Obrázok používateľa CEZ OKNO
PRVNÍ ČÁST - Předbudoucí čas II

Měšťanské kratochvíle. — Drama inteligence aneb bouře ireálna. — Otvor k nové realitě. — Za logikou a literárními filosofiemi. — Pojem věčné přítomnosti. — Věda bez svědomí a svědomí bez vědy? — Naděje.



„Markýza si vypila čaj v pět hodin.“ Valéry tak říkal přibližně, že podobné věci se nedají psát, když člověk vstoupil do světa idejí, tisíckrát silnějšího, poutavějšího, tisíckrát skutečnějšího, než je svět srdce a smyslů. „Antonín miloval Marii, která milovala Pavla; byli velmi nešťastni a podléhali silné absurditě.“ To je celá literatura! Chvění měňavek a nálevníků, když myšlenka vyvolává obrovské tragédie a dramata, transmutuje bytosti, rozvrací civilizace, mobilizuje nesmírné lidské masy. Ospalé radovánky, buržoazní kratochvíle! My však, přívrženci probuzeného vědomí, dělníci země, víme, kde je bezvýznamnost dekadence, prohnilá hra...

Konec 19. století znamená vrchol měšťanského divadla a románu a literární generace roku 1885 uznává jednu chvíli za své mistry Anatola France a Paula Bourgeta. Nuže a ve stejné době se odehrává v oblasti čistého poznání mnohem větší a chvějivější drama než u hrdinů Rozvodu nebo Červené lilie. Náhlé opojení proklouzne do dialogu mezi materialismem a spiritualismem, vědou a náboženstvím. Učencům, dědicům Tainova a Renanova pozitivismu, boří úžasné objevy zdi nedůvěřivosti. Věřilo se jen náležitě zjištěným skutečnostem. Náhle se stává možným neskutečno. Pohlížejte na ty věci jako na románovou zápletku s obraty osob, přecházejícími ve zrádce, potlačovanými vášněmi, svárem nebo iluzemi.

Princip zachování energie byl něco pevného, bezpečného, mramorového. A najednou rádium vytvoří energii, aniž si ji půjčuje z nějakého zdroje. Měli jsme jistotu o totožnosti světla a elektřiny. Mohly se šířit jen přímým směrem a nemohly procházet překážkami. A najednou vlny, paprsky X, procházejí pevnou hmotou. Ve výbojkách jako by hmota zanikala, proměňovala se v částice. Přeměna prvků se odehrává v přírodě, rádium se mění v hélium a olovo. A tak se hroutí chrám jistot. Svět už nehraje hru rozumu! Je tedy všechno možné? Ti, kteří vědí, nebo se domnívali, že vědí, najednou přestávají oddělovat fyzické od metafyzického, ověřenou věc od věci sněné. Pilíře chrámu se mění v oblaka, Descartesovi kněží jsou zachváceni šílenstvím. Jestliže je princip zachování energie falešný, co by pak bránilo médiu, aby nevytvářelo ektoplasmu z ničeho? Jestliže magnetické vlny procházejí zemí, proč by nemohla cestovat myšlenka? Jestliže všechna těla vysílají neviditelné síly, proč by nemohlo být astrální tělo? Jestliže existuje čtvrtý rozměr, je to hájemství duchů?

Paní Curieová, Crookes, Lodge roztáčejí stolečky. Edison se pokouší sestrojit přístroj, který by navazoval spojení s mrtvými. Marconi se domnívá roku 1901, že zachytil poselství Marťanů. Simon Newcomb shledává zcela přirozeným, že jisté médium materializuje čerstvé škeble z Tichého oceánu. Bouře ireálního fantastična rozvrací hledače skutečností.

Ale zatvrzelí a neústupní se pokoušejí odvrátit tento příval. Stará garda pozitivismu svádí poslední čestný boj. A jménem pravdy, jménem skutečnosti odmítá všechno šmahem: paprsky X a ektoplasmy, atomy i ducha mrtvých, čtvrtý stav hmoty i Marťany.

A tak se mezi fantastikou a realitou rozvine boj často absurdní, slepý, neuspořádaný, jenž najde záhy odezvu ve všech formách myšlení, ve všech oblastech, literární, společenské, filosofické, etické, estetické. Ale pořádek se obnoví ve fyzikální vědě, nikoli ústupem, amputací, nýbrž překonáním. Ve fyzice se zrodí nová koncepce. Vděčíme za ni úsilí titánů, jako byli Langevin, Perrin, Einstein. Objevuje se nová věda, méně dogmatická než bývalá. Otevírají se brány k nové realitě. Jako v každém velkém románě, nejsou tu nakonec ani dobří, ani špatní a všichni hrdinové mají pravdu, jestliže se pohled romanopisce povznesl do jakési doplňkové dimenze, kde se osudy setkávají, směšují a všechny dohromady jsou vynášeny do vyšší roviny.

                                                      ■

Kam jsme dospěli dnes? Otevřely se dveře v téměř všech vědeckých budovách, ale budova fyziky nemá nadále téměř už žádné zdi. Je to katedrála celá z vitrají, v nichž se odrážejí záře z jiného světa, nekonečně blízkého.

Objevilo se, že hmota je stejně bohatá, ne-li bohatší, na možnosti než duch. Obsahuje nevypočitatelnou energii, je schopna nekonečných transformací, její zdroje jsou netušené. Termín „materialista“ ve smyslu 19. století ztratil všechen smysl stejně jako termín „racionalista“.

Logika „zdravého rozumu“ už neexistuje. V nové fyzice může být tvrzení zároveň pravdivé i falešné. A B se už nerovná B A. Táž bytost může být zároveň nepřetržitá i přetržitá. Nelze se už dovolávat fyziky, chceme-li odsoudit ten či onen aspekt možnosti.

Jeden z nejvíce udivujících znaků výboje, který se udál v oblasti fyziky, je zavedení toho, co se nazývá „kvantové číslo zvané podivnost“. Tedy oč zhruba jde. Na začátku 19. století se naivně věřilo, že dvě, nejvýše tři čísla by stačila k definování částice. Tato čísla by byla její hmota, její elektrický náboj a její magnetický moment. Pravda nebyla ani zdaleka tak jednoduchá. Chceme-li úplně popsat částici, musíme připojit veličinu nevyjadřitelnou slovy, která se nazývá spin. Zprvu se věřilo, že tato veličina odpovídá periodě rotace částice kolem vlastní osy, něčemu, co například pro planetu Zemi by odpovídalo periodě dvaceti čtyř hodin, která řídí střídání dne a noci. Ale zjistili jsme, že žádný zjednodušující výklad tohoto druhu se neudrží. Spin byl prostě spin, kvantum energie vázané na částici, která se matematicky jevila jako rotace, aniž se v částici cokoliv točilo.

Učencům, zejména profesoru Louisovi de Broglie, se podařilo jen částečně vysvětlit tajemství spinu. Ale náhle jsme si povšimli, že mezi třemi známými částicemi, protonem, elektronem, neutronem (a jejich zrcadlovými obrazy, negativním antiprotonem, positronem, antineutronem), existuje ještě dobře třicet dalších částic. Velké zrychlovače, kosmické paprsky jich vytvářely obrovská množství. A k popsání těchto částic už nestačila obvyklá čtyři čísla, hmota, náboj, magnetický moment a spin. Bylo nutno vytvořit páté číslo, snad šesté a tak dále. A tak nazvali fyzikové docela přirozeně tyto nové veličiny „kvantovými čísly podivnosti“. Tento pozdrav andělu bizarnosti má v sobě cosi velkolepě poetického. Jako mnohé jiné výrazy moderní fyziky, „zakázané světlo“, „absolutní jinde“, také „kvantové číslo zvané podivnost“ přesahuje daleko za fyziku a je spjato s hlubinami lidského ducha.

Vezměte si list papíru. Propíchněte v něm v nepatrné vzdálenosti dvě dírky. Pro zdravý rozum je zřejmé, že dostatečně malý předmět, má-li projít těmito dírkami, projde jednou nebo druhou. V očích zdravého rozumu je elektron předmět. Má určitou váhu, vytváří světelný záblesk, když narazí na televizní obrazovku, úder, když narazí na mikrofon. Je to tedy dostatečně malý předmět, aby prošel jedním nebo druhým z našich dvou otvorů. Jenže pozorování elektronickým mikroskopem nás poučí, že elektron prošel zároveň oběma otvory. Podívejme se na to! Prošel-li jedním, nemůže přece zároveň projít druhým! Ale ano, prošel jedním i druhým. Je to bláznivé, ale je to pokusně dokázáno. Z pokusů o výklad se zrodily rozličné doktríny, zejména vlnová mechanika. Ale vlnová mechanika nemůže vysvětlit beze zbytku takový jev, který zůstává mimo dosah našeho rozumu, jenž umí fungovat buď přitakáním, nebo odmítnutím. A nebo B. Abychom pochopili, museli bychom pozměnit samu strukturu našeho rozumu. Naše filosofie chce tezi a antitezi. Nezbývá než věřit, že ve filosofii elektronu platí teze a antiteze zároveň. Máme mluvit o absurditě? Elektron, jak se zdá, je poslušen zákonů a televize například je skutečnost. Existuje elektron nebo ne? To, čemu příroda říká existovat, nemá existenci v našich očích. Je elektron něco jsoucího, nebo nicota? To je otázka naprosto zbavená jakéhokoliv smyslu. Tak na nejvyšším bodě našeho poznání mizí naše obvyklé metody myšlení a literární filosofie zrozené z překonaného pohledu na věci.

Země je spjata s vesmírem, člověk není ve styku jen s planetou, kterou obývá. Kosmické paprsky, rádiová astronomie a práce teoretické fyziky odhalují kontakty s totalitou vesmíru. Nežijeme už v uzavřeném světě. Duch, který je skutečným svědkem své doby, by si toho měl být vědom. Jak se za těchto podmínek naše myšlení například v společenské rovině může ještě zabývat problémy ani ne planetárními, ale úzce provinčními, regionálními? A jak může zůstat naše psychologie, jak se vyjadřuje v románě, tak uzavřená, omezena na podvědomá hnutí smyslovosti a citovosti? Zatímco milióny civilizovaných lidí otvírají knihy a jdou do kina nebo do divadla, aby se dověděli, jak bude Františka uchvácena Reném a jak se z nenávisti k milence svého otce stane z temné pomstychtivosti lesbičankou, badatelé, kteří rozezpívávají čísla nebeskou hudbou, si kladou otázku, zda se vesmír nestahuje kolem pohybujícího se tělesa. Pak by byl totiž celý vesmír dostupný. Bylo by možné se odebrat na nejvzdálenější hvězdu v rozmezí jednoho lidského života. Kdyby byly takové rovnice potvrzeny, postavily by lidské myšlení úplně na hlavu. Jestliže člověk není omezen na tuto Zemi, pak vyvstanou nové otázky o hlubokém smyslu zasvěcení a o případných stycích s inteligencemi mimo náš svět.

Jak jsme tedy daleko? Pokud jde o bádání o strukturách prostoru a času, naše pojmy minulosti a budoucnosti už nedostačují. Na úrovni částice čas krouží oběma směry zároveň, k budoucnosti a k minulosti. A při krajní rychlosti, která dosáhne rychlosti světla, což zbude z času? Jsme v Londýně, v říjnu 1944. Raketa V 2, letící rychlostí pět tisíc kilometrů za hodinu, je nad městem a spadne. Ale nač se vztahuje toto spadne? Pro obyvatele domu, který bude za chvíli rozdrcen a který má jen své oči a své uši, V 2 spadne. Ale pro radarového operátora, který používá vln šířících se rychlostí 300 000 kilometrů za vteřinu (rychlost, proti níž se raketa jen plazí), je dráha bomby už určena. Pozoruje a nemůže nic dělat. V lidském měřítku už nic nemůže zachytit nástroj smrti, nic nemůže varovat. Pro obsluhu radaru raketa už vybuchla. Pro radarovou rychlost čas prakticky neplyne. Obyvatelé domu teprve zemřou. V radarovém superoku jsou již mrtvi.

Jiný příklad: V kosmických paprscích, když dosáhnou zemského povrchu, najdeme částice, muony (mezon µ), jejichž život na zemi trvá jen milióntinu vteřiny. Když skončí tato milióntina vteřiny, ničí se tyto jepičí částice samy radioaktivitou. Nuže, tyto částice se zrodily ve výši třiceti kilometrů, v oblasti, kde atmosféra naší planety začíná houstnout. Než překonaly těchto třicet kilometrů, překročily, nazíráno našimi měřítky, už dobu svého života. Ale jejich čas je jiný než náš. Prožily svou cestu ve věčnosti a vstoupily do času, teprve když ztratily svou energii a dospěly na úroveň moře. Zamýšlíme sestrojit přístroje, kde by se vytvářel stejný jev. Tak by se vytvořily zásuvky na čas, kde by byly srovnány předměty krátkého trvání, uchované ve čtvrtém rozměru. Taková zásuvka by byl dutý skleněný prstenec umístěný v obrovském silovém poli, kde by částice vířily tak rychle, že čas by pro ně prakticky přestal plynout. A tak by život trvající milióntinu vteřiny mohl být udržován a pozorován po celé minuty nebo hodiny...

„Nesmíme si myslet, že uplynulý čas zaniká. Čas je jeden jediný a věčný, minulost, přítomnost a budoucnost jsou jen různé podoby – rozličné otisky trvalého a neměnného záznamu věčné existence,“ říká Temple Bell v knize Plynutí času. Pro Einsteinovy moderní žáky by ve skutečnosti existovala jen věčná přítomnost. To říkali i dávní mystikové. Ale jestli budoucnost už existuje, pak je poznávání budoucnosti faktem. Každé dobrodružství pokročilého poznání se zaměřuje k popisu fyzikálních zákonů, ale také zákonů biologických a psychologických v čtyřrozměrném kontinuu, to jest ve věčné přítomnosti. Minulost, přítomnost, budoucnost jsou. Snad mění místo jen samo vědomí. Poprvé se vědomí plným právem připouští do rovnic teoretické fyziky. V této věčné přítomnosti se hmota jeví jako tenoučká nitka natažená mezi minulostí a budoucností. Podél této nitky klouže lidské vědomí. Jakými prostředky je schopno upravovat napětí této nitě, tak aby mohlo kontrolovat události? To se jednoho dne dovíme a psychologie se stane odvětvím fyziky.

A svobodu lze bezpochyby smířit s touto věčnou přítomností. „Cestovatel, který se plaví proti proudu Seiny na lodi, ví předem, které mosty podpluje. Není proto méně svobodný ve svých činech, nemá proto menší schopnost předvídat, co se může přihodit za plavby.“ (R. P. Dubarle.) Svoboda vzniká v lůně věčnosti, která je. Dvojitá vize, podivuhodná vize lidského osudu spjatého s celkem vesmíru!

Kdybych mohl svůj život prožít znovu, jistě bych si nezvolil být spisovatelem a ztrácet své dny ve zpátečnické společnosti, kde se dobrodružství válí pod postelí jako pes. Potřeboval bych lví dobrodružství. Stal bych se teoretickým fyzikem, abych žil v planoucím srdci skutečného dobrodružného románu.

Nový svět fyziky výslovně vyvrací filosofie beznaděje a absurdity. Věda bez svědomí je jen ztroskotáním duše. Ale svědomí bez vědy je rovněž ztroskotání. Filosofie, které prošly Evropou ve 20. století, byly jen přízraky 19. století oděné podle nové módy. Skutečné objektivní poznání technického a vědeckého faktu, který za sebou strhne dříve nebo později fakt společenský, nás učí, že existuje jasný směr lidské historie, narůstání lidské moci, vzestup všeobecného ducha, obrovské zocelení mas, které je proměňuje v jednající vědomí, přístup k civilizaci, v níž život bude asi tak nadřazen našemu, jako je náš život nadřazen životu zvířat. Literární filosofové nám řekli, že člověk je neschopen porozumět světu. Už André Maurois v Nových hovorech doktora O‘Gradyho napsal: „Připustíte však, doktore, že člověk 19. století mohl věřit, že věda jednoho dne vysvětlí svět. Renan, Berthelot, Taine v to na počátku svého života doufali. Člověk 20. století už nemá takové naděje. Ví, že objevy jen odsunou hranici tajemství. Pokud jde o pokrok, zjistili jsme, že lidská moc vytvořila jen hlad, teror, nepořádek, trýznění a myšlenkový zmatek. Jaká naděje nám zbývá? Proč žijete, doktore?“ Jenže problém se už kladl jinak. Aniž o tom diskutující věděli, svíral se kruh kolem tajemství a obviňovaný pokrok otvíral brány k nebi. Nikoli už lidé, jako Berthelot nebo Taine, svědčí pro lidskou budoucnost, ale spíše muži jako Teilhard de Chardin. Z nedávné konfrontace mezi vědci různých oborů vyvěrá tato myšlenka: Jednoho dne nám budou snad odhalena i poslední tajemství elementárních částic hlubokou mozkovou prací, neboť mozek je vrchol a závěr nejsložitějších reakcí v naší oblasti vesmíru a snad obsahuje sám v sobě nejniternější zákony v této oblasti.

Svět není absurdní a duch není vůbec neschopen to pochopit. Naopak, možná že lidský duch už svět pochopil, ale ještě to neví...

Louis Pauwels

- pokračovanie -

Z francouzského originálu Le Matin des Magiciens, vydaného nakladatelstvím Gallimard, Paříž 1960, přeložil dr. Jiří Konůpek (1969). Vydalo Nakladatelství Svoboda, Praha 1990. Vydání druhé, reprint.

LIZ


Zdroj: Grimoár.cz

 


jún 07, 2008 23:55 popoludní
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top