Obrázok používateľa CEZ OKNO
Psychonaut John Lilly IV.

Když se vrátil do Spojených států, žil ve stavu vědomí, který nazval „Alternity“ (slovní hříčka odkazující k propojení stavu věčnosti - eternity - a změněných stavů vědomí - alterned states). Byl to stav charakteristický vědomím, že pro Já jsou otevřeny všechny myslitelné možnosti. V té době se (na party Alana Wattse v Hollywoodu) seznámil se svou družkou na dalších 15 let, Toni Ficarotti. Když ji prvně spatřil a prohlédl si její auru, zeptal se jí: „Kde jsi byla a co jsi dělala posledních 500 let?“ Toni odpověděla, „Absolvovala jsem trénink. Teď jsem tady.“

V CENTRU CYKLÓNU

Ve filmu Kena Russela Altered States odvážná žena zachraňuje zběsilého vědce (svého manžela), když samu podstatu jeho existence začal do sebe nasávat děsivý maelstrom rozvířené nekonečnosti. Na poslední chvíli ho vytahuje ven. Něco podobného se stalo i Johnu Lillymu, jehož příběh se stal inspirací pro tento úspěšný hollywoodský film. Také jeho našla vlastní žena (Toni) vtaženého do víru smrti. V bezvědomí ležel s obličejem dolů ve vaně s horkou vodou. Drogou, která Lillyho málem připravila o duši, bylo „disociující anestetikum“, ketamin hydrochlorid. Chybělo málo a Lilly se stal obětí své neuhasitelné zvědavosti, s níž se tak často vrhal do vnitřních vesmírů, aby kontaktoval zdejší „vetřelecké“ inteligence. Při jedné cestě ze Západního na Východní pobřeží se díky výstřednosti svého chování dostal do centra pozornosti „pořádkových orgánů“. Nevěděli si s ním rady a proto byl umístěn na psychiatrickou kliniku. Brzy se mu podařilo dostat ven. Znovu se vrátil k hodinovému dávkování ketaminových injekcí. Jeho tehdejší bizarní vystupování a čím dál uvolněnější sexuální chování mu vyneslo reputaci příznivce polymorfní perverzity.

Samadhické experimenty však byly nakonec přerušeny trochu tragikomickým způsobem - na úpatí jednoho kopce. Ve stavu vyššího vědomí nezvládl při rychlosti 30 mil za hodinu řízení svého bicyklu a byl nucen připustit, že „jsme jen limitované biologické organismy, vážně omezované biologickým prostředkem, ve kterém se vezeme.“

Když John Lilly prohlásil, „mé tělo je mou laboratoří“, rozhodně nešlo o pustou frázi. Toto své stanovisko stvrzoval často za cenu rizika ohrožujícího jeho život. Nikdy však neriskoval pro nic za nic. Riziko se stalo neodmyslitelnou součástí mýtického hledání pravé vnitřní skutečnosti; vždycky šlo o dosažení onoho „kritického momentu“ přechodu, kdy se vědec sám stává experimentem. V sedmdesátých a osmdesátých letech se Lilly jako jeden z prvních psychoterapeutů pokoušel o propojení moderní technologie (floatace, elektro-stimulace, biofeedback atd.) se starými esoterickými technikami dosažení „osvícení“ (meditace, jóga atd.). Jeho hlavním cílem bylo najít takovou techniku, která by i průměrnému člověku dovolila nahlédnout do „vyšších pater“ vědomí; která by mu v těchto výšinách umožnila žít v téměř stálém stavu „satori“ (osvícení).Jak již bylo řečeno, Lilly přestal s delfíny pracovat v roce 1967, kdy svůj institut uzavřel, výzkumný tým rozpustil a delfíny propustil na svobodu. Po mnoha letech, v roce 1976, založili John Lilly a jeho žena Toni nadaci Human/Dolphin Foundation, která fungovala bez podpory státu, jenom ze soukromých dotacích. Mimo to zahájili projekt JANUS, jakýsi vizionářský pokus o komunikaci s delfíny s pomocí počítačů. I když to pro všechny účastníky (vřetně delfínů) byla velmi vzrušující doba, Lilly brzy zjistil, že mu dochází prostředky a chybí mu vyspělá technologie. Nic z toho ovšem nechybělo armádě! Lilly tehdy s hořkostí zjišťuje, že oblast, jejímž průkopníkem byl, postupně opanovávají výzkumné skupiny pracující pro vojenské tajné služby.

V epilogu k autobiografické knize V centru cyklónu z roku 1972 (dávno před tím, než kdokoli mohl snít o možnostech Internetu) píše: „Budoucnost člověka záleží na informovaných, probuzených, odvážných, znalých a zkušených jedincích, volně sdružených v komunikačních sítích. Takové sítě již existují a dobře fungují s velmi jemnou účinností všude po celé planetě. Předpokládám, že se bude rozšiřovat i nadále, než bude touto sítí obestřena celá naše Země, a kdy bude veřejně demonstrováno (předvedeno) to, co je zatím součástí privátní zkušeností mne a jiných podobných.“ Na konci 70. let v jednom rozhovoru řekl: „Věřím, že naše děti budou mít možnost „cestovat“ do mentálních a spirituálních prostorů způsobem, jaký nemá precedens. Pro mladou generaci se průzkum nového vědomí stane způsobem života. Mohlo by se ukázat, že průzkum vzdálených prostor lidského vědomí bude tou nejrychlejší cestou k přeměně společnosti.“

Na svou dávnou touhu zjistit jak funguje mozek Lilly nakonec rezignoval. Docela nedávno v jednom rozhovoru řekl: „Mozek je jedna veliká chemická továrna. Jeho vnitřní chemie neustále moduluje náš život. Důležité je uvědomit si, jak fungujeme biochemicky. Přestal jsem se pokoušet pochopit, jak mozek funguje, protože to není v lidských silách. Vždyť ani nevíme, jak je s mozkem propojena jediná naše myšlenka. Vždycky říkám, že já nemám mozek, ale mozek má mne. Větší počítač může napodobit počítač menší, ale nemůže udělat napodobeninu sama sebe. Pak už by totiž neexistovalo nic než simulace. Dál už vědomí prostě jít nemůže, protože je tak naprogramováno.“Není to tak dávno, co Lilly dokončil knihu The Simulations of God: The Science of Belief a začal pracovat na knize Dont Bore God or He Will Destroy Your Universe.

Podstaty všech lidí jsou navzájem propojeny

Dnes, ve svých 81 letech, stále hledá a nalézá; cestuje po světě a pořádá přednášky. Vypráví o svých pozoruhodných zkušenostech a jak říká, vždycky se těší, že padne pár dobrých otázek. Jedno z pravidel metaprogramování, na které Lilly klade zvláštní důraz zní: Objevujte a zkoumejte nové, ale ať objevíte cokoli - člověka, skupinu lidí, nový prostor či realitu -, neuctívejte je, ani se jich nebojte. Za jakýchkoli okolností musíte zůstat svobodní. Pro takovou zátěž nemá výzkumník místo. „Každou limitující víru, je nutno přezkoumat a opustit. Pro badatele neexistují žádné definitivní víry. Svoboda je v neznámém. Uvěříte-li, že neznámé existuje všude - ve vašem těle, ve vašich vztazích k ostatním, v politických institucích, ve vesmíru - pak dosáhnete maximální svobody.“

Můj skepticismus zůstává nedotčen - prosím, abyste si podrželi svůj. Skepse je nezbytným nástrojem při objevování a zkoumání neznámého. Ještě důležitější je ovšem humor, zvláště s ohledem na sebe sama a svá pozorování. Když jsem se jednou ptal svých vesmírných průvodců, jak se stát dokonalejším člověkem, odpověděli mi: Víc se smát! Součástí naprosté nezaujatosti a objektivity je tedy požadavek porozumění kosmické komedii. Samozřejmě i porozumění tomu, čemu dervišové říkají baraka - kosmická láska. Jsem jenom navigátor 100 miliard navzájem spojených buněk. Ale není zázrak, že si vesmír takhle stvořil kousíček sebe sama, který dokáže studovat majestátní zbytek; že tato maličká část vesmíru, při studiu sebe sama dokáže ve svých vlastních vnitřních realitách najít zbývající celek?“

Ve třinácti letech si Lilly uvědomil, že všechna katolická mystika - Bůh, andělé, posmrtný život - jsou jen dětinským omylem. Později, když se vrhnul na vědu a v rámci svých experimentů prožíval rovinu nadjá, zjistil, že „zázrak“ existuje, neboť podstata každého člověka je součástí universální sítě propojující podstaty všeho a všech. Podstaty všech lidí jsou navzájem propojeny. Existuje neustálá bezprostřední a naprostá komunikace všech mezi sebou, bez ohledu na to, do které galaxie patříte nebo na to, zda si to právě uvědomujete. „Měl jsem možnost tuto vesmírnou síť inteligencí, to co idealistické filosofie či Východní náboženství nazývají Universálním Duchem, poznat.“

Vlastimil Marek

Zdroj: WM magazín 90/91


Všetky časti seriálu postupne nájdete na tejto adrese.

Sekcie: 
júl 26, 2010 08:04 dopoludnia
  • krát komentár

0 krát komentár

 

 

Top