Obrázok používateľa CEZ OKNO
Promluva z meditace

Dobré časné odpoledne, vítáme vás na naší meditaci a hned se do ní pustíme, začneme jako vždy, každý ve svém nitru modlitbou za její zdar, za hojnost Ducha Svatého, pokoru, ta je zejména důležitá. Spousta duchoborců zachází na její nedostatek, když si začnou myslet, že nemají žádné nedostatky, že se nepotřebují čistit, že už všechno vědí nejlépe, že už jim nikdo nemůže nic říct, to pak je většinou konec cesty. Takže se modleme za pokoru a za odevzdanost, která je otevřením se těm Božským vlivům, ke kterým obracíme svou pozornost a soustřeďujeme se na ně.


Před vnitřní pránájámou

Nejvyšší Skutečnost, kterou zkráceně nazýváme Já, což je to samé co Bůh, často zužujeme pouze na vědomí Já jsem, Ona je však mnohem víc, Ona je i mocnou tvořivou energií a je také obrovskou inteligencí jejíž projevy můžeme všude vidět kolem sebe ve světě, pokud je chceme vidět. Takže správný duchovní vývoj musí rozvíjet všechny tyto tři složky a samozřejmě všechny tyto tři složky v lásce, ta je nezastupitelná. Musíme se blížit s láskou ke svému Já, s láskou k Šakti a s láskou k buddhi, neboli k Duchu Svatému, který v nás působí zejména rozlišovací schopností, která nám umožňuje vyhýbat se tomu co je zlé, pěstovat to dobré, ale nejen to, musíme pokročit i dále a i to dobré rozlišovat na spásné a nespásné a zaměřovat se především na to spásné. Takže začínáme proto vnitřní pránajámou, což není nic jiného než ten aspekt Šakti, který udržuje naše tělo při životě, při zdraví a také energetizuje duchovní centra a nádí, které jsou v našem stavu nevědomosti nefunkční. Prána šakti čistí tak, aby mohla v nich Božská síla působit. Proto nepodceňujme cvičení vnitřní pránajámy, ale ani je nepřeceňujme. Nemůžeme se omezit jenom na ně, ale máme rozvíjet všechny aspekty Já. Teď se věnujme vnitřní pránajámě, po přestávce se zaměříme na aspekt Já - vědomí.

Promluva k meditaci

V tomto procesu meditace jde doslova a do písmene o prožívání sama sebe. Prožíváme svou sebe si vědomou existenci, své sebe si vědomé vědomí. Tam už není jako při pozorování mysli, světa, těla pozorovatel a pozorované, ale tady se vědomí stává pozorovatelem, uvědomovatelem sama sebe. Čili tady už není žádná mezera mezi pozorovatelem a pozorovaným, jinými slovy je to rozpomenutí se na sebe takoví jací opravdu jsme. Neprožíváme svou duševní existenci v nějaké myšlence, neprožíváme svou tělesnou existenci, ale prožíváme svou ryzí sebe si vědomou existenci. Musíme pochopit, že my vědomí jsme noumenon, věc sama o sobě, která existuje sama o sobě a nepotřebuje ke své existenci nic jiného. Nepotřebuje nějaký důkaz své existence, protože ten je dán tím, že je si sebe vědomá. Všechno, co můžeme pozorovat, svět, tělo, jednotlivé duševní výtvory, všechny potřebují ke své existenci důkaz, kterým jsme my vědomí, kteří si je uvědomujeme a nejenom potřebují důkaz, ale jsou v prvé řadě na naší existenci závislé. Čeho si vědomí není vědomo, to neexistuje. Dlouhým zvykem obracet pozornost zevně jenom k předmětům jsme ztratili schopnost být si sám sebe, jako vědomí, vědomi a musíme jí proto pracně cvičit a nabývat, ale čím víc se o to snažíme, tím nám to lépe půjde. Pokud samozřejmě nebudeme hledat nebo provádět něco, co je mimo nás, co je pozorovatelné. Všecko, co je pozorovatelné, to nejsme my, my jsme to vědomí, které všecko pozoruje a které existuje, i když nic pozorovatelného neexistuje jako třeba ve spánku beze snů. Tam jsme jedině my sami, ale jelikož máme pozornost obrácenou zevně, tak říkáme, že je tam prázdno. Zapomínáme, že jsme tam my, kteří si to prázdno uvědomujeme. Takže toto rozpomínání se na sebe neboli átmavičáru musíme provádět usilovně jednak ve formální meditaci, ale hlavně v neformální meditaci, to znamená celý den. Kdykoli něco ve světě vidíme, tak se okamžitě máme ptát „Kdo to vidí?“, kdykoli se tělo pohybuje, máme se ptát „Kdo si je vědom pohybu těla?“, kdykoli nás něco bolí, máme se ptát „Koho to bolí?“, „Kdo si uvědomuje tu bolest?“. Tím ptaním nemyslíme formulovanou otázku mysli, i když ta na začátku může být, ale zaměření pozornosti vědomí. To vědomí se musí rozpomínat samo na sebe. Takže po celý den se musíme neustále tlačit zpátky do svého vědomí a jak říká Maháriši přímo v té malé knížečce Humpreysiho, takto se rodí mistr, neboli takto se dosahuje poznání sebe.

Za chvíli naše setkání končí, tak trvale cvičte, uvědomujte si sebe jako pozorovatele a neustále se tlačte zpátky do zdroje, ze kterého vaše pozornost vychází. Ta vaše pozornost není nic jiného než vědomí, které se obrací zevně, vy ho musíte obrátit na nikoliv do nitra, ale na sebe samé.

Nashledanou

Jiří Vacek

Zdroj: Jiří Vacek.cz


Rubriky: 
marec 11, 2008 23:44 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top