Obrázok používateľa CEZ OKNO
Psychonaut John Lilly II.

Zároveň s výzkumem delfínů přistoupil k experimentům se smyslovou deprivací v uzavřené vodní nádrži. V 50. letech totiž vynalezl speciální izolační vodní nádrž (předchůdce dnešní floatační vany). Později, v 60. letech, začal v této nádrži používat experimentálně LSD a ketamin. Do temného a tichého světa vody se začal nořit v roce 1954. Uzavřený do nádrže s vodou - izolován od všech vnějších stimulů - začal ve stavu beztíže zkoumat pochody a funkce své vlastní mysli. Sledoval, jak se v tomto prostředí a za této situace rozpouští všechny v mysli naprogramované představy o světě i o sobě, všechny formy víry, domněnky i koncepty, a jak dochází ke kompletnímu přeprogramování mysli za upřeného pohledu jeho naprosto klidného a soustředěného vnitřního oka. Tehdy zjistil, že každá víra je omezením, které je nutno přezkoumat a transcendovat.

OD DELFÍNŮ K LSD A JEŠTĚ DÁL

Spoustu hodin trávil ve vodě a začal uvažovat, co se asi děje v mysli tvora, který žije ve vodě 24 hodin denně. Samozřejmě si vzpomněl na delfíny, jejichž mozek je stejně velký jako lidský, ne-li větší. Po předchozích několikaletých výzkumech mozku delfínů se Lilly rozhodl, že nejlepším způsobem, jak se dobrat odpovědi, je zeptat se přímo delfínů. V roce 1959 se Lilly na Panenských ostrovech pustil do pokusů o navázání skutečné výměny informací mezi člověkem a delfíny. Delfíní řeč má asi 10krát rychlejší frekvenci než lidská. Když Lilly učil delfíny anglicky, používal k tomu účelu zrychlování a zpomalení magnetofonového záznamu lidské a delfíní řeči. V polovině 60. let se o Lillyho práci s delfíny doslechl filmový producent Ivan Tors a nabídl mu roli odborného poradce při natáčení filmu „Flipper“. Během natáčení se Lilly seznámil s Constance Torsovou, jež patřila k těm, kteří se jako první pokusili využít LSD k terapii. Pro Lillyho, který díky migréně od dětství trpěl úpornými bolestmi a pátral po nějakém léku, který by mu nějak pomohl, to byla výzva. Kromě Lillyho poprvé LSD ochutnal i cvičený delfín, který si ve filmu zahrál hlavní roli.

Po několika terapeutických tripech, které absolvoval pod vedením Constance, se rozhodl LSD využít i experimentálně. Odhodlal se zkombinovat účin psychedelické látky s účinem smyslové deprivace v izolační nádrži. Této kombinace se dosud nikdo neodvážil. Lillymu, osvobozenému od veškerých vnějších vzruchů, se podařilo dosáhnout absolutního vyprázdnění mysli; přitom měl osvobozující pocit, že jeho mysl je neobsažená a přitom nesmírně expanzní. Podařilo se mu do jiných rovin reality, do jiných „vnitřních vesmírů“. Prožil neuvěřitelná psychedelická dobrodružství. Otevřely se před ním fascinující možnosti.

Náhle si uvědomil si, že než bude moci pokračovat dál a zkusí se ještě hlouběji ponořit do hlubin nově objevených vesmírů, měl by si v sobě udělat pořádek - uklidit si, tak říkajíc, před vlastním prahem. Na mysli měl především dosavadní výzkumný projekt komunikace s delfíny, jehož řízení se před lety ujal, a který se mu teď zdál dost problematický. V jeho rámci se prováděl výzkum mozků delfínů. Používali tehdy klasických metod odchytu delfínů a jejich umístěním do laboratoře, která se vlastně stala jejich vězením.

Druhým dělej nebo nedělej jen to, co bys chtěl, aby druzí dělali nebo nedělali tobě.

Lilly se problematikou komunikace s delfíny zabýval v letech 1959 až 1966. Během experimentů s LSD na Panenských ostrovech (1964 - 1966) ovšem začal daleko hlouběji pociťovat „puls vesmíru“ i zde na planetě Zemi. Díky úžasu a úctě, provázejícím objevy mnoha dimenzí v sobě i ve vesmíru, si Lilly začal osvojovat novou etiku. Ta pak začala regulovat jeho život, postoje i vztahy s druhými a nakonec i jeho profesionální kariéru. Tuto etiku i její důsledky se pokusil shrnout již v knize Duše delfína, která vyšla v roce 1966. Přijal za své pravidlo Erika Eriksona, který říká: „Druhým dělej nebo nedělej jen to, co bys chtěl, aby druzí dělali nebo nedělali tobě.“ Když říkal „druzí“ měl tím na mysli nejenom lidi, ale také jiné živočichy, jiné tvory, jiné bytosti tohoto vesmíru. Lilly si jednoduše uvědomil, že musí s výzkumem delfínů, který se neslučoval s jeho novou etikou, skončit.

Tři Lillyho knihy o delfínech, Man and Dolphin, The Mind of the Dolphin a Lilly on Dolphins, inspirovaly celou generaci k přehodnocení vztahu nejen k delfínům, ale k jiným živočišným druhům obecně. Lillymu se podařilo přesvědčit veřejnost, že delfíni mají vnímavost stejnou jako lidé a že nikdo nemá morální právo věznit delfíny z tzv. vědeckých důvodů v experimentálních koncentračních táborech. (Není tajemstvím, že součástí první řady výzkumů delfínů bylo i voperování elektrod do jejich mozku a podobné nechutnosti.)

Již na samém počátku výzkumu Lilly a jeho spolupracovníci zjistili, že mozek delfínů je větší než lidský. Bylo jasné, že delfíni jsou v tomto směru vyvinutější než my, i když jiným způsobem. Přesto tehdy odsouhlasil požadavek neuroanatomů, aby se tři delfíni, s ohledem na získání dostatečného materiálu, na němž by bylo možné anatomicky demonstrovat fakt, že mozek delfínů je stejně kvalitní jako mozek člověka, obětovali. Již v té době měl pochyby o korektnosti tohoto kroku, byl však přesvědčen, že je třeba shromáždit dostatek vědeckých informací, které přispějí k tomu, že se naše vztahy s delfíny v budoucnosti zlepší a dostanou na vyšší úroveň. Teď se rozhodl jinak. Aby mohl na výzkumu pokračovat, trval na tom, že součástí projektu výzkumu inteligence delfínů musí být naprostá svoboda na jejich straně. Výzkum by měl přinášet potěšení spíše delfínům než nám, lidem.

Rozhodl se, že pokusné delfíny vypustí do moře. Neměl tušení že jeden z delfínů ve výzkumném středisku na Miami přestal jíst. Během následujících tří týdnů učinil jeho tým vše možné, aby jeho chuť k jídlu spravil, ale nic nepomohlo. Delfín zemřel. Co horšího, během následujících týdnů spáchali sebevraždu i další čtyři delfíni. Odmítli jíst a dýchat. Ve výzkumném středisku zbyli poslední tři delfíni. Lilly dal telefonicky pokyn, aby je okamžitě pustili do moře - dříve než by mohli spáchat sebevraždu!

V rámci přehodnocení dosavadní role vědce - experimentátora, jenž provádí pokusy na druhých, se rozhodl zkoumat výhradně vlastní mozek. Na dlouhá léta se vnořil do nezměrného vnitřního světa. Podařilo se mu navázat kontakty s interdimenziálními bytostmi, které by, za určitých okolností, bylo stejně tak možno nazvat anděly jako mimozemšťany, vnitřní průvodce nebo posly vyšších inteligencí. Jeho překvapivé objevy v sobě, jeho cesty po nesmírném vnitřním vesmíru, spolu se získaný respektem vůči vysoce inteligentním delfínům, to vše pozvedlo jeho vědomí a obohatilo o pochopení propojenosti všech životních forem. Pochopil jakousi vyšší kosmickou ekologii všeho bytí. Toto poznání mu zabránilo věnovat se dalším pokusům na delfínech čistě vědeckým, objektivistickým způsobem. Jeho rozhodnutí znělo: jediný tvor, jediná živoucí bytost, se kterou mám právo experimentovat, jsem já sám.

- pokračovanie -

Vlastimil Marek

Zdroj: WM magazín 90/91


Všetky časti seriálu postupne nájdete na tejto adrese.

Sekcie: 
júl 22, 2010 09:19 dopoludnia
  • krát komentár

2 krát komentár

  1. Obrázok používateľa janepo
    janepojúl 23, 2010 14:37 popoludní

    Komentár: 

    Opravdu tvrdě vydobyté poznání o bytostné vzájemnosti, ke kterému lze přijít i bez obětí docela jinou cestou. Nechtěl bych být v jeho kůži, pokud změna vlastního vědomí, jak ji popisuje, je jen autosugescí a není skutečná. Doufám, že je to skutečné.

  2. Obrázok používateľa Anonymný
    Anonymnýjúl 23, 2010 18:06 popoludní

    Komentár: 

    transcendovať = presiahnuť

 

 

Top