Obrázok používateľa CEZ OKNO
PROMETHEUS

Prometheus se zřejmě nestane filmovým kultem (na to je příliš rozporuplný a nepřesvědčivý), nicméně otevírá zajímavé prostory k úvahám o s-tvoření - genezi, tajemného vztahu stvořeného a jeho tvůrce na všech myslitelných úrovních reality: včetně v těchto vztazích inherentní destruktivní síly.


Zdrcující kritiku nešvarů tohoto filmu, které vyplývají zřejmě především z jakéhosi vnitřního sváru mezi režisérovou vizí na jedné straně - a úlitbou filmovým producentům a střihačským nůžkám na straně druhé, přenechám filmovým recenzentům. Pokusím se spíše, jak mám ve zvyku, vyabstrahovat určitou symbolickou rovinu filmu a nabídnout určitý způsob jeho "čtení".

 

 

Jednou z reakcí stvořeného (dítěte, lidské bytosti) vůči stvořiteli (rodiči, božstvu) je vzdor, pýcha a hněv, který se objevuje už v mýtu o Prometheovi. Zdá se, že jde o reakci na ponížení. Ponížení, pocit studu, za omezenost, nedokonalost a smrtelnost, jíž si stvořená bytost připisuje tváří v tvář imagované síle svého dokonalého, neomezeného a nesmrtelného tvůrce. Je to jakýsi vztek z existenciální vrženosti do omezené materiální reality, který ústí ve snahu svého tvůrce konfrontovat, překonat jej, či jej dokonce zničit. (Tento archetyp má však v sobě i rovinu smíření a pokorného úžasu, kterou zachytil Michelangelo v Sixtinské kapli, kde se Adam konečky prstů dotýká Boha - ale nepředbíhejme!). Stejný motiv - vztah stvořeného a stvořitele - Ridley Scott předkládá již ve filmu Blade Runner, v němž humanoidní replikanti, vybavení "lidskými" emocemi a vzpomínkami, iniciují setkání se svým tvůrcem - designérem Tyrellem, od něhož očekávají odpovědi na drásavě prožívanou hádanku časového omezení své existence.

Druhým koncem vlákna tohoto motivu, ztrácejícího se v tajemné mlze, je však i vztah tvůrce vůči stvořenému (rodiče vůči dítěti / plodu, umělce vůči svému dílu / projektu atd.).

 


A teď se připravte na spoilery! Pokud jste film ještě neviděli, raději to nečtěte.


 

Expozice filmu začíná obrazem mimozemské humanoidní bytosti, která otevírá posvátnou "urničku" se slizkou, černou, organickou, červy hemžící se tekutinou. Tekutinu vypije a pak se, za probíhající brutální mutace své biologické struktury, vrhá do monumentálních peřejí skotského ostrova (Skye). Jeho tělo se rozpouští v řece a jeho DNA molekuly prostupují plynule celým ekosystémem Země. Později se dozvídáme, že takto byl zřejmě na Zemi započat život lidské rasy. Jeho "stvořitelem" byl tedy návštěvník z jiné planety - jak "samozřejmě" naznačují mnohé obrazy starověkých a pravěkých kultur.

Na tuto planetu, nazvěme ji třeba XY, byla vyslána kosmická loď jménem Prometheus. Její posádka je tvořena chaotickou partou zoufalých amatérů, ledovou šéfkou a brilantním Androidem. Shrneme-li děj do několika vět, na planetě XY objeví dutou skálu se sarkofágy a také urničky s černou tekutinou. V jednom sarkofágu ještě přežívá (ležící, spící) poslední MZák - a černá tekutina obsahuje zárodky - světe div se - vetřelců. MZáci (tedy vlastně naši božští stvořitelé) si zde, na planetě XY, vybudovali něco jako nukleární silo, v němž však neskladují jaderné hlavice, ale něco mnohem hrozivějšího - zbraň organickou - "vetřelčí infekci". Nemá snad ani smysl zmiňovat, čím se asi posádka nakazí... Stejně tak asi nemá smysl říkat, koho že asi posádka probudí...

Naše probuzená Šípková Růženka si kupodivu s expedicí pozemšťanů, toužících poodhalit tajemství svého stvořitele, povídat nechce. Utrhne Androidovi hlavu, posádku zmasakruje, nastartuje loď velkou jako fotbalový stadion a chystá se letět směr Země, a rozhodně nemá se Zemí přátelské úmysly. Zbývající osazenstvo Promethea vytuší zlý úmysl MZákův a ve stylu kamikadze, obětujíce své životy, sundají Prometheem právě vzlétající kosmickou loď, a ta se s rachotem zřítí. Zachrání tím naši milovanou Zemi. (I mýtický Prometheus se přeci obětoval!) Hlavní hrdinka (jako jediná člověčice) přežívá a sleduje souboj dvou monster: Na jedné straně zápasí vetřelčí chobotnice (jejíž zárodek hrdinka nosila na chvíli ve svém lůně, po té, co jí oplodnil hádejte-čím infikovaný hlavní hrdina -- operace vetřelčího plodu - císařák - mimochodem patří mezi nejexcelentnější scény filmu!) - a na druhé straně zápasí pád lodi přeživší MZák. Souboj končí něčím jako jejich vzájemnou sexuální mutací, z níž se zrodí - tatadatá - Vetřelec! (Má tedy ve svém DNA parádní genetický koktejl z MZáka, černé vetřelčí tekutiny a DNA hlavního hrdiny a hrdinky, v žilách mu tedy koluje i krev z homo sapiens). Vypadá moc krásně, těší se do dalších filmů Vetřelčí série, a kdyby měl ocásek, tak by jím určitě přátelsky vrtěl. The End. Hrdinka ještě s pomocí mluvící utrhnuté Androidovy hlavy "osedlá" jinou MZáckou loď vekou jako fotbalový stadion a odlétá hledat své Božské Stvořitele na jejich domovskou planetu. Má stále hlavu plnou otázek. (Hledání přeci nikdy nekončí). Vetřelec mžourá v blikající tmě. Závěrečné Titulky.

Máte v tom trochu guláš? To nevadí. On to je - tak trochu guláš.

 


And now... questions...


 

1) Z jaké látky je utkán člověk? Kdo jsme my? Podle "mýtické roviny" tohoto filmu bychom měli vzniknout jako mutace božské mimozemské DNA a vetřelčího organického slizu. Zkrátka: tak trochu bozi, tak trochu pěkný parchantíci.

2) Proč MZák, po té, co procitne, okamžitě odlétá zničit lidstvo na planetě Zemi - tedy evidentně výtvor své rasy? Vypadá to, jako by tato mimozemská rasa vytvořila člověka jako jakýsi svůj experiment. Stejně tak vytvořila svou organickou zbraň - černý vetřelčí sliz, který se jí však zřejmě vymkl z ruky a v podstatě vyhubil populaci na planetě XY. Je možné, že si MZák uvědomil důsledky experimentů své rasy, a rozhodl se "projekt Země" pro jistotu ukončit. Byl si zřejmě vědom potenciálního destruktivního nebezpečí, které v sobě člověk nese - možná pro celý vesmír.

3) Jaké jsou zde analogie se starořeckým mýtem o Prometheovi? Prometheus byl Titán, ten, kdo se vzbouřil proti bohům, obětoval se z lásky k lidem, aby jim vrátil jejich důstojnost, rozum, poznání, technologii, probuzení; přinesl jim, tehdy ještě takřka zvířátkům, "božský oheň", za což jej stihl trest. Kdo je Prometheem v tomto filmu? Je jím onen úvodní obětující se mimozemšťan v úvodní expozici, který svou "božskou" krev smísil s "černou", onen zakladatel lidské DNA? (Hezky odvyprávěný mýtus o Prometheovi najdete zde.)

4) Proč Android odebere vzorek vetřelčího slizu a namíchá jej hlavnímu mužskému hrdinovi do drinku? Jde o rošťácký vzdor ponižovaného androida vůči svému "tvůrci"? Nebo jde o něco jiného? Android se před tím, než mu drink nabídne, hrdiny ptá: "Co byste byl ochoten pro poznání svého stvořitele udělat?" Hrdina odpovídá: "naprosto cokoliv." Chce snad Android uspokojit jeho touhu po poznání? Anebo provádí jen svůj zvrácený experiment, v němž podrobuje zkoušce svého tvůrce? Z dalšího vývoje filmu je evidentní, že se Android doslova těšil, až infikovaný hrdina oplodní hrdinku, a bude moci sledovat vývoj bizarního plodu (chobotničky). Proč? Co tím sledoval? Plnil jen něčí instrukce - či šlo o jeho invenci? (Android je nejpromakanější postava filmu skvěle zahraná Michaelem Fastbenderem).

5) Je Prometheus dobrý film? Na to se hrozně těžko odpovídá, protože rozjezd filmu slibuje více, než vám film nakonec nabídne. Jde vlastně o směs několika protichůdných kvalit: originální a chytré sci-fi s mýticko-symbolickým potenciálem sahajícím k jakémusi krásnému tajemství v nás - se čím dál více s rostoucí časovou stopou propadá k předvídatelné vyvražďovací břečce s náhle problisknuvšími silnými momenty. Chování postav v daných situacích je nepravděpodobné. Něco je tu zbytečné a trapné (jako například člen posádky proměňivší se v jakousi zombie - a hned ji sežehnou plamenometem - WTF?). Na druhou stranu tu něco podivně chybí. Chybí jakási propojení v logice děje, jakoby někdo náhodně vystříhal nějaké důležité okamžiky, které měly přinést vysvětlení souvislostí. Zkrátka, film má takový trochu podělaný či až zkorumpovaný scénář, na jehož pozadí vystupují subtilní kontury jakési zářné intuitivní vize. Vzniká tak jakási zprohýbaná architektonická klenba či slitina protichůdných motivů jeho tvůrců - až hybrid. Stejně hybridní se jeví potřeba na jedné straně natočit samostatný film - na druhé straně to nějak "naroubovat" na Vetřelce. Jedno nebo druhé by bylo fajn, ale něco mezi nemůže moc dobře fungovat. (S mými pocity celkem koresponduje tato recenze). Zkrátka, film lze (oprávněně) velmi snadno kritizovat, což by nám však nemělo zastínit vidění jeho vnitřního myšlenkového potenciálu, který tam přeci jen přese všechno je.

6) Jaká je ústřední otázka filmu? Podle mého názoru je to odpovědnost za stvořené: za naše enormní kreativní a destruktivní síly, které v nás dřímají, a které nelze tak úplně oddělit od síly sexuální. Mohou se naše výtvory / potomci / díla obrátit proti nám, povstat v revoltě? Co jim řekneme, až se k nám obrátí s otázkou na rtech po svém původu? Jistě budou, jako Prometheus, hledat svůj smysl a důstojnost tváří v tvář svému tvůrci.

7) Černý sliz. Nejdůležitějším symbolem filmu je vazká vetřelčí tekutina, ono černé fluidum, které - jak se pak ukáže - je jednou z esenciálních složek lidské bytosti. Lze ji vnímat jako prokletí lidského rodu, jež z nás dělá potenciální monstra: snad je to onen Freudův Thanatos, pud z ničení, slast z destrukce. Právě přijetí slasti z destrukce, které v sobě obvykle popíráme, totiž uvolňuje naše enormní potenciály kreativity. Nepřiznaná, popíraná vina za to, co jsme (kdysi, v mlhách dávné minulosti, jež si nechceme pamatovat) stvořili, zplodili, zhmotnili v celé škále (ať už se jedná o potracené či odložené děti, zaniklé vztahy a opuštěné rodiny, překrásná města, obrazy a písně, ohavná monstra jako je vetřelec či živoucí planety jako je Země) totiž způsobuje, že naše osobní síla je redukována a my žijeme v pozici bezmocnosti, oběti. Černé fluidum - ona pohádková "mrtvá voda" je symbolem návratu k odpovědnosti za stvořené. V pohádkách je vždy aplikována moudře dříve, než "voda živá". (Více o živé a mrtvé vodě, bílé a černé píšu zde.)

Původ našeho stvoření je obestřen tajemstvím, ale snad ještě větší tajemství obestírá to, co jsme stvořili my sami; toto odkrytí by totiž mohlo být daleko palčivější. Ve skutečnosti totiž tvoříme neustále, v každé vteřině, každou myšlenkou, pocitem, slovem, pohybem a výdechem.

Tvoříme vědomě, se záměrem a zodpovědností za všechny důsledky, nebo necháváme "cosi v nás", aby tvořilo nevědomě, za našimi zády?

8) Co je potom vlastně Vetřelec? Tuto otázku ponechávám otevřenou.

 

 

Vojtěch Franče

Zdroj: Ografologii.blogspot.com

 

Web ografologii.blogspot.com, jehož autorem je Vojtěch Franče, je chráněn licencí Creative Commons. Znamená to, že články je možné kopírovat a šířit, ale 1) jen v nezkrácené a neupravené podobě, 2) výhradně NEKOMERČNÍM způsobem a 3) pouze pokud bude uveden autor, zdroj (i s aktivním odkazem) a celá tato poznámka!

 


FILMOVÁ FIKCIA, ALEBO FAKT? Seriál nájdete na tejto adrese.


Súvisiace:

Filmová fikcia alebo fakt?: TAJEMSTVÍ FILMU PROMÉTHEUS VYZRAZENO
http://www.cez-okno.net/clanok/alex-jones/filmova-fikcia-alebo-fakt-taje...

AVATAR
http://www.cez-okno.net/clanok/avatar


august 29, 2013 23:57 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top