Obrázok používateľa CEZ OKNO
PRVNÍ ČÁST - Předbudoucí čas I

Hold chvátajícímu čtenáři. — Rezignace v roce 1875. — Zlověstní ptáci. — Jak devatenácté století uzavíralo dveře. — Konec věd a zapuzení fantastična. — Poincaréova beznaděj. — Jsme svoji vlastní pradědové. — Mládí! Mládí!



Jak by neměl inteligentní člověk dnes naspěch? „Vstávejte, pane, čeká vás spousta práce!“ Jenže musíme vstávat čím dál časněji. Zrychlete své přístroje na vidění, slyšení, myšlení, vzpomínání a představování. Náš nejlepší čtenář, pro nás nejmilejší, si to s námi vyřídí za dvě za tři hodiny. Znám několik lidí, kteří čtou s maximálním prospěchem sto stránek matematiky, filosofie, historie nebo archeologie za dvacet minut. Herci se učí „prosazovat“ svůj hlas. Kdo nás naučí „prosazovat“ vlastní pozornost? Je jistá výše, kterou počínaje všechno mění rychlost. Nejsem v tomto díle z těch spisovatelů, kteří si chtějí svého čtenáře u sebe podržet co nejdéle a zkolébat ho. Nic pro spánek, vše pro bdělost. Pospěšte si, vezměte a odejděte! Venku vás čeká práce. V případě potřeby přeskakujte kapitoly, začněte, kde se vám zlíbí, čtěte úhlopříčně. Tato kniha je mnohoúčelový nástroj jako táborácký nůž. Bojíte-li se například, že dospějete příliš pozdě k jádru věci, na níž vám záleží, přeskočte tyto první stránky. Vězte jen, že ukazují, jak 19. století zabouchlo dveře fantastické realitě člověka, světa i vesmíru: jak je dvacáté století znovu otevírá, ale jak naše morálky, naše filosofie a naše sociologie, jež by měly být současnicemi budoucna, jimi nejsou a ulpívají stále na překonaném 19. století. Nebyl sklenut most mezi dobou hamrlesky a dobou raket, ale už se na to myslí. A aby se na to myslelo ještě více, proto píšem. Máme spěch a nepláčeme nad minulostí, ale nad přítomností, a ze samé netrpělivosti. Tak je to. Víte nyní dost, abyste prolistovali tento začátek a podívali se dál.

                                                      ■

Historie nezanechala jeho jméno a je to škoda. Byl ředitelem amerického Patentního úřadu a byl první, kdo začal vyzvánět na poplach. V roce 1875 podal demisi ministru obchodu. Proč zůstávat dále v místě, říkal v podstatě, když se nedá už nic vynalézat.

O dvanáct let později napsal slavný chemik Marcellin Berthelot: „Vesmír je už bez tajemství.“ Aby dosáhla souvislého obrazu světa, věda si vyčistila stůl. Dokonalost z nedopatření. Hmota sestávala z určitého počtu částic, jež nebylo možno navzájem proměňovat. Ale zatímco Berthelot odmítal ve svém učeném díle sny alchymistů, částice se nadále proměňovaly pod vlivem přirozené radioaktivity. V roce 1852 byl tento jev popsán Reichenbachem, ale okamžitě zamítnut. Práce datované z roku 1870 vyvolávaly představu „čtvrtého stavu hmoty“ zjištěného za výboje v plynech. Ale bylo třeba zapudit každé tajemství. Zapuzení, to je to přesné slovo. Určité myšlení 19. století by se mělo podrobit psychoanalýze.

Jistý Němec jménem Zeppelin se po bojích v řadách jižanů vrátil do vlasti a pokusil se zainteresovat průmyslníky na řízené balóny. „Nešťastníku! Což nevíte, že jsou tři náměty, o nichž francouzská Akademie věd už nepřijímá pojednání: kvadratura kruhu, tunel pod Lamanšským průlivem a řiditelné balóny.“ Jiný Němec, Hermann Gaswindt, navrhl sestrojení létacích strojů těžších než vzduch a poháněných raketami. Na jeho páté memorandum napsal německý ministr války, když si vyžádal dobrozdání techniků, s mírností odpovídající jeho rase i funkci: „Kdy už toho zlověstného ptáka vezme konečně čert!“

Rusové se zbavili jiného zlověstného ptáka, Kibalčiče, také zastánce raketových létacích strojů. Zbavili se ho popravčí četou. Je pravda, že Kibalčič využil svých kvalit technika na výrobu bomby, která rozsekala na drobné kousky cara Alexandra II. Ale nebylo důvodu poslat na šibenici profesora Langleye z amerického Smithsonova institutu, který navrhoval létací stroje hnané výbušným motorem, právě tehdy vyrobeným. Zbavili ho cti, zruinovali ho, vyhnali ho z Institutu. Profesor Simon Newcomb dokázal matematicky nemožnost letadla těžšího než vzduch. Několik měsíců před smrtí Langleye, kterého zabil žal, vrátil se jednoho dne ze školy malý anglický chlapec a vzlykal. Ukázal svým kamarádům fotografii makety, kterou Langley právě poslal jeho otci. Prohlásil, že lidé nakonec budou létat. Kamarádi se mu vysmáli. A učitel řekl: „Příteli, je snad váš otec blázen?“ Předpokládaný blázen se jmenoval Herbert George Wells.

Všechny dveře se tedy se suchým prásknutím zabouchly. A tak nezbývalo než se vzdát a pan Brunetière mohl v roce 1895 klidně mluvit o „úpadku vědy“. Slavný profesor Lippmann prohlašoval v téže době k jednomu ze svých žáků, že fyzika je uzavřená disciplína, utříděná, srovnaná, úplná, a že by učinil lépe, kdyby se pustil jinými cestami. Žák se jmenoval Helbronner a měl se stát prvním profesorem fyzikální chemie v Evropě a měl učinit pozoruhodné objevy o zkapalněném vzduchu, ultrafialovém záření a koloidních kovech. Moissan, geniální chemik, byl přinucen k „sebekritice“ a musel veřejně prohlásit, že nevyrobil diamanty, že šlo o experimentální omyl. Bylo zbytečné dále bádat. Zázraky století byly parní stroj a plynová lampa a lidstvo už nikdy neučiní větší objevy. A elektřina? Prostá technická zajímavost. Jeden bláznivý Angličan, Maxwell, tvrdil, že pomocí elektřiny by se daly vytvořit neviditelné světelné paprsky. Nebylo možno ho brát vážně. O několik let později mohl napsat Ambrose Bierce ve svém Ďábelském slovníku: „Nevíme, co je to elektřina, ale v každém případě osvětluje lépe než pára o síle jednoho koně a letí rychleji než plynový kahan.“ Pokud šlo o energii, to byla bytost zcela nezávislá na hmotě a zcela bez tajemství. Skládala se z fluid. Fluida vyplňovala vše. Dala se vyjádřit rovnicemi velké formální krásy a uspokojovala myšlení: fluidum elektrické, světelné, tepelné atd. Neustálý a jasný pokrok: hmota ve svých třech stavech (pevném, kapalném, plynném) a různá energetická fluida subtilnější víc než plyny. Stačilo odmítnout jako filosofické snění rodící se teorie atomu, abychom si zachovali „vědecký“ obraz světa. Byli jsme na hony vzdáleni Planckových a Einsteinových jader energie.

Němec Clausius dokázal, že žádný jiný zdroj energie než oheň si nelze představit. A energie, jestliže se zachovává v množství, se kazí co do kvality. Vesmír byl zase jednou natažen jako hodiny. Zastaví se, až pero dojde. Nedalo se nic čekat, žádné překvapení. V tomto vesmíru s předvídatelným osudem se život objevil náhodou a vyvíjel se prostou hrou přirozeného výběru. Na konečném vrcholu tohoto vývoje člověk, mechanický a chemický celek nadaný jedinou iluzí, vědomím. Pod vlivem této iluze člověk vynalezl prostor a čas: pouhé formy nazírání. Kdyby byl někdo řekl oficiálnímu badateli v 19. století, že fyzika pohltí jednou prostor i čas a že bude studovat experimentálně zakřivení prostoru a zkracování času, byl by na něho zavolal policii. Prostor a čas nemají žádnou skutečnou existenci. Jsou to proměnné veličiny matematiků a předměty k libovolným úvahám pro filosofy. Člověk nemůže mít žádný vztah k těmto veličinám. Přes Charcotovy, Breurerovy a Hyslopovy práce je nutno s pohrdáním zapudit představu mimosmyslového nebo mimočasového vnímání. Není nic neznámého ve vesmíru ani v člověku. Můj učený synu, vysmrkej se!

Bylo zcela zbytečné se pokoušet o průzkum vnitřního světa, ale jistý fakt překážel hladkému chodu koleček simplifikace. Mluvilo se mnoho o hypnóze. Naivní Flammarion, pochybovačný Edgar Poe, podezřívavý H. G. Wells se o jev zajímali. Jenže jakkoli fantasticky to vypadá, oficiální 19. století dokázalo, že hypnóza neexistuje. Pacient má sklon lhát, předstírat, aby se zalíbil hypnotizérovi. To je správné. Ale od doby Freuda a Mortona Price víme, že osobnost může být rozpolcena. Století vycházelo z přesné kritiky a podařilo se mu vytvořit negativní mytologii, vyloučit jakoukoli stopu neznáma z člověka, zapudit sebemenší podezření nějakého tajemství.

Také biologie byla dovršena. Claude Bernard vyčerpal její možnosti a dospělo se k závěru, že mozek vylučuje myšlenku podobně jako játra žluč. Snad se podaří odhalit tuto sekreci a vyjádřit ji chemickou formulí podobnou krásným šestibokým obrazcům, které učinil nesmrtelnými Berthelot. Až budeme vědět, jak se na sebe váží šestiúhelníky uhlíku, aby vytvořily ducha, pak se otočí poslední stránka. Nechte nás jen vážně pracovat! A s blázny do blázince! Jednoho krásného rána roku 1898 nařídil jeden vážný pán vychovatelce, aby už nedávala číst jeho dětem knihy Julese Verna. Ty falešné představy pokřivují mladé duše. Ten vážný pán se jmenoval Edouard Branly. Právě se rozhodl, že se zřekne svých nezajímavých pokusů s vlněním a že se stane oblastním lékařem.

Vědec se musí vzdát. Ale musí také zničit „dobrodruhy“, to jest lidi, kteří uvažují, vymýšlejí si a sní. Berthelot napadá filosofy, „kteří šermují se svými vlastními přízraky v osamělé aréně abstraktní logiky“ (popis by se znamenitě hodil třeba na Einsteina). A. Claude Bernard prohlašuje: „Člověk, který najde nejprostší fakt, prokáže větší službu než největší filosof světa.“ Věda by měla být jen experimentální. Mimo ni není spásy. Zavřeme dveře. Nikdo se už nikdy nevyrovná velikánům, kteří vynalezli parní stroj.

V tomto organizovaném, pochopitelném a ostatně k zániku odsouzeném vesmíru se člověk měl držet na svém odpovídajícím místě epifenomenu, onoho konečného jevu, vědomí, které je výsledkem fyziologických jevů, aniž na ně má vliv. Není žádná utopie a není žádná naděje. Palivo nastřádané v pravěku se vyčerpá za několik století a zahyneme zimou a hladem. Nikdy nebude člověk létat, nikdy nebude cestovat prostorem. Nikdy také nenavštíví mořské dno. Podivný interdikt, tenhle zákaz návštěvy mořských hlubin! Nic nebránilo 19. století při tehdejším stavu techniky postavit batyskaf profesora Piccarda. Nic než nesmírná bázlivost, nic než starostlivost, aby člověk „zůstal na svém místě“.

Turpin, který vynalezne melinit, se dá okamžitě zavřít. Vynálezci výbušných motorů ztrácejí odvahu a pokoušejí se dokázat, že elektrické stroje jsou jen formami perpetuum mobile. Je to doba velkých osamělých vynálezců, kteří se bouří a jsou pronásledováni. Hertz píše obchodní komoře v Drážďanech, že je nutno zrazovat od výzkumu přenášení Hertzových vln. Žádná jejich praktická aplikace není možná. Experti Napoleona III. dokazují, že Grammovo dynamo se nikdy nebude točit.

Učené akademie se nevyrušují kvůli prvním automobilům, ponorkám a řiditelným vzducholodím, kvůli elektrickému světlu (taškařině toho zatraceného Edisona!). Existuje jedna nesmrtelná stránka. Je to zpráva o přijetí fonografu v pařížské Akademii věd: „Sotvaže stroj vydal několik slov, doživotní sekretář se vrhne na podvodníka a sevře mu hrdlo železnou pěstí. Tak a vidíte! říká svým kolegům. Jenže k všeobecnému údivu vydává stroj zvuky dále.“

                                                      ■

Zatím se smělí duchové, ačkoli se setkávají se silným odporem, potají vyzbrojují, aby připravili nejstrašlivější revoluci poznatků, jakou „historický“ člověk poznal. Ale pro daný okamžik jsou všechny cesty ucpány.

Jsou ucpány vpřed i vzad. Potlačují se prehistorické nálezy předlidských bytostí, které se začínají objevovat ve velkém množství. Což nedokázal slavný Heinrich Helmholtz, že slunce získává svou energii z vlastního stahování, to jest z jediné síly, která existuje ve vesmíru spolu se spalováním, a nedokazují jeho propočty, že od zrodu slunce nás dělí nejvýše sto tisíc let? Jak by se tedy mohla odehrát dlouhá evoluce? A ostatně, kdo najde kdy jaký prostředek, aby se mohla datovat minulost světa? Zůstaňme jen my, epifenomenové, vážní v tom krátkém rozmezí mezi dvěma nicotami. Fakta, nic než fakta!

Bádání o hmotě a energii nebylo zrovna příliš povzbuzováno, a tak se nejlepší zvídavci vrhli do slepé uličky a tou byl éter. Je to prostředí, které proniká veškerou hmotu a slouží za podklad světelným a elektromagnetickým vlnám. Je zároveň nekonečně pevné a nekonečně jemné. Lord Rayleigh, který představuje na sklonku 19. století oficiální anglickou vědu v plném lesku, buduje teorii giroskopického éteru. Éteru, složeného z četných vlčků, otáčejících se všemi směry a reagujících mezi sebou. Aldous Huxley napíše později, že „může-li nám některé lidské dílo poskytnout představu o ošklivosti v absolutnu, pak se to podařilo teorii lorda Rayleigha“.

Na prahu 20. století shledáváme, že se všechny nezaujaté inteligence hrouží do spekulací o éteru. V roce 1898 dojde ke katastrofě. Michelsonův a Morleyův pokus zničí hypotézu éteru. Celé dílo Henri Poincarého bude podávat svědectví o tomto zhroucení. Poincaré, geniální matematik, cítil, jak na něho doléhá plnou vahou to žalářnické 19. století, jež bylo katem fantastična. Byl by objevil relativitu, kdyby si byl troufl. Ale on si netroufl. Hodnota vědy, Věda a hypotéza jsou knihy beznaděje a rezignace. Vědecká hypotéza není pro něho nikdy pravdivá, může být jen užitečná. A je to španělská hospoda. Najdete tam, jen co si přinesete. Podle Poincarého, kdyby se vesmír miliónkrát smrštil a my s ním, nikdo by si ničeho nevšiml. A tak jsou všechny úvahy zbytečné, neboť jsou odloučeny od jakékoli vnímatelné skutečnosti. Argument byl citován až do začátku našeho století jako vzor hlubokomyslnosti. Až do dne, kdy jistý inženýr praktik upozornil, že alespoň uzenář by si toho všiml, neboť by mu spadly všechny šunky. Váha šunky je přímo úměrná jejímu objemu, ale síla motouzu je úměrná jen jejímu průřezu. Stáhne-li se vesmír jen o milióntinu, žádná šunka nezůstane u stropu! Ubohý velký a drahý Poincaré! Tento mistr myšlení napsal: „Jen pouhý zdravý rozum stačí, aby nám bylo jasno, že zničení města rozpadem půl kilogramu kovu je zřejmá nemožnost.“

Omezený charakter fyzikální struktury vesmíru, neexistence atomů, slabé zdroje základní energie, neschopnost matematické formule poskytnout více, než kolik obsahuje, vzduchoprázdnota intuice, úzkoprsost a naprostá mechaničnost člověkova vnitřního světa, takový byl duch, jenž vládl ve vědách, a tento duch se šířil, vytvářel klima, v němž se vznáší každá inteligence tohoto století. Malého století? Nikoli. Velkého, ale úzkoprsého. Trpaslíka, kterého natáhli.

Náhle se dveře, pečlivě zavřené 19. stoletím před nekonečnými možnostmi člověka, hmoty, energie, prostoru a času, rozletí na třísky. Vědy a techniky učiní strašlivý skok a sama povaha poznání přichází znovu na přetřes.

Něco jiného než pokrok – transmutace. V tomto změněném stavu světa musí samo vědomí změnit podobu. Dnes jsou ve všech oblastech všechny formy imaginace v pohybu. Kromě oblasti, kde se odehrává náš život „historický“, zatuchlý, trpěný z milosti jako dávno překonaná věc. Nesmírný příkop odděluje člověka od dobrodružství lidstva, naše společnosti od naší civilizace. Žijeme z idejí, z morálek, sociologií, filosofií a z psychologie, které patří devatenáctému století. Jsme svoji vlastní pradědečkové. Díváme se, jak rakety stoupají k nebesům, jak se naše země chvěje tisícerým novým zářením, a žmouláme přitom lulku Thomase Graindorge. Naše literatura, naše filosofické debaty, naše ideologické konflikty, náš postoj vůči skutečnosti, to všechno spí za dveřmi, které se právě rozletěly. Mládí! Mládí! Běžte a zvěstujte celému světu, že otvory byly proraženy a že vnější svět už vstoupil!

Louis Pauwels

- pokračovanie -

Z francouzského originálu Le Matin des Magiciens, vydaného nakladatelstvím Gallimard, Paříž 1960, přeložil dr. Jiří Konůpek (1969). Vydalo Nakladatelství Svoboda, Praha 1990. Vydání druhé, reprint.

LIZ


Zdroj: Grimoár.cz

 


máj 20, 2008 23:45 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top