Rozkaz k sestřelení UFO v Čechách

Autorem je pilot, major českých vzdušných sil a známý letecký publicista Ing. Jaroslav Špaček. Na stránce 120 popisuje zajímavý případ vzletu pohotovostního vrtulníku na neznámý cíl. Líčí událost kpt. Tesaříka a jeho posádky. Kniha „Jedenapadesátý“ vyšla v roce 1998 v nakl. Votobia. V roce 1999 se podařilo redakci ČT získat výpověď kpt. Tesaříka do pořadu Fakta ČT-1, kde pilot některé údaje doplnil.

Kniha uvádí:

Také někteří příslušníci 51. vrp. měli možnost potkat ve vzduchu dodnes neidentifikovaný létající předmět. Událost se přihodila v hotovosti PVOS. Dne 12. července 1987 držela v Božicích "lano" (pohotovost) osádka: kpt. Čestmír Tesařík, npor. Ivan Pospíchal a npor. Milan Šero. Krátce po obědě tato osádka dostala pokyn k hotovostnímu vzletu. Cílovým prostorem byl Vranov nad Dyjí. Po dosažení tohoto prostoru osádka obdržela informaci o cíli, který se nachází v Rakousku poblíž státní hranice a pokyn stoupat na výšku 2000 metrů. Počasí bylo typicky letní s množstvím kumulů od 1500 do více než 4000 metrů nahoře - a množstvím koupajících se a opalujících se lidí dole.

Nejprve byl hotovostní vrtulník naváděn podél hranic tam a zpátky mezi Vranovem a Slavonicemi s informací, že se cíl pohybuje směrem k vrtulníku a to značnou rychlostí. Naše osádka si nejprve myslela, že je naváděcí stanoviště navádí na mrak, který se jeví na obrazovce radaru jako cíl.

„Mysleli jsme si, že tam je nějaký lehký bezmotorový aeroplán. Ten jsme nenašli, takže jsme zahlásili, že nikde nic nevidíme. Potom nám bylo sděleno, že objekt se nachází už na naší straně, no a že máme vyhledávat, myslím, že směrem na Znojmo. No tak jsme vyhledávali směrem na Znojmo, párkrát nás tam otočili, na té výšce... já už si přesně nepamatuji, no a najednou operátor říká, že něco nad námi vidí.“

Vždy jim totiž byla poskytnuta informace o tom, že cíl má vzdálenost „... 20 km, 15, 10, 8, ... 30° vlevo, 5 km, 3, 2, minuli jste se 500 metrů vpravo...“ a podobně. Nikdy však cíl mezi kumuly nezahlédli. Při tomto manévrování neustále stoupali až nad 3500 metrů. Následovala další informace: „... cíl přímo proti vám, vzdálenost 3 km, 2 km, 1 km, 500 metrů, 300 metrů...“. Stále nebylo nic vidět, přestože při oznámení vzdálenosti asi 600 metrů vrtulník vylétl z oblačnosti. Když ze země ohlásili vzdálenost 200 metrů, podíval se npor. Pospíchal nad sebe a vykulil oči. Nad ním proletěl v protisměru podivný tmavý předmět doutníkového tvaru.

„Vypadalo to jak nějaký válcovitý nebo doutníkovitý objekt... Odhadovali jsme tu vzdálenost tak 500, 1000 metrů, mohlo to být, já nevím, tak deset, patnáct metrů velký nebo dlouhý, barva:... no odlesky od slunce jako by tam bylo sklo, kabina nebo hliník nebo něco takového.“

Stihnul jen říci do interkomu: „Proletělo to nad námi, toč“. Kpt. Tesařík neváhal a otočil s vyšlápnutím levé nohy a náklonem asi 40° doleva.To se „čtyřiadvacítce“ v této výšce, blízké maximálnímu dostupu, pochopitelně nemohlo líbit, a tak se o několik desítek metrů propadla dolů. Nicméně cíl uviděl i on a snažil se jej sledovat. Na zemi podali hlášení, že cíl vidí a že vypadá jako letoun bez křídel. Ze země obdrželi pokyn zahájit palbu a cíl zničit.

„No já vám řeknu, že jsme tehdy ani neměli nějak čas přemýšlet, protože v podstatě to s tím operátorem, to byl náš asi třetí nebo pátý hotovostní vzlet. A poprvé jsme si uvědomovali, že jsme navedeni na nějaký opravdový objekt, který byl na naší straně. Dřív to bylo, že nás naváděli v podstatě na nějaký aeroplány, který byly za hranicí. Takže tam jsme prováděli nějaký doprovod, sledování toho cíle, který byl na druhé straně hranic, jenomže tohle bylo na naší straně hranice a tam už z toho plyne určitá odpovědnost a když si člověk uvědomí nějaké ty problémy potom z toho tak ono vám dvakrát do řeči není, nebo nemáte čas zkrátka přemýšlet o tom, jak byste se chovala nebo co byste udělala – zkrátka máte úkol a teď ho máte plnit. Teď když dostanete rozkaz k palbě, tak...a uvědomíte si, že pod vámi je spousta lidí, ještě ke všemu, na přehradě, tak potom začnete přemýšlet trošičku jinak.“

Chování cíle bylo velice zvláštní. Ačkoliv se jej vrtulník snažil sledovat a dostat jej do zaměřovače, nebylo to možné. Pokud se už blížil k poloze vhodné pro střelbu, cíl vždy obratně změnil směr, navíc vždy manévroval směrem ke slunci.

„V podstatě dělal bojovou zatáčku... manévry by v podstatě odpovídaly profesionálním manévrům, protože manévry to dělalo v podstatě do sluníčka aby nám znemožnilo nějakým způsobem vyhledávání“.

Střelba na cíl by stejně nebyla možná, protože se nacházeli přesně nad Vranovskou přehradou plnou lidí...

„No tak jsme tehdy, myslím, dostali rozkaz k palbě tam, na tenhle cíl... my jsme si potom ale uvědomili, že se nacházíme v podstatě nad Vranovskou přehradou, tak jsme si to s operátorem vyhodnotili, že to asi nebude zrovna vhodný, takže – cíl jsme sice viděli, ale pak jsme řekli jako, že se nám ztratil a pokračovali v podstatě ve vyhledávání, od té doby jsme to už neviděli“.

Asi po dvou minutách vizuálního kontaktu cíl opět zmizel v mraku. Potom asi nastala nejhorší situace v průběhu celého letu. Při letu v oblacích podle přístrojů hlásilo naváděcí stanoviště opět:... “cíl 6 km přímo proti vám, 4 km, 2km, přímo proti vám...“. V té chvíli se ozval palubní technik a se slovy „rob niečo, veď ide proti nám“ asi utvořil rychlostní rekord v oblékání si padákového postroje. Palubní technici v Mi-24 totiž nejsou za letu oblečení do padáku, protože by jim bránil v pohybu v úzkém tunelu za pilotem. Měli by mít oblečený padákový postroj, k němuž v případě potřeby připnou vlastní padák. Někteří však nenosili ani tento postroj, protože je značně nepohodlný.

Hlášení ze země pokračovalo vzdálenostmi „...1 km, 800 metrů, 500 metrů, přímo proti vám,... právě jste se minuli vlevo...“. Věřte, že v těchto okamžicích nikomu na palubě „čtyřiadvacítky“ asi nebylo do smíchu. Být v mraku, vědět že něco hmotného letí přímo proti vám, nic nevidět a jen čekat... Děkuji, ale nemusel bych tento pocit zažívat každý den. V průběhu dalšího navádění na neznámý cíl se vrtulník dostal až nad Dukovany, poté se musel vrátit na svou základnu k doplnění paliva. Druhý hotovostní vrtulník zároveň plnil jiný úkol, proto měla naše osádka znovu odstartovat ke sledování vetřelce. To už však nebylo potřeba, protože ten se mezitím, podle radarového pozorování, velkou rychlostí přemístil nad Brno, potom nad Jaslovské Bohunice a Bratislavu, kde z obrazovek radarů zmizel. S čím se prostějovský vrtulník ve vzduchu setkal, dodnes nikdo neví. Ví se jen to, že po přistání osádka obdržela nařízení „z naváděcího stanoviště, od letovoda“, zničit veškeré záznamy radiokorespondence a parametrů letu.

Z vlastní iniciativy si pak oba naši piloti pohráli s výpočty a podle zjištěných parametrů vzdáleností v jednotlivých časech odhadli rychlost neznámého cíle na 60 až 2700 km/h. Bylo to UFO, či nikoliv?

Jaroslav Špaček

Otázka: a jak je tedy naše armáda připravená na takovouto situaci, která by mohla nastat?

Tesařík: No co já vím, tak jsou..., nebo je nějaký spojení..., je nějaká komise. Ale nevím teď jestli je přímo v armádě. V republice existuje nějaká komise, které se nějaký hlášení podávají, ale co vím, tak to existuje asi čtyři pět roků, nevím přesně. Vím, že nějaká komise existuje zkrátka, která sbírá tyhle poznatky a určitý hlášení. Mám tenhle formulář taky vyplnit, mám ho doma ještě v šuplíku.

(výňatky z rozhovoru Fakta ČT-1)

http://hind.zuby-broumov.cz/Publ.html

Spracoval: Karel Rašín

Zdroj: Exopolitika.cz