Informace o užitečnosti fluoridu v prevenci zubního kazu, šířená jak osvětou ze strany stomatologů a pediatrů, tak především rozsáhlými reklamami výrobců zubních past, je pevně zakotvená mezi širokou veřejností ve všech vyspělých státech světa. Mnohé státy zavedly krátce po 2. světové válce fluoridaci pitné vody, aby zajistily zdravé zuby novým generacím. Otcem této myšlenky byl Trendley Dean, pracovník Public Health Services USA, který sledoval kazivost zubů v některých oblastech USA. Ve své známé 21 City study (1) došel k závěru, že nižší výskyt kazivosti mají obyvatelé z oblastí s vyšším obsahem fluoridů v pitné vodě.
Tato studie byla podnětem k tomu, že již v létech 1945-1950 bylo v USA v širokém rozsahu zahájeno přidávání fluoridu sodného do pitné vody v množství 1 ppm (1mg/L) jako účinná prevence před zubním kazem. Deanova teorie o prospěšnosti fluoridové suplementace byla v 50. letech rychle přijata světovou veřejností a fluoridace vody byla zavedena také v řadě evropských zemí, v Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandu. Fluorid se stal v myslích lékařů i široké veřejnosti jednoduchým a levným prostředkem k zajištění zdravého chrupu.
Používání solí fluoru v prevenci zubního kazu zahájilo éru suplementace lidského těla fluoridy. Zatímco v minulosti byl obsah fluoridů v ekosystémech velmi nízký a mohlo se jevit jako potřebné přidávat jej do výživy, v posledních desetiletích se jeho množství v životním prostředí a potravinách trvale zvyšuje.
Fluoridace pitné vody má své zastánce i odpůrce. Zastánci argumentují tím, že v oblastech s fluoridovanou vodou došlo k poklesu výskytu zubního kazu u dětí. Uvádějí také, že koncentrace fluoridů používané v laboratorních studiích, které ukazují na toxické účinky fluoridů, jsou desetkrát až stokrát vyšší, než koncentrace zjišťované v tekutinách a tkáních lidského těla a že toxické účinky fluoridované vody se nemohou in vivo projevit. Avšak v zemích s vysokou zátěží životního prostředí fluoridy, jako jsou např. USA, Kanada, Čína a Indie, již byl zaznamenán negativní vliv jeho dlouhodobého působení na zdraví celé populace. Oponenti fluoridace argumentují tím, že kazivost zubů klesá i v oblastech s nefluoridovanou vodou a že tento pokles je třeba korelovat spíše se zvýšenou hygienou, lepší péčí o chrup a omezením spotřeby cukru. V České republice není tato problematika odbornou veřejností dostatečně diskutována. Tento článek by chtěl proto upozornit na fakta, která dokumentují potenciální rizika nadměrného příjmu fluoridů pro zdravý vývoj dětí. Vědecké studie prokazují, že dlouhodobý příjem fluoridů přesahující 1 mg denně může ovlivnit vývoj mozku, mentální aktivitu, inteligenci a vznik psychiatrických onemocnění.
Vývoj poznatků o významu fluoridů pro živý organizmus
2.1 Pohled do historie
Přítomnost fluoridů v zubech popsali slavní chemici Gay-Lussac (1778-1850) a Berthollet (1748-1822) již v roce 1805. Později nalezli další badatelé fluorid také v kostech, krvi, žloutku i ve skořápkách vajec a fyziologové se proto začali zabývat hledáním fyziologické funkce fluoridů v živém organizmu. Pozorovali také, že podávání solí fluoru působí u pokusných zvířat toxicky, s příznaky paralýzy vazomotorických center, zrychlení a prohloubení dechu, zvracení, zvýšeného slinění a ztuhlosti svalů (2).
Fluorid se ukládá v kostech a zubech v podobě fluorapatitu -3Ca3(PO4)2CaF2 a má zvyšovat jejich pevnost. Již od roku 1927 je však akumulace fluoridu v zubech považována za spolehlivý index jeho toxicity. U domácích zvířat, do jejichž krmiva se v minulosti přidávaly přírodní minerály s fluorem, byly nalezeny nápadné změny ve struktuře zubů. Prasata a hovězí dobytek měly zuby silnější a drsnější, potkanům rostly řezáky do kruhu a objevovaly se na nich tmavé pruhy. Na začátku 30. let minulého století byly také publikovány rozsáhlé studie o endemickém výskytu skvrnitosti zubní skloviny u lidí v mnoha zemích světa, za jejichž příčinu byl označen zvýšený obsah fluoridů v pitné vodě.
Švédský fyziolog Kaj Roholm již v roce 1937 upozornil na zdravotní a mentální problémy zaměstnanců továren na výrobu hliníku, kde se vyskytuje fluorovodík a fluorid ve zvýšené koncentraci. Tito lidé měli výrazný pokles mentální aktivity, oslabení paměti, neschopnost koordinace myšlenek a sníženou schopnost psát. Tyto symptomy se zhoršovaly s postupujícím věkem a to i mnoho let po odchodu z továrny (3).
2 Fluorid jako nástroj laboratorních studií
Fyziologové a biochemici, kteří pracovali s izolovanými tkáněmi, homogenáty nebo enzymy zjistili, že fluorid je velmi účinný inhibitor mnoha enzymů a biochemických reakcí. Fluorid sodný nebo draselný se stal užitečným a široce rozšířeným nástrojem v laboratořích slavných biochemiků, jako byli např. Embden, Lohman, Lipmann, Meyerhoff a mnozí další, při objevech základních metabolických drah – glykolýzy a Krebsova cyklu. V naší přehledné práci jsme spočítali, že fluorid inhibuje aktivitu 22 různých enzymů, zatím co aktivitu jiných dvaceti enzymů stimuluje (4). Pokud fluoridy působí jako přímé buněčné jedy ovlivněním aktivit mnoha enzymů, je k tomuto jejich účinku in vitro potřebná milimolární koncentrace fluoridu (tedy alespoň 19 ppm).
V posledních desetiletích minulého století fluoridy sehrály významnou roli při výzkumu mechanizmů buněčné signalizace jako aktivátory G-proteinů. G-proteiny jsou součástí signálních systémů v plazmatické membráně a přenášejí vnější signál do buňky: zprostředkovávají přenos od několika stovek různých hormonálních receptorů a přenašečů nervového vzruchu.
Vědci objevili, že při aktivaci G-proteinů funguje fluorid v kombinaci se stopovým množstvím hliníku, který se do roztoků dostává z laboratorního skla nebo jako příměs z chemikálií. Ve vodném roztoku vznikají z fluoridů a solí hliníku komplexní sloučeniny – fluorohlinitany (AlFx) – jejichž biologicky nejúčinnější formou je pravděpodobně tetrafluorohlinitanový anion (AlF4-) (obr.1). Jistá prostorová podobnost tohoto aniontu s fosfátem vede k tomu, že fosfátová skupina je v mnoha biologicky významných látkách nahrazena skupinou fluorohlinitanovou, což může zásadním způsobem změnit jejich biologické vlastnosti. Takovou skupinou biomolekul jsou právě G-proteiny, důležité spojovací články mezi receptory na buněčném povrchu a intracelulárními efektorovými proteiny uvnitř buněk.
AlFx tak mohou napodobovat nebo stimulovat působení mnoha hormonů, neurotransmiterů a růstových faktorů.
Tyto nové objevy přinášejí nutnost přehodnotit otázku, jaká koncentrace fluoridů je pro člověka bezpečná. Naše hypotéza o synergistickém působení fluoridu a hliníku, kdy vznikají fluorohlinitanové komplexy vysvětluje, že fluorid v této formě působí již v nanomolárních koncentracích. Stovky laboratorních studií používající AlFx jako aktivátory G-proteinů ukazují, že AlFx fungují s překvapivě silnou farmakologickou účinností jako poslové falešné informace. V průběhu přenosu takového falešného signálu pak dochází k mnohonásobnému zesílení informace a jejího účinku (4, 5).
Aktivace jediné molekuly G-proteinu jedním komplexem fluoridu a hliníku vyvolá kaskádu biochemických reakcí, v jejichž průběhu se zvyšuje koncentrace produktů o mnoho řádů (obr.2). Rozmanitost účinků AlFx je dána také tím, že zesilují podprahové patofyziologické změny v hladinách hormonů, neurotransmiterů a růstových faktorů. Z fluoridů se tak ve vodném prostředí a v tělesných tekutinách stává v přítomnosti stopových množství hliníku skrytá biologická bomba.
O významu těchto poznatků svědčí jednak to, že fluorid v kombinaci s ionty hliníku významně přispěl k poznání role G-proteinů, což bylo oceněno v roce 1995 Nobelovou cenou (6), jednak byly fluorohlinitanové komplexy označeny jako molekula roku 1997.
Fluorid a hliník v životním prostředí
3.1 Fluorid
Fluorid se v přírodě vyskytuje pouze vázaný v různých minerálech. Po 2. světové válce se začala rychle rozvíjet chemie fluoru a nastal rozvoj některých průmyslových odvětví, která zpracovávají sloučeniny fluoru ve velkém množství. Tuny fluoridů se tak dostávají do životního prostředí, do vody, půdy a potravin. Ke znečišťování životního prostředí fluoridem přispělo zejména jeho používání v technologii přípravy obohaceného uranu, nutného na výrobu atomových zbraní i uranového paliva do jaderných elektráren, na výrobu freonů pro chladící náplně do chladniček a pro hnací plyny používané široce při výrobě nejrůznějších sprejů. Velká množství fluoru začal spotřebovávat elektronický a farmaceutický průmysl. Zcela nové a bouřlivě se rozvíjející odvětví farmaceutického průmyslu představují léky, v jejichž molekule je zabudován jeden či více atomů fluoru, který může být při jejich biotransformacích v těle uvolňován. Mnohé z fluoridovaných léků však musely být staženy z trhu pro jejich hepatotoxicitu a neurotoxicitu (7).
Velká množství fluoridů se dostávají do půdy také s rostoucí spotřebou minerálních hnojiv, zejména fosfátů z Afriky a Floridy. Statistiky uvádějí, že jen v USA se ročně uvolní 155 000 tun fluoru do ovzduší, 500 000 tun jeho solí do moře a 145 000 tun se dodává do zdrojů pitné vody. Fluoridy se pak dostávají do rostlin, rostlinných i živočišných produktů. Mnohé potraviny a nápoje obsahují v současné době taková množství fluoridů, která mnohonásobně překračují jeho bezpečnou denní dávku 1-2 mg fluoridu (cca 0,04 -0,07 mg fluoridu/kg bw/den). Velmi vysoký obsah fluoridů byl nalezen v čaji. Toho si byli vědomi i naši přední stomatologové a již v 60. letech doporučovali matkám, aby dětem dávali pít čaj v zájmu prevence zubního kazu. Jak je zřejmé z rozsáhlých údajů v odborném tisku i na internetu, značné množství fluoridů obsahují také různé nápoje, zejména citrusové a grapefruitové džusy. V jednom jablku byl nalezen i 1 mg fluoridu, stejně jako v jednom hamburgeru.
Za první viditelnou indikaci toho, že se v těle hromadí nadbytek fluoridů je považována zubní fluoróza (http://www.fluoridation.com). Zastánci fluoridace vody ji považují za „kosmetický defekt“ bez dalších vážných důsledků pro zdraví. Podle největší studie v USA a kompilačních studií v různých jiných zemích se vyskytuje fluoróza u 30–50% dětí ve fluoridovaných oblastech. Podle údajů WHO se zubní fluoróza vyskytuje již ve více než 25 zemích.
Dlouhodobé zatížení fluoridy dokonce vyvolává i kosterní fluorózu, kterou trpí 2,7 milionů lidí v Číně a více než 6 milionů lidí v Indii v oblastech se zvýšeným obsahem fluoridu ve spodních vodách. Zvýšený příjem fluoridů je také spojován se zvýšeným výskytem zlomenin kostí, zejména krčků stehenní kosti a s řadou dalších nemocí.
3.2 Hliník
O ionty hliníku není v našem životním prostředí a v potravinových řetězcích nouze. Hliník je jednak všudypřítomný a široce rozšířený prvek zemské kůry, jednak je síran hlinitý přidáván ve vodárnách všech vyspělých zemí do pitné vody, aby měla „jiskru“. Hliník byl dlouho považován za netoxický prvek a tak se jeho soli běžně přidávají do mražených potravin k uchování jejich barvy, jsou používány jako adjuvans ve vakcínách, vyskytují se v mnoha kosmetických produktech, ve vlhčených ubrouscích, v opalovacích krémech, dokonce i v lécích. Jako bohatý zdroj iontů hliníku se zpravidla uvádí aspirin. V současné společnosti se rozšířilo používání tetrapakových obalů, ačkoliv nikdo nikdy neprovedl zodpovědnou studii, kolik iontů hliníku obsahují ovocné šťávy nebo mléko v těchto obalech distribuované.
4. Neurotoxicita fluoridů a fluorohlinitanových komplexů
4.1 Neurotoxicita u laboratorních zvířat
První rozsáhlé studie o neurotoxicitě fluoridů samotných nebo v přítomnosti hliníku se objevily až v druhé polovině 90. let minulého století. Velkou měrou se o to zasloužila Dr. Phyllis Mullenix, vedoucí toxikologické laboratoře Forsythova stomatologického ústavu (USA), která studovala vliv v potravě podávaného fluoridu na prenatální a postnatální vývoj u laboratorních potkanů (8). Výsledky jejích studií, prováděných na stovkách pokusných zvířat, ji samotnou velmi překvapily. Pokud byl fluorid podáván těhotným samicím, mláďata byla hyperaktivní, zatímco podávání fluoridů v době kojení nebo v dospělosti vedlo k poklesu kognitivních schopností. Tato zvířata měla problémy s orientací v prostoru i s chováním vůči ostatním zvířatům. Jestliže byl fluorid podáván v pitné vodě dospělým zvířatům obou pohlaví po dobu šesti týdnů, projevily se poruchy chování a snížení schopnosti učení pouze u samic. Zvýšený obsah fluoridů byl nalezen ve všech oblastech mozků experimentálních zvířat, avšak nejvyšší hladiny byly nalezeny v hipokampu. Tato zjištění byla později potvrzena histologickými nálezy z dalších laboratoří. Prenatální vystavení zvýšenému příjmu fluoridů narušilo vývoj pyramidových a granulárních buněk hipokampu. Histologické změny byly nalezeny u novorozených mláďat i v mozečku. Vnější granulární vrstva buněk byla výrazně redukována, těla Purkyňových buněk byla špatně diferencována a byl pozorován zvýšený počet apoptotických buněk. Dlouhodobé podávání fluoridů dospělým zvířatům vedlo k narušení cerebrovaskulární integrity a ke vzniku poškozených a abnormálních neuronů zejména v pravém hipokampu.
Oponenti této práce argumentují tím, že Mullenix používala značně vysoké koncentrace fluoridů. Zde se však projevují odlišnosti metabolizmu a farmakokinetiky fluoridů u laboratorních zvířat. Jestliže chceme navodit u laboratorních potkanů hladinu fluoridů v plazmě cca 0,06-0,64 ppm, srovnatelnou se situací u člověka při konzumaci vody obsahující 1-10 ppm, pak je třeba potkanům podávat vodu s koncentrací fluoridů 75-125 ppm. Různí autoři používali v experimentech s laboratorními zvířaty různé koncentrace fluoridů ve vodě; tak například Varner se spolupracovníky. porovnávali u potkanů vliv 0.5, 5 a 50 ppm fluoridu v pitné vodě a nalezli rovněž patologické a histologické změny v mozku (9). Studie ve Varnerově laboratoři, zaměřené na studium toxických účinků hliníku u potkanů ukázaly, že degenerace mozkových buněk způsobená hliníkem byla výrazně vyšší u zvířat, kterým byl do potravy přidáván v malém množství fluorid sodný. Fluorid usnadňoval průnik hliníku z krve do mozku. Patologické změny v jejich mozcích byly podobné patologickým změnám v mozcích pacientů s Alzheimerovou nemocí. Největší mortalita byla paradoxně pozorována u nejnižší koncentrace fluoridů v kombinaci s hliníkem (0.5 ppm). Varner se spolupracovníky pozorovali rovněž snížení hustoty neuronů v neokortexu levé hemisféry, pyknotické neurony s vakuolami a abnormality v podobě shluků chromatinu.
Při podávání fluoridu (5mg/kg/den) dospělým králíkům obou pohlaví po dobu 105 dní byl pozorován třes, záchvaty a paralýza. Purkyňovy buňky vykazovaly chromatolýzu a „balonovitý“ tvar, Nisslova substance téměř vymizela (4).
Laboratorní studie rovněž prokazují, že dlouhodobé podávání fluoridů samicím laboratorních potkanů, myší a králíků vede k poruchám ve vývoji plodu. Byl pozorován zvýšený výskyt resorpcí a mrtvých plodů, poruchy ve vývoji skeletu, osifikaci kostí, snížení syntézy proteinů, ovlivnění funkce štítné žlázy a výrazné změny ve vývoji mozku. Těmto studiím se dlouhodobě a velmi detailně věnovali indičtí badatelé, vzhledem k aktuálnosti fluoridové intoxikace v mnoha oblastech Indie (10).
Teratogenní působení fluoridů bylo prokázáno rovněž in vitro u embryonálních buněk laboratorních potkanů a myší, kde fluorid inhiboval diferenciaci a proliferaci buněk.
2 Neurotoxické účinky fluoridů u dětí
Obavy před vlivem fluoridů na vyvíjející se dětský mozek vyjádřil v 70. letech minulého století i nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství 2000, švédský profesor neurofarmakologie Arvid Carlsson, ve svém úsilí za zrušení fluoridace pitné vody ve Švédsku (11). Potvrzení jeho obav přinesly teprve nedávné studie. Studie vlivu fluoridů na poškození mozku představují v současné době jednu z nejaktivnějších oblastí výzkumu fluoridové toxicity. Narušení vývoje mozku, špatná diferenciace neuronů a další histologické změny i celkové zpoždění nitroděložního vývoje bylo pozorováno při vyšetření embryí a plodů po umělém přerušení těhotenství v mnoha endemických oblastech Číny (12). V pupeční žíle a v placentě byla zjištěna vyšší koncentrace fluoridů, než v periferní krvi matky. Vyvíjející se plod je na vysoké dávky fluoridu velmi citlivý a děti matek s vysokým příjmem fluoridu v těhotenství mají v pozdějším věku nižší IQ a jejich intelektuální vývoj je opožděn (13).
V průběhu posledních dvou desetiletí bylo publikováno 18 studií z Číny, Indie, Iránu a Mexika, které dokumentují snížení IQ u školních dětí v oblastech s vysokým obsahem fluoridů v pitné vodě. Impakt fluoridů na IQ byl prokázán jako signifikantní i při zvážení dalších faktorů jako jsou expozice olovu, deficit jodidů, výživa, vzdělání rodičů, sociální postavení a další faktory. Na základě těchto studií bylo odhadnuto, že ke snížení IQ u dětí dochází již při dlouhodobém používáni vody obsahující 1,8 ppm fluoridu. V oblastech se zvýšeným obsahem fluoridů ve spodních vodách dosahovaly děti průměrný IQ 92 v porovnání se skupinami dětí z oblastí s nízkým obsahem fluoridu (0,36 ± 0,15 mg/l), které dosahovaly průměrného IQ 100–103. V oblastech se zvýšeným obsahem fluoridů mělo 21,6 % dětí IQ nižší než 70, zatímco v oblastech s nízkým obsahem fluoridů bylo takové skóre nalezeno pouze u 3 % dětí. V endemických oblastech (2,5 mg fluoridu/L) měly děti signifikantně nižší IQ v porovnání s oblastmi s nízkým obsahem fluoridu s tím, že 56 % dětí z těchto oblastí vykazovalo IQ nižší než 80 (14-17).
Nejlepším důkazem toho, že zvýšený příjem fluoridu není v časném vývoji novorozenců nezbytný je fakt, že mateřské mléko má velmi nízkou koncentraci fluoridu (0.005 – 0.01 ppm) a tato se při fluoridové suplementaci matky zvyšuje jenom zcela nepatrně (4).
5. Fluorid jako produkt zbrojení
Továrny na výrobu hliníku a později i továrny na výrobu uranu, zpracovávající také velká množství fluoridů, sehrály významnou strategickou úlohu v době 2. světové války i v poválečném rozvoji průmyslu. Minerály obsahující fluor, zejména fluorit (fluorid vápenatý) se staly strategickým materiálem. Průmyslové společnosti, které spotřebovávaly každý rok tísíce tun fluoritu k přípravě obohaceného uranu, financovaly proto ochotně vedle “atomového programu” také “fluoridový program”. Někteří mladí výzkumníci, jako např. Edward Largent, konzumovali dobrovolně i se svými rodinami po řadu let fluorid ve speciální výživě a ve vodě, aby dospěli k závěrům, že “současné vědecké poznatky neindikují žádný zdravotní hazard spojený se zvýšeným příjmem fluoridů”. Largentovy pokusy dodnes tvoří vědecký podklad současných bezpečnostních standardů v USA pro dělníky v exponovaných provozech. Vedoucí toxikolog Manhattanského projektu Harold Hodge poskytl záruku kongresu USA a federální legislativě o tom, že fluoridace pitné vody je zcela bezpečná a neskrývá žadná rizika. Bez povšimnutí však zůstala práce Hodge z roku 1979, ve které přiznal, že jeho grafy o bezpečnosti fluoridu byly chybné a doporučení bezpečné konzumace 20-80 mg fluoridu denně po dobu 20 let opravil v tom smyslu, že již 10 mg fluoridu může způsobit kosterní fluorózu. Svoje omyly při statistickém zpracování výsledků přiznal později i Dean. Záznamy z fluoridové konference v rámci Manhattanského projektu vypovídají o tom, že Dean vystupoval ještě v roce 1944 jako odpůrce fluoridace pitné vody v širokém měřítku a upozorňoval na možné toxikologické nebezpečí. Svůj názor však byl patrně nucen změnit a stal se všeobecně uznávaným “otcem fluoridace pitné vody”. U Largenta vedla v pozdějším věku bolestivá fluoróza k nutnosti náhrady kolenních kloubů, od počátku 90.let trpěl Alzheimerovou demencí a zemřel v důsledku fraktury krčku a následné plicní embólie.
1 Fluorid a autizmus
Při studiu údajů o statistickém průzkumu výskytu poruch autistického spektra v USA, který v roce 2000 sledoval šest vybraných geografických oblastí, mě zaujalo zjištění, že nejvyšší prevalence – 9,9 dětí na 1000 zdravých (jedno dítě na 101) – byla zjištěna v New Jersey. Některé dřívější studie dokonce ukazují, že v populaci dětí ve věku 7–10 let je v New Jersey 12,1 % autistů (http://www.cdc.gov/mmwr/preview/mmwrhtml/ss5601a1.htm). Je zde rovněž nejvyšší výskyt autizmu u chlapců – 14,8 autistů na 1000 zdravých dětí, tedy jeden na 67 zdravých. Symptomy chronické intoxikace fluoridy se nápadně podobají symptomům autistických poruch: děti mají opožděný nebo narušený vývoj mozku, trpí nespavostí, bolestmi bříška, někdy zácpou, mají snížený obsah hořčíku a vápníku v krvi, sníženou činnost štítné žlázy a šišinky. Objevuje se u nich také předčasná puberta (18).
New Jersey má svoje místo v historii počátků fluoridace vody nejenom v USA, ale i na celém světě. Jeho obyvatelé se stali oběťmi závodů ve zbrojení, oběťmi 2. světové války i následujícího období studené války. K tomuto zjištění došli dva investigativní novináři Joel Griffiths a Chris Bryson, kteří se původně začali zabývat případem propuštění Phyllis Mullenix za to, že uveřejnila svoje pozorování o vlivu fluoridů na chování laboratorních potkanů. Napsali článek o fluoridech, zubech a atomové bombě, který odmítly publikovat desítky amerických časopisů a novin. Vynikající novinář, televizní režisér a spolupracovník BBC Bryson ve svém pátrání pokračoval a vydal knihu The fluoride deception (Fluoridový podvod) (19).
Co se v New Jersey přihodilo? Byla zde umístěna jedna z chemických továren, které vyráběly tuny fluoridu pro tzv. Manhattanský projekt, jehož vědci vedli ve 40. letech minulého století závod o to, kdo první na světě připraví atomovou bombu. Fluorid totiž potřebovaly továrny na výrobu obohaceného uranu pro jaderné zbraně. Fluorid se potom rychle objevoval v ovzduší, v půdě i ve vodě, do vzduchu unikal i plynný fluorovodík.
Oblast na pobřeží Delaware byla jednou z nejbohatších farmářských oblastí v USA. Farmy v Gloucestru a Salemu byly známé svými prvotřídními produkty – broskvemi a rajčaty, drůbeží i dobytkem. Avšak v létě roku 1943 farmáři začali pozorovat, že po každé noční bouřce se jejich úroda nějak kazí – broskve byly jako spálené, rajčata skvrnitá, drůbež hynula, krávy nehybně ležely a nemohly se hýbat, koně byli jako strnulí a nemohli pracovat. Farmáři se dozvídali, že jejich dělníci, kteří snědli něco z ovoce a zeleniny, celou noc a následující den zvraceli. V materiálech Manhattanského projektu, které byly odtajněné po padesáti letech, lze vysledovat, že tato situace vyvolala velkou aktivitu směřující k tomu, aby farmáři nemohli uspět v případných soudních žalobách. Někteří vybraní vědci dostali za úkol rozpracovat „Program F“, který měl vládě poskytnout vědecké důkazy o neškodnosti fluoridů. Byl to Harold Hodge, který ujišťoval Kongres, že konzumace fluoridů je prospěšná pro prevenci zubního kazu a neskrývá žadná rizika. Zaměstnanci továrny DuPont na zpracování fluoridu byli přitom bez zubů a bez nehtů. Jako obzvláště důležité zjištění se v materiálech uvádí, že „F“ silně působí na centrální nervový systém, a že je proto třeba dbát na to, aby „pomatení“ pracovníci byli včas vyřazováni z náročných provozů. Zaměstnanci pracovali za přísných podmínek utajení v silně nebezpečných provozech. Do tovární nemocnice tak přicházely desítky chronicky poškozených dělníků. O této továrně se mezi obyvateli mluvilo jako o ďáblově ostrově.
V rámci vyšetření incidentu byly po skončení války prováděny nové pokusy s působením fluoridů, které prováděla Vojenská chemická služba. Tajně se prováděly analýzy krve a dalších vzorků lidských tkání. Studie z tohoto období byla před zveřejněním výrazně cenzurovaná Atomovou komisí z důvodů státní bezpečnosti a byly z ní vyškrtnuty veškeré nálezy škodlivých účinků. Prokázání škodlivých účinků by totiž ohrozilo další rozvoj nukleárních zbraní a to si nemohla armáda dovolit. Farmáři počkali až na konec války a teprve potom podali žaloby na DuPontovu továrnu a Manhattanský projekt. S žalobami ohledně poškození zdraví neměli šanci uspět, protože bylo „vědecky prokázáno“, že fluorid není lidskému zdraví škodlivý. Problémy farmářů byly zapomenuty, i když na farmách stále žijí potomci svých předků a vědí, že museli zlikvidovat většinu stromů, které přestaly plodit a utratit nemocná zvířata. Děti ve třetí generaci trpí autizmem; 84% autistů, kteří jsou v této oblasti evidováni, se zde narodilo.
Děti z New Jersey tak potvrzují to, co pozorovali indičtí badatelé u laboratorních potkanů. V první generaci dostávali fluoridovanou vodu ad libitum (100 ppm) a byly pozorovány postupně tři generace. Suplementace fluoridem v 1. generaci byla spojená se zvýšenou peroxidací lipidů a snížením aktivity antioxidačních enzymů – katalázy, superoxid dismutázy, glutathion peroxidázy a sníženou hladinou glutathionu. Tyto změny byly ještě výraznější ve 2. a 3. generaci. Orgánové změny a zvýšená mortalita byly pozorovány ve všech třech generacích (20).
Hodge se postaral i mnoho let po válce o to, aby se o škodlivosti fluoridů pro mozek a pro lidské zdraví veřejnost nedozvěděla – svojí autoritou bránil publikaci výsledků v odborných časopisech a ještě v 90. letech se zasloužil o příkladné potrestání vědkyně Mullenix, která se odvážila svoje výsledky uveřejnit.
6. Současný stav
V USA stále ukládají odpady fluoridů ze svého průmyslu do pitné vody. Je to totiž ekonomicky výhodné, protože likvidace odpadů by byla mnohem nákladnější. Zatímco ve většině evropských zemí byla fluoridace pitné vody postupně zastavena, v USA je fluoridovanou vodou, ve které je dokonce povolená koncentrace až 4 ppm, dosud zásobováno asi 60-70 % populace. V Austrálii, Kolumbii, Irsku, Singapuru a na Novém Zélandu je to více než 50 % obyvatel. Značně vysoký obsah fluoridů v pitné vodě z přirozených zdrojů (1-4 ppm) se vyskytuje v rozsáhlých oblastech Číny, Indie, Jižní Afriky a Turecka, jejichž děti i dospělí obyvatelé nám slouží jako pokusné subjekty ke sledování dlouhodobých účinků nadměrného příjmu fluoridů.
Prof. MUDr. Broukal, CSc., který významně přispěl k zavedení fluoridace pitné vody u nás a zabývá se sledováním fluoridu u dětí, ve svém komentáři k mému článku o neurotoxicitě fluoridů (21) napsal:
„ V současnosti je na Zemi zásobováno pitnou vodou s přirozeným nebo uměle mírně zvýšeným obsahem fluoridu zhruba 470 milionů lidí v rozvinutých zemích, při čemž ve většině oblastí je to už třetí generace, protože v USA se začalo s fluoridací pitné vody v roce 1945 a krátce na to se začalo s fluoridací i na dalších kontinentech. Bylo by s podivem, kdyby se na tak obrovském populačním vzorku škodlivé neuropatologické účinky fluoridu už masivně neprojevily.“
Přes desítky klinických studií nemůžeme označit dlouhodobý příjem fluoridů za jednoznačnou příčinu onemocnění jako jsou autizmy nebo Alzheimerova nemoc. To se patrně nepodaří v žádné studii, protože víme, že fluoridy působí synergisticky s řadou dalších excitotoxických faktorů z prostředí. Evidentní však je, že v USA se v posledních desetiletích dramaticky zvyšuje počet dětí s autizmem i počet lidí s Alzheimerovou nemocí. Polovina mládeže v USA i Kanadě trpí zubní fluorózou. V Indii jsou celé vesnice postižené zubní a kosterní fluorózou, jejich obyvatelé trpí ve zvýšené míře Alzheimerovou nemocí.
U nás byla fluoridace pitné vody zastavena v roce 1993 z ekonomických důvodů. Zubaři toho dodnes litují a pediatři dál předepisují dětem fluoridové tablety. Podávání fluoridových tablet, případně jiné formy suplementace fluoridy, jsou u nás stále na předním místě doporučovaných opatření v prevenci zubního kazu u dětí počínaje 6. měsícem věku (22). Doporučení EAPD podávat fluoridové tablety dětem s mentálním postižením a chronicky nemocným je třeba hodnotit jako vysoce rizikové a nerespektující poznatky vědeckého výzkumu. Fluoridy jsou přidávány do nejrůznějších potravin, včetně dětské výživy a potravinových doplňků. Někteří zahraniční stomatologové proto doporučují, že děti do 3 let by neměly dostávat fluoridy v žádné podobě. Kanadská asociace pro stomatologický výzkum zpracovala protokol o zásadách fluoridové suplementace (23) s cílem zabránit vzniku fluorózy. Doporučuje velmi razantní omezení fluoridové suplementace a nedoporučuje její aplikaci u dětí před prořezáním trvalého chrupu. V roce 2002 se stala Belgie první zemí na světě, kde byl zakázán volný prodej fluoridových tablet, žvýkaček a suplementů.
7. Závěr
V tomto článku není zpochybněna lokální aplikace fluoridů ani používání zubních past s fluoridy u dětí po prořezání trvalých zubů. Je však třeba akceptovat rizika systémové aplikace v podobě tablet, potravinových doplňků a nápojů. V ČR stále převládá přesvědčení, že suplementace fluoridy je pro lidské zdraví prospěšná a že je vhodné podávat fluoridové tablety dětem s mentálním postižením. Dokument EAPD doporučuje zvážit množství fluoridů, které dítě může přijmout z jiných zdrojů před rozhodnutím podávat fluoridové tablety a vzít v úvahu také psychický a zdravotní stav dítěte. Toto doporučení však zůstává většinou pouze v teoretické podobě. Při úvahách o suplementaci fluoridy se tak zdá být bezpečnější preferovat opatrnost. Projevy začínající zubní fluorózy by měly být varovným ukazatelem, indikujícím nadměrný příjem fluoridů. Laboratorní i klinické studie ukázaly, že ameliorativní působení při nadměrné zátěži organizmu fluoridy mají vitaminy C + D + E; při intoxikaci fluoridem je účinné intravenózní podávání vápníku (24).
V ČR je prevalence zubní fluorózy odborníky dlouhodobě sledována a nezdá se, že by indikovala potřebu obav z nadměrné zátěže naší populace fluoridy. S cílem prevence zubního kazu bychom měli preferovat topikální aplikace fluoridů s maximálním omezením jejich polykání.
„Švédsko odmítlo fluoridaci v roce 1970 a mnoho vědců potvrdilo moudrost tohoto rozhodnutí. Naše děti nemají víc zubních kazů, jak potvrzuje WHO, a na druhé straně nejsou naši občané ohrožováni dalšími riziky, které fluorid může působit. Každopádně, pokud je fluorid dostupný v zubních pastách, nemusíme ho cpát do člověka.“ Arvid Carlsson, Laureát Nobelovy ceny a Profesor Emeritus Farmakologie, Universita Gothenburg, září 2010 (25).
Literatura
1. Dean, H.T. The investigation of physiological effects by the " epidemiological method". In: Moulton, F.R., Ed, Fluorine and dental health. Washington, AAAS. 1942; 23-35.
2. McClure, F.J. A review of fluorine and its physiological effects. Physiol Rev. 1933; 13: 277-300.
3. Waldbott, G.L., et al. Fluoridation: the great dilemma. Lawrence, Kansas, Coronado Press. 1978; 1-152.
4. Strunecká, A., et al. Fluoride interactions: From molecules to disease. Curr Signal Transd Ther. 2007; 2, 190-213.
6. Strunecká, A., Patočka, J. Pharmacological and toxicological effects of aluminofluoride complexes. Fluoride. 1999; 32: 230-42
7. Rodbell, M. Nobel lecture. Signal transduction: evolution of an idea. Biosci Rep. 1995; 15: 117-33
8. Strunecká, A., et al. Fluorine in medicine. J Appl Biomed 2004; 2: 141–150.
9. Mullenix, P.J., et al. Neurotoxicity of sodium fluoride in rats. Neurotoxicol Teratol. 1995; 17 (2): 169–177.
10. Varner, J.A., et al. Chronic administration of aluminum-fluoride or sodium- fluoride to rats in drinking water alterations in neuronal and cerebrovascular integrity. Brain Res. 1998; 784: 284-98.
11. Guna Sherlin, D.M., et al. Embryotoxic effects of fluoride on the developing foetus. Indian J Environ Toxicol. 1999; 9: 27-29.
12. Carlsson, A. Current problems relating to the pharmacology and toxicology of fluorides. J Swedish Med Assoc. 1978; 14: 1338-92.
13. Du, L.. The effect of fluorine on the developing human brain. Zhonghua Bing Li Xue Za Zhi. 1992; 21: 218–220.
14. Chlubek, D., et al. Fluorides in the body of the mother and in the fetus. III. Fluorides in amniotic fluid. Ginekol Pol. 1995; 66: 614-17.
15. Lu, Y., et al. Effect of high fluoride water on intelligence in children. Fluoride. 2000; 33: 74-78.
16. Xiang, Q.Y, et al. Effect of fluoride in drinking water on intelligence in children. Fluoride. 2003; 36: 84-94.
17. Rocha-Amador, D. et al. Decreased intelligence in children and exposure to fluoride and arsenic in drinking water. Cad Saude Publica. 2007; 23 Suppl 4: S579-87.
18. Tang, Q.Q. et al. Fluoride and childrens intelligence: a meta-analysis. Biol Trace Elem Res. 2008; 126: 115-20.
19. Blaylock, R.L., Strunecká, A. Immune-glutamatergic dysfunction as a central mechanism of the autism spectrum disorders. Curr Med Chem. 2009; 16: 157-70.
20. Bryson, Ch. The fluoride deception. Seven Stories Press US. 2004. 272 s.
21. Basha, P.M., et al. Evaluation of fluoride-induced oxidative stress in rat brain: A Multigeneration Study. Biol Trace Elem Res. 2010; Jul 24: [Epub ahead of print]
22. Strunecká, A. Vliv nadměrného příjmu fluoridu na lidský mozek. Psychiatrie pro praxi. 2007; 8(5), 208-210.
24. Ivančáková, R. Pokyny pro podávání fluoridů u dětí. LKS. 2000; 10: 12–13.
25. Swan, E. Dietary Fluoride Supplement Protocol for the New Millennium. J Can Dent Assoc. 2000; 66:362-3. http://www.fluoridation.com/cda-fluoride.htm
26. Chinoy, N.J. Studies on fluoride, aluminium and arsenic toxicity in mammals and amelioration by some antidotes. In: Modern trends in environmental biology. Tripathi, G. (ed), CBS Publishers, New Delhi 2002, Chap. 12: 164–193.
27. Connett, P. et al. The Case Against Fluoride. Chelsea Green, 2010 http://fluoridealert.org/caseagainstfluoride.refs.html
Prof. RNDr. Anna Strunecká, DrSc. Ústav lékařské biochemie, Laboratoř neurofarmakologie, 1. LF UK v Praze
Zdroj: freeglobe.cz
„VLIV NADMĚRNÉHO PŘÍJMU FLUORIDU NA LIDSKÝ MOZEK“
nájdete na tejto adrese
Súvisiace:
04/05/2009 | Fluor? Mňamka!
http://www.cez-okno.net/clanok/fluor-mnamka
