu připadali jako mrchožrouti, si zasloužila úcty jen tradiční studia a bezpodmínečný odpor k světu.

V tomto stavu jsem začínal pokládat svého otce za naivního primitiva. Jeho schopnost k přilnutí, lásce a k dalekým výhledům mě dráždila jako směšná. Obviňoval jsem ho, že ustrnul v nadšení Světové výstavy z roku 1900. Naděje, kterou kladl do vzrůstající kolektivizace a s níž mířil vysoko nad úroveň politiky, budila mé pohrdání. Přísahal jsem jen na starověké teokracie.

Einstein zakládal komité beznaděje z atomových vědců, hrozba totální války se vznášela nad lidstvem rozděleným na dva bloky. Otec zemřel, aniž ztratil cokoli ze své víry v budoucnost, a já mu už nerozuměl. Nebudu v tomto díle připomínat třídní problémy. Není na to zde místo. Ale vím dobře, že tyto problémy existují: přibily na kříž člověka, který mě miloval. Nepoznal jsem svého skutečného otce. Patřil k staré gentské buržoazii. Moje matka i můj druhý otec byli dělníci a pocházeli z dělníků. To moji vlámští předci, požívační, umělečtí, zahálčiví a pyšní, mě oddálili od ušlechtilého dynamického myšlení, odvedli mě do ústraní a k zneuznávání lidské solidarity. Už velmi dávno se tyčila mezi mnou a otcem mříž. On, jenž nechtěl mít jiné dítě než mě, syna z jiné krve, z obavy, že by se mě dotkl, se obětoval, aby ze mne byl intelektuál. Dal mi vše a snil o tom, že má duše je podobná jeho duši. V jeho očích jsem se měl stát majákem, člověkem schopným osvěcovat jiné lidi, přinášet jim odvahu a naději, ukazovat jim, jak říkal, světlo, které z nás vyzařuje. Ale já neviděl žádné světlo, leda černé světlo v sobě a v lidstvu. Byl jsem jen vzdělanec podobný mnoha jiným. Doháněl jsem až do krajních důsledků pocit vyhnanství, potřebu zásadní vzpoury, kterou vyjadřovali v literárních revuích kolem roku 1947, když mluvili o „metafyzickém neklidu“, a jež byla zděděným břemenem mé generace. Jak být v těchto podmínkách majákem? Ta představa, to hugovské slovo mi vyvolávalo na tváři ohavný úsměšek. Otec mi vyčítal, že upadám, že přecházím, jak říkal, na stranu privilegované kulturní elity, k mandarínům, pyšným na svou neschopnost.

Zatímco pro mne znamenala atomová bomba počátek skonání věku, pro něho byla známkou nového jitra. Hmota se prý stále více spiritualizuje a člověk prý odhalí kolem sebe a v sobě síly až dosud netušené. Měšťanský duch, pro nějž je Země místem pohodlného pobytu, z něhož se musí co nejvíce vytěžit, bude prý smeten novým duchem, duchem dělníků Země, pro nějž je svět strojem v chodu, organismem, který se vytváří, jednotou, jež vzniká, pravdou, jíž je nutno pomoci na svět. Lidstvo bylo pro něho teprve na začátku vývoje. Přijímalo první poučení o poslání, jež mu bylo přiřčeno vesmírovou inteligencí. A my jsme teprve sotva začínali chápat, co je to láska k světu.

V očích mého otce mělo lidské dobrodružství směr. Soudil události podle toho, zda se zařazovaly do tohoto směru, či ne. Historie měla smysl; mířila k jakési ultralidské formě, nesla v sobě slib nadvědomí. Jeho kosmická filosofie ho neodlučovala od života. V bezprostřední skutečnosti stranil „pokrokovým“ tendencím. Mě to dráždilo a neviděl jsem, že unášel nekonečně více spirituality do své pokrokovosti, než jsem já pokročil ve své spiritualitě.

A zatím jsem se dusil ve svém uzavřeném myšlení. Připadal jsem si před tím člověkem někdy jako vysušený a zimomřivý intelektuálek a stávalo se mi, že jsem toužil myslet jako on, dýchat zeširoka jako on. V koutě u jeho pultu jsem večer vyháněl rozpor na ostří nože, provokoval jsem ho a přál jsem si podvědomě, aby mě zdrtil a změnil. Ale pod vlivem únavy se osopoval na mne a na osud, který mu dal velkou myšlenku, ale nepřidělil mu prostředky, jak ji předat svému synovi, jenž měl tak rebelantskou krev. A rozcházeli jsme se v hněvu a bolesti. Tehdy jsem se vracel ke svým úvahám a zoufalým knihám. A on se skláněl ke svým látkám a chápal se zase jehly v ostrém svitu lampy, která dodávala jeho vlasům žlutou barvu. Ze své rozkládací postele jsem ho slyšel dlouho odfukovat, spílat. Pák náhle začal pohvizdovat mezi zuby tiše první takty Beethovenovy Ódy na radost, aby mi řekl na dálku, že láska si své vždycky najde. Myslím na něho téměř každý večer v hodinu našich bývalých hádek. Slyším ten dech, to spílání, jež nakonec přecházelo v zpěv, ten zaniklý mohutný vznešený vítr.

                                                      ■

Už dvanáct let je mrtev! A mně bude čtyřicet. Kdybych ho byl pochopil, dokud žil, byl bych obratněji řídil své chápání i své srdce. Neustal jsem hledat. Teď dospívám k jeho názorům po mnohém hledání často neplodném a po nebezpečném bloudění. Mohl jsem mnohem dříve smířit smysl pro vnitřní život a lásku ke světu v pohybu. Mohl jsem sklenout dříve a snad účinněji, dokud mé síly byly nedotčeny, most mezi mystikou a moderním duchem. Mohl jsem se cítit zároveň jako věřící a v souladu s velkým rozletem historie. Mohl jsem mít dříve víru, naději a lásku.

Tato kniha shrnuje pět let bádání ve všech oblastech poznání, na pomezí vědy a tradice. Vrhl jsem se do tohoto podniku, který byl jasně nad mé prostředky, protože jsem nemohl už popírat svět přítomný a budoucí, který je přece světem mým. Ale každá krajnost posvěcuje. Mohl jsem najít rychleji cestu k dorozumění se svou dobou. Možná že jsem neztrácel úplně svůj čas, když jsem došel až do konce vlastní cesty. Lidem se nepřihází to, co si zasloužili, ale co se jim líbí. Dlouho jsem hledal, jak si to přál Rimbaud mého mládí, „Pravdu v jednom těle a duši“. Nedospěl jsem k tomu. Jak jsem se hnal za touto pravdou, ztratil jsem kontakt s malými pravdami, které by ze mne byly udělaly zajisté ne nadčlověka, po němž jsem prahl celým srdcem, ale člověka lepšího a ucelenějšího, než jsem. A přece jsem se naučil o skrytém chování ducha, o různých možných stavech vědomí, o paměti a intuici, cenným věcem, jimž bych se nebyl naučil jinde a jež mi později umožnily pochopit to, co je nejvelkolepější a v podstatě revoluční na samém vrcholu moderního ducha: otázku po povaze poznání a naléhavou potřebu jakési přeměny inteligence.

Když jsem vylezl ze svého jóginského koutku, abych se rozhlédl po moderním světě, který jsem znal, aniž jsem ho znal, zpozoroval jsem okamžitě, co je na něm zázračného. Mé zpátečnictví, plné pýchy a nenávisti, bylo užitečné v jedné věci: zabránilo mi přilnout k tomuto světu ze špatné strany, ze strany starého racionalismu 19. století, ze strany demagogické pokrokovosti. Zabránilo mi také přijímat tento svět jako přirozenou věc, a protože to byl můj svět, přijímat ho prostě ve stavu ospalého vědomí, jak to činí většina Udí. Oči osvěžené dlouhým pobytem mimo mou dobu viděly tento svět jako stejně bohatý na skutečnou fantastiku, jako byl bohatý svět tradiční. Na fantastiku předpokládanou. A ještě lépe: to, co jsem poznal ze světa, modifikovalo mé znalosti bývalého ducha a ještě je prohlubovalo. Viděl jsem staré věci novýma očima a mé oči mohly zároveň nově vidět i nové věci.

                                                      ■

Setkal jsem se s Jacquesem Bergierem (hned povím jak), když jsem dopisoval své dílo o duchovní rodině seskupené kolem Gurdjieva. Toto setkání, jež nepřipisuji náhodě, bylo rozhodující. Právě jsem zasvětil dva roky popisu určité esoterické školy a svého vlastního dobrodružství. Ale jiné dobrodružství pro mne začínalo v té chvíli. A pokládal jsem za užitečné sdělit to svým čtenářům, když jsem se s nimi loučil. Prominete mi laskavě, že cituji sám sebe, neboť víte, že se nestarám příliš o to, abych připoutal pozornost k své literární tvorbě. Jiné věci mi leží na srdci. Vymyslel jsem bajku o opici a tykvi. Domorodci, když chtějí chytit opici živou, upevní na kokosovou palmu tykev obsahující burské oříšky. Opice přiběhne, vsune do tykve ruku, zmocní se burských oříšků a sevře pěst. Ale pak už nemůže ruku vytáhnout. To, čeho se zmocnila, ji drží v zajetí. Když jsem vyšel z Gurdjievovy školy, napsal jsem:

„Je nutno ohmatat, prozkoumat navnaděné plody a pak se hbitě stáhnout. Když jsme uspokojili do jisté míry zvědavost; musíme přenést pružně pozornost na svět, kde jsme, získat opět vlastní svobodu a jasnozřivost, dát se zase svou cestou po zemi lidí, k nimž patříme. Záleží na tom, abychom viděli, do jaké míry základní postup myšlení tak řečeného tradičního se přimyká k pohybu soudobé myšlenky. Fyzika, biologie, matematika ve svých krajních výbojích dospívají dnes znovu k určitým základním faktům esoterismu, splývají s určitými vizemi vesmíru, s určitými vztahy energie a hmoty, jež jsou vizemi našich předků. Přistoupíme-li k dnešním přírodním vědám bez vědeckého konformismu, vidíme, že vedou dialog se starými mágy, alchymisty a thaumaturgy. Před našima očima probíhá revoluce a je to neočekávaný opětovný sňatek rozumu na vrcholu svých výbojů se spirituální intuicí. Pro skutečně pozorného pozorovatele nejsou problémy, které se kladou našemu soudobému chápání, už problémy pokroku. Už několik let je pojem pokroku mrtev. Jde o problémy změny stavu, o problémy transmutace. Z tohoto hlediska lidé sklonění nad skutečnostmi vnitřní zkušenosti míří směrem k budoucnosti a podávají pevnou ruku předvoji vědců, kteří připravují nastolení světa, jenž nebude mít společného jmenovatele se světem obtížného přechodu, v němž budeme ještě několik hodin žít.“

To je právě tvrzení, jež bude rozvinuto v této tlusté knize. Říkal jsem si tedy, že je nutno, než se do ní pustím, promítnout svou inteligenci velmi daleko dozadu a velmi daleko dopředu, abychom pochopili přítomnost. Zpozoroval jsem, že lidi, kteří jsou prostě „moderní“ a které jsem neměl rád, jsem neměl rád právem. Jenže jsem je odsuzoval neprávem. Ve skutečnosti jsou hodni odsouzení, protože jejich duch zaujímá jen příliš malý zlomek času. Sotva jsou, už jsou anachroničtí. A máme-li být přítomni, musíme být současníky budoucna. A vzdálená minulost může být také sama pojímána jako vlnobití budoucna. Od té chvíle, kdykoli jsem se jal vyptávat přítomnosti, dostával jsem od ní odpovědi velmi zvláštní a plné slibů.

                                                      ■

James Blish, americký spisovatel, k Einsteinově slávě říká, že prý „polkl Newtona zaživa“. Podivuhodná formulace. Jestliže se naše myšlenka povznáší k vyššímu vidění života, pak musí pohltit pravdy na nižší úrovni zaživa. To je jistota, k níž jsem dospěl při svém bádání. Může se to jevit banální, ale když člověk žil s myšlenkami, které se vznášely na vrcholech jako guénonovská moudrost a Gurdjievův systém a které se nestaraly o většinu společenských a vědeckých skutečností nebo jimi pohrdaly, pak tento nový způsob posuzování mění zaměření a záliby ducha. „Věci nízké,“ říkával už Platón, „se nutně nacházejí ve věcech vznešených, byt i v jiném stavu. Jsem nyní přesvědčen, že každá vyšší filoso fie, v níž nežijí dále skutečností oné roviny, kterou ona usiluje překonat, je podvod.

Proto jsem se vydal na dosti dlouhou cestu směrem fyziky, antropologie, matematiky a biologie, než jsem se opět začal pokoušet, abych si utvořil nějakou představu o člověku, o jeho povaze, o jeho moci, o jeho osudu. Předtím jsem se snažil poznat a pochopit celistvost člověka a pohrdal jsem vědou. Tušil jsem, že je duch schopen dospět k vznešeným vrcholům. Ale co jsem věděl o jeho pochodech v přírodovědecké oblasti? Neprojevil tam některé z těch schopností, v něž věřit jsem byl náchylný? Říkal jsem si: je nutno překonat zdánlivý rozpor mezi materialismem a spiritualismem. Ale nevedl k tomu také vědecký postup? A nebylo v tom případě mou povinností ho poznat? Nebyla to koneckonců pro západního člověka dvacátého století činnost rozumnější než vzít poutnickou hůl a odejít bos do Indie? Což kolem mne nebyla spousta lidí a knih pro mé poučení? A nebylo mou povinností nejprve do hloubky propátrat svou vlastní základnu?

Jestliže vědecká úvaha přivedená do krajností vedla nakonec k revizi přijatých názorů o člověku, pak bylo nutné, abych to věděl. A pak tu byla ještě jiná nutnost. Jakákoli představa, kterou jsem si pak mohl vytvořit o osudu lidské inteligence, o smyslu lidského dobrodružství, mohla být pokládána za platnou jen do té míry, pokud nešla proti pohybu moderního poznání.

Ozvěnu takových úvah jsem našel v těchto Oppenheimerových slovech:

„Žijeme dnes ve světě, kde básníci, historikové a filosofové hrdě prohlašují, že si netroufají ani zdaleka nahlížet možnost, že by poznali cokoli, co se týká přírodních věd: vidí vědu na konci dlouhého tunelu, příliš dlouhého, aby tam uvážlivý člověk strčil hlavu. Naše filosofie – pokud nějakou máme – je tedy upřímně anachronická, a jak jsem přesvědčen, naprosto nepřizpůsobená naší době.

A ve skutečnosti není pro vzdělance s dobrou průpravou o nic obtížnější, stojí-li o to opravdu, vniknout do systému myšlení, který ovládá nukleární fyziku, než proniknout marxistickou ekonomii nebo tomismus. Není obtížnější pochopit teorii kybernetiky než analyzovat příčiny čínské revoluce nebo básnické zkušenosti Mallarmého. Ve skutečnosti couváme před tímto úsilím, ne že bychom měli strach z úsilí, ale protože cítíme předem, že by vyvolalo změny v našem způsobu myšlení a vyjadřování, revizi hodnot až dosud přijímaných.“

„A přece už dávno,“ pokračuje Oppenheimer, „mělo být nařízeno jemnější pochopení povahy lidského poznání a vztahů člověka k vesmíru.“


Jal jsem se tedy hrabat v pokladu dnešních věd a techniky, po způsobu neodborníka ovšem, s naivitou a úžasem snad nebezpečnými, ale prospěšnými k rozvoji osvětlujících srovnání, podobností a obdob. A tehdy jsem se opět shledal s určitým počtem přesvědčení, která jsem měl už dříve, pokud jde o esoterismus, mystiku a nekonečnou velikost člověka. Ale našel jsem je v jiné podobě. Byla to teď přesvědčení, která pohltila zaživa formy a díla lidského ducha mé doby, jenž se věnoval studiu skutečnosti. Nebyla už „reakční“, odstraňovala antagonismy, místo aby je probouzela. Velmi závažné konflikty, jako spor mezi materialismem a spiritualismem, život individuální a kolektivní, se v nich vstřebávaly pod vlivem vysoké teploty. A v tom smyslu nebyla už výrazem volby, a tedy roztržky, ale vznikání, překonávání, obnovování, to jest existence.

                                                      ■

Víření včel, tak rychlé a nesouvislé, kreslí, jak se zdá, v prostoru přesné geometrické obrazce a představuje určitou řeč. Sním o tom, že napíšu román, kde všechna setkání, k nimž dojde v životě nějakého člověka, prchavá nebo významná, přivoděná tím, čemu říkáme náhoda nebo nutnost, by kreslila také obrazce, vyjadřovala rytmy, byla by tím, čím snad jsou: moudře konstruovaným hovorem, který se obrací k duši, aby ji dovršil, a z něhož ona za celý život pochopí jen několik nesouvislých slov.

Zdá se mi někdy, že chápu smysl lidského baletu kolem sebe, že tuším, jako by ke mně promlouvaly pohyby bytostí, jež se přibližují, zůstávají nebo se vzdalují. Pak ztrácím nit jako každý, až do příštího důrazného, a přece zlomkovitého jasnozření. Vyšel jsem z Gurdjieva. Velmi vroucí přátelství mě spjalo s André Bretonem. Jeho prostřednictvím jsem poznal René Alleaua, historika alchymie. Jednoho dne, když jsem hledal pro knižnici vědeckých aktualit popularizátora, mi Alleau představil Bergiera. Šlo o výdělečnou práci a já se moc nestaral o vědu ať popularizovanou, či ne. A toto náhodné setkání mělo nadlouho změnit můj život, shrnout a zorientovat všechny velké intelektuální a spirituální vlivy, jež na mne působily od Vivekanandy po Guénona, od Guénona po Gurdjieva, od Gurdjieva po Bretona, a přivést mě ve zralém věku zpět k výchozímu bodu, k mému otci.

Myslím, že jsme v pěti letech studií a úvah, za nichž naše dvě duše, dosti odlišné, byly stále šťastny, že jsou spolu, objevili nové hledisko bohatých možností. Totéž dělali svým způsobem surrealisté před třiceti lety. Ale my jsme nehledali jako oni v oblasti spánku a podvědomí, ale na opačném konci, v oblasti nadvědomí a vyššího jasnozřivého bdění. Pokřtili jsme školu, v níž jsme se dali do učení, školou fantastického realismu. Není v nejmenším poplatná zálibě v neobvyklosti, v intelektuálním exotismu, v baroknosti a pitoresknosti. „Cestovatel klesl mrtev, zasažen pitoreskností,“ napsal Max Jacob. Nehledáme únik. Nezkoumáme daleká předměstí skutečnosti. Pokoušíme se naopak usadit v jejím středu. Věříme, že inteligence, bude-li jen probuzena k vyšší aktivitě, objeví fantastično v samém srdci skutečnosti. Fantastično, které nenabádá k úniku, ale naopak spíše k hlubokému přilnutí.

Literáti a umělci se vydávají hledat fantastično mimo skutečnost, v oblacích, z nedostatku obrazotvornosti. A přinášejí si odtamtud jen vedlejší produkty. Fantastično je nutno jako ostatní vzácné látky dobývat z lůna země, ze skutečna. A skutečná obrazotvornost je něco zcela jiného než útěk k neskutečnu. „Žádná duševní schopnost se nehrouží a neponořuje hlouběji než imaginace: je to velká potápěčka.“

Fantastično se obvykle definuje jako znásilnění přírodních zákonů, jako objevení nemožného. Pro nás je to něco docela jiného. Fantastično je projevem přírodních zákonů, výsledkem kontaktu s realitou, kdy tato je vnímána přímo a nikoli filtrem intelektuálního spánku, prostřednictvím zvyků, předsudků a konformismů.

Moderní věda nás učí, že za prostým viditelnem je složité neviditelno. Stůl, židle, hvězdné nebe jsou ve skutečnosti naprosto odlišné od představ, které si o nich děláme: jsou to vířící systémy, nadržené energie atd. V tom smyslu řekl Valéry, že v moderním poznání „zázračno a skutečno uzavřely překvapující sňatek“. A nám se objevilo jasně, jak doufám, že vyplyne z této knihy, že smlouva mezi zázračnem a pozitivnem neplatí jen v oblasti fyzikálních a matematických věd. Co je pravdivé pro tyto vědy, je pravdivé bezpochyby také pro ostatní aspekty existence: antropologii například nebo soudobou historii nebo individuální psychologii nebo sociologii. Co má význam ve fyzikálních vědách, má význam také v duchovních. Ale je velmi obtížné si to uvědomit. Do duchověd se totiž utekly kdejaké předsudky, včetně těch, které exaktní vědy dnes už vymýtily. A badatelé v oblasti jim tak blízké a tak proměnlivé se neustále pokoušeli všechno podřídit určitému systému, aby se v tom konečně jasně vyznali. Freud vysvětlí všechno, Kapitál vysvětlí všechno atd. Když říkáme předsudky, měli bychom spíše říkat pověry. Jsou pověry dávné a jsou pověry moderní. Pro některé lidi není pochopitelný žádný civilizační jev, nepřipustíme-li existenci Atlantidy na počátku. Jiným stačí marxismus na vysvětlení Hitlera. Někteří vidí Boha v každém géniovi, někteří v něm vidí jen sexus. Celá lidská historie je templářská, pokud není hegelovská. Naším problémem je tedy učinit vnímatelný v syrovém stavu svazek mezi zázračnem a pozitivní skutečností v člověku samotném nebo v člověku ve společnosti do té míry, jak je vnímatelný v biologii, ve fyzice nebo v moderní matematice, kde se mluví velmi otevřeně a celkem vzato velmi prostě o „absolutním jinde“, o „zakázaném světle“ a o „kvantovém počtu“.

„V kosmickém měřítku (celá moderní fyzika nás tomu učí) má jedině fantastično naději být pravdivé,“ říká Teilhard de Chardin, ale my chceme, aby také lidský fenomén byl měřen kosmickým měřítkem. To hlásají nejstarší texty lidské moudrosti. To říká také naše civilizace, která začíná vypouštět rakety k planetám a hledá kontakt s jinými inteligencemi. Náš postoj je tedy postoj lidí, kteří jsou svědky skutečností své doby.

Přihlédneme-li blíže, shledáme, že na našem postoji, který uvádí fantastický realismus vysokých věd do věd společenských, není nic originálního. Netvrdíme ostatně, že jsme originální duchové. Myšlenka aplikovat matematiku na vědy nebyla nijak světoborná, a přece přinesla nové a důležité poznatky. Myšlenka, že vesmír není snad tím, co o něm víme, není originální, ale podívejte se, jak Einstein postavil věci na hlavu, když jí použil.

Je konečně zřejmé, že dílo jako naše, vytvořené s maximem poctivosti a s minimem naivity, musí už svou metodou vyvolat více otázek než řešení. Pracovní metoda není myšlenkový systém. Nevěříme, že by sebedůmyslnější systém mohl plně osvětlit totalitu živoucího, kterou se zabýváme. Lze donekonečna propracovávat marxismus, aniž se nám do něho podaří vtělit fakt, že Hitler si několikrát s hrůzou uvědomil, že se mu zjevil Neznámý Nejvyšší. A mohli bychom ždímat všemi směry medicínu před Pasteurem, aniž z ní vytěžíme myšlenku, že nemoci jsou působeny živočichy příliš malými, aby mohli být spatřeni. Avšak je možné, že je globální a definitivní odpověď na všechny otázky, které klademe, a že jsme ji jen nezaslechli. Nic není vyloučeno, ani ano ani ne. Neobjevili jsme žádný „guru“, nestali jsme se žáky nového mesiáše, nenavrhujeme žádnou doktrínu. Usilovali jsme prostě otevřít čtenáři největší možný počet dveří, a poněvadž většina z nich se otvírá zevnitř, ustoupili jsme, abychom ho nechali vstoupit.

                                                      ■

Opakuji: fantastično v našich očích není dílem obrazotvornosti. Ale obrazotvornost použitá intenzívně na studium reality odhaluje, že hranice mezi zázračným a pozitivním, nebo chcete-li mezi viditelným a neviditelným světem, je velmi tenká. Existuje snad jeden nebo více vesmírů rovnoběžných s naším. Myslím, že bychom nebyli podnikli tuto práci, kdyby se nám nebylo v průběhu našeho života přihodilo, že jsme cítili skutečně, hmotně, jak jsme ve styku s jiným světem. Bergierovi se to přihodilo v Mauthausenu. V jiném stupni se to přihodilo mně u Gurdjieva. Okolnosti jsou velmi odlišné, ale podstata faktu je stejná. Americký antropolog Loren Eiseley, jehož názor je blízký našemu, vypravuje pěkný příběh, který vyjadřuje to, co chci říci.

„Setkání s jiným světem,“ říká, „není jen imaginární skutečnost. Může se lidem přihodit. A také zvířatům. Někdy jsou hranice klouzavé nebo dochází k vzájemnému pronikání: stačí být v takové chvíli na tom místě. Viděl jsem, jak se taková věc přihodila jednomu havranovi. Ten havran je můj soused. Nikdy jsem mu v nejmenším neublížil, ale on se pečlivě zdržuje na vrcholcích stromů, létá vysoko a vyhýbá se lidem. Jeho svět začíná tam, kde se můj slabý zrak zastavuje. Nuže, jednou ráno byla celá naše krajina pohroužena do neobvykle husté mlhy a já kráčel poslepu k nádraží. Náhle se ve výši mých očí objevily dvě mohutné černé perutě a před nimi obrovský zobák. A všechno to prolétlo jako blesk s výkřikem hrůzy, takovým, že si přeju, abych už nikdy nic podobného neslyšel. Ten výkřik mě pronásledoval celé odpoledne. A napadlo mě podívat se do zrcadla, protože jsem se ptal, co je na mně tak pobuřujícího...

Nakonec jsem pochopil. Hranice mezi našimi dvěma světy se posunula v důsledku mlhy. Havran, který se domníval, že letí ve své obvyklé výši, spatřil náhle rozrušující podívanou, odporující jeho zákonům přírody. Viděl člověka kráčejícího ve vzduchu, v samém srdci havraního světa. Setkal se s jevem tak absolutně podivným, jaký si jen havran může představit: s létajícím člověkem...

Teď, když mě spatří z výše, vyráží slabé krákám a já v jeho křiku poznávám nejistotu ducha, jehož vesmír byl otřesen. Není už a nikdy nebude jako jiní havrani...“

                                                      ■

Tato kniha není román, ač její záměr je romaneskní. Nepatří k literatuře vědecké fikce, ač se v ní dotýkáme mýtů, které vyživují tento literární žánr. Není sbírkou bizarních faktů, ačkoli andělu bizarnosti se v ní dobře daří. Není také vědeckým přínosem, nástrojem neznámého učení, svědectvím, dokumentem nebo mravním naučením. Je líčením, někdy legendárním a někdy exaktním, první cesty do ještě sotva probádaných oblastí poznání. Jako v zápisnících renesančních plavců se v ní mísí féerie a pravda, odvážná extrapolace a přesné vidění. Neměli jsme totiž ani čas, ani prostředky, abychom výzkum dovedli až do konce. Můžeme jen nadhazovat hypotézy a načrtávat cesty spojující různé oblasti, jež jsou zatím ještě zakázanými končinami. Pobyli jsme v těch zakázaných končinách jen krátce. Až budou lépe prozkoumány, všimneme si snad, že mnohá z našich prohlášení byla ztřeštěná jako zprávy Marca Pola. Tuto možnost rádi přijímáme. „V Pauwelsově a Bergierově knížce bylo mnoho nesmyslů,“ budete asi říkat. Ale jestliže naše kniha probudila touhu jít se podívat blíže, pak jsme dosáhli svého cíle.

Mohli bychom napsat jako Fulcanelli, když se pokoušel objasnit a popsat tajemství katedrál: „Přenecháváme čtenáři, aby si provedl všechna užitečná srovnání, aby si zkoordinoval různé verze, aby si izoloval pozitivní pravdu zkombinovanou s legendární alegorií v těchto hádankovitých zlomcích.“ Avšak naše dokumentace nevděčí za nic skrytým mistrům, zakopaným knihám nebo tajným archívům. Je velmi rozsáhlá, ale přístupná všem. Abychom knihu příliš nezatížili, vyhýbali jsme se rozmnožování odkazů, poznámek pod čarou, bibliografických údajů atd. Postupovali jsme někdy pomocí obrazů a alegorií, vedeni jen péčí o účinnost a nikoliv zálibou v tajemnu, která je tak živá u esoteriků, že nám přivádí na mysl tento dialog bratří Marxů:

„Poslyš, ve vedlejším domě je poklad.“

„Ale vedle není žádný dům.“

„Dobře, tak ho postavíme!“

                                                      ■

Tato kniha, jak jsem už řekl, vděčí za mnohé Jacquesu Bergierovi. Nejen ve své obecné teorii, která je plodem našich myšlenek, ale také ve své dokumentaci. Každý, kdo přišel do styku s tímto mužem nadlidské paměti, sžíravé zvídavosti a – což je ještě vzácnější – stálé přítomnosti ducha, mi snadno uvěří, řeknu-li, že v jediném pětiletí mi Bergier umožnil získat tolik co za dvacet let aktivní četby. V jeho mohutném mozku funguje úžasná knihovna. Výběr, třídění, nejsložitější spojení se uskutečňuje s elektronickou rychlostí. Podívaná na tu inteligenci v pohybu ve mně pokaždé vyvolala nadšení nad schopnostmi, bez nichž by mi pojetí a vypracování tohoto díla bylo nemožné.

V jedné kanceláři, kterou nám dal jistý velký tiskař šlechetně k dispozici, jsme shromáždili spoustu knih, revuí, zpráv, novin ve všech řečech a sekretářce jsme nadiktovali tisíce stran poznámek, citátů, překladů, úvah. U mne, v Mesnil-le-Roi, jsme každé neděle pokračovali v rozhovorech přerušovaných četbou a já písemně zachycoval ještě téže nocí podstatu našich hovorů, myšlenky, které se z nich vynořovaly, nové směry výzkumu, které nám nadhazovaly. Každého dne po těch pět let jsem sedal za úsvitu ke stolu, neboť pak mne čekaly ještě dlouhé hodiny práce venku. Tak se už věcí mají v tomto světě, jemuž nechceme uniknout, že otázka času je otázkou energie. Ale byli bychom potřebovali ještě deset let, mnoho hmotných prostředků a početný sbor pracovníků, abychom začali naše podnikání přivádět k cíli. Budeme-li jednoho dne mít nějaké peníze, které tu a tam seženeme, chtěli bychom vytvořit a uvést do chodu jakýsi ústav, kde by se pokračovalo ve studiích, jež jsme v této knize sotva načali. Přeju si, aby nám k tomu tyto stránky pomohly, mají-li nějakou cenu. Jak říká Chesterton, „myšlenka, která se nesnaží stát slovem, je špatná myšlenka a slovo, jež se nesnaží stát skutkem, je špatné slovo“.

Z rozličných důvodů je Bergierova vnější činnost mnohostranná. Moje také a značně rozsáhlá. Ale v dětství jsem viděl umírat z práce. „Jak děláte všechno, co děláte?“ Nevím, ale mohl bych odpovědět slovy zen-buddhismu: „Jdu pěšky a přitom sedím na hřbetě volka.“

Spousta obtíží, podněty a svízele všeho druhu se vynořily cestou, až jsem zoufal. Nemám příliš rád typ tvůrce zarputile lhostejného ke všemu, co není jeho dílem. Mnohem rozsáhlejší láska mě drží v zajetí a úzkoprsost v lásce, byť za cenu krásného díla, se mi zdá nedůstojným pokřivením. Ale pochopíte, že za těchto okolností, v proudu života široce účastného, se stává, že riskujeme utopení. Myšlenka Vincenta de Paula mi pomohla: velké záměry vždycky překřižují rozličné srážky a obtíže. Tělo a krev řeknou, že nutno opustit poslání, ale dobře se střezme jich uposlechnout. Bůh nemění nikdy to, o čem rozhodl, ať se nám zdá, že se děje cokoli opačného.“

                                                      ■

V onom doplňovacím kurse v Juvisy, který jsem připomněl na začátku této předmluvy, nám dali jednoho dne komentovat Vignyho větu: „Vydařený život je sen jinocha uskutečněný v zralém věku.“ Snil jsem tehdy, že prohloubím a že budu sloužit filosofii svého otce, jež byla filosofií pokroku. A to se po mnoha vytáčkách, odporech a odbočkách pokouším dělat. Kéž můj boj přinese mír jeho popelu! Jeho popelu dnes rozptýlenému, jak si to přál, neboť věřil, jako věřím já, že „hmota je snad jen jednou maskou ze všech těch masek, které nosí Velká Tvář“.

Velké duši a planoucímu srdci mého
skutečného otce, Gustava Bouju,
krejčovského dělníka. In memoriam.

Louis Pauwels

- pokračovanie -

Z francouzského originálu Le Matin des Magiciens, vydaného nakladatelstvím Gallimard, Paříž 1960, přeložil dr. Jiří Konůpek (1969). Vydalo Nakladatelství Svoboda, Praha 1990. Vydání druhé, reprint.

LIZ


Zdroj: Grimoár.cz

 


máj 06, 2008 23:55 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top